21 Cdo 2473/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci
dědictví po O. Z., zemřelém dne 13. února 2011, za účasti nezletilého V. Z.,
zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická
č. 1659/4, o žalobě pro zmatečnost podané V. Z. proti usnesení Okresního soudu
v Jeseníku ze dne 30. května 2012, č. j. 13 D 89/2011-225, vedené u Okresního
soudu v Jeseníku pod sp. zn. 6 C 22/2012, o dovolání V. Z. proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2013, č. j. 10 Co 250/2013-47,
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. ledna
2013, č. j. 6 C 22/2012-23, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Jeseníku k dalšímu řízení.
V řízení o dědictví po O. Z., zemřelém dne 13.2.2011, Okresní soud v Jeseníku
usnesením ze dne 30.5.2012, č.j. 13 D 89/2011-225, určil obvyklou cenu majetku
zůstavitele částkou 1,652.205,- Kč, výši dluhů 4,612.411,- Kč a výši předlužení
dědictví částkou 2,960.206,- Kč a potvrdil, že celé dědictví „nabyl V. Z., s
tím, že do výše nabytého dědictví odpovídá za dluhy dědické“.
Proti tomuto usnesení podal V. Z. u Okresního soudu v Jeseníku dne 2.8.2012
žalobu pro zmatečnost, doplněnou při jednání dne 7.1.2013, kterou se domáhal
zrušení usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30.5.2012, č.j. 13 D
89/2011-225, protože „nebyl v řízení řádně zastoupen“. Žalobu odůvodnil zejména
tím, že „je jediným dědicem po O. Z.“, že „dědictví je předlužené“, že „byl v
řízení zastoupen svou matkou L. K., zákonnou zástupkyní“, která za něj „učinila
úkony, kterými pro něj přijala dědictví a vzdala se i práva na odvolání“, že
jej však „nemohla v řízení o dědictví zastupovat“, neboť „předmětem dědictví
jsou i nemovitosti, jejichž spoluvlastníkem ve výši podílu 1/2 je i L. K.“, a z
tohoto důvodu „vyvstal konflikt zájmů mezi V. Z. a jeho matkou“, když „dítě
nechtělo dědictví přijmout, neboť bylo předluženo“, zatímco matka si chtěla
přijetím dědictví pro syna zachovat „možnost dispozice s nemovitostmi“. V. Z.
dále namítl, že „L. K. potřebovala k hmotněprávnímu úkonu - přijetí dědictví
souhlas opatrovnického soudu“, který však „nebyl dán“, a proto jej „nemohla
řádně zastupovat a přijmout dědictví“, a že uvedené skutečnosti byly známy
notářce - soudní komisařce, která však „neučinila ničeho k ochraně zájmů
nezletilého“.
Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 16.1.2013, č.j. 6 C 22/2012-23, zamítl
„žalobu, kterou se nezletilý V. Z. domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo
usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30.5.2012, č.j. 13 D 89/2011-225,
zrušeno“ a rozhodl, že „žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů
řízení“. Na základě zjištění, že celé dědictví - mimo další i spoluvlastnický
podíl jedné poloviny nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Jeseník, na LV
číslo 1174 pro obec Z. H. a katastrální území Z. H. v J., se stejným podílem na
všech součástech a příslušenství „nabyl nezletilý V. Z.“, který byl „jediným
zákonným dědicem zůstavitele“, že „druhým rovnodílným podílovým spoluvlastníkem
předmětných nemovitostí je matka nezletilého“ a tito „v nemovitosti bydlí“, že
„v řízení o projednání dědictví byl nezletilý zastoupen svou matkou“, která
„jménem nezletilého dědictví po zůstaviteli po řádném poučení soudní komisařkou
neodmítla“, a že „již v době předběžného šetření bylo matce známo, že
zůstavitel zanechal rozsáhlé dluhy“, soud prvního stupně dospěl k závěru, že
uplatněný důvod zmatečnosti „naplněn nebyl“, neboť dovodil, že „nezletilý neměl
procesní způsobilost, a proto musel být v řízení zastoupen“, že „zákonným
zástupcem nezletilého byla v řízení o projednání dědictví jeho matka“, že
„jejich zájmy v kolizi z důvodu spoluvlastnictví nebyly“ a „souhlas
opatrovnického soudu k přijetí dědictví matkou za nezletilého se nevyžaduje“, a
tedy že „nezletilý byl v řízení o projednání dědictví po zemřelém otci
zastoupen řádně“.
K odvolání V. Z. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31.7.2013, č.j. 10 Co
250/2013-47, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že „žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a poté, co
dovodil, že v případě zastoupení V. Z., který byl jediným zjištěným dědicem,
jeho matkou „nenastala žádná kolize zájmů mezi nimi“, neboť „matka nezletilého
nebyla dědicem po zůstaviteli a ani účastníkem dědického řízení“ a „v
souvislosti s dědickým řízením jí žádná práva a povinnosti nevznikly“, že tam,
kde se dědictví vypořádává rozhodnutím podle ustanovení § 175q odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu, „nelze uvažovat o možnosti střetu mezi zájmy
nezletilého dítěte a jeho matkou, která ani není dědicem“, že „kolize nemohla
nastat ani z důvodu, že matka je spoluvlastnicí v rozsahu jedné poloviny
nemovitostí, které jsou předmětem dědictví“, neboť „na jejím postavení jako
podílové spoluvlastnice nemovitostí nemůže ničeho změnit, že dědic nabyl
polovinu předmětných nemovitostí“, a že prohlášení zákonného zástupce
nezletilého dědice o neodmítnutí dědictví „soud nemusí schvalovat“, neboť
„účinky prohlášení dědice, že dědictví neodmítá, nejsou závislé jen na jeho
prohlášení“, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „rozhodnutí
o dědictví netrpí vytýkanou zmatečnostní vadou“ a dědický soud „zcela správně
jednal v řízení s matkou nezletilého dědice“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal V. Z. dovolání. Odvolacímu soudu
vytýká, že vycházel-li ze závěru, že nebyla-li matka účastníkem dědického
řízení, nemohla být v kolizi se žalobcem, „hodnotí kolizi mezi zástupcem a
zastoupeným zcela formálním způsobem“, ačkoliv jde o „konflikt zájmů dvou osob,
které se potkaly ve zcela jiném vztahu, než je vztah účastníků v dědickém
řízení“, že i úvaha ohledně nabytí spoluvlastnického podílu V. Z. na
nemovitosti „je zjevně formálního charakteru“, přestože „matka - spoluvlastnice
nemovitosti získává kontrolu nad dalším podílem na nemovitosti“, a to „fakticky
vylučující svého nezletilého syna z rozhodování o nemovitosti“. Podle
dovolatele musí být nezletilá osoba zastoupena a zástupcem nezletilého jsou ze
zákona rodiče (případně rodič), kteří však dle zákona o rodině nezletilého
nemůžou zastoupit v případě „pravděpodobnosti kolize zájmů“, jež v projednávané
věci nastala tím, že „předmětem dědictví byly i nemovitosti, jejichž
spoluvlastníkem ve výši podílu 1/2 je i L. K. - matka dovolatele“, která tak
„mohla mít protichůdné zájmy z hlediska spoluvlastnického vztahu k předmětným
nemovitostem se zájmy nezletilého dítěte“, a proto namítá, že „netřeba zkoumat,
zda zde existuje skutečná kolize“, a odvolacímu soudu vytýká, že „nečinil vůbec
žádného zkoumání pravděpodobnosti kolize“, čímž „porušil nejen právo na jeho
řádné zastoupení, ale také jeho právo na spravedlivý proces, a odepřel mu
možnost hájit svá práva“. Dovolatel má dále za to, že - bez ohledu na kolizi
zájmů - matka „nemohla sama jednat za účastníka bez dalšího, tedy přijmout
dědictví, ani jej odmítnout“, když „k platnosti takového úkonu matky by byl
nutný souhlas opatrovnického soudu“ dle ustanovení § 28 občanského zákoníku,
neboť přijetí nebo odmítnutí dědictví „je bezpochyby podstatnou záležitostí
týkající se nakládání s majetkem nezletilého“. Vzhledem k tomu, že „je zde dána
pravděpodobnost střetu zájmů mezi rodičem a dítětem na základně ustanovení § 37
odst. 1 zákona o rodině“, je dle dovolatele dán závěr, že zájmy takového rodiče
jsou „z hlediska ustanovení § 32 odst. 2 občanského soudního řádu v rozporu se
zájmy zastoupeného“, a proto navrhuje, aby dovolací soud „zrušil napadené
usnesení“ a „vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí“.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26.2.2014, č.j. 21 Cdo 4215/2013-86, dovolání
V. Z. proti usnesení odvolacího soudu odmítl. Dovolací soud neshledal dovolání
přípustným podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, když uzavřel, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce řádného zastoupení nezletilého
zákonným zástupcem v řízení o projednání dědictví „v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu“ (konkrétně s právním názorem vyjádřeným ve
stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.11.1981, sp.
zn. Cpj 267/80, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
4, ročník 1982, a zprávě Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5.11.1975, sp. zn. Cpj
30/75, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník
1976), a v závěru, že zájmy zákonné zástupkyně nezletilého a zájmy nezletilého
nebyly v daném případě v rozporu již z důvodu, že zákonná zástupkyně nebyla
účastníkem dědického řízení, „správné“. Dále dovolací soud dovodil, že v
rozsahu, v němž dovolatel zpochybňuje právní posouzení otázky, která nebyla pro
posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nebylo možné v dovolacím řízení
pokračovat.
Na základě ústavní stížnosti podané V. Z. Ústavní soud nálezem ze dne
17.5.2016, sp. zn. III. ÚS 1538/14, rozhodl, že „usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 26.2.2014, č.j. 21 Cdo 4215/2013-86, bylo porušeno právo stěžovatele na
spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“,
toto usnesení zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud
předně konstatoval, že jedním z principů představujících součást práva na řádný
a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je „povinnost soudu,
tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly
patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům“, tj. i k
odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, a dovodil, že V. Z. „naplnil požadavky
judikatury Nejvyššího soudu“, neboť „formuloval konkrétní právní otázku, jež
podle něj nebyla dosud řešena dovolacím soudem“, a „předestřel argumenty ve
prospěch závěru o možnosti vzniku kolize zájmů“. Dovolacímu soudu však vytknul,
že „považoval v dané věci pro posouzení otázky (možné) existence kolize zájmů
za rozhodující jen a pouze skutečnost, zda matka byla vedle nezletilého V. Z. účastnicí dědického řízení či nikoliv“, že se „jinými otázkami nezabýval a
nepovažoval je za relevantní“ a že, odkázal-li při řešení V. Z. nastolené
otázky na jeho ustálenou rozhodovací praxi - stanovisko a zprávu, z těchto
„taková konkluze nevyplývá“, neboť tato rozhodnutí „neobsahují vyčerpávající
výčet možných případů vzniku kolize zájmů v dědickém řízení mezi nezletilým
dítětem a jeho zákonným zástupcem“, ani jimi „není vyloučeno, že by kolize
zájmů nemohla vzniknout i za situace, kdy k souběhu účastenství nedochází“,
přičemž ani ze zákona o rodině „nevyplývá, že by jediným hlediskem pro možnou
kolizi zájmů mělo být souběžné účastenství“, a ani sám Nejvyšší soud v řízeních
týkajících se jiných typů řízení než řízení dědického „nezkoumal pouze souběh
účastenství dítěte a jeho rodiče v řízení“, například když „zohlednil charakter
řízení“ nebo když „byla rozhodná vzájemná podmíněnost uplatňovaných nároků“. Ústavní soud proto uzavřel, že závěr Nejvyššího soudu, že dovoláním formulovaná
otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, „ztrácí oporu“ a z důvodu absence
odkazu na přiléhavou judikaturu usnesení dovolacího soudu „obsahuje nijak blíže
nevyložený (neodůvodněný) právní závěr“, dle kterého nebyla-li matka V. Z. souběžně s ním účastnicí dědického řízení, nemohlo dojít nikdy (za žádných
okolností) ke kolizi zájmů, přičemž „toto obecné konstatování ani věcně
nereaguje a neřeší dovoláním formulovanou právní otázku, zda poloviční
spoluvlastnictví matky k jedné z věcí zahrnutých do dědictví nemohlo
potenciálně ovlivnit její projevy (úkony) při zastupování V. Z. týkající se
celého dědictví“, a z těchto důvodů shledal porušení práva V. Z. na spravedlivý
proces před dovolacím soudem a ústavní stížnosti vyhověl a usnesení dovolacího
soudu zrušil.
Z důvodu „minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů“
považoval Ústavní soud ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí krajského a
okresního soudu za „předčasný“ a ústavní stížnost v tomto rozsahu „odmítl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013, neboť
řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (dále jen
„o.s.ř.“). Po zjištění, že jde o usnesení, proti kterému je podle nálezu
Ústavního soudu České republiky ze dne 17.5.2016, sp. zn. III. ÚS 1538/14,
dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobu pro zmatečnost podanou proti usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne
30.5.2012, č.j. 13 D 89/2011-225, je třeba i v současné době projednat a
rozhodnout o ní - jak vyplývá z Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a Čl. II bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2012 (dále jen „OSŘ“).
Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) OSŘ žalobou pro zmatečnost účastník
může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího
soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník řízení neměl procesní
způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2) a nebyl řádně
zastoupen.
Z citovaného usnesení v první řadě vyplývá, že žalobou pro zmatečnost může být
napadeno jen takové rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu,
kterým bylo řízení skončeno. V projednávané věci bylo původní řízení skončeno
usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30.5.2012, č.j. 13 D 89/2011-225,
jímž byla určena obvyklá cena, výše dluhů a výše předlužení dědictví po
zůstaviteli O. Z. (výrok I.) a potvrzeno nabytí celého dědictví nezletilému V.
Z. (výrok II.).
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k
tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými
vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před
soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí
předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve
veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na
to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Jednou z podmínek řízení je procesní způsobilost účastníka řízení samostatně
jednat před soudem; dle ustanovení § 20 odst. 1 OSŘ každý může před soudem jako
účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má
způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Fyzická
osoba, která nemůže před soudem jednat samostatně, musí být zastoupena svým
zákonným zástupcem (srov. § 22 OSŘ). Zástupcem účastníka však nemůže být ten,
jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného (srov. § 32 odst. 2 OSŘ). Není-
li zastoupena fyzická osoba, která jako účastník řízení nemůže před soudem
samostatně jednat, ustanoví jí předseda senátu opatrovníka, je-li tu nebezpečí
z prodlení. Stejně se postupuje, stanoví-li tak zvláštní předpis (srov. § 29
odst. 1 OSŘ).
Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe
povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí.
Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se
zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí
ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné [srov. § 8 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do
31.12.2013 (k tomu srov. § 3028 odst. 2 část věty za středníkem zákona č.
89/2012 Sb.); dále jen „obč. zák.“]. Nezletilí mají způsobilost jen k takovým
právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti
odpovídající jejich věku (srov. § 9 obč. zák.).
Pokud nejsou fyzické osoby k právním úkonům způsobilé, jednají za ně jejich
zákonní zástupci (srov. § 26 obč. zák.). Kdo je zákonným zástupcem nezletilého
dítěte, upravuje zákon o rodině (srov. § 27 odst. 1 obč. zák.). Dojde-li ke
střetnutí zájmů zákonného zástupce se zájmy zastoupeného nebo ke střetnutí
zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem, ustanoví soud
zvláštního zástupce (srov. § 30 obč. zák.), tzv. kolizního opatrovníka.
Rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé
[srov. § 36 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších
předpisů účinném do 31.12.2011 (k tomu srov. § 3028 odst. 2 část věty za
středníkem zákona č. 89/2012 Sb.); dále jen „zákon o rodině“]. Žádný z rodičů
nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo
dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž
rodičů. Nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti
opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu
zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně-
právní ochranu dětí (dále jen "orgán sociálně-právní ochrany dětí") [srov. § 37
zákona o rodině].
Z uvedených ustanovení vyplývá, že zákonnými zástupci nezletilého dítěte jsou
jeho rodiče, kteří mohou tuto svoji funkci plnit, nebrání-li tomu nějaká další
okolnost, jíž je podle zákona hrozba střetu nebo střet zájmů mezi rodiči a
dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru,
že není rozhodující samotný (již nastalý a soudem zjištěný) střet zájmů, ale že
střet zájmů mezi rodiči a nezletilými dětmi je dán i v případě pouhé
pravděpodobnosti střetu zájmů, tedy jestliže střet zájmů pouze hrozí, přičemž o
takovou situaci se zpravidla jedná, jsou-li nároky či povinnosti rodiče a
nezletilého dítěte v řízení vzájemně podmíněny (k tomu srov. právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.10.2003, sp. zn. 21 Cdo
890/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 89,
ročník 2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2015, sp. zn. 25
Cdo 3782/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
100, ročník 2016), či jsou-li rodiče i děti účastníky jednoho řízení, jako tomu
může být například právě v dědickém řízení, jestliže dědí rodič dítěte i dítě
samotné (k tomu srov. Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině / Zákon o
registrovaném partnerství. 4. vydání. C. H. Beck, 2009, str. 140). Pro takový
případ zákon počítá s tím, že právní úkon učiní či v příslušném řízení bude za
dítě vystupovat tzv. kolizní opatrovník, ustanovený soudem, který se v rozsahu,
v jakém je oprávněn za dítě jednat, stává namísto rodiče zákonným zástupcem
nezletilého.
V. Z. v dovolání především namítá, že v dědickém řízení po zemřelém otci, jehož
byl jediným dědicem a tak i jediným účastníkem řízení, jej jeho matka „nemohla
zastupovat“, neboť zde „existovala překážka vyplývající z hmotněprávní úpravy
zastoupení vyjádřená v ustanovení § 37 odst. 1 zákona o rodině“, když
„pravděpodobnost“ kolize zájmů „nastala“ především z důvodu, že „matka mohla
mít protichůdné zájmy z hlediska spoluvlastnického vztahu k předmětným
nemovitostem se zájmy nezletilého V. Z.“.
V projednávaném případě je z obsahu spisu Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 13
D 89/2011 zřejmé jednak, že v řízení o dědictví po zůstaviteli O. Z. byl
nezletilý V. Z. zastoupen svou matkou L. K. jako svou zákonnou zástupkyní,
která nebyla účastnicí dědického řízení, neboť zůstavitel zemřel jako svobodný,
bez zanechání závěti a dědické právo po zůstaviteli vyplývající z první skupiny
zákonné dědické posloupnosti svědčilo pouze nezletilému synovi V. Z., za
kterého jeho matka neodmítla dědictví a jehož postavení tak vylučovalo dědická
práva všech dalších osob, které by přicházely v úvahu jako zákonní dědicové
zůstavitele, jednak, že matka nezletilého V. Z. – L. K. byla ve výši podílu 1/2
spoluvlastnicí nemovitostí - rozestavěné budovy na pozemku parc. č. 1515/5, a
pozemků parc. č. 1515/2, orná půda, parc. č. 1515/3, orná půda, parc. č.
1515/5, zastavěná plocha a nádvoří, se stejným podílem na všech součástech a
příslušenství - zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 1174 pro obec Z. H. a
k.ú. Z. H. v J., které v rozsahu druhé poloviny spoluvlastnického podílu
patřily do dědictví po zůstaviteli.
Odvolací soud se v dovoláním napadeném usnesení ztotožnil se skutkovým stavem
zjištěným soudem prvního stupně a souhlasil i s jeho právními závěry, přičemž
také dospěl k závěru, že „kolize nemohla nastat“ ani z důvodu spoluvlastnictví
nemovitostí, neboť nabytí poloviny nemovitostí patřících do dědictví nezletilým
V. Z. „nemůže na postavení matky jako podílové spoluvlastnice nemovitostí
ničeho změnit“. Odvolací soud však přehlíží, že V. Z. v projednávané věci
nenamítá, že by došlo ke změně výše spoluvlastnického podílu jeho matky L. K.
na předmětných nemovitostech, nýbrž namítá pravděpodobnost vzniku střetu jeho
zájmů se zájmy jeho matky právě z toho důvodu, že L. K. je nejen podílovou
spoluvlastnicí ve výši podílu 1/2 na předmětných nemovitostech, jejichž druhý
spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 patří do dědictví po zůstaviteli, ale že je
již jedinou zákonnou zástupkyní nezletilého V. Z., a proto pouze jí samotné
náleží rodičovská zodpovědnost zahrnující mimo jiné práva a povinnosti při
správě jmění nezletilého V. Z. (srov. § 31 a násl. zákona o rodině a § 28 obč.
zák.), tedy včetně jmění, které V. Z. nabývá z dědictví po zůstaviteli. Za
situace, kdy se - jak vyplývá z obsahu spisu - odvolací soud (stejně tak ani
soud prvního stupně, na jehož zjištěný skutkový stav odvolací soud v napadeném
usnesení odkázal) blíže nezabýval okolnostmi významnými pro závěr o možné
pravděpodobnosti střetu zájmů nezletilého V. Z. a jeho matky L. K. mimo jiné z
důvodu, že L. K., která je podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí
patřících ve výši podílu 1/2 do dědictví po zůstaviteli, náleží také práva a
povinnosti při správě jmění nezletilého V. Z., je jeho závěr o tom, že kolize
„nemohla nastat“, předčasný, a proto také nesprávný.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou
dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud
České republiky usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v
Jeseníku) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část první věty za středníkem).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. listopadu 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu