21 Cdo 2489/2000

21 Cdo 2489/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu

JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v

právní věci žalobkyně Mgr. H. T. zastoupené advokátem, proti žalovanému

Speciální školy a Učiliště se sídlem v K., zastoupenému advokátem, o neplatnost

okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.

zn. 16 C 162/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze

dne 28. června 2000, č. j. 24 Co 513/99-147, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k

dalšímu řízení.

Dopisem ze dne 14. 9. 1998 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení

§ 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zrušuje okamžitě pracovní poměr. Důvod k

tomuto opatření spatřoval v tom, že dne 7. 9. 1998, v době její pracovní

neschopnosti, žalobkyně neoprávněně vstoupila s několika učiteli do třídy, v

níž vyučovala V. G., tam narušovala výuku, snažila se zmanipulovat žáky prvního

ročníku k tomu, aby žalobkyni podporovali ve stávce, a to nepravdivým a

poplašným tvrzením, že bojuje za zachování školy, kterou chce nové vedení

zrušit, a že po výzvě, aby opustila třídu, se chovala arogantně a slovně hrubě

urážela učitelku G. Jako další důvod pro okamžité skončení pracovního poměru

uvedl to, že žalobkyně dne 7. 9. 1998 v podvečerních hodinách, ač nebyla

pozvána, dostavila se do budovy K. v K. a před setkáním, které organizoval

náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy, i v jeho průběhu

přesvědčovala rodiče nepravdami o oprávněnosti stávky, což ve svém dopadu

způsobilo neúčast žáků na výuce a znejistění rodičů o dalším osudu studia

jejich dětí.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru

ze dne 14. 9. 1998 je neplatné a pracovní poměr trvá. Žalobu odůvodnila zejména

tím, že dne 7. 9. 1998 navštívila s některými spolupracovníky školní třídy, aby

vysvětlila okolnosti, které vedly „k napětí v učilišti“. V žádném případě toto

vysvětlování nesledovalo zneužití mladých k řešení nastalého problému; odmítá

nařčení z hrubé urážky V. G.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 28. 4. 1999, č. j. 16 C 162/98-31,

určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobkyni dne 14.

9. 1998 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na

nákladech řízení 1.000 Kč,- do tří dnů od právní moci rozsudku. Po provedeném

dokazování dospěl k závěru, že jednání vytýkané žalobkyni v okamžitém zrušení

pracovního poměru spočívající v narušování vyučování nelze považovat za

porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Vycházel přitom z toho, že

žalobkyně v době, kdy již nebyla ředitelkou školy ani členkou jejího vedení,

neměla žádné oprávnění bez souhlasu nadřízených narušovat vyučování

vysvětlováním čehokoliv, že však šlo pouze o „jednorázové jednání“. Také ve

vztahu k druhému v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkanému jednání

(„žalobkyně měla agitovat v mimopracovní době, mimo pracoviště, na akci

nepořádané zaměstnavatelem a především před dospělými“) nespatřoval soud

prvního stupně jednání dosahující intenzitu, jež by opravňovala žalovaného k

takovému „radikálnímu řešení“, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2000, č. j.

24 Co 513/99-147, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení

neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalovaným žalobkyni dne

14. 9. 1998 zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na

náhradě nákladů řízení soudu prvního stupně částku 1.725 Kč,- a na náhradě

nákladů odvolacího řízení částku 2.725,- Kč, vše „na účet právního zástupce

žalovaného“. Poté, co doplnil dokazování výslechem žalobkyně a svědků V. G.,

RNDr. J. B., CSc., Ing. J. R., Ing. S. K., N. D. a PaeDr. A. P., záznamem ze

dne 7. 9. 1998, písemnou výzvou nadepsanou „V. učiliště stávkuje proti

likvidaci specielního školství“ a rozhodnutím ředitele školy ze dne 7. 9. 1998,

dospěl k závěru, že už první v okamžitém zrušení pracovního poměru vymezený

skutek (vstup žalobkyně dne 7. 9. 1998 do třídy, v níž vyučovala paní G., a

následné narušování a znemožňování výuky ve třídě) je, vzhledem k souvislostem,

za nichž k němuž došlo, natolik závažným a hrubým porušením pracovní kázně ze

strany žalobkyně, že plně odůvodňuje okamžité zrušení pracovního poměru podle

ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Vycházel přitom z toho, že k

uvedenému jednání žalobkyně došlo v době, kdy na pracovišti žalovaného byla

vyhlášena stávka učitelů a dalších pedagogických pracovníků, jejímž cílem bylo

odstoupení PaeDr. P. T. z funkce ředitele žalovaného a návrat žalobkyně a její

oficiální jmenování do funkce ředitelky. Žalobkyně i ostatní učitelé, kteří s

ní vstoupili do třídy, patřili mezi stávkující a už tato samotná skutečnost

výrazně zvyšuje závažnost porušení pracovní kázně žalobkyní. Vliv žalobkyně

jako bývalé ředitelky na ostatní učitele a pedagogické pracovníky na pracovišti

byl značný a projevil se jak při vyhlášení stávky, tak i v jejím dalším

průběhu.Vystoupení a jednání žalobkyně zapůsobilo na vyučující G. velmi

negativně (chtěla zanechat pedagogické činnosti); odvolací soud poukázal

zejména na výpověď svědkyně o tom, že žalobkyně ji nazývala „tahle paní“, že jí

říkala, aby odešla, vyzývala děti, aby ji „nebraly“ a nechtěla třídu opustit, i

když ji k tomu vyučující G. vyzývala. I když žalobkyně nepoužila vůči

vyučující (svědkyni G.) žádné vulgární výrazy, otázku na žáky „zeptejte se

téhle paní, odkud jí vyhodily, že tady učí a jestli má nějaké vzdělání“,

považoval odvolací soud za hrubé urážení a snižování vážnosti vyučující před

žáky. Žalobkyně mluvila před žáky o stávce učitelů, vysvětlovala její důvody a

říkala žákům o svém odvolání z funkce ředitelky. Popsaným jednáním a

vystupováním narušovala a znemožňovala výuku, uzavřel odvolací soud. Rozsah

dokazování provedený v odvolacím řízení nepovažoval za „rozporný“ s ustanovením

§ 213 odst. 2 věty první o.s.ř., neboť dokazování se týkalo týchž skutkových

zjištění, která již posuzoval soud prvního stupně (skutková vymezení důvodu

okamžitého zrušení pracovního poměru) a která odvolací soud svým dokazováním

pouze upřesnil a doplnil. Žádná jiná - nová - skutková zjištění výsledkem

odvolacího řízení nebyla.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že rozsah

dokazování provedeného odvolacím soudem překročil meze stanovené ustanovením §

213 o.s.ř. Odvolací soud tak porušil zásadu, že jeho činnost je činností

přezkumnou vůči řízení před soudem prvního stupně. Podle dovolatelky měl

odvolací soud vzít v úvahu skutečnost, že u všech svědků, kteří vypovídali v

souladu se svědkyní G., lze předpokládat jejich podjatost vůči dovolatelce a že

sama svědkyně G. byla zaměstnankyní žalovaného pouze na dobu určitou, a to

po dobu stávky jako „tzv. stávkokaz“; u této svědkyně nelze předpokládat, že by

její interpretace událostí ze dne 7. 9. 1998 mohla být v rozporu se zájmy

žalovaného. Naproti tomu odvolací soud neprovedl dokazování výslechy dalších

učitelů, kteří spolu s žalobkyní třídu dne 7. 9. 1998 navštívili, případně

svědeckými výpověďmi žáků, kteří ve třídě byli. Odvolací soud tak podle

dovolatelky opominul hodnotit svědky i z hlediska jejich věrohodnosti. Při

vyvozování právních závěrů vytýká dále dovolatelka, že odvolací soud opominul

okolnost, že obou skutků uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru se

žalobkyně dopustila za trvání stávky, kterou učitelé a další pedagogičtí

pracovníci, jako zaměstnanci žalovaného, vyhlásili na protest proti rozhodnutí

o odvolání žalobkyně z funkce ředitelky žalovaného. Jednání dovolatelky při

obou těchto skutcích bylo vedeno pouze a jedině snahou důvody této stávky

žákům, případně jejich rodičům, vysvětlit. Odvolací soud měl tedy nejprve řešit

jako otázku předběžnou, zda tato stávka byla zákonná (povolená). Pokud by

dospěl ke kladné odpovědi, měl se dále zabývat otázkou, zda uvedené jednání

žalobkyně bylo přípustné jakožto prostředek, který je součástí práva na stávku.

Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť odvolací soud věc správně

posoudil, a argumentaci dovolatelky považuje za účelovou a zkreslenou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal

podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen

„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti

pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve

lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle

ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení

jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je

opodstatněné.

S námitkou dovolatelky, že odvolací soud při vyvozování právních závěrů

nedostatečně přihlédl k tomu, že k oběma skutkům vytýkaným v okamžitém zrušení

pracovního poměru došlo v době trvání stávky, kterou vyhlásila odborová

organizace zaměstnanců žalovaného na protest proti rozhodnutí o odvolání

žalobkyně z funkce ředitelky žalovaného, dovolací soud souhlasí.

Právo na stávku je v českém právním řádu zakotveno v ustanovení článku 27 odst.

4 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České

národní rady pod č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku (dále jen

„Listina“), podle kterého právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených

zákonem. Právo na stávku zaručuje také Mezinárodní pakt o hospodářských,

sociálních a kulturních právech, zveřejněný vyhláškou Ministerstva zahraničních

věcí č. 120/1976 Sb., podle jehož článku 8 odst. 1 písm. d) státy smluvní

strany Paktu se zavazují zajistit právo na stávku za předpokladu, že je

vykonáváno v souladu se zákony příslušné země. Právo na stávku lze dovodit

rovněž z Úmluvy o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat

přijaté Mezinárodní organizací práce dne 9. 7. 1948 pod č. 87, uveřejněné

sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 489/1990 Sb., a

Úmluvy o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně vyjednávat přijaté

dne 1. 7. 1949 pod č. 98, uveřejněné sdělením Federálního ministerstva

zahraničních věcí č. 470/1990 Sb.

Ustanovení článku 41 odst. 1 Listiny dále stanoví, že práv uvedených mimo jiné

v čl. 27 odst. 4 a čl. 28 až 31 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích

zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonné podmínky pro uplatnění práva

na stávku jsou upraveny toliko v zákoně č. 2/1991 Sb., o kolektivním

vyjednávání (srov. § 16 až § 26 uvedeného zákona). To však neznamená, že právo

na stávku lze v České republice uplatňovat pouze v mezích citovaného zákona.

Nelze přehlédnout, že ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny stanoví, že každý

může činit, co mu není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co

zákon neukládá. Uvedený základní princip pro posuzování dovolenosti chování v

poměrech českého právního řádu nutno aplikovat i při posuzování otázky

zákonnosti (legálnosti) stávky konané mimo rámec zákona č. 2/1991 Sb., o

kolektivním vyjednávání. Upravuje-li zákon pravidla stávky jen v případech

stávky v souvislosti s kolektivním vyjednáváním, plyne z toho závěr, že jiného

(zákonného) omezení práva na stávku v českém právním řádu není. Platí tedy, že

právo na stávku je zaručeno (článek 27 odst. 4 Listiny), aniž by (s

výjimkou stávek v souvislosti s kolektivním vyjednáváním) bylo v souladu s

ústavními principy omezeno.

Aby bylo možno učinit závěr o tom, že se v konkrétním případě jedná o realizaci

práva na stávku ve smyslu ustanovení článku 27 odst. 4 Listiny, je nezbytné

posoudit, zda se jedná o stávku, na kterou citované ustanovení dopadá. Již z

názvu Hlavy čtvrté Listiny „Hospodářská, sociální a kulturní práva“, se podává,

kterého okruhu práv se stávka má týkat. Články 26 až 30 Listiny se zabývají

právy souvisejícími s tzv. „právem na práci“. Článek 27 Listiny pak blíže

rozvádí práva souvisící s právem sdružovat se s jinými na ochranu svých

hospodářských a sociálních zájmů. Právě v této souvislosti je v odst. 4 článku

27 Listiny zakotveno právo na stávku. Z uvedeného je možno učinit závěr, že

právo na stávku má být realizováno v souvislosti s uplatňováním práva sdružovat

se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Tento charakter

práva na stávku zároveň znamená, že subjektem toto právo realizujícím bude

především kolektiv zaměstnanců organizovaný (sdružený) v organizaci hájící

jejich hospodářská a sociální práva (odbory).

Protože výkonem práva na stávku se rozumí především přerušení práce nebo jiná

obstrukce, která má tím, že zaměstnavateli přináší materiální (nebo i

nemateriální) újmu (škodu), přimět zaměstnavatele ke změně chování stávkujícími

požadované (očekávané), lze dále dovodit, že stávka směřuje proti tomu, koho

lze stávkou k ústupkům přimět, tedy proti zaměstnavateli (zaměstnavatelům)

stávkujících osob.

Je-li u zaměstnavatele vyhlášena stávka, z logiky věci vyplývá, že pro

pracovněprávní vztahy mezi zaměstnancem, který se stávky zúčastní, a

zaměstnavatelem platí jiná hlediska než v době mimo stávku. Smyslem stávky je

totiž vyvíjet nátlak na zaměstnavatele (mimo jiné i odmítáním vykonávat

sjednanou práci). Proto nelze dost dobře (při respektování práva na stávku)

požadovat po stávkujícím zaměstnanci dodržování všech povinností, jak vyplývají

zejména z pracovní smlouvy a z ustanovení § 35 odst. 1 zák. práce. Jestliže se

však zaměstnanec nechová způsobem, který se při stávce předpokládá (např. tím,

že v rozporu s prohlášeným způsobem stávky pracuje, nebo se chová způsobem,

který řádnému vedení stávky neodpovídá, případně mu přímo odporuje), uvedená

výjimka, vyplývající z realizace Listinou zaručeného práva na stávku, neplatí;

ochrany požívá jen chování, které vyplývá (je důsledkem) z přímé realizace

práva na stávku.

K právu na stávku nepochybně patří, aby zaměstnanci nebylo bráněno účastnit se

stávky, ale též povinnost nikoho k účasti na stávce nedonucovat, jakož i

oprávnění stávkujících vysvětlovat smysl a cíle stávky především osobám stávkou

dotčeným (zaměstnavateli, osobám závislým na práci stávkujících, veřejnosti). I

toto právo musí však být vykonáváno způsobem, který šetří jak práva osob na

stávce nezúčastněných, tak práva zaměstnavatele. Jinak řečeno, ani skutečnost,

že se někdo zúčastní stávky, jej neopravňuje k tomu, aby nad míru nezbytnou pro

realizaci práva na stávku omezoval práva jiných osob.

V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno (správnost zjištění v tomto směru

dovolatelka nenapadá), že v době, kdy se měla žalobkyně dopustit jednání, jež

je jí vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 14. 9. 1998 (tedy

dne 7. 9. 1998), byla u žalovaného vyhlášena stávka.

Chtěl-li proto odvolací soud posuzovat, zda vůbec a jakou intenzitou žalovaná

pracovní kázeň porušila jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru

ze dne 14. 9. 1998, měl se především zabývat tím, zda se jednalo o stávku

legální (byla vyhlášena k tomu oprávněným subjektem při prosazování

hospodářských a sociálních práv), odkdy se stávky zúčastnila žalobkyně, jaký

dopad do jejího pracovněprávního vztahu tato skutečnost měla, které povinnosti

vyplývající z pracovního poměru bylo možno po stávkujících v průběhu stávky

vyžadovat a zda v jednání žalobkyně nelze spatřovat exsces (vybočení) z chování

přiměřeného realizaci práva na stávku. Teprve po vyjasnění uvedených otázek je

možno učinit závěr o tom, zda jednání, označené žalovaným v okamžitém zrušení

pracovního poměru ze dne 14. 9. 1998, bylo porušením pracovní kázně, a zabývat

se stupněm intenzity tohoto porušení pracovní kázně s přihlédnutím ke všem

okolnostem případu.

Dovolací soud se také zabýval námitkou dovolatelky, že odvolací soud

nepostupoval v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o.s.ř. při projednávání

odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Soud prvního stupně založil své rozhodnutí - jak vyplývá z odůvodnění

rozsudku ze dne 28. 4. 1999, č. j. 16 C 162/98-31 - na závěru, že žalobkyně,

která v té době již nebyla ředitelkou školy ani členkou jejího vedení, neměla

žádné oprávnění bez souhlasu nadřízených narušovat vyučování vysvětlováním

čehokoli, že však šlo o jednorázové jednání, které nelze považovat za porušení

pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Vycházel přitom pouze z listinných

důkazů (z pracovní smlouvy žalobkyně ze dne 12. 9. 1990, z okamžitého zrušení

pracovního poměru ze dne 14. 9. 1998 a ze zápisu o projednání okamžitého

zrušení pracovního poměru v základní organizaci Českomoravského odborového

svazu školství u žalovaného). Naproti tomu odvolací soud vzal za

prokázané, že jednání žalobkyně zapůsobilo na svědkyni G. velice negativně, že

svědkyně byla značně rozrušena a chtěla zanechat pedagogické činnosti a že

žalobkyně mluvila před žáky o stávce učitelů, vysvětlovala její důvody a říkala

žákům o svém odvolání z funkce ředitelky. Vycházel přitom na rozdíl od soudu

prvního stupně také z výpovědi žalobkyně, svědků G., B., R., K., D. a P., jakož

i ze záznamu ze dne 7. 9. 1998, z písemné výzvy nadepsané „V. učiliště stávkuje

proti likvidaci specielního školství“ a z rozhodnutí ředitele školy ze dne 7.

9. 1998, tedy z důkazů, které sám podle ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř.

provedl. Rozsudek soudu prvního stupně změnil odvolací soud podle ustanovení §

220 odst. 2 o.s.ř. proto, že po jím provedeném dokazování byl skutkový stav

věci z pohledu odvolacího soudu zjištěn úplněji tak, že bylo možné o věci

rozhodnout.

Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je

zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně

příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o.s.ř.) a o odvoláních proti jejich

rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1 o.s.ř.). Krajský soud jako

soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem

prvního stupně a správnost právního posouzení věci, k němuž na základě svých

skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání

rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (srov. § 212 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí

(§ 219 o.s.ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže

tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo

jestliže po doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) je skutkový stav zjištěn

tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§ 220 o.s.ř.). Nejsou-li

podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací

soud je zruší (§ 221 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou

dány mimo jiné tehdy, jestliže správné právní posouzení vyžaduje další skutková

zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu v případě, kdy je

zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, kdy doplnění dokazování nelze

provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) nebo kdy se má doplnění dokazování

týkat podstatných skutečností (kdy výsledkem doplnění dokazování by měla být

zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení

věci).

Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových

zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §

213 odst. 2 o.s.ř. Tímto postupem by odvolací soud porušil zásadu

dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel

možnost přezkumu správnosti nových skutkových zjištění na základě jejich

odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu na

těchto skutkových zjištěních založené by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím

vydaným v jediném stupni.

Je-li proto ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro

rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního

stupně, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu

prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního

stupně k dalšímu řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3.

1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

V posuzovaném případě podle názoru odvolacího soudu - jak vyplývá z výše

uvedeného - soud prvního stupně neprovedl dostatečné dokazování ke zjištění

všech skutečností potřebných k posouzení, zda se žalobkyně dopustila či

nedopustila jednání, jež jí bylo vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru

ze dne 14. 9. 1998, a zda ve vytýkaném jednání je možno spatřovat porušení

pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem [§ 53 odst. 1 písm. b) zák. práce].

Vzhledem k tomu, že zjištění o tom, zda se žalobkyně dopustila jednání

vytýkaného v okamžitém zrušení pracovního poměru a za jakých okolností k tomuto

jednání došlo, jakož i zjištění okolností rozhodných pro posouzení stupně

intenzity porušení pracovní kázně, bylo pro rozhodnutí věci podstatné (zásadně

významné) a že vyžadovalo rozsáhlejší doplnění dokazování, nebyly splněny

podmínky pro doplnění dokazování odvolacím soudem (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) a tedy

ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, založenou na takovém doplnění

dokazování; odvolací soud proto měl rozsudek soudu prvního stupně podle

ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušit a věc vrátit tomuto soudu k

dalšímu řízení s tím, aby provedl o těchto skutečnostech dokazování (§ 226

o.s.ř.). Odvolací soud však rozsudek soudu prvního stupně změnil a své

rozhodnutí založil na výsledcích dokazování, které sám provedl. Uvedeným

postupem odepřel žalovanému možnost nechat správnost rozhodných skutkových

zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání proti

rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b)

o.s.ř.].

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud ČR jej podle

ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle

ustanovení § 243b odst. 2 věty první vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu

řízení. V dalším řízení povede soud žalobkyni (§ 43 o.s.ř.) rovněž k odstranění

vady žaloby spočívající v tom, že přes její označení a skutková vylíčení

týkající se okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 14. 9. 1998, domáhá se

určení neplatnosti „výpovědi“ z pracovního poměru z téhož data.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím

řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( § 243d odst. 1 věta druhá,

třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2002

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu