21 Cdo 2507/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně JUDr. L. Č., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty
úpadce A. E. s.r.o., proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o
29.748,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 20
C 140/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. dubna 2003 č.j. 21 Co 12/2003-68, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30.
září 2002 č.j. 20 C 140/2001-37 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 4 k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil do konkursní podstaty částku
29.748,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 27.4.2001 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila
tím, že úpadce A. E. s.r.o. vyplatil v době od března do listopadu 2000
žalovanému tuto částku jako mzdu za práci vykonanou v pracovním poměru, který
byl založen pracovní smlouvou ze dne 1.4.1998, v níž je uveden den nástupu do
práce 1.4.2000 a jako druh práce je uvedeno \"jednatel společnosti\", popřípadě
pracovní smlouvou ze dne 1.4.1998, v níž je uveden jako zaměstnavatel
společnost E. s.r.o., zaměstnanec žalovaný, den nástupu do práce 1.4.1998 a
druh práce \"HPP\". Žalovaný je jediným společníkem a jednatelem úpadce. První
z uvedených pracovních smluv je neplatná, neboť byla uzavřena jako
zaměstnavatelem \"neexistujícím subjektem\" (úpadce užíval ke dni 1.4.1998
\"obchodní firmu\" ECI s.r.o. a nikoliv A. E. s.r.o., která byla uvedena v
pracovní smlouvě) a v rozporu se zákonem v ní byl sjednán jako druh výkonu
práce \"jednatel společnosti\". V pořadí druhé pracovní smlouvě chybí ujednání
o druhu práce, a proto je i ona neplatným právním úkonem.
Žalovaný namítal, že \"v názvu pracovní funkce\" došlo v pracovní smlouvě \"k
pochybení\" a že pro úpadce vykonával v jeho sídle práce, které mu jako
jednateli společnosti nepříslušely, například práce ředitele \"firmy\",
obchodního zástupce, sekretářské práce, správu výpočetní techniky, grafické
přípravy katalogů apod.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29.4.2002 č.j. 20 C 140/2001-22
žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek 1.200,- Kč \"na účet
Obvodního soudu pro Prahu 4\". Na základě provedených důkazů zjistil, že
žalovaný byl jednatelem a jediným společníkem obchodní společnosti E. s.r.o.,
která dnem 22.6.1998 změnila obchodní název na A. E. s.r.o. Dne 1.4.1998
podepsal žalovaný pracovní smlouvu, v níž je za zaměstnavatele označena
obchodní společnost E. s.r.o., za den nástupu do práce uvedeno datum 1.4.1998 a
jako druh práce uvedena zkratka \"HPP\" (což dle žalovaného znamená \"hlavní
pracovní poměr\"). Téhož dne byla podepsána žalovaným jako zaměstnancem a
cestovní kanceláří A. jako zaměstnavatelem další pracovní smlouva se dnem
nástupu do práce 1.4.2000 a druhem práce \"jednatel společnosti\". Z listin
označených \"výplata dobírky\" bylo prokázáno, že žalovanému byla vyplacena za
měsíce únor 2000 až říjen 2000 jako mzda celkem částka 29.748,- Kč. Soud
prvního stupně dovodil, že pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998 jsou neplatné,
neboť v nich není obsažen druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, a že
žalovaný \"vykonával natolik různorodé činnosti, že je nelze zahrnout pod
určitý druh práce, a proto by výkon těchto činností spíše odpovídal mandátní
smlouvě podle obchodního zákoníku\". Soud prvního stupně uzavřel, že se
žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu ustanovení § 243 zákoníku práce \"tím,
že mu žalovaná částka byla vyplacena na základě neplatné pracovní smlouvy,
jejíž neplatnost způsobil sám svým jednáním\".
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.7.2002 č.j. 21
Co 262/2002-32 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že
uvedení druhu práce \"HPP\" (hlavní pracovní poměr) a \"jednatel společnosti\"
není ujednáním o druhu práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a)
zákoníku práce, že pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998 jsou neplatné a že se
žalovaný bezdůvodně obohatil, když \"přijal finanční prostředky jako plnění z
neplatné pracovní smlouvy\". Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k
závěru, že bezdůvodné obohacení žalovaného nelze posuzovat podle ustanovení §
243 zákoníku práce (nebylo totiž zjištěno, že by žalovaný byl zaměstnancem
úpadce), ale podle \"příslušných ustanovení občanského zákoníku\", a uložil
soudu prvního stupně, aby věc znovu posoudil podle tohoto právního předpisu.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 30.9.2002 č.j. 20 C 140/2001-37
znovu žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek 1.200,- Kč
\"na účet Obvodního soudu pro Prahu 4\". Soud prvního stupně - vázán právním
názorem odvolacího soudu - dovodil, že žalovaný přijal \"finanční prostředky\"
na základě neplatné pracovní smlouvy, jejíž neplatnost \"způsobil sám svým
jednáním\", a že se tím ve smyslu ustanovení § 451 odst.1 a 2 občanského
zákoníku bezdůvodně obohatil.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.4.2003 č.j. 21
Co 12/2003-68 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a že
se žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá, a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů 19.805,- Kč \"na účet jeho právního zástupce\". Odvolací soud
dovodil, že pracovní smlouvy uzavřené žalovaným jsou sice \"neplatné se
zřetelem ke kogentním ustanovením zákoníku práce\", ale že se žalovaný přijetím
částky 29.748,- Kč neobohatil bezdůvodně. Žalovaný totiž jako jediný společník
úpadce vykonával podle § 132 obchodního zákoníku (ve znění účinném k datu
převzetí jednotlivých částek) působnost valné hromady, \"kdy z titulu své
podnikatelské činnosti sám rozhodoval o rozdělování zisku a i o odměňování
pracovníků\" a jako jednateli mu náleželo obchodní vedení společnosti, včetně
rozhodování o výplatě podnikatelské odměny. Převzal-li žalovaný \"jednotlivé
částky\" za období od února do října 2000, nelze podle názoru odvolacího soudu
uzavřít, že by se na úkor své společnosti ve smyslu ustanovení § 451 odst.1 a 2
občanského zákoníku bezdůvodně obohatil přijetím plnění \"bez platného právního
úkonu\". Tvrzení žalobkyně, že žalovaný převzal částky na základě neplatných
smluv, tak \"zůstává pouze tvrzením a není podloženo žádnými provedenými důkazy
\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
žalovaný přijal částku 29.748,- Kč jako mzdu a že za řízení vždy tvrdil a
prokazoval, že měl platně uzavřenou pracovní smlouvu a že ve prospěch úpadce
vykonával práce v hlavním pracovním poměru. Dokazováním bylo zjištěno, že
pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998 jsou neplatné, a proto plnění, které přijal
jako mzdu, představuje bezdůvodné obohacení žalovaného. Žalovaným přijaté
plnění nemůže mít původ ve \"výkonu podnikatelské činnosti\". Obchodním vedením
společnosti (§ 134 obchodního zákoníku) není rozhodování o výplatě
podnikatelské odměny a z ustanovení § 132 obchodního zákoníku vyplývá, že
nemůže žalovaný jako jediný společník a zároveň jednatel uzavřít se svou
společností ústní smlouvu. Na zjištěný skutkový stav (vyplácení a příjem
částek) nelze aplikovat žádné z ustanovení obchodního zákoníku a ze skutkových
zjištění nelze dovodit vznik nároků žalovaného podle obchodního zákoníku.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Skutečnost, že fyzická
osoba je společníkem společnosti s ručením omezeným nebo že byla ustavena
statutárním orgánem společnosti (jednatelem), sama o sobě nebrání tomu, aby
navázala s touto společností pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah,
pokud jeho náplní není výkon funkce statutárního orgánu. I když je fyzická
osoba jako statutární orgán společnosti oprávněna za ni jednat, jde o rozdílné
subjekty práva, mezi nimiž může být uzavřena smlouva směřující ke vzniku
pracovněprávního vztahu. Žalovaný se domnívá, že odvolací soud ve svém
rozhodnutí správně posoudil, že sama okolnost, že nebyla platně uzavřena
pracovní smlouva, neznamená, že zaměstnavateli nemůže vzniknout povinnost
peněžitého plnění vůči fyzické osobě. Není-li platně sjednána pracovní smlouva,
ale fyzická osoba již začala pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat,
vznikne tzv. faktický pracovní poměr, tedy právní vztah, kde oběma účastníkům
vzniknou povinnosti posuzované podle zákoníku práce. Fyzické osobě však vždy
musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že
přijala od fyzické osoby plnění z neplatného právního úkonu (§ 243 odst. 1 a 2
zákoníku práce).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalovaný je jediným
společníkem a jednatelem obchodní společnosti, která vznikla ode dne 15.7.1997
jako E. s.r.o. a dnem 22.6.1998 změnila obchodní jméno na A. E. s.r.o. Dne
1.4.1998 uzavřel žalovaný s touto obchodní společností pracovní smlouvy, které
podepsal nejen jako zaměstnanec, ale i za zaměstnavatele; jako druh práce byl
sjednán v jedné z nich \"HPP\" (podle vyjádření žalovaného to znamená \"hlavní
pracovní poměr\") a v druhé \"jednatel společnosti\". Za měsíce únor až říjen
2000 vyplatila společnost A. E. s.r.o. žalovanému jako mzdu celkem částku
29.748,- Kč.
S názory soudů o tom, že pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998, jsou neplatnými
právními úkony, dovolací soud souhlasí.
Podle ustálené judikatury soudů činnost statutárního orgánu obchodní
společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a
to ani v případě, že není společníkem, přičemž právní předpisy ani povaha
společnosti s ručením omezeným nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto
obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních
vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu)
není výkon činnosti statutárního orgánu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995), a statutární orgán obchodní
společnosti nemůže jednat jménem společnosti, jsou-li jeho zájmy v rozporu se
zájmy společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.11.1998 sp. zn.
21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1999). Pracovní smlouva, v níž byl sjednán jako druh práce
\"jednatel společnosti\", je tedy ve smyslu ustanovení § 242 odst.1 písm.a)
zákoníku práce neplatným právním úkonem, neboť podle ní měl žalovaný vykonávat
v obchodní společnosti A. E. s.r.o. (dříve E. s.r.o.) v pracovním poměru
činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným (jednatele), a obě
pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998 jsou podle uvedeného ustanovení neplatné
proto, že je uzavřel za zaměstnavatele žalovaný, ačkoliv jeho zájmy byly v
rozporu se zájmy žalovaného (vzhledem k tomu, že smlouvy uzavřel též jako
zaměstnanec), a nemohl proto při jejich uzavírání jménem zaměstnavatele jednat.
Sama okolnost, že nebyla platně uzavřena pracovní smlouva, však ještě nemusí
znamenat, že by žalovanému nenáleželo plnění (zcela nebo zčásti), které přijal
jako mzdu za měsíce únor až říjen 2000. Nebyla-li totiž platně sjednána
pracovní smlouva, ale fyzická osoba již začala pro zaměstnavatele s jeho
souhlasem pracovat, vzniká tzv. faktický pracovní poměr, tedy právní vztah, v
němž oběma účastníkům vzniknou povinnosti posuzované podle zákoníku práce.
Protože nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení o skončení
pracovního poměru, o délce výpovědních dob apod. Fyzické osobě však vždy musí
být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že přijala
od fyzické osoby plnění z neplatného právního úkonu (srov. § 243 odst. 1, 2
zákoníku práce). Rozsah takového plnění je dán tím, v jaké výši bezdůvodné
obohacení zaměstnavateli vzniklo; výše bezdůvodného obohacení pak odpovídá
tomu, co by zaměstnavatel musel plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci
v případě, že by pracovní smlouva byla uzavřena platně, tedy mzdovým podmínkám
platným u zaměstnavatele v době, kdy byla práce vykonána.
Žalovaný za řízení tvrdil, že pro obchodní společnost A. E. s.r.o. (dříve E.
s.r.o.) vykonával (také v období od února do října 2000) práce, které nespadaly
do výkonu činnosti statutárního orgánu (jednatele). V případě, že takové práce
pro tuto obchodní společnost skutečně vykonal, vzniklo jí bezdůvodné obohacení,
které je povinna žalovanému vydat. Soudy se však věcí z tohoto pohledu
nezabývaly; řízení před nimi je proto postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže žalovaný ve skutečnosti nekonal pro obchodní společnost A. E. s.r.o.
(dříve E. s.r.o.) jinou činnost, než která náleží statutárnímu orgánu, nebo
jestliže výše bezdůvodného obohacení, které tato obchodní společnost získala
tím, že žalovaný pro ni konal v tzv. faktickém pracovním poměru práce
nespadající do činnosti statutárního orgánu, nepřesahuje vyplacenou mzdu,
vzniklo výplatou mzdy (popřípadě její části) - v důsledku toho, že pracovní
smlouvy ze dne 1.4.1998 jsou neplatné - žalobci bezdůvodné obohacení. Protože
žalovaný toto plnění přijal na základě neplatného pracovněprávního úkonu,
nemůže se řídit jeho vydání žalobkyni - jak chybně dovodil odvolací soud -
ustanoveními občanského zákoníku, ale ustanovením § 243 zákoníku práce.
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že na povinnost žalovaného vydat žalobkyni
bezdůvodné obohacení, nemůže mít vliv okolnost, zda žalovanému (případně)
vznikly vůči obchodní společnosti A. E. s.r.o. (dříve E. s.r.o.) nároky z
obchodněprávních vztahů.
Vzhledem k tomu, že vztah mezi obchodní společností A. E. s.r.o. (dříve E.
s.r.o.) a žalovaným jako jejím jednatelem při zařizování záležitostí
společnosti nebyl upraven (platným) ujednáním (smlouvou), řídil se přiměřeně
ustanoveními o mandátní smlouvě (srov. § 66 odst.2 obchodního zákoníku ve znění
účinném do 31.12.2000); žalovanému (jako mandatáři) náležela (mohla náležet)
vůči společnosti (jako mandantu) za zařízené záležitosti úplata, která je
obvyklá za činnost obdobnou činnosti, kterou žalovaný uskutečnil při zařízení
záležitosti (srov. § 571 odst.1 obchodního zákoníku). Vedle této úplaty mohl
žalovanému jako jednateli společnosti náležet podíl na zisku společnosti,
jestliže se o tom usnesla valná hromada společnosti (srov. § 123 odst.2 a § 178
odst.3 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000).
Započtení není způsobilým důvodem zániku pracovněprávních nároků (srov. též
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.3.1996, který byl uveřejněn pod č.
115 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997), a to ani v případě, že by měl být
pracovněprávní nárok započten proti pohledávce, která by sama o sobě mohla z
důvodu započtení zaniknout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
18.12.2001 sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněný pod č. 60 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). I kdyby tedy vznikl žalovanému proti
obchodní společností A. E. s.r.o. (dříve E. s.r.o.) nárok na úplatu podle
přiměřeného užití § 571 odst.1 obchodního zákoníku nebo nárok na podíl na zisku
společnosti podle ustanovení § 123 odst.2 a § 178 odst.3 obchodního zákoníku ve
znění účinném do 31.12.2000, nemůže být platně započten vůči nároku žalobkyně
na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovaným podle ustanovení § 243
zákoníku práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu