21 Cdo 2491/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobkyně Mgr. J. Š., zastoupené JUDr. Natašou Randlovou,
advokátkou se sídlem v Praze 4, Tetris Office Building, Budějovická č.
1550/15a, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany v Praze 6 -
Hradčanech, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, o 859.441,50 Kč, vedené u
Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 153/2012, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
4. března 2014 č. j. 23 Co 8/2014-108, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Svitavách dne 3. 9. 2012
domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě platu za období od 1. 7. 2010 do
31. 7. 2012 částku 859.441,50 Kč a „násobky průměrného hrubého výdělku až do
doby přidělování práce“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 8. 3. 2010
písemně požádala žalovanou o skončení pracovního poměru dohodou a že statutární
orgán (velitel školy) s její žádostí souhlasil s tím, že ji předá personalistce
jako podklad pro vypracování dohody o skončení pracovního poměru. Protože tuto
dohodu vypracovanou personalistkou žalobkyně dne 9. 3. 2010 nepodepsala,
zrušila s ní žalovaná dne 10. 3. 2010 okamžitě pracovní poměr. Rozsudkem
Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 10. 2010 č. j. 4 C 109/2010-33
potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
ze dne 3. 3. 2011 č. j. 22 Co 59/2011-64, který nabyl právní moci dne 2. 4.
2011, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalovaná
žalobkyni přestala přidělovat práci a zaplatila jí náhradu platu pouze za
období od 10. 3. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 60.149,- Kč. Žalobkyně nesouhlasí
s tvrzením žalované, že došlo k uzavření dohody o skončení pracovního poměru ke
dni 30. 6. 2010, neboť tato „dohoda“ byla pouze „žádostí o uzavření dohody“ a
podkladem pro personalistku pro její vypracování.
Žalovaná zejména namítala, že pracovní poměr žalobkyně skončil dohodou
účastníků dne 30. 6. 2010, neboť k tomuto dni žalobkyně dne 8. 3. 2010 požádala
žalovanou o rozvázání pracovního poměru a žalovaná téhož dne její žádost
akceptovala. Zpracování „formulářové podoby“ již uzavřené dohody o rozvázání
pracovního poměru, k němuž mělo původně dojít dne 10. 3. 2010, má pouze
„evidenční“ význam pro účely Informačního systému o službě a personálu
používaného v rezortu ministerstva obrany a představuje tak jen potvrzení o již
uzavřené dohodě o rozvázání pracovního poměru.
Okresní soud ve Svitavách – poté, co usnesením ze dne 16. 4. 2013 č. j. 10 C
153/2012-42 zastavil řízení co do částky 61.116,50 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby
v této části - rozsudkem ze dne 17. 10. 2013 č. j. 10 C 153/2012-89 uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni 798.325,- Kč, zamítl žalobu v části, v
níž se žalobkyně domáhala zaplacení „násobku hrubého průměrného výdělku od 1. 8. 2012 do přidělování práce žalovanou“, a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 40.915,- Kč k rukám Mgr. R. K. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně, která pracovala u žalované na základě
pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 1990 jako učitelka ve Vojenské střední škole a
Vyšší odborné škole Ministerstva obrany v Moravské Třebové, listinou ze dne 8. 3. 2010 označenou jako „Věc: Žádost o ukončení pracovního poměru dohodou“
požádala o skončení pracovního poměru dohodou ke dni 30. 6. 2010, že tato
listina podepsaná žalobkyní obsahuje podepsané vyjádření velitele školy plk. Ing. V. N., Ph.D., který na ni připsal text „se žádostí souhlasím“ a
vlastnoručně ji podepsal, že na listině je dále ručně připsán text „odstupuji
od žádosti“ s datem 10. 3. 2010 a podpisem žalobkyně a že žalovaná dne 10. 3. 2010 se žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr. Z výpovědi svědka plk. Ing. V. N., Ph.D., podané ve sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru
vedeného u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 109/2010, a z výpovědí
dalších svědků vzal soud prvního stupně za prokázané, že při jednání dne 8. 3. 2010 „po určité argumentaci ze strany Ing. N.“ žalobkyně souhlasila se
skončením pracovního poměru dohodou, že následně personalistka M. vyhotovila
písemnou žádost o ukončení pracovního poměru dohodou, kterou žalobkyně
podepsala a na kterou plk. Ing. V. N., Ph.D., připsal, že s žádostí souhlasí, a
že účastníci schůzky se „zjevně“ rozcházeli s tím, že se zejména plk. Ing. V. N., Ph.D., a žalobkyně znovu sejdou druhý den k podpisu smlouvy, kterou mezitím
personální oddělení vypracuje. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně
dovodil, že plk. Ing. V. N., Ph.D., tím, že na žádost připsal text „s žádostí
souhlasím“ a podepsal ji, „neprojevoval vůli za Vojenskou střední školu a Vyšší
odbornou školu Ministerstva obrany v Moravské Třebové“ uzavřít dohodu o
skončení pracovního poměru ke dni 30. 6. 2010, ale pouze tímto krokem
vyjadřoval souhlas s rozvázáním pracovního poměru k uvedenému okamžiku dohodou
s tím, že tato dohoda bude vypracována „ve speciální písemné formě“ a podepsána
„zřejmě v den následující nebo den poté, tj. 9. 3. 2010 nebo 10. 3. 2010“. Soud
prvního stupně neuvěřil výpovědi svědka plk. Ing. V. N., Ph.D., který uvedl, že
„žalobkyni neříkal, že by měla druhý den přijít něco podepsat“, neboť svědek
změnil „účelově“ výpověď podanou ve věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách
pod sp. zn. 4 C 109/2010 teprve poté, co bylo v této věci pravomocně určeno, že
okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a co se žalovaná začala bránit
tím, že pracovní poměr skončil dohodou. Uzavřel, že pracovní poměr žalobkyně u
žalované nebyl ke dni 30. 6.
2010 skončen a že žalobkyně má proto vzhledem k
neplatnému okamžitému zrušení pracovního poměru ze dne 10. 3. 2010 a vzhledem k
tomu, že již dne 10. 3. 2010 vyzvala žalovanou, aby ji nadále zaměstnávala,
právo na náhradu platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce i za dobu
od 1. 7. 2010 do 31. 7. 2012.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 4. 3. 2014 č. j. 23 Co 8/2014-108 změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu o 798.325,- Kč zamítl; zároveň uložil žalobkyni
povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně 1.782,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 493,- Kč. Na rozdíl od
soudu prvního stupně dospěl k závěru, že vůle plk. Ing. V. N., Ph.D.,
„jednoznačně“ směřovala k ukončení pracovního poměru a k akceptaci návrhu
žalobkyně na skončení pracovního poměru dohodou k 30. 6. 2010 a že tato jeho
vůle vyplývá z písemného sdělení, že se žádostí žalobkyně souhlasí. Odvolací
soud vycházel ze zjištění, že žalovaná od počátku vstupovala do jednání se
žalobkyní s „jednoznačným“ cílem skončit pracovní poměr a že žalobkyně byla
postavena před volbu, zda bude akceptovat skončení pracovního poměru dohodou,
nebo zda s ní bude rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením. Rozdílná
vyjádření plk. Ing. V. N., Ph.D., týkající se „hodnocení výsledků jednání z 8.
3. 2010 v očekávání dalších kroků vedoucích ke skončení pracovního poměru“
odvolací soud hodnotil jako „jednání někoho, jenž v nesprávné právní představě
o následcích právních jednání má za to, že projev vůle učiněný písemně dne 8.
3. 2010 ke skončení pracovního poměru nestačí a je třeba sepsat nějakou jinou,
další formalizovanou dohodu“. Shledal, že tato „nesprávná představa“ nemůže nic
změnit na tom, že již dne 8. 3. 2010 došlo ke shodě vůle žalobkyně a žalované
„na skončení pracovního poměru ke konkrétnímu datu“, a že odstoupení žalobkyně
od dohody ze dne 10. 3. 2010 nemá „v kontextu s právní úpravou obsaženou v
zákoníku práce“ za následek zánik uzavřené dohody. Uzavřel, že pracovní poměr
účastnic skončil na základě dohody ke dni 30. 6. 2010 a že je proto požadavek
žalobkyně na náhradu platu za následující období zjevně nedůvodný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
mezi stranami bylo ujednáno, že samotná žádost o ukončení pracovního poměru
dohodou představuje pouze „první krok kontraktačního procesu“ vedoucí k
ukončení pracovního poměru, nikoliv však perfektní právní úkon, a že ustanovení
§ 43 odst. 2 ve spojení s § 45 odst. 1 občanského zákoníku nemají kogentní
povahu a nezakazují účastníkům, aby si upravili okamžik uzavření smlouvy jinak.
Má za to, že žalobkyně a žalovaná se dne 8. 3. 2010 dohodly pouze na sepsání
žádosti o ukončení pracovního poměru dohodou a že samotná dohoda měla být
uzavřena následně, tedy že žalovaná navrhla žalobkyni „modifikaci postupu
uzavírání smluv“. Žalobkyně s tímto procesem vyjádřila konkludentně souhlas
tím, že podepsala žádost o ukončení pracovního poměru dohodou a souhlasila, že
se dostaví dne 9. 3. 2010 na personální oddělení žalované k uzavření dohody o
skončení pracovního poměru; tím došlo k odložení okamžiku uzavření dohody k
okamžiku podepsání dohody připravené v systému „ISSP“ (Informační systém o
službě a personálu) používaného u žalované. Dovolatelka vytýká odvolacímu
soudu, že nezohlednil, že u žalované „existoval určitý předepsaný postup pro
činění pracovněprávních úkonů“, kdy všechna personální opatření jsou generována
systémem „ISSP“ a zaměstnanci mohou „iniciovat“ jakékoli personální opatření
(například uzavření dohody o skončení pracovního poměru) pouze „prostřednictvím
žádosti o určité opatření či úkon“; na základě této žádosti personalisté
požadované opatření připraví a teprve poté dojde k jeho realizaci, a to
okamžikem, kdy obě strany podepíší „standardizovaný formulář ze systému ISSP“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že
žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni 798.325,- Kč, popřípadě aby tento
rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, neboť žalovaná se
„plně ztotožňuje“ se závěry odvolacího soudu, který se „zcela vypořádal s
veškerými rozhodnými skutečnostmi a na základě úplně zjištěného skutkového
stavu dospěl ke správným právním závěrům“. Uvedla, že systém „ISSP“ provozovaný
u žalované je systémem „toliko evidenčním a realizačním, kterým nelze omezovat
právním řádem České republiky zaručené právo stran smluvního vztahu svobodně
projevovat svou vůli jakoukoli formou, z níž lze jednoznačně identifikovat
projevy vůle obou smluvních stran právního vztahu směřující ke vzniku, změně či
zániku pracovněprávního vztahu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně
pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 31. 5. 1990 jako
učitelka ve Vojenské střední škole a Vyšší odborné škole Ministerstva obrany v
Moravské Třebové. Na schůzce konané dne 8. 3. 2010 byla žalobkyně vyzvána
velitelem školy plk. Ing. V. N., Ph.D., aby požádala o ukončení pracovního
poměru dohodou, jinak s ní bude rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením.
Poté byla žalobkyni předložena listina označená jako „Věc: žádost o ukončení
pracovního poměru dohodou“, ve které bylo uvedeno, že žalobkyně žádá o ukončení
pracovního poměru dohodou ke dni 30. 6. 2010, kterou žalobkyně podepsala a na
kterou velitel školy ručně připsal text „se žádostí souhlasím“ a datum 8. 3.
2010 a připojil svůj podpis. Mezi žalobkyní a velitelem školy bylo dohodnuto,
že žalobkyně se následující den dostaví k podpisu dohody o rozvázání pracovního
poměru ke dni 30. 6. 2010, kterou mezitím vypracuje personální oddělení. Tuto
dohodu však žalobkyně nepodepsala a na písemnou žádost o skončení pracovního
poměru dohodou ručně připsala text „odstupuji od žádosti“, k němuž připojila
datum 10. 3. 2010 a svůj podpis. Poté, co plk. Ing. V. N., Ph.D., byl dne 10.
3. 2010 informován, že k podpisu dohody ze strany žalobkyně nedošlo, si
žalobkyni zavolal a ta mu sdělila, že u ní nastala pracovní neschopnost; proto
přikročil k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní. Rozsudkem
Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 10. 2010 č. j. 4 C 109/2010-33
potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
ze dne 3. 3. 2011 č. j. 22 Co 59/2011-64, který nabyl právní moci dne 2. 4.
2011, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem
žalované ze dne 10. 3. 2010 je neplatné.
Za uvedeného skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení hmotněprávní otázky, zda lze považovat za uzavřenou dohodu o
rozvázání pracovního poměru v situaci, kdy zaměstnanec požádal o rozvázání
pracovního poměru dohodou k určitému dni, zaměstnavatel s žádostí souhlasil a
dohodl se se zaměstnancem, že bude podepsána dohoda o rozvázání pracovního
poměru vypracovaná zaměstnavatelem, avšak zaměstnanec následně odmítl tuto
dohodu podepsat. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že k
uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru došlo (mělo dojít) dne 8. 3. 2010
- podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006
Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb.,
nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008
Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č.
286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve
znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov.
nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č.
188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb.,
č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995
Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č.
165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000
Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č.
501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004
Sb., č. 47/2004 Sb., č.480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu
č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č.
107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006
Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. č. 306/2008 Sb., č.
384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb. a č. 285/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku
ve znění účinném do 30. 6. 2010 (dále jen „obč. zák.“).
Dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru,
končí pracovní poměr sjednaným dnem (§ 49 odst. 1 zák. práce). Dohodu o
rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně,
jinak je neplatná (§ 49 odst. 2 věta první zák. práce). V dohodě musí být
uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec (§ 49
odst. 2 věta druhá zák. práce).
Podstatné náležitosti dohody o rozvázání pracovního poměru tvoří - jak vyplývá
z výše uvedeného - ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o tom, že
jejich pracovní poměr zaniká (rozvazuje se) a kterým dnem končí. Důvody
rozvázání pracovního poměru, vyjadřující pohnutku (motiv), pro který došlo k
dohodě o rozvázání pracovního poměru, nejsou podstatnou náležitostí dohody o
rozvázání pracovního poměru; součást dohody tvoří - jak vyplývá z § 49 odst. 2
věty druhé zák. práce - jen tehdy, jestliže se na tom shodli oba účastníci
(zaměstnanec a zaměstnavatel) nebo požaduje-li to zaměstnanec, i kdyby s tím
zaměstnavatel nesouhlasil; v takovém případě se v dohodě uvedou důvody, které
skutečně byly pohnutkou (motivem) k uzavření dohody.
Uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru se řídí - vzhledem k tomu, že v
zákoníku práce není upraveno - subsidiárně ustanoveními § 43a a násl. obč. zák.
Vznik (uzavření) dohody o rozvázání pracovního poměru předpokládá podání návrhu
(oferty) a jeho přijetí (akceptaci). Návrhem na uzavření dohody je projev vůle
adresovaný oblátovi, který směřuje k uzavření dohody s uvedeným obsahem, který
je dostatečně určitý a z něhož vyplývá vůle navrhovatele (oferenta) být jím
vázán v případě jeho přijetí (srov. § 43a odst. 1 obč. zák.). Přijetím návrhu
je včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen (obláta), nebo jiné
její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas (srov. § 43c odst. 1 obč.
zák.). Včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu
s obsahem návrhu dojde navrhovateli (oferentovi) [§ 43c odst. 2 věta první obč.
zák.]. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy
nabývá účinnosti; mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu
(srov. § 44 odst. 1 obč. zák.).
Judikatura soudů dovodila, že ustanovení § 43c odst. 2 obč. zák. nemá kogentní
povahu a nezakazuje účastníkům, aby si upravili okamžik uzavření smlouvy jinak.
Účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1
obč. zák. tedy může být dohodou účastníků určena k jinému okamžiku než k
okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli smlouvy
(srov. právní názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 31 Cdo
1571/2010, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2013, nebo v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.
7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2747/2012).
V projednávané věci žalobkyně požádala dne 8. 3. 2010 (poté, co k tomu byla
vyzvána velitelem Vojenské střední školy a Vyšší odborné školy Ministerstva
obrany v Moravské Třebové plk. Ing. V. N., Ph.D., jednajícím za žalovanou s
tím, že jinak s ní bude rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením) písemně
žalovanou o skončení pracovního poměru dohodou ke dni 30. 6. 2010, a tedy
podala návrh (ofertu) na uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru k
uvedenému dni. I když žalovaná s obsahem tohoto návrhu žalobkyně, doručeného
žalované při přímém jednání účastnic dne 8. 3. 2010, souhlasila (svůj souhlas
projevila tím, že velitel školy plk. Ing. V. N., Ph.D., na listinu obsahující
návrh žalobkyně napsal, že s její žádostí souhlasí, a že tento text podepsal),
nedošlo tím ještě k účinnému přijetí návrhu žalobkyně, a tedy k uzavření dohody
o rozvázání pracovního poměru, neboť žalobkyně se s velitelem školy dohodla, že
písemná dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 6. 2010 bude podepsána
(po jejím vypracování personálním oddělením), a tedy uzavřena až následujícího
dne. Okolnost, že vůle velitele školy plk. Ing. V. N., Ph.D. - jak akcentoval
odvolací soud - „jednoznačně“ směřovala k akceptaci návrhu žalobkyně na
rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 30. 6. 2010, nemůže změnit nic na
tom, že účastnice byly oprávněny svou dohodou určit – jak vyplývá z výše
uvedeného - účinnost přijetí návrhu na uzavření dohody o rozvázání pracovního
poměru až k pozdějšímu okamžiku než k tomu, kdy dala žalovaná podpisem svého
souhlasného stanoviska na listině obsahující návrh žalobkyně na rozvázání
pracovního poměru dohodou najevo, že s jejím návrhem souhlasí, a že této
možnosti dispozitivní právní úpravy okamžiku uzavření smlouvy také využily.
Důvod (pohnutka), pro který žalovaná přistoupila dne 8. 3. 2010 k ujednání se
žalobkyní o tom, že dohoda o rozvázání pracovního poměru bude podepsána až
následujícího dne, není významný, neboť podle obecně přijímaných závěrů právní
teorie pohnutka (motiv) k právnímu úkonu, která je jen podnětem, jenž se
projevuje při tvorbě vůle a jenž vyjadřuje pouze představy, ze kterých
jednající vychází, nemá – není-li vyjádřena jako součást projevené vůle
jednajícího – právní význam.
Nebyla-li písemná dohoda o rozvázání pracovního poměru, k jejímuž podpisu mělo
podle ujednání účastnic dojít dne 9. 3. 2010, žalobkyní uvedeného dne (ani
nikdy později) podepsána, nenabylo přijetí návrhu žalobkyně na uzavření dohody
o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 6. 2010 žalovanou vyjádřené na listině
obsahující tento návrh účinnosti, a tato dohoda proto nebyla uzavřena. Závěr
odvolacího soudu, že pracovní poměr žalobkyně a žalované skončil na základě
dohody o rozvázání pracovního poměru dne 30. 6. 2010 a že je proto požadavek
žalobkyně na náhradu platu pro neplatné rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením ze strany žalované za následující období zjevně nedůvodný, tak není
správný.
Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného –
správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. června 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu