21 Cdo 2456/2020-188
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně J. N., narozené dne XY, bytem XY, proti žalované Č. r. – Č. o.
i. se sídlem XY, IČO XY, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o
762 599 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
28 C 235/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 22. dubna 2020 č. j. 23 Co 65/2020-170, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 6. 8. 2014
domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě platu z důvodu překážky v práci
na straně zaměstnavatele za období od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011 částku 762 599
Kč s úroky z prodlení „ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou
pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí,
v němž došlo k prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů, od 1. 7. 2013 zvýšené o
8 procentních bodů, a od 1. 1. 2014 ve výši stanovené občanskoprávními a je
provádějícími právními předpisy“ z částky 122 249 Kč od 13. 8. 2011 do
zaplacení, z částky 133 891 Kč od 13. 9. 2011 do zaplacení, z částky 128 070 Kč
od 13. 10. 2011 do zaplacení, z částky 122 249 Kč od 13. 11. 2011 do zaplacení,
z částky 128 070 Kč od 13. 12. 2011 do zaplacení a z částky 128 070 Kč od 13. 1. 2012 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u žalované
zaměstnána naposledy jako zástupkyně ústředního ředitele, že dne 5. 4. 2007 jí
byla žalovanou doručena výpověď z pracovního poměru, která byla shledána
neplatnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2010 č. j. 23 C
245/2007-161 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010
č. j. 21 Co 404/2010-200, jenž nabyl právní moci dne 10. 1. 2011, že žalobkyně
dne 13. 6. 2007 a dne 12. 7. 2007 oznámila žalované, že trvá na dalším
zaměstnávání, a že žalovaná jí po právní moci uvedeného rozsudku neumožnila
výkon práce podle pracovní smlouvy. Úroky z prodlení požaduje žalobkyně „ode
dne následujícího po v Pracovním řádu stanoveném dni výplaty platů – výplatní
den je stanoven na 12. den následujícího kalendářního měsíce“. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 5. 2019 č. j. 28 C 235/2014-125
opraveným usnesením ze dne 2. 9. 2019 č. j. 28 C 235/2014-141 zastavil řízení
co do částky 316 810 Kč s příslušenstvím z důvodu zpětvzetí žaloby v této
části, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 403 742 Kč se zákonným
úrokem z prodlení ročně od 13. 8. 2011 do zaplacení z částky 64 722 Kč, se
zákonným úrokem z prodlení ročně od 13. 9. 2011 do zaplacení z částky 70 886
Kč, se zákonným úrokem z prodlení ročně od 13. 10. 2011 do zaplacení z částky
67 804 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ročně od 13. 11. 2011 do zaplacení z
částky 64 722 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ročně od 13. 12. 2011 do
zaplacení z částky 67 804 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ročně od 13. 1. 2012 do zaplacení z částky 67 804 Kč a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení 900 Kč; doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 11. 2019 č. j. 28 C 235/2014-158 zamítl žalobu co do 42 047 Kč s příslušenstvím a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení „v
souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku“. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že vzhledem k zjištěnému pravděpodobnému hodinovému výdělku žalobkyně
ve výši 687,53 Kč a počtu hodin připadajících na období od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011 (1 048 hodin) má žalobkyně právo na doplatek náhrady platu za toto
období ve výši 403 742 Kč, neboť částku 316 810 Kč jí žalovaná uhradila.
Shledal, že úrok z prodlení a jeho výše „odpovídá ustanovení § 517 odst. 1, 2
obč. zák. ve spojení s ustanovením § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.“. K odvolání žalované (proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně v
rozsahu příslušenství za dobu od 13. 8. 2011 do 31. 8. 2011 z částky 64 722 Kč,
za dobu od 13. 9. 2011 do 30. 9. 2011 z částky 70 886 Kč, za dobu od 13. 10. 2011 do 31. 10. 2011 z částky 67 804 Kč, za dobu od 13. 11. 2011 do 30. 11. 2011 z částky 64 722 Kč, za dobu od 13. 12. 2011 do 31. 12. 2011 z částky 67
804 Kč a za dobu od 13. 1. 2012 do 31. 1. 2012 z částky 67 804 Kč, a proti
výroku o nákladech řízení) a žalobkyně (proti výroku o nákladech řízení)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2020 č. j. 23 Cdo 65/2010-170
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé „v
odvoláním napadeném rozsahu co do příslušenství“, ve výroku o náhradě nákladů
řízení jej změnil „jen tak, že výše náhrady činí 39 030 Kč“, a jinak jej v
tomto výroku potvrdil, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč. Odvolací soud poukázal na skutečnost,
že spolu s částkou 316 810 Kč žalovaná uhradila žalobkyni i požadované
příslušenství, „tj. zákonné úroky z prodlení z jednotlivých uznaných dílčích
náhrad platu od 13. dne v měsíci následujícího po měsíci, ve kterém vzniklo
žalobkyni právo na náhradu platu“, a to „ve zřejmé vazbě na vnitřní předpis
(jehož se žalobkyně dovolávala již v žalobě), jakož i výsledek řízení vedeného
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 27/2011 (z něhož soud I. stupně
vycházel při posouzení této věci, a v němž nebylo sporu o tom, že splatnost
platu byla u žalované stanovena na 12. den následujícího kalendářního měsíce)“.
Uvedl, že od ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce upravujícího splatnost
mzdy, platu a náhrady mzdy nebo platu je možné se odchýlit a že k odchylné
úpravě může dojít nejen smlouvou, ale i vnitřním předpisem, kterým je i
pracovní řád. Odvolací soud uzavřel, že jestliže u žalované existuje vnitřní
předpis upravující splatnost platu odlišně od právní úpravy, podle kterého
žalovaná postupovala i v případě úhrady částky 316 810 Kč, takže žalobkyně
důvodně očekávala stejný postup i ohledně zbývající části uplatněného nároku,
„není žádného důvodu k odlišnému postupu“, a že „v poměrech posuzované věci se
tak neuplatní závěry prezentované v judikatuře Nejvyššího soudu, na níž se nyní
žalovaná odvolávala“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí s tím, že
zákonný úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán ve vztahu ke každému dílčímu
nároku (náhradě platu za jednotlivé měsíce) ode dne následujícího po výplatním
termínu stanoveném u žalované. Namítá, že se odvolací soud svým rozsudkem
odchýlil od judikatury dovolacího soudu (zejména od rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 14. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5141/2017), která žalované v době úhrady
částky 316 810 Kč žalobkyni nebyla známa a podle které splatnost mzdy (platu)
nastává nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém
zaměstnanci vzniklo právo na mzdu (plat), tedy uplynutím posledního dne
takového měsíce. Zaměstnavatel se proto ocitá v prodlení prvním dnem měsíce
následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost mzdy (platu). Žalovaná z tohoto důvodu žádala již soud prvního stupně, aby „případný úrok z
prodlení žalobkyni přiznal teprve od prvního dne měsíce následujícího po
měsíci, v němž byl výplatní termín, nikoliv již od samotného výplatního
termínu.“ Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako
nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl. Uvedla, že rozhodnutí
odvolacího soudu je v souladu se zákoníkem práce a že dovolání žalované není
nadto s ohledem na ustanovení § 238 písm. c) občanského soudního řádu
přípustné, neboť „úrok z prodlení, pokud by byl přiznán od prvního dne
následujícího kalendářního měsíce, představuje částku v zaokrouhlení 1 600 Kč
za celé žalované období“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením
vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí
obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně
řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Výjimka z přípustnosti dovolání stanovená v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
se
v posuzovaném případě neuplatní, neboť předmětem řízení před soudy byla v
projednávané věci náhrada platu z důvodu překážky v práci na straně
zaměstnavatele, tj. plnění z pracovněprávního vztahu; takovým plněním jsou i
úroky z prodlení s placením této náhrady, o kterých bylo rozhodnuto napadeným
rozsudkem odvolacího soudu. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, kdy nastává prodlení zaměstnavatele s výplatou
náhrady platu. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že
žalobkyně se po žalované domáhá náhrady platu za období od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších
předpisů účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“). Mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním
měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo
plat nebo některou jejich složku (§ 141 odst. 1 zák. práce). Nebyl-li
pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu sjednán v kolektivní smlouvě, určí
jej zaměstnavatel v mezích období uvedeného v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce po projednání s odborovou organizací (§ 141 odst. 3 zák. práce). Mzda
nebo plat se vyplácí v pracovní době a na pracovišti, nebyla-li dohodnuta jiná
doba nebo místo výplaty; nemůže-li se zaměstnanec dostavit k výplatě z vážných
důvodů, zašle mu zaměstnavatel mzdu nebo plat v pravidelném termínu výplaty,
popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a
nebezpečí, pokud se se zaměstnancem nedohodli na jiném termínu nebo způsobu
výplaty (§ 142 odst. 3 zák. práce). Jestliže se zaměstnavatel se zaměstnancem
nedohodnou jinak, platí pro splatnost a výplatu náhrady mzdy nebo platu obdobně
ustanovení § 141 a § 142 zák. práce (srov. § 144 zák. práce). Pracovněprávní předpisy rozlišují – jak vyplývá z výše uvedeného – mezi
splatností mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně jedné a výplatou mzdy,
platu a náhrady mzdy a platu na straně druhé; zatímco splatnost (termín
splatnosti) nastává podle ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce nejpozději v
kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo
na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu (tedy, řečeno jinak, uplynutím
posledního dne takového měsíce), výplatu (pravidelný termín výplaty) určí podle
ustanovení § 141 odst. 3 zák. práce zaměstnavatel po projednání s odborovou
organizací v mezích období uvedeného v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce,
nebyl-li pravidelný termín výplaty sjednán v kolektivní smlouvě. Ustanovení § 141 odst. 1 zák.
práce neobsahuje právní úpravu, od níž by se
účastníci pracovněprávních vztahů nemohli odchýlit; není totiž uvedeno mezi
ustanoveními, kterými se zapracovávají předpisy Evropské unie (srov. § 363
odst. 1 zák. práce), nejde o absolutně kogentní právní úpravu ve smyslu
ustanovení § 363 odst. 2 zák. práce, odchylnou úpravu o splatnosti mzdy, platu
a náhrady mzdy nebo platu zákoník práce výslovně nezakazuje a ani z jeho povahy
nevyplývá, že by se od něj nebylo možné odchýlit (srov. § 2 odst. 1 zák. práce). Splatnost mzdy, platu a náhrady mzdy nebo platu proto může být smlouvou
uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebo kolektivní smlouvou,
popřípadě (za podmínek stanovených zákoníkem práce) vnitřním předpisem (srov. §
2 odst. 2 zák. práce) upravena jinak, než se uvádí v ustanovení § 141 odst. 1
zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo
2565/2011). Prodlení zaměstnavatele (jako dlužníka) nebo zaměstnance (jako věřitele) se
splněním práva zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu zákoník
práce a ostatní pracovněprávní předpisy výslovně neupravují; řídí se proto
(subsidiárně) ustanoveními občanského zákoníku (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.). Prodlení zaměstnavatele se splněním práva zaměstnance na mzdu, plat nebo
náhradu mzdy nebo platu nenastává již tehdy, jestliže si zaměstnanec nevybere
bez vážných důvodů mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu ve stanoveném
pravidelném termínu výplaty a na pracovišti (nebyla-li dohodnuta jiná doba nebo
jiné místo výplaty) nebo jestliže zaměstnavatel nezašle zaměstnanci, který se
nemohl dostavit k výplatě z vážných důvodů, mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo
platu v pravidelném termínu výplaty, popřípadě nejpozději v nejbližší
následující pracovní den na svůj náklad a nebezpečí, ledaže by se se
zaměstnancem dohodl na jiném termínu nebo způsobu výplaty. K prodlení dochází –
jak vyplývá ze subsidiárního užití ustanovení § 517 odst. 1 věty první zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, rovněž v
pracovněprávních vztazích – vždy teprve uplynutím doby (termínu) splatnosti. Je-li mzda, plat nebo náhrada mzdy nebo platu splatná – ve smyslu ustanovení §
141 odst. 1 zák. práce – nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po
měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy
nebo platu, je tu rozhodné, zda právo zaměstnance (jako věřitele) na mzdu, plat
nebo náhradu mzdy nebo platu bylo splněno (či zůstalo nesplněno) před uplynutím
posledního dne takového měsíce, a prodlení se splněním takového dluhu vzniká od
prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost
mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 403/2014, uveřejněný pod č. 117 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5141/2017).
V projednávané věci ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že
splatnost platu (náhrady platu) byla smlouvou uzavřenou mezi žalovanou a
žalobkyní nebo kolektivní smlouvou, popřípadě (za podmínek stanovených
zákoníkem práce) vnitřním předpisem upravena jinak, než se uvádí v ustanovení §
141 odst. 1 zák. práce. Poukazuje-li odvolací soud v této souvislosti na
„vnitřní předpis“, jehož se žalobkyně „dovolávala již v žalobě“ (aniž by tímto
vnitřním předpisem provedl důkaz), pak přehlíží, že žalobkyně v žalobě (za
účelem zdůvodnění dat, od kterých požaduje úroky z prodlení z jednotlivých
částek náhrady platu) argumentovala pracovním řádem a v něm určeným pravidelným
termínem výplaty platu u žalované; netvrdila však, že by v pracovním řádu byla
upravena splatnost platu (jinak než v § 141 odst. 1 zák. práce). Obdobně ve
svém vyjádření k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně
žalobkyně uvedla, že „termín výplaty byl v této konkrétní věci stanoven
platovým řádem a kolektivní smlouvou žalované na 12. den příslušného
kalendářního měsíce“. Přiznal-li odvolací soud za těchto okolností žalobkyni
úroky z prodlení vždy od 13. dne měsíce následujícího po měsíci, za který
náležela náhrada platu, které se v tomto řízení domáhala, a nikoli od prvního
dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost náhrady
platu podle ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce, není jeho rozhodnutí v této
části správné (v souladu se zákonem). Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že úroky z prodlení z části
náhrady platu ve výši 316 810 Kč zaplacené žalobkyni v průběhu řízení žalovaná
uhradila vždy již od 13. dne v měsíci následujícího po měsíci, ve kterém
vzniklo žalobkyni právo na náhradu platu, a to též ve „zřejmé vazbě“ na
výsledek řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
27/2011, jehož předmětem byla náhrada platu žalobkyně za jiné období a v němž
podle odvolacího soudu „nebylo sporu o tom, že splatnost platu byla u žalované
stanovena na 12. den následujícího kalendářního měsíce“, neboť nesprávné
stanovení počátku prodlení s poskytnutím plnění zaměstnavatelem při
uspokojování části nároku zaměstnance nebo soudem při posuzování nároku za jiné
období nemůže založit „legitimní očekávání“ zaměstnance, že stejně (nesprávně)
bude posouzen počátek prodlení s poskytnutím jiného (dalšího) plnění nebo
zbývající (dosud neposkytnuté) části plnění. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše
uvedeného – správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).