21 Cdo 2458/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce T. W., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se
sídlem v Šenově, Těšínská č. 1495, proti žalovanému OKD, a.s. se sídlem v
Ostravě - Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí č. 2020/6, IČ 26863154, o
odškodnění pracovního úrazu a o odstupné, vedené u Okresního soudu v Karviné
pod sp.zn. 24 C 100/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 28. ledna 2009 č.j. 16 Co 149/2007-142, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 29.9.2003 a
změněnou podáními ze dne 27.2.2004, ze dne 14.1.2005, ze dne 13.4.2005, ze dne
6.2.2006, ze dne 31.5.2006 a ze dne 14.2.2007) domáhal, aby mu žalovaný
zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
702.203,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 312.000,- Kč a na
odstupném poskytovaném podle vyhlášky č. 19/1991 Sb. 274.960,- Kč, vše s úroky,
které vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že při výkonu práce u žalovaného,
u něhož byl zaměstnán od 1.6.1991 jako horník v přípravnách a záchranář, utrpěl
dne 5.3.2001 pracovní úraz (pohmoždění zad), pro který byl práce neschopen až
do 21.7.2003. Dne 29.11.2001 vystavil praktický lékař zprávu, v níž uvedl, že
žalobce je v důsledku pracovního úrazu nezpůsobilý k výkonu dosavadní práce, že
je schopen fyzicky méně náročné práce bez zvedání a nošení těžkých břemen a že
po třech měsících je předpoklad k návratu k původní práci. Žalobce se však
necítil stále dobře a byl odeslán k lékaři "závodní zdravotní péče", který dne
23.4.2002 vystavil lékařský posudek, v němž uvedl, že žalobce je neschopen
práce hlavního předáka v přípravnách a práce v dole z důvodu obecného
onemocnění. Na základě tohoto posudku byla žalobci dne 14.5.2002 dána výpověď z
pracovního poměru a pracovní poměr s ním byl ukončen po skončení pracovní
neschopnosti dnem 31.7.2003. Pro následky pracovního úrazu byl žalobci přiznán
částečný invalidní důchod. Žalobce je přesvědčen, že pracovní úraz ze dne
5.3.2001 je jedinou příčinou jeho současných zdravotních potíží a jediným
důvodem vyřazení z dolu; požaduje proto náhradu za ztrátu na výdělku, neboť od
1.8.2003 je veden na úřadu práce a v důsledku pracovního úrazu nemůže žádné
zaměstnání sehnat. Zaměstnavatel za uvedený pracovní úraz odpovědnost uznal,
hradil po celou dobu pracovní neschopnosti žalobci náhradu za ztrátu na výdělku
a také mu vyplatil v srpnu 2003 náhradu za ztížení společenského uplatnění.
Okresní soud v Karviné - poté, co usnesením ze dne 21.1.2005 č.j. 24 C
100/2003-29 zaplacení odstupného ve výši 274.960,- Kč s úrokem z prodlení
vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, co usnesením ze dne 29.8.2005
č.j. 24 C 100/2003-36 zaplacení ztížení společenského uplatnění ve výši
312.000,- Kč vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí a co usnesením ze
dne 14.6.2006 č.j. 24 C 100/2003-51 rozhodl, že v řízení bude pokračováno na
straně žalovaného s OKD, a.s. se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Prokešovo
náměstí 6/2020, IČ 26863154 - rozsudkem ze dne 17.4.2007 č.j. 24 C 100/2003-88
připustil změnu žaloby spočívající v jejím "rozšíření" podáními ze dne
27.2.2004, 14.1.2005, 13.4.2005, 6.2.2006, 31.5.2006 a 14.2.2007, žalobu o
zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve
výši 702.203,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků
se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a že státu se nepřiznává náhrada
nákladů řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobce byl zaměstnancem
žalovaného jako horník v době ode dne 1.6.1991 až do dne 31.7.2003, kdy došlo k
rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d)
zákoníku práce z důvodu "obecné nemoci, pro kterou nebyl žalobce schopen výkonu
dosavadní práce". Žalobci se dne 5.3.2001 přihodil pracovní úraz, za nějž byl
žalovaným plně odškodněn, za řízení však nebylo prokázáno, že by pro tento úraz
byl žalobce ke dni skončení pracovního poměru neschopen výkonu dosavadní práce.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro přiznání náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti chybí příčinná souvislost mezi
pracovním úrazem a vzniklou škodou, když znalkyně MUDr. Marta Kotasová, která
zpracovala znalecký posudek za pomoci konzultantky z oboru psychiatrie MUDr.
Marie Turkové a konzultanta z oboru neurologie a neurotraumatologie MUDr. Jana
Kristka, dospěla k závěru, že žalobce není schopen výkonu dosavadní práce v
podzemí dolu pro "nemoci povahy obecné - pro poruchu osobnosti a přizpůsobení a
vleklý bolestivý syndrom krční a hrudní páteře při degenerativních změnách
páteře". Námitky proti závěrům znaleckého posudku soud prvního stupně odmítl s
odůvodněním, že znalkyně se zabývala vyšetřeními a zjištěními ostatních lékařů
a také se s nimi řádně vypořádala, že znalecký posudek má všechny náležitosti a
že závěry znaleckého posudku jsou náležitě odůvodněny, jsou podloženy obsahem
lékařských nálezů a jsou jednoznačné.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28.1.2009 č.j. 16 Co
149/2007-142 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou odvoláním nenapadeného
výroku o připuštění změny žaloby) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že České republice se nepřiznává
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s ohledem na rozpory
mezi posudkem znalce prof. MUDr. Michaela Houdka, CSc., který byl vypracován na
žádost žalobce, a znaleckým posudkem MUDr. Marty Kotasové nařídil vypracování
"revizního" znaleckého posudku Institutem postgraduálního vzdělávání ve
zdravotnictví v Praze, z něhož dovodil, že pracovní úraz žalobce ze dne
5.3.2001 nezanechal na žalobci žádné trvalé následky, které by žalobce
omezovaly ve výkonu práce, že šlo o zhmoždění páteře a kolempáteřních struktur,
které odeznělo bez následků, že přiznání částečné invalidity pro diagnózu
povrchní poranění hrudníku je třeba (v souladu s názorem MUDr. Marty Kotasové)
považovat za "posudkový omyl" a že žalobcovy duševní potíže nejsou v
souvislosti s pracovním úrazem (jde o "obecné onemocnění"). Podle odvolacího
soudu se "revizní" znalecký posudek podrobně vypořádal se všemi lékařskými a
znaleckými posudky, které byly v posuzovaném případě vydány a vypracovány, a
znalecký ústav své závěry přesvědčivě a odborně zhodnotil. Odvolací soud neměl
důvod pochyboval o správnosti revizního znaleckého posudku a proto
"neakceptoval" návrh žalobce vyslechnout znalce a "všechny odborníky, kteří
hodnotili jeho zdravotní stav, aby se vyjasnily rozdíly v jejich názorech,
neboť případné rozdíly ve znaleckých a lékařských posudcích byly Institutem
postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví bez výhrad objasněny".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že do
doby, než se mu stal pracovní úraz, neměl žádné vážnější zdravotní problémy,
vykonával tu nejtěžší práci v dole a podroboval se pravidelným preventivním
kontrolám, a že znalecký posudek MUDr. Marty Kotasové "je v rozporu se všemi
lékařskými zprávami, které byly vystaveny po pracovním úrazu, neboť všechny
hovoří o stavu po pracovním úrazu"; v posudku znalce MUDr. Henricha Kalafy se
uvádí, že žalobce trpí posttraumatickou stresovou poruchou vzniklou jako
následek po pracovním úrazu ze dne 5.3.2001 (a stejně se vyjádřil i psychiatr z
NsP Havířov MUDr. Michal Vrátný v propouštěcí zprávě, podle níž u žalobce byla
zjištěna posttraumatická stresová porucha) a o trvalých následcích po pracovním
úrazu nepochybovala ani OSSZ v Karviné, kde lékařka uvedla, že přiznala žalobci
"ČID pro následky po pracovním úrazu z 5.3.2001". Revizní znalecký posudek
Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví žalobce považuje za
"neobjektivní" a poukazuje na to, že "znalec žalobce ani nevyšetřil" a své
závěry "postavil na své hypotéze a vzniku úrazu, bez bližšího vysvětlení", a že
je také v rozporu se závěry OSSZ v Karviné, znaleckým posudkem psychiatra MUDr.
Henricha Kalafy a znaleckým posudkem prof. MUDr. Michaela Houdka. Žalobce
vytýká odvolacímu soudu, že nevyhověl jeho návrhu, aby byli všichni
zainteresovaní "znalci a lékaři" vyslechnuti, a dovozuje, že se odvolací soud
"nezabýval důsledně příčinami jeho nezpůsobilosti k výkonu práce hlavního
předáka, tím, proč právě po úraze začínají u žalobce vážné páteřové a psychické
problémy, proč vlastně vznikly a proč se neprojevily už před pracovním úrazem".
Žalobce je přesvědčen, že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces,
přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského
soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Uvedl, že se plně
ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že "ze strany soudu bylo provedeno řádné
dokazování" a že žalobcem navrhovaný výslech "všech odborníků" byl nadbytečný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení otázky, kdy
soud může upustit od výslechu znalce a spokojit se při rozhodování o věci samé
pouze s písemným posudkem znalce. Protože uvedenou právní otázku odvolací soud
vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a protože její posouzení bylo
pro rozhodnutí projednávané věci významné, představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti
rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c)
o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných
znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne;
znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Místo výslechu znalce
může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce
(srov. § 127 odst.1 větu první, druhou a čtvrtou o.s.ř.). S písemným posudkem
znalce se soud nesmí spokojit vždy, ukládá-li mu zákon, aby znalce vyslechl
(srov. § 187 odst.3 věta první, § 191d odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Každý znalecký posudek (ústní nebo vypracovaný písemně) musí obsahovat nález
(popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, a souhrn skutečností, k nimž
znalec při úkonu přihlížel), posudek v užším slova smyslu (výčet otázek, na
které měl znalec odpovědět, a odpovědi na ně) a znaleckou doložku (označení
seznamu, v němž znalec je zapsán, a oboru, v němž je oprávněn podávat posudek,
a číslo položky, pod kterou byl úkon zapsán ve znaleckém deníku) [srov. § 13
odst.2 až 6 vyhlášky č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů].
Ustanoví-li soud znalce, z uvedeného mimo jiné vyplývá, že znalce vyslechne
(při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval
písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu
znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl, a
pouze v odůvodněných případech.
Ve sporu o odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání o odůvodněný
případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem
znalce, jde vždy, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny
"formální náležitosti", tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou
náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol
v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl
vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s
výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani
účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich
zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li - zejména s ohledem na
to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti - očekávat (důvodně
předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze
strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným
posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah
písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení (srov. též Zhodnocení
býv. Nejvyššího soudu "K uplatňování některých novelizovaných ustanovení
občanského soudního řádu" ze dne 16.12.1974 sp. zn. Plsf 2/74, které bylo
uveřejněno pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975).
V projednávané věci odvolací soud usnesením ze dne 17.12.2007 č.j. 16 Co
149/2007 ustanovil znalcem Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví
se sídlem v Praze 10, Ruská č. 85, který podal písemný posudek dne 11.11.2008.
Zatímco žalovaný neměl ke znaleckému posudku výhrady, žalobce ve svém podání ze
dne 17.12.2008 vyslovil se závěry znaleckého posudku nesouhlas, vyjádřil v něm
své námitky a uvedl, že považuje zjištění svého zdravotního stavu (následků po
pracovním úrazu) za "neúplné" a "vzbuzuje pocit, že jeho zdravotní stav nebyl
posouzen objektivně", a že požaduje vyslechnout "všechny odborníky, kteří
hodnotili zdravotní stav žalobce, aby se tímto způsobem vyjasnily rozdíly v
jejich názorech". Odvolací soud ve věci napadeným rozsudkem rozhodl, aniž by
znalce (pověřeného zaměstnance znaleckého ústavu) vyslechl; svůj postup v
odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil tím, že "nemá důvod pochybovat o
správnosti revizního znaleckého posudku".
I když znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví
měl podle názoru odvolacího soudu všechny "formální náležitosti", měl odvolací
soud vzít v úvahu též to, že znalecký posudek měl pro rozhodnutí ve věci
zásadní (určující) význam a že žalobce proti němu vznesl podstatné (zdůvodněné)
výhrady (zpochybňoval zejména závěry obsažené v posudku v užším slova smyslu),
jejichž vyjasnění bylo pro rozhodnutí ve věci samé podstatné. Vzhledem k tomu,
že předmětem znaleckého posudku nebylo posouzení jen zcela jednoduchých
skutečností a že žalobce (navíc) zpochybňoval závěry znaleckého posudku
prostřednictvím zdůvodněných námitek, nešlo v projednávané věci o odůvodněný
případ, v němž by se soud mohl ve smyslu ustanovení § 127 odst.1 věty čtvrté
o.s.ř. místo výslechu znalce spokojit s jeho písemným posudkem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty
první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu