21 Cdo 2507/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně V. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. c. v H.
K., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 11 C 121/97, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. června 2000 č.j. 25 Co
564/99-87, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4.
května 1999 č.j. 11 C 121/97-68 (s výjimkou výroků II. a IV., kterými byla
žaloba zčásti zamítnuta) s e z r u š u j í a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně),
aby jí žalovaný zaplatil na náhradě za bolest a za ztížení společenského
uplatnění 3.750,- Kč, na \"účelně vynaložených nákladech\" 50,- Kč a \"na
náhradě za ztrátu na výdělku\" 41.081,- Kč, vše s 16% úrokem od 27.11.1996 do
zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 27.11.1995 si \"při výkonu
zaměstnání\" u žalovaného \"podvrtla nohu ve vchodových dveřích a upadla na zem
na levou ruku\", v důsledku čehož utrpěla tříštivou zlomeninu levé ruky.
Přestože úraz utrpěla na pracovišti žalovaného, žalovaný odmítá úraz uznat za
pracovní a nahradit jí škodu, spočívající v bolestném, ve ztížení společenského
uplatnění, ve ztrátě na výdělku a v \"účelně vynaložených nákladech\".
Žalovaný namítal, že k úrazu žalobkyně nedošlo ve vchodových dveřích při
odchodu ze zaměstnání, ale u stojanu s koly \"zjevně při nastupování na jízdní
kolo\". Úraz žalobkyně tedy nemůže být úrazem pracovním.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4.5.1999 č.j. 11 C 121/97-68
žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částky 3.750,- a 41.081,- Kč s 16%
úrokem od 28.11.1996 do zaplacení, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně
domáhala zaplacení 16% úroku z částky 3.750,- Kč a z částky 41.081,- Kč za den
27.11.1996, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice \"na účet
\" Okresního soudu v Hradci Králové na soudním poplatku 1.796,- Kč a žalobkyni
na náhradě nákladů řízení 7.650,- Kč k rukám zástupce žalobkyně. Soud prvního
stupně zjistil, že v době úrazu ze dne 27.11.1995 žalobkyně byla zaměstnankyní
žalovaného, a na základě provedených důkazů dovodil, že šlo o pracovní úraz. I
když k \"úrazovému ději\" došlo až po odchodu žalobkyně z místa jejího
pracoviště (kanceláře tiskařského střediska), přihlédl k tomu, že žalobkyně
chtěla splnit povinnost uloženou jí organizačním řádem žalovaného a vyznačit
svůj odchod v Knize příchodů a odchodů umístěné v hlavní budově žalovaného,
která je umístěna asi 40 m od pracoviště žalobkyně. Jednání žalobkyně tedy
nevybočilo z plnění pracovních úkolů \"ve smyslu nařízení vlády č. 108/1994
Sb.\". Na náhradě škody soud prvního stupně žalobkyni přiznal bolestné a
náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 3.750,- Kč, náhradu za
ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 41.081,- Kč a úroky z
prodlení z těchto částek ve výši 16% ode dne 28.11.1996, kdy se žalovaný ocitl
s uspokojením nároků žalobkyně v prodlení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21.6.2000
č.j. 25 Co 564/99-87 rozsudek soudu prvního stupně \"až na odvoláním nedotčené
výroky II. a IV.\" (tj. výroky, jimiž byla žaloba zčásti zamítnuta) změnil tak,
že žalobu o zaplacení částky 3.750,- Kč s 16% úrokem od 28.11.1996 do zaplacení
a částky 41.081,- Kč s 16% úrokem od 28.11.1996 do zaplacení zamítl a že
žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.325,- Kč k
rukám jeho zástupkyně advokátky JUDr. J. J., a rozhodl, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.296,- Kč k rukám
jeho zástupkyně advokátky JUDr. J. J. Odvolací soud dovodil, že v řízení o
odškodnění pracovního úrazu zatěžuje poškozeného důkazní břemeno o tom, že
úraz, který utrpěl, je úrazem pracovním. Po doplnění dokazování výslechem
svědka Mgr. J. N. a po zopakování důkazu výpovědí žalobkyně a některých listin
dospěl k závěru, že z provedených důkazů nelze \"uzavřít, že k poškození zdraví
žalobkyně došlo při plnění jejích pracovních úkolů či v přímé souvislosti s tím
\". Žalobkyně totiž tvrdila, že \"v okamžik úrazu (na konci pracovní doby)
směřovala do hlavní budovy žalovaného, kde měla splnit svou povinnost - odepsat
se z knihy docházky\". Žalovaný tyto údaje \"nepotvrdil\" a žalobkyně
neoznačila takové důkazy, po jejichž provedení \"by bylo možné učinit bezpečný
a spolehlivý závěr, že k jejímu poškození zdraví došlo při plnění pracovních
úkolů či v přímé souvislosti s ním (chůzi ke splnění úkolu - odepsat se z knihy
docházky a nikoliv na cestě ze zaměstnání)\"; žádný z důkazů její tvrzení
nepodporuje a naopak je zpochybňováno tím, že ji z knihy odepisovala paní L. (a
dne 27.11.1995 tak i učinila), jakož i tím, že nebylo prokázáno její tvrzení,
že by se sama nemohla odepsat proto, že by hlavní budova byla zamčena (z
výpovědi svědka Mgr. J. N. byl zjištěn opak). Za této situace je třeba mít
podle odvolacího soudu za to, že žalobkyně byla v době úrazu na cestě ze
zaměstnání; takový úraz není pracovním úrazem (§ 190 odst.2 zák. práce).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
výpověď svědka Mgr. J. N. je nevěrohodná, neboť \"byl jako ředitel jedné školy
požádán ředitelem školy - žalovaným, aby v tomto sporu vystoupil a přinesl tak
důkaz, který v řízení před okresním soudem absentoval\", a jeho výpověď
představovala \"komediální vystoupení\". Žalobkyně nevěděla o tom, že tento
svědek bude odvolacím soudem předvolán a vyslechnut, což jí znemožnilo, aby
navrhla důkazy, které by jeho údaje vyvrátily. Žalobkyně dále vytýká odvolacímu
soudu, že nepřihlédl ke zjištění z výpovědi svědkyně M. L., která uvedla, že
žalobkyni dne 27.11.1995 \"odepsala odchod z práce\", aniž by žalobkyně o tom
vůbec věděla; žalobkyně proto šla vyznačit svůj odchod ze zaměstnání a při této
činnosti se jí přihodil pracovní úraz. Podle názoru žalobkyně odvolací soud
rovněž náležitě nepřihlédl k tomu, že žalovaný v zápisu o úrazu sepsaném dne
29.11.1995 uznal úraz za pracovní a že svědek Ing. M. M. viděl, kde žalobkyně
upadla (u vchodu do budovy reprografického střediska, u něhož asi ve
vzdálenosti 1 m byl stojan na kola). Žalobkyně dovozuje, že by to musel být
žalovaný, kdo by měl prokázal, že neměla v úmyslu odepsat svůj odchod ze
zaměstnání, a že nic takového prokázáno nebylo. Hlavní budovu bylo totiž možné
uzamknout, aniž by to svědek Mgr. J. N. musel \"postřehnout\", neboť sám v
rozhodné době vedl semináře a školení v budově reprografického střediska.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení
§ 238 odst.1 písm.a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti
opodstatněné a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci jde o odškodnění úrazu, který se žalobkyni přihodil dne
27.11.1995. Otázku, zda jde o pracovní úraz, je třeba i v současné době
posuzovat podle v té době platných právních předpisů, a to zejména podle zákona
č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969
Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č.
22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č.
297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb. a č. 118/1995, tedy podle zákoníku práce ve znění účinném
do 31.12.1995 (dále jen \"zák. práce\"), a podle nařízení vlády č. 108/1994
Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony (dále jen
\"nařízení vlády\").
Podle ustanovení § 190 odst.1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k
jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou
zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanovení § 25 odst.3 věty první a druhé nařízení vlády v přímé
souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a
úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím
skončení. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování,
ošetření, popřípadě vyšetření ve zdravotnickém nařízení, ani cesta k nim a
zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele.
Podle ustanovení § 190 odst.2 zák. práce pracovním úrazem není úraz, který se
zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět.
Podle ustanovení § 26 odst.1 části věty před středníkem nařízení vlády cestou
do zaměstnání a zpět se rozumí cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování)
do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění
pracovních úkolů a zpět.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že
žalobkyně utrpěla jako zaměstnankyně žalovaného dne 27.11.1995 úraz, když
upadla před vchodem do budovy, v níž měla své pracoviště, v místě, kde byl
stojan na kola, v němž měla uloženo své jízdní kolo, a zranila si levou ruku.
Žalobkyně tvrdila (a žalovaný toto její tvrzení popíral), že ještě před cestou
ze zaměstnání chtěla svůj odchod z práce vyznačit v Knize příchodů a odchodů,
umístěné v hlavní budově žalovaného, do níž je vchod vzdálen od vchodu do
budovy, v níž měla žalobkyně své pracoviště, asi 40 metrů.
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - dovodil, že žalobkyně
utrpěla úraz při cestě ze zaměstnání. S tímto jeho závěrem nelze souhlasit.
Z výsledků dokazování (výpovědi ředitele žalovaného Mgr. F. J.) vyplývá, že
žalovaný užívá dvě budovy v areálu Stavební průmyslové školy v Hradci Králové.
V hlavní budově, v níž je umístěna Kniha příchodů a odchodů, jsou kanceláře, v
další budově jsou učebny a v této další budově bylo i místo pracoviště
žalobkyně. Obě budovy nejsou propojeny, vchody do nich jsou vzdáleny asi 40
metrů. Vzhledem k tomu, že podle Záznamu o úrazu sepsaném dne 29.11.1995
žalobkyně utrpěla úraz v \"areálu P. c.\", se měly soudy zabývat rovněž
otázkou, kde bylo místo vstupu do objektu žalovaného nebo na jiné místo určené
k plnění pracovních úkolů žalobkyně. Uvedené umístění žalovaného v areálu S. p.
š. v H. K. totiž nevylučuje, že objekt žalovaného jako zaměstnavatele
nepředstavují jen budovy, které žalovaný užívá, ale i další pozemky nebo
budovy, popřípadě že objekt žalovaného je totožný s areálem S. p. š. v H. K. V
případě, že žalobkyně utrpěla úraz v objektu žalovaného jako jejího
zaměstnavatele, popřípadě za místem vstupu na jiné místo určené k plnění jejích
pracovních úkolů, nemohl se jí úraz přihodit při cestě ze zaměstnání; to platí
bez ohledu na to, zda chtěla nebo nechtěla vyznačit svůj odchod z práce v Knize
příchodů a odchodů. Odvolací soud se věcí z tohoto pohledu nezabýval, a proto
jeho závěr o tom, že žalobkyně utrpěla úraz při cestě ze zaměstnání, zatím
nemůže obstát.
Z uvedeného současně vyplývá, že pouze v případě, že žalobkyně utrpěla dne
27.11.1995 úraz v místě před vstupem do objektu zaměstnavatele nebo jiným
místem, které bylo určeno k plnění jejích pracovních úkolů, může mít význam
zjištění, zda hodlala vyznačit v Knize příchodů a odchodů svůj odchod z práce.
Podle zjištění soudů žalovaný svým zaměstnancům (a tedy i žalobkyni) uložil,
aby svůj odchod z práce vyznačovali v Knize příchodů a odchodů, která byla
umístěna v jeho hlavní budově. Šlo proto z pohledu zaměstnanců žalovaného (a
tedy i žalobkyně) o úkon nutný po skončení výkonu práce a tedy o úkon, který je
ve smyslu ustanovení § 25 odst.3 věty první nařízení vlády v přímé souvislosti
s plněním pracovních úkolů. Kdyby bylo prokázáno, že žalobkyně utrpěla úraz při
činnosti, která byla potřebná k tomu, aby vyznačila v Knize příchodů a odchodů
svůj odchod z práce (například při cestě z místa svého pracoviště do místa, kde
byla Kniha příchodů a odchodů), šlo by nepochybně o pracovní úraz a žalovaný by
odpovídal za škodu, která žalobkyni následkem takového úrazu vznikla.
V řízení o náhradu škody při pracovním úrazu má poškozený zaměstnanec
(žalobce) povinnost tvrzení, povinnost důkazní a jim odpovídající břemeno
tvrzení a důkazní břemeno - jak vyplývá z ustanovení § 190 zák. práce - při
prokazování, zda utrpěl pracovní úraz, zda mu vznikla škoda a zda je dán vztah
příčinné souvislosti mezi touto škodou a pracovním úrazem. Neunese-li břemeno
tvrzení nebo důkazní břemeno v tomto směru, musí rozhodnutí soudu - jak správně
uvádí odvolací soud - vždy vyznít v jeho neprospěch.
V posuzovaném případě žalobkyně tvrdila, že úraz utrpěla při cestě, která byla
nezbytná k tomu, aby vyznačila svůj odchod v Knize příchodů a odchodů, tedy při
úkonu, který je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.
Otázku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů je třeba
posuzovat z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda lze k takové
souvislosti dospět vzhledem ke vztahu činnosti, při níž k úrazu došlo, k plnění
povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru.
Časová a místní souvislost činnosti, při níž žalobkyně utrpěla úraz, je v
projednávané věci nepochybná, neboť podle zjištění soudů došlo k úrazu poté, co
žalobkyně ukončila výkon práce, a v místě, jež bylo na cestě, kterou bylo
potřebné vykonat k tomu, aby mohla vyznačit svůj odchod z práce v Knize
příchodů a odchodů. Při posouzení, zda je dána také souvislost věcná, bylo
třeba zkoumat vnitřní účelový vztah činnosti žalobkyně, při níž došlo k úrazu,
ke splnění její pracovní povinnosti, spočívající ve vyznačení odchodu z práce v
Knize příchodů a odchodů. V tomto směru měl odvolací soud - jak vyplývá z
ustanovení § 132 o.s.ř. - pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Z výsledků dokazování je zřejmé, že ze samotné činnosti žalobkyně, při níž
utrpěla úraz (tj. v tom, že vyšla před budovu, v níž měla své pracoviště, kde
upadla), nelze dovodit nic, co by nasvědčovalo tomu, že by nehodlala splnit
svou pracovní povinnost, spočívající ve vyznačení odchodu z práce v Knize
příchodů a odchodů. Za této situace nemůže být dán vnitřní účelový vztah
činnosti žalobkyně, při níž došlo k úrazu, ke splnění uvedené pracovní
povinnosti, jen kdyby bylo zjištěno, že uvedenou pracovní povinnost nehodlala
splnit a že tedy svým jednáním sledovala jiný záměr (např. vydat se bez dalšího
na cestu ze zaměstnání).
Odvolací soud zjistil, že žalobkyni ještě před skončením výkonu práce vyznačila
v Knize příchodů a odchodů odchod z práce její spolupracovnice a nadřízená M.
L. Uvedené zjištění nasvědčuje tomu, že žalobkyně svým jednáním nesledovala
vyznačení ochodu v Knize příchodů a odchodů, ale cestu ze zaměstnání, avšak jen
tehdy, kdyby o tom věděla, popřípadě kdyby na tom byla s M. L. dohodnuta. Nic
takového však nebylo prokázáno; dovolatelka důvodně poukazuje na výpověď
svědkyně M. L., která před soudem prvního stupně uvedla, že \"dne 27.11.1995
odcházela ze zaměstnání dříve než žalobkyně a její odchod bez jejího vědomí do
knihy zaznamenala\".
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že není pravdivé tvrzení žalobkyně o tom,
že se sama neodepsala, ač to měla po úrazu v úmyslu, z Knihy příchodů a
odchodů, neboť hlavní budova byla uzamčena; uvedený závěr učinil na základě
výpovědi svědka Mgr. J. N., z níž měl za prokázané, že budova byla v rozhodné
době otevřená a že svědek ji uzamkl až v 16.45 hodin.
Dovolatelka zpochybňuje skutkové zjištění, které odvolací soud učinil z
výpovědi svědka Mgr. J. N. s tím, že jde o nevěrohodnou a nepravdivou výpověď.
V tomto směru tedy napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodu uvedeného v
ustanovení § 241 odst.3 písm.c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor,
nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že svědecká výpověď je
nevěrohodná, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve
skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V tom, jak odvolací soud hodnotil výpověď svědka Mgr. J. N. z hlediska
pravdivosti a věrohodnosti, není logický rozpor, odvolací soud při tomto
hodnocení nepominul žádné poznatky obsažené ve spise a hodnocení poznatků
obsažených v této výpovědi není v rozporu s ustanoveními § 133 až § 135 o.s.ř.
Poukazuje-li dovolatelka na okolnosti, z nichž dovozuje nepravdivost a
nevěrohodnost této výpovědi, nejsou tyto okolnosti (nově uvedené až v dovolání)
způsobilé zpochybnit správnost postupu odvolacího soudu.
S hodnocením výpovědi svědka Mgr. J. N. odvolacím soudem však nelze souhlasit
v tom, že by tímto důkazem bylo prokázáno, že hlavní budova žalovaného byla
otevřena až do 16.45 hodin, kdy ji svědek sám uzavřel. Z výpovědi svědka
poznatek v uvedeném směru ve skutečnosti nevyplývá; z údajů svědka je totiž
zřejmé, že se sám o tom nepřesvědčil a že jde jen o jeho úsudek a nikoliv o
skutečný stav věci, o němž by se sám svými smysly přesvědčil (uvedený závěr
svědek vyjádřil také tím, že je o tom, že budova byla až do 16.45 hodin
otevřena, \"naprosto přesvědčen\").
Protože nejsou výše uvedené závěry odvolacího soudu správné, nemůže obstát ani
jeho závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání, že její úraz ze
dne 27.11.1995 je úrazem pracovním.
Námitky žalobkyně, kterými odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k záznamu o
úrazu ze dne 29.11.1995 a k výpovědi svědka Ing. M. M., nejsou důvodné. Záznam
o úrazu není sám o sobě důkazem způsobilým prokázat, že by úraz žalobkyně byl
pracovním úrazem. Svědek Ing. M. M. ve své výpovědi uváděl údaje o tom, kde
došlo k úrazu žalobkyně; tato skutečnost byla v řízení prokázána v souladu s
jeho výpovědí, a proto nelze důvodně dovozovat, že by odvolací soud jeho
výpověď nedůvodně pominul.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na skutkovém zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k
této vadě dovolací soud přihlédl ve smyslu ustanovení § 242 odst.3 věty druhé
o.s.ř., i když nebyla v dovolání uplatněna. Nejvyšší soud České republiky proto
napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem
o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky
zrušil i toto rozhodnutí (s výjimkou výroků o částečném zamítnutí žaloby, které
nebyly předmětem řízení před odvolacím soudem a samostatně nabyly právní moci)
a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243b odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20.listopadu 2001
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu