21 Cdo 2480/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se
sídlem v Praze 7, Strossmayerovo náměstí č. 977/2, proti žalovanému Energie –
stavební a báňská a. s. se sídlem v Kladně, Vašíčkova č. 3081, IČO 45146802,
zastoupenému JUDr.Václavem Jirátem, advokátem se sídlem ve Slaném, Vítězná č.
1573, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s.,
Vienna Insurance Group, IČ 47116617 se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21,
jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v
Kladně pod sp. zn. 121 C 53/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012, č.j. 23 Co 505/2011-134, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 2. června
2011, č. j. 121 C 53/2010-111, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Kladně k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
žalovaný zaplatil 233.290,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu,
jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán jako
provozní zámečník - svářeč od 18. 10. 2000 do 31. 10. 2009, kdy ukončil
pracovní poměr dohodou podle § 49 zák. práce. Oblastní nemocnicí Kladno a. s.,
nemocnice Středočeského kraje, byla k datu 23. 10. 2009 potvrzena nemoc z
povolání, kterou onemocněl při práci pro žalovaného, a to „pneumokoniosa plic
ze svařování“ podle kapitoly III., položka 4 seznamu nemocí z povolání.
Žalovaný žalobci dobrovolně odškodnil škodu spočívající v bolestném a náhradě
za ztížení společenského uplatnění, avšak odmítl odškodnit náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti s tím, že není dána příčinná
souvislost mezi „poklesem výdělku žalobce a skončením pracovního poměru žalobce
u žalovaného“. Žalobce se proto domáhá odškodnění náhrady za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 11. 2009 do 31. 12. 2010.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 2. 6. 2011, č. j. 121 C 53/2010-111,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 51.444, - Kč k rukám „právního zástupce žalované“, a že ve
vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že u žalobce byla zjištěna nemoc z
povolání, a to pneumokoniosa plic ze svařování, že před jejím zjištěním žalobce
pracoval u žalovaného za podmínek, za nichž tato nemoc z povolání vzniká, že z
hlediska vzniku předpokladů odpovědnosti, není rozhodující samotné
administrativní zjištění nemoci z povolání, nýbrž skutečnost, zda důvodem
ztráty na výdělku byla po stránce skutkové nemoc z povolání, a že žalobce se
rozhodl skončit pracovní poměr u žalovaného nikoliv pro nemoc z povolání (o ní
v době, kdy navrhl žalovanému skončení pracovního poměru, ještě nevěděl a ani
se pro obtíže s dýcháním neléčil), ale pro poměry u žalovaného, který podle
tvrzení žalobce tehdy převáděl zaměstnance na jiný druh práce a místo jejího
výkonu a žalobce měl obavu, ovšem nepodloženou žádným konkrétním jednáním
žalovaného ve vztahu k němu, aby také na takovou práci nebyl převeden, neboť by
ji s dýcháním nezvládl. Soud prvního stupně dovodil, že důvodem ztráty na
výdělku žalobce po skončení pracovního poměru u žalovaného „nebyla nemoc z
povolání, ale nepodložená obava žalobce stran změny druhu a místa výkonu
práce“. Při setrvání žalobce v pracovním poměru u žalovaného a následném
zjištění nemoci z povolání (k němuž by nepochybně došlo, neboť žalobce v době
skončení pracovního poměru již trpěl dýchacími problémy) by situace žalobce
mohla být řešena ze strany žalovaného různě, mj. i převedením na jinou práci,
při které by případně ani nemuselo dojít k poklesu výdělku žalobce. Nárok
žalobce tak posoudil jako nedůvodný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č. j. 23
Co 505/2011-134, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech
řízení tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává, jinak rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému 51.084,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení, ve splátkách po
2.000,- Kč měsíčně k rukám advokáta JUDr. Václava Jiráta. Rovněž vyšel z toho,
že rozhodující pro posouzení žalobcova uplatněného nároku není samotné
administrativní rozhodnutí o zjištění nemoci z povolání, ale skutečnost, zda
důvodem ztráty na výdělku byla po stránce skutkové nemoc z povolání. Souhlasil
se soudem prvního stupně i v tom, že příčinou skončení pracovního poměru
žalobce u žalovaného nebyly důsledky nemoci z povolání, ale obavy z budoucího
vývoje poměrů u žalovaného. Na tom nic nemění okolnost, že jako datum vzniku
nemoci z povolání u žalobce bylo stanoveno datum ještě před skončením
pracovního poměru žalobce u žalovaného. Teprve poté, kdy po skončení pracovního
poměru byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání, žalobce zpětně dovozuje, že
jeho pracovní poměr skončil pro důsledky onemocnění nemocí z povolání.
Neshledal-li soud příčinnou souvislost „mezi poklesem na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti a po skončení pracovního poměru žalobce u
žalovaného“ (pracovní poměr byl skončen z jiných důvodů, než pro důsledky
nemoci z povolání), nemůže tak shledávat příčinnou souvislost ani v tom, v čem
je žalobcem dovozována, tedy že u nového zaměstnavatele pracuje jako zámečník a
na takovou práci byl také přijat, a tím, že by v případě, pokud by mohl
pracovat jako svářeč, mohl dosahovat i u tohoto zaměstnavatele vyšších výdělků.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že příčinná
souvislost je v projednávané věci „nepochybná“. Žalobce byl zaměstnán u
žalovaného jako provozní zámečník - svářeč, přičemž díky zjištěné nemoci z
povolání již tuto pracovní činnost nemůže vykonávat, a to ani u předchozího
zaměstnavatele, ani u jakéhokoliv jiného. Pracovní pozice žalobce byla činností
odbornou, kterou mohl vykonávat pouze po složení odborných zkoušek a získání
svářečského průkazu. Z důvodu zjištěné nemoci z povolání již tuto činnost
vykonávat nemůže a svářečský průkaz mu „propadl“. I kdyby žalobce setrval u
žalovaného, nemohl by svářečské práce vykonávat stejně jako u svého nového
zaměstnavatele a potažmo u kteréhokoliv jiného zaměstnavatele. V případě
přeřazení na jinou práci by jeho výdělek v každém případě výrazně klesl, neboť
nemá jinou odbornost, která by mu umožňovala dosahovat stejného výdělku, a
vzhledem k trhu práce není objektivně možné, aby za práci bez srovnatelné
odbornosti dosahoval stejného výdělku jako při výkonu svářečské činnosti.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně
zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II
bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že
jde o rozsudek, proti jehož dovoláním napadenému výroku o věci samé je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné (otázku
příčinné souvislosti při posuzování odpovědnosti zaměstnavatele za škodu
vzniklou nemocí z povolání posoudily soudy v rozporu s judikaturou) přezkoumal
napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že
žalobci vzniklo (mělo podle jeho tvrzení vzniknout) právo na náhradu za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dnem 1. 11. 2009, podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2009, tedy do dne, než
nabyly účinnosti zákon č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o
organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a vyhláška č. 462/2009 Sb. kterou se pro účely
poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání
silničních motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot
(dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 366 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za
škodu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím
zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z
povolání, kterou byl postižen.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou
nemocí z povolání jsou podle citovaného ustanovení nemoc z povolání (nemocemi z
povolání jsou nemoci uvedené v Seznamu nemocí z povolání, stanovenému nařízením
vlády č. 290/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů), vznik škody a příčinná
souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné
invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci,
který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání
dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné
invalidity) je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem
zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění
nemoci z povolání, popřípadě, je-li zaměstnanec po zjištění nemoci z povolání
veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, výdělkem odpovídajícím výši minimální
mzdy, s připočtením případného plného nebo částečného invalidního důchodu
pobíraného z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo
ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro
následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. O vztah
příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
(při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se jedná
tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku)
následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku
nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) vzniká dnem,
kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje a ani přezkumu
dovolacího soudu nepodléhají - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o. s. ř.),
že u žalobce, který byl u žalovaného zaměstnán jako provozní zámečník - svářeč
od 18. 10. 2000 do 31. 10. 2009, kdy ukončil pracovní poměr dohodou podle § 49
zák. práce, byla lékařským posudkem Oblastní nemocnicí Kladno a. s., nemocnice
Středočeského kraje, ze dne 4. 1. 2010 ke dni 23. 10. 2009 potvrzena nemoc z
povolání, kterou onemocněl při práci pro žalovaného, a to „pneumokoniosa plic
ze svařování“ podle kapitoly III., položka 4 seznamu nemocí z povolání, který
tvoří přílohu nařízení vlády č. 290/1995 Sb.
Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti u žalobce došlo (mohlo
dojít) teprve v době po skončení pracovního poměru účastníků. V takovém případě
je podle ustálené judikatury soudů pro posouzení nároku na náhradu za tuto
ztrátu na výdělku významné také to, zda k rozvázání pracovního poměru došlo pro
následky nemoci z povolání nebo zda jeho důvodem byla jiná skutečnost. Byla-li
příčinou rozvázání pracovního poměru jiná skutečnost než nemoc z povolání, je
třeba přihlédnout k tomu, že po rozvázání pracovního poměru nemá zaměstnavatel,
i když odpovídá za škodu při nemoci z povolání podle ustanovení § 366 odst. 2
zák. práce, povinnost přidělovat poškozenému práci a že tedy zaměstnanec nadále
nemůže dosahovat stejný výdělek jako před poškozením (pobíraný u bývalého
zaměstnavatele), i kdyby u něj nemoc z povolání nevznikla. Nevznikla-li tedy
ztráta na výdělku následkem nepříznivého zdravotního stavu způsobeného nemocí z
povolání, ale proto, že na základě jiné skutečnosti zaměstnanec nemohl u
(bývalého) zaměstnavatele dále pracovat, není mezi ztrátou na výdělku, který
zaměstnanec dosahoval u (bývalého) zaměstnavatele, a nemocí z povolání vztah
příčinné souvislosti; na odškodnění této ztráty na výdělku zaměstnanec nemůže
mít nárok. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) za této situace
může poškozenému (bývalému) zaměstnanci vzniknout (z hlediska příčinné
souvislosti) jen tehdy, kdyby nebyl pro následky nemoci z povolání schopen
konat stejnou práci (práci stejného druhu), kterou konal u (bývalého)
zaměstnavatele před onemocněním nemocí z povolání, a kdyby byl pro následky
nemoci z povolání uznán invalidním nebo částečně invalidním anebo kdyby byl
schopen konat jinou, méně placenou práci. Východiskem pro výpočet náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo
částečné invalidity) přitom není průměrný výdělek před vznikem nemoci z
povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody. Vznikl-li nárok
na náhradu za tuto ztrátu na výdělku až po skončení pracovního poměru
poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá podle
ustanovení § 366 odst. 2 zákoníku práce, a nemohou-li být při stanovení
průměrného výdělku před vznikem škody brány v úvahu příjmy, které poškozený
pobíral od bývalého zaměstnavatele, je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec
(neodchází-li současně do starobního důchodu nebo do předčasného starobního
důchodu, kdy mu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 371
zák. práce nenáleží - srov. za obdobné právní úpravy rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 6. 9. 1995, sp. zn. 6 Cdo 127/94, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996) svou pracovní způsobilost - kdyby
nebyla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo nezanikla - využil
nebo byl schopen využít k dosažení výdělku u jiného zaměstnavatele.
V příčinné
souvislosti s nemocí z povolání je proto v tomto případě taková ztráta na
výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec
prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj
vykonal, kdyby k poškození na zdraví způsobenému nemocí z povolání nedošlo; za
účelem zjištění tohoto průměrného výdělku je třeba objasnit, jakou práci by
poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně (s přihlédnutím k jeho zdravotnímu
stavu, schopnostem a kvalifikaci, k možnostem uplatnění na trhu práce a dalším
okolnostem) vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo ke vzniku nemoci z
povolání, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce dosáhl (srov. právní
názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo
350/98, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2002, sp. zn. 21 Cdo 1185/2002,
uveřejněném pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008,
uveřejněném pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010).
Z uvedených závěrů však v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud
nevycházel. Uzavřel (stejně jako soud prvního stupně), že rozhodující pro
posouzení žalobcova uplatněného nároku je, že příčinou skončení pracovního
poměru žalobce u žalovaného nebyly důsledky nemoci z povolání, ale obavy z
budoucího vývoje poměrů u žalovaného. Nezvažoval (proto ani v tomto směru
nezjišťoval), že, nebyl-li pro následky nemoci z povolání žalobce schopen konat
stejnou práci (práci stejného druhu), kterou konal u (bývalého) zaměstnavatele
před onemocněním nemocí z povolání, ale jen jinou, méně placenou práci, je
třeba objasnit, jakou práci by žalobce mohl prokazatelně (s přihlédnutím k jeho
zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci, k možnostem uplatnění na trhu
práce a dalším okolnostem) vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo ke
vzniku nemoci z povolání, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce
dosáhl. V příčinné souvislosti s nemocí z povolání je totiž v tomto případě –
jak výše uvedeno - taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného
výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného
zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození na zdraví
způsobenému nemocí z povolání nedošlo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
(Okresnímu soudu v Kladně) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2013
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu