21 Cdo 2519/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. ústavu
s. . S., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 8 C 100/96, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. dubna 2000 č.j. 14 Co
930/99-95, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 3.1.1996 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce \"z důvodu,
pro který by s ním organizace mohla okamžitě zrušit pracovní poměr, a dále pro
závažné porušení pracovní kázně\". Porušení pracovní kázně, pro které by se
žalobcem mohl být okamžitě zrušen pracovní poměr, žalovaný spatřoval v tom, že
žalobce, který u něj pracoval jako \"řidič - údržbář\", \"dne 8.12.1995 kolem
14. hod. v místnosti bývalé budovy Domova důchodců v H. P. během své pracovní
doby požíval alkohol (pivo)\". Závažné porušení pracovní kázně žalobcem
shledával v tom, že \"téhož dne, tj. 8.12.1995 kolem 14.50 hod\" žalobce
\"neuposlechl příkazu svého nadřízeného a výslovně odmítl jízdu do podniku T.\".
Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu
zdůvodnil tím, že dne 8.12.1995 \"žádný alkohol nepil\" a \"po zjištění
skutečnosti, že požíval alkohol, nebyla nadřízeným provedena dechová zkouška
ani odběr krve\". Ke druhému důvodu výpovědi uvedl, že jízdu \"odmítl z důvodu,
že požil alkoholický nápoj a jako řidič si je vědom svých povinností, toto mu
však ze strany zaměstnavatele nebylo dokázáno, protože nebyla provedena dechová
zkouška ani odběr krve na zjištění hladiny alkoholu\".
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 6.1.1997 č.j. 8 C 100/96-24
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 1.048,- Kč a \"do pokladny Okresního soudu v Sokolově\" částku
154,- Kč. Soud prvního stupně neměl za prokázáno, že by žalobce \"požil alkohol
v pracovní době\". Výpovědi svědků M. V. a P. M., kteří \"viděli, jak žalobce
pivo popíjí\", považoval za nevěrohodné; svědek M. V. totiž podepsal čestné
prohlášení, že žalobce \"dne 8.12.1995 v pracovní době, konkrétně ve 14.00
hodin, nepožíval alkoholické nápoje (pivo)\", a svědek P. M. se po \"závažné
chorobě dostavil k soudu z bydliště, které není v obvodu procesního soudu\",
aniž by \"uplatnil nárok na svědečné\", a \"jako jediný viděl žalobce vedle
piva požívat i rum, přitom žádný z dalších zúčastněných se o rumu vůbec nezmínil
\". Další svědek, A. L. \"pouze viděl, že žalobce drží v ruce láhev piva\", a
proto jeho výpověď \"nemůže být důkazem toho, že žalobce požil alkohol v
pracovní době\". Kromě toho soud prvního stupně výpověď svědka A. L.
nepovažoval za \"dostatečně objektivní\" vzhledem k jeho \"konfliktnímu vztahu
se žalobcem\". Ostatní svědci \"pak žalobce neviděli ani s lahví v ruce, ani
neviděli, že by alkohol požíval, pouze uváděli, že tak, jak se žalobce choval
(byl hlučný až agresivní), působil na ně jako člověk podnapilý, z jeho dechu
cítili alkohol\". \"Takovéto svědectví\" je podle soudu prvního stupně
\"nedostačující k důkazu o tom, že žalobce dne 8.12. kolem 14-té hodiny na svém
pracovišti požil alkohol\". Další důvod k výpovědi (\"neuposlechnutí příkazu
svého nadřízeného k jízdě do podniku T. dne 8.12.1995 kolem 14.50 hodin\") je
podle názoru soudu prvního stupně důvodem \"vykonstruovaným\", neboť \"smyslem
tohoto příkazu k jízdě bylo dostat žalobce do situace, kdy by byl přistižen
policií při jízdě automobilem po požití alkoholu\". Byl-li nadřízený žalobce A.
L. \"přesvědčen o tom, že žalobce požil alkohol, pak jeho pokyn k jízdě nebyl
vydán v souladu s právními předpisy\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6.10.1997
č.j. 14 Co 361/97-42 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.875,- Kč a náhradě nákladů
odvolacího řízení 5.144,50 Kč advokátu a že žalobce je povinen zaplatit
\"Českému státu - Okresnímu soudu v Sokolově\" částku 154,- Kč. Odvolací soud
se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že \"není dán výpovědní důvod
spočívající v žalobcově neuposlechnutí příkazu nadřízeného p. L. k jízdě do
podniku T.\"; jestliže byl žalobci jako řidiči tento příkaz \"dán za situace,
kdy nadřízený žalobce byl přesvědčen o tom, že tento požil alkohol, sám tímto
příkazem porušil obecně závazný právní předpis o pravidlech silničního provozu,
pokud dal příkaz pracovníku, který nebyl způsobilý k řízení motorového
vozidla\". Ke druhému důvodu výpovědi [požívání alkoholu (piva) žalobcem během
pracovní doby] odvolací soud z výpovědi svědkyně V. Ž., jejíž výslech sám
provedl, zjistil, že svědkyně před koncem pracovní doby při konfliktu žalobce s
jeho nadřízeným A. L. \"ze žalobce cítila alkohol a viděla, že tento se choval
jinak než jindy, a to arogantně a agresivně\". Alkohol z dechu žalobce podle
odvolacího soudu cítili i další svědci, kteří u soudu prvního stupně \"shodně
vypovídali o způsobu jeho chování\". Jestliže \"byl z dechu žalobce cítit
alkohol v průběhu pracovní doby, a to před jejím koncem, je podle názoru
odvolacího soudu nepochybné, že k požití alkoholu muselo dojít během pracovní
doby, a není rozhodné, zda se tak stalo ve 14 hod. nebo ve 14.30 hod. ev.
později\". Skutečnost, že \"k požití alkoholu došlo\", podle odvolacího soudu
\"nepřímo prokazuje\" i další jednání žalobce, který se odmítl podrobit dechové
zkoušce, přičemž jeho vysvětlování důvodu tohoto odmítnutí je v rozporu s
výpovědí svědkyně Ž. a je nutno je považovat za účelové. Odvolací soud uzavřel,
že \"požití alkoholu zaměstnancem v pracovní době na pracovišti, a to zvlášť v
případě pracovníka, který je zaměstnán ve funkci řidiče, je nutno posoudit
přinejmenším jako závažné porušení pracovní kázně, a tedy jako důvod k výpovědi
z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
28.1.1999 č.j. 21 Cdo 2128/98-60 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že skutkové
zjištění odvolacího soudu, podle kterého žalobce dne 8.12.1995 během pracovní
doby požíval alkohol (pivo), tedy že se stal skutek uvedený ve výpovědi z
pracovního poměru ze dne 3.1.1996, nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací
soud totiž v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. vzal v úvahu jen ty důkazy, z
nichž lze dovodit, že žalobce dne 8.12.1995 požíval v pracovní době alkohol, a
do procesu hodnocení důkazů nezahrnul důkazy provedené u soudu prvního stupně,
z nichž vyplývají skutečnosti, které uvedenému závěru odporují, a s těmito
důkazy se nevypořádal.
V dalším řízení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2.6.1999 č.j. 14
Co 212/99-70 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6.1.1997 č.j. 8 C 100/96-24
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu
prvního stupně, že při zjišťování skutkového stavu věci nehodnotil výpověď
žalobce jako účastníka řízení v souvislosti s ostatními provedenými důkazy a s
jeho vlastními tvrzeními obsaženými v žalobě. Zjištěný skutkový stav proto nemá
oporu v provedeném dokazování.
Okresní soud v Sokolově poté rozsudkem ze dne 29.7.1999 č.j. 8 C
100/96-75 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 6.253,- Kč \"na účet\" advokáta a \"státu - do pokladny
Okresního soudu v Sokolově částku 154,- Kč\". Shodně jako ve svém předchozím
rozhodnutí dovodil, že výpovědi svědků M. V. a P. M., kteří \"viděli, jak
žalobce pivo popíjí\", jsou nevěrohodné. Svědek M. V. totiž podepsal čestné
prohlášení, že žalobce \"dne 8.12.1995 v pracovní době, konkrétně ve 14.00
hodin, nepožíval alkoholické nápoje (pivo)\", a jeho vysvětlení, že žalobce
sice neviděl požívat alkohol ve 14.OO hodin, ale až ve 14.30 hodin, nemůže
obstát, neboť žalobce by se mohl \"těžko přivést během několika minut\" do
podnapilého stavu. Nevěrohodnost svědka P. M. vyplývá podle názoru soudu
prvního stupně z toho, že se po \"závažné chorobě dostavil k soudu z bydliště,
které není v obvodu procesního soudu\", aniž by \"uplatnil nárok na svědečné\",
a že \"jako jediný viděl žalobce vedle piva požívat i rum, přitom žádný z
dalších zúčastněných se o rumu vůbec nezmínil\". Svědek A. L. \"pouze viděl, že
žalobce drží v ruce láhev piva\", a jeho výpověď proto \"nemůže být důkazem
toho, že žalobce požil alkohol v pracovní době\"; vzhledem k jeho
\"konfliktnímu vztahu se žalobcem (aniž by byl způsoben jakýmikoliv důvody)\"
ji navíc nelze považovat za \"dostatečně objektivní\". Ostatní svědci žalobce
neviděli ani s lahví v ruce, ani neviděli, že by alkohol požíval, pouze
uváděli, že tak, jak se žalobce choval (byl hlučný až agresivní), působil na ně
\"jako člověk podnapilý, z jeho dechu cítili alkohol\"; takovéto svědectví je
podle soudu prvního stupně \"nedostačujícím důkazem\". Žalobce v žalobě i ve
své výpovědi před soudem popíral, že by požil dne 8.12.1995 v pracovní době
alkohol (pivo), a nelze proto dovodit, že by tímto důkazem bylo prokázáno
\"naplnění výpovědního důvodu\". Uvedl-li žalobce v žalobě, že jízdu \"odmítl z
důvodu, že požil alkoholický nápoj\", jde o \"nešťastnou formulaci myšlenky\"
žalobce, jejímž obsahem bylo \"podivení nad jednáním nadřízeného, který ho
obviňuje z požívání alkoholu v pracovní době, a současně mu dává příkaz k
uskutečnění jízdy motorovým vozidlem\". Jednoznačným důkazem o tom, že žalobce
dne 8.12.1995 požil alkohol, mohl být podle názoru soudu prvního stupně
výsledek dechové zkoušky; kdyby se žalobce odmítl dechové zkoušce podrobit,
mohla být tato skutečnost použita jako důvod k výpovědi. Vzhledem k tomu, že
další výpovědní důvod (neuposlechnutí příkazu nadřízeného k jízdě) je důvodem
\"vykonstruovaným\", je výpověď z pracovního poměru ze dne 3.1.1996 neplatným
právním úkonem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19.4.2000
č.j. 14 Co 930/99-95 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně 9.276,80 Kč a náhradě nákladů
odvolacího řízení 2.495,80 Kč advokátu a že žalobce je povinen zaplatit \"státu
- Okresnímu soudu v Sokolově\" částku 154,- Kč. Na základě dosud provedených
důkazů odvolací soud dovodil, že svědci M. V. a P. M. viděli žalobce v pracovní
době požívat alkohol (pivo) a že další svědci (A. L., V. Ž., M. Č. a L. L.) ze
žalobce \"v pracovní době alkohol cítili a z jeho chování pozorovali, že je pod
vlivem alkoholu\". Důvod, pro který považoval soud prvního stupně výpověď M. V. za nevěrohodnou, nemůže obstát, neboť jím spolupodepsané prohlášení je třeba
považovat ve srovnání se svědeckou výpovědí za důkaz \"méně věrohodný, když jde
o listinu vyhotovenou na žádost žalobce, s jejímž podpisem nejsou spojeny žádné
právní následky na rozdíl od svědecké výpovědi, kterou svědek činí po
příslušném poučení o trestnosti svého jednání\". Nevěrohodná není ani výpověď
svědka P. M., neboť \"není k dispozici žádná zpráva o jeho zdravotním stavu, z
níž by snížená věrohodnost svědka vyplývala\", a o jeho věrohodnosti nic
nevyplývá ani z toho, že neuplatnil nárok na svědečné, aniž by byly známy
důvody vzdání se tohoto nároku. Výpověďmi svědků V. Ž., M. Č. a L. L. bylo
prokázáno, že z dechu žalobce byl cítit alkohol, že jeho chování bylo \"oproti
jindy\" hlučné a agresivní a že vůči svému nadřízenému A. L. se \"choval až
vulgárně\". Žalobce se odmítl - jak vyplývá z výpovědi svědka L. L. - podrobit
dechové zkoušce na alkohol; jeho vysvětlení, že tak učinil z hygienických
důvodů, je nevěrohodné a vyvrací je výpověď svědkyně V. Ž. Výpověď žalobce je
nevěrohodná i v tom, že uváděl, že žádný příkaz k jízdě od A. L. dne 8.12.1995
v odpoledních hodinách nedostal, neboť podle výpovědí svědků M. V. a L. L. odmítl jet spolu s A. L. na policii s odůvodněním, že \"není blbej, že nechce
přijít o řidičák\". Podle názoru odvolacího soudu je \"nerozhodná\" výpověď
svědka L. V., který uvedl, že \"za jeho přítomnosti žalobce nepil\", neboť se
vyjadřoval k době, kdy se setkal se žalobcem, což mělo být v dopoledních
hodinách, a výpověď svědkyně H. V., která žalobce vůbec neviděla. Za
nevěrohodnou považuje odvolací soud také výpověď svědka \"B.\" (správně R. B.),
který - i v rozporu s výpovědí žalobce - popřel, že by vůbec někdo na
pracovišti požíval alkoholické nápoje. Na základě uvedeného hodnocení důkazů
odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce dne 8.12.1995 během pracovní doby
požíval alkohol (pivo). Vzhledem k tomu, že žalobce pracoval u žalovaného jako
řidič, je třeba \"požití alkoholu i v malém množství\" považovat za porušení
pracovní kázně, pro které by zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr
podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce, a tedy i za důvod pro výpověď
z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá,
že provedeným dokazování nebylo \"prokázáno beze vší pochybnosti\", že by dne
8.12.1995 kolem 14.00 hodiny požíval v pracovní době alkohol. Žalobce poukazuje
na oba rozsudky soudu prvního stupně, v nichž byly \"pečlivě a poctivě\"
zhodnoceny veškeré provedené důkazy a učiněn správný skutkový závěr. Po
předchozím rozhodnutí dovolacího soudu nebyl ve věci proveden žádný nový důkaz,
který by směřoval k jiným skutkovým zjištěním, než jaká učinil soud prvního
stupně. Žalobce má za to, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a
navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc
projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále
jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení
§ 238 odst.1 písm.a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení před odvolacím
soudem trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák.
práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány
důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr,
nebo pro závažné porušení pracovní kázně.
Ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 3.1.1996 dané podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce žalovaný mimo jiné
vytýkal žalobci, že \"dne 8.12.1995 kolem 14. hod. v místnosti bývalé budovy
Domova důchodců v H. P. během své pracovní doby požíval alkohol (pivo)\". Je
nepochybné, že pro posouzení, zda tímto jednáním žalobce porušil pracovní
kázeň, popřípadě zda šlo o porušení pracovní kázně, pro které by s ním
zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1
písm. b) zák. práce, je mimo jiné významné zjištění, zda žalobce skutečně dne
8.12.1995 \"během své pracovní doby požíval alkohol (pivo)\".
Při zjišťování skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k
závěru, že výpovědi svědků M. V. a P. M. požití alkoholu (piva) žalobcem dne
8.12.1995 v pracovní době neprokazují, neboť jsou nevěrohodné, že tvrzený
výpovědní důvod neprokazuje ani výpověď svědka A. L., neboť ji nelze považovat
\"za dostatečně objektivní\", a že výpovědi svědků, kteří požití alkoholu
žalobcem dovozovali z jeho hlučného až agresivního chování a z toho, že z jeho
dechu cítili alkohol, jsou \"nedostačujícím důkazem\". Odvolací soud naproti
tomu dovodil, že výpovědi svědků M. V. a P. M. o požití alkoholu (piva)
žalobcem dne 8.12.1995 v pracovní době jsou věrohodné a že spolu s dalšími
důkazy (zejména výpověďmi svědků A. L., V. Ž., M. Č. a L. L.) v tomto směru
prokazují výpovědní důvod. Odvolací soud současně považoval za nevěrohodné
výpovědi žalobce a svědka R. B., o jejichž věrohodnosti soud prvního stupně
nepochyboval. Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud ke svému závěru dospěl
na základě hodnocení stejných důkazů jako soud prvního stupně; z důkazů
provedených před soudem prvního stupně odvolací soud zopakoval (při jednání dne
6.10.1997) jen výslech svědkyně V. Ž.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud
prvního stupně (§ 213 odst. 1 o.s.ř.) a může opakovat dokazování nebo je i
doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§ 213
odst. 2 věta první o.s.ř.). Jestliže tak učiní, pak i pro řízení před ním platí
přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§ 211 o.s.ř.); z toho
plyne, že i v řízení před odvolacím soudem má být zpravidla provedeno
dokazování při jednání a účastníci mají právo se vyjádřit ke všem důkazům, a to
bez ohledu na okolnost, zda byly provedeny procesním soudem, dožádaným soudem
nebo prostřednictvím soudu prvního stupně. Zásada, že odvolací soud není vázán
skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s
přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez
dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud
bylo čerpáno z výpovědí nebo přednesů účastníků řízení a z výpovědí svědků. V
takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval (s přihlédnutím k
ustanovením § 122 a 123 o.s.ř.) důkazy, které byly provedeny soudem prvního
stupně, neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi,
který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další
skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost
vystoupení vypovídající osoby, plynulost, jistota či kolísavost její výpovědi,
ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.).
Jestliže měl odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového závěru
soudu prvního stupně a o hodnocení výpovědí žalobce a svědků soudem prvního
stupně z hlediska jejich věrohodnosti, měl - kromě výslechu svědkyně V. Ž. -
zopakovat další důkazy (zejména výslechy svědků M. V., P. M. a A. L.) a opatřit
si pro posouzení věrohodnosti výpovědí žalobce a svědků podklady, které by byly
rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně, a současně dbát o
to, aby podklady pro posouzení věrohodnosti výpovědí byly zjištěny co
nejúplněji. Protože to neučinil, nejsou jeho skutkové závěry v souladu s
ustanoveními § 122, § 123, § 211 a § 213 o.s.ř. Řízení před odvolacím soudem
tedy trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci;
dovolací soud k této vadě přihlédl, i když nebyla výslovně uplatněna v dovolání
(§ 242 odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l,v.r
předseda senátu