21 Cdo 2521/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce L. B., zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se
sídlem v Brně, Kopečná č. 987/11, proti žalované STUDENT AGENCY, k. s. se
sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 86/17, IČO 25317075, zastoupené JUDr. Zdeňkem
Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova č. 1008/69, o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 49 C 135/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 5. března 2013, č. j. 15 Co 68/2012-193, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 16. 4. 2009 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší
pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu
porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Důvod k tomuto opatření spatřovala v
tom, že se žalobce v období říjen 2008 až březen 2009 opakovaně vědomě a
záměrně dopustil podvodného jednání tím, že porušil interní předpisy týkající
se prodeje a vyúčtování jízdenek zakoupených v autobuse, když opakovaně na
zahraničních linkách klientům namísto ručně vypsané jízdenky pouze vydal tzv.
palubenku (potvrzení, které není číslované a sloužilo k elektronickým jízdenkám
v době, kdy probíhaly kontroly na hranicích – nutná evidence cestujících) a
vybrané peníze již nevyúčtoval a ponechal si je, a že do tohoto jednání účelově
zapojoval i ostatní spolupracovníky a obohacoval se i tak, že spolupracovníci
museli na zpoplatněná zavazadla lepit štítky „GRATIS“, avšak poplatek za
zavazadlo byl od klientů vybrán a následně neúčtován, tzn., že docházelo k
dalšímu způsobu obohacování a podvodnému jednání.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané
žalobci dopisem žalované ze dne „14. 6. 2009“ (správně 16. 4. 2009) je
neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval jako řidič
autobusu na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2007, že uvedené okamžité
zrušení pracovního poměru obsahuje „celou řadu iluzorních tvrzení, které jsou
jednak smyšlené či zcela překroucené a naprosto se rozcházejí s realitou“ a že
hlavním smyslem tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru je snaha žalované
zbavit se okamžitě nepotřebného zaměstnance, bez povinnosti úhrady odstupného.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 9. 2011, č. j. 49 C 135/2009-146, ve
znění usnesení ze dne 8. 6. 2012, č. j. 49 C 135/2009-166, žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
12.240,- Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Hrouzka, že svědkovi E. V., se
přiznává svědečné za dopravu v celkové částce 2.422,- Kč a že žalobce je
povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 2.422,- Kč. Z provedeného
dokazování zjistil, že žalobce se dopouštěl jednání, které mu bylo vytknuto v
okamžitém zrušení pracovního poměru. Jednak podvodného jednání, týkajícího se
prodeje a vyúčtování jízdenek v autobuse, neboť „v případě, když měl volné
místo a přišel cestující bez platné jízdenky, zejména student, se ho zeptal,
zda požaduje, či nepožaduje jízdenku, pokud cestující jízdenku nepožadoval,
žalobce mu řádnou jízdenku nedal, někdy mu nedal žádnou jízdenku, někdy mu dal
pouze palubenku“ (tyto skutečnosti měl za prokázány výslechem svědků P. H., V.
M., Z. G., L. H., Š. K., M. R. a pracovním výkazem žalobce za březen 2009) a
dále podvodného jednání i při odbavování zavazadel tím, že např. „na druhé
zavazadlo cestujícího nalepil lepítko gratis, přestože od cestujícího vybral
částku za příslušné zavazadlo“. Dovodil, že žalobce ve funkci řidiče ohrožoval
zájmy žalované i zájmy cestujících. Tím, že cestujícímu nevydával řádně doklad
o jízdném, tedy řádnou jízdenku, a doklad o zavazadle, a že si ponechával
jízdné, placené cestujícím za jízdenku i za zavazadlo, krátil tržby žalované a
ohrožoval cestujícího a žalovanou, neboť v případě dopravní nehody – úrazu nebo
poškození zavazadel, by bylo složité pro cestujícího prokázat, že se předmětné
jízdy zúčastnil. Žalobce se uvedeným jednáním netajil („bylo veřejným
tajemstvím, že žalobce tak postupoval“) a navíc k tomuto jednání nabádal i jiné
pracovníky. Z uvedených důvodů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce
se dopustil porušování povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 3. 2013, č. j. 15 Co
68/2012-193, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů 26.595,- Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Davida Obenraucha.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „skutek, který byl žalobci
vytýkán v okamžitém zrušení pracovního poměru, nebyl dostatečně skutkově
vymezen“. „Uvedené období říjen 2008 až březen 2009 představuje delší časový
úsek bez bližšího určení, v jakém konkrétním termínu se měl žalobce vytýkaného
jednání dopustit a na které konkrétní zahraniční lince“, „bližší určení
vytýkaných skutků je nezbytné i pro posouzení dodržení dvouměsíční lhůty pro
okamžité zrušení pracovního poměru“. Dospěl k závěru, že „žalovaná neprokázala,
že byl žalobce ke dni dání okamžitého zrušení pracovního poměru seznámen, v
jakém jeho konkrétním jednání bylo spatřováno porušení povinností vyplývajících
z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým
způsobem“, neboť „z výpovědi svědkyně Č. zjistil, že jiné podklady, než výpověď
svědka G. k dispozici neměla“, „výpověď tohoto svědka před soudem prvního
stupně byla zcela obecná“, „svědek uvedl, že nemůže blíže prokázat, že by se
řidič B. st. dopustil podvodného jednání, ale dalo by se z výkazu cest zjistit,
kdy společně jeli a v případě, že spolu jeli, tak určitě k nějaké drobné
defraudaci na zavazadle došlo“, „důkaz výpovědí svědka M. nemohl být podkladem
pro okamžité zrušení pracovního poměru, neboť žalovaná jeho výslech navrhla až
v podání ze dne 19. 11. 2010“, „taktéž z podání žalované ze dne 14. 6. 2010
vyplývá, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci dáno na základě
svědectví jednoto ze zaměstnanců“ a „tomu odpovídá i výpověď svědkyně Č., která
o žádných konkrétních podkladech nehovořila, poukázala jen na svědectví
zaměstnance G. a anonymní svědectví stewardky“. Odvolací soud uzavřel, že
„okamžité zrušení pracovního poměru nebylo určitým jednostranným právním úkonem
a nejasnost tohoto právního úkonu se nepodařilo odstranit ani pomocí výkladu
vůle, proto je tento právní úkon neplatný“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že
odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 60 zákoníku práce, když dovodil,
že pro splnění podmínky dostatečného skutkového vymezení důvodu okamžitého
zrušení pracovního poměru bylo nezbytné uvést konkrétní termíny a konkrétní
zahraniční linky, na kterých se měl žalobce vytýkaného jednání dopustit. V
okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 16. 4. 2009 jsou jeho důvody uvedeny
přesně, určitě a srozumitelně. I když nejsou uvedeny konkrétní termíny a
konkrétní zahraniční linky, na kterých se žalobce dopouštěl vytýkaného jednání,
důvod v něm uvedený je konkretizován tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti o
tom, ze kterého důvodu byl pracovní poměr s žalobcem zrušen. Žalovaná se
dozvěděla o jednání žalobce v březnu 2009, tzn., že lhůta podle § 58 odst. 1
zákoníku práce byla ze strany žalované dodržena, a podle soudní judikatury není
potřebné, aby vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru obsahovalo
také údaj o tom, kdy se zaměstnavatel o důvodu dověděl, nebo kdy tento důvod
vznikl. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že „se
rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a že žalobce je povinen zaplatit
žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů“, nebo aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva (jak má být v písemném okamžitém zrušení
pracovního poměru skutkově vymezen jeho důvod, aby se jednalo z hlediska
ustanovení § 60 zákoníku práce o platný právní úkon), při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
které mu bylo doručeno dne 16. 4. 2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č.
296/2007 Sb., č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., zákonů
č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb. a č.
382/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 23. 4. 2009 (dále
jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 60 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí
zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho
důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené době
doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí být dodatečně
měněn.
Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém
zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné
důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje
pracovní poměr, aby nevznikly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit,
tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby
bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění
hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba,
aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem
konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění
zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se
pracovní poměr okamžitě zrušuje. K dosažení účelu sledovaného ustanovením § 60
zák. práce není vždy potřebné, aby okamžité zrušení pracovního poměru
obsahovalo také údaje o tom, kdy se zaměstnavatel dověděl o důvodu okamžitého
zrušení pracovního poměru, nebo kdy tento důvod vznikl, anebo zda byl důvod
okamžitého zrušení pracovního poměru předmětem šetření jiného orgánu, neboť i
bez těchto údajů může být nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen
pracovní poměr (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996,
sp. zn. 2 Cdon 198/96, který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1998). Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení
pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro
neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního
poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit,
proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen.
V posuzovaném případě žalovaná v dopise ze dne 16. 4. 2009 mimo jiné uvedla, že
okamžitě zrušuje pracovní poměr se žalobcem podle ustanovení § 55 odst. 1 písm.
b) zák. práce z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem proto, že „se žalobce
v období říjen 2008 až březen 2009 opakovaně, vědomě a záměrně dopustil
podvodného jednání, a to tak, že porušil interní předpisy týkající se prodeje a
vyúčtování jízdenek zakoupených v autobuse, tohoto jednání se dopouštěl
opakovaně na zahraničních linkách, kdy klientům namísto ručně vypsané jízdenky
pouze vydal tzv. palubenku, vybrané peníze již nevyúčtoval a ponechal si je“, a
že „do tohoto jednání účelově zapojoval i ostatní spolupracovníky a obohacoval
se i tak, že spolupracovníci museli na zpoplatněná zavazadla lepit štítky
GRÁTIS, avšak poplatek za zavazadlo, který byl vybrán, nebyl následně
vyúčtován“. Z takto vymezeného důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru je
zřejmé, že žalovaná spatřovala důvod k tomu, že se žalobcem rozvazuje pracovní
poměr okamžitým zrušením, mimo jiné v porušení povinnosti žalobce vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem
jeho opakovaným podvodným jednáním spočívajícím v prodeji a vyúčtování jízdenek
zakoupených v autobuse na zahraničních linkách v období měsíců říjen 2008 až
březen 2009, kdy žalobce klientům nevydával ručně vypsané jízdenky, ale pouze
tzv. palubenku, a vybrané peníze si ponechal, a obohacoval se i tak, že nechal
na zpoplatněná zavazadla nalepit štítky „GRÁTIS“ a vybraný poplatek za
zavazadlo nevyúčtoval, do tohoto jednání účelově zapojoval i ostatní
spolupracovníky. Žalovaná tedy v okamžitém zrušení pracovního poměru uplatnila
důvod uvedený v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, který zároveň
náležitě konkretizovala uvedením skutečností, v nichž spatřovala jeho naplnění
tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Z hlediska zákonných požadavků na
obsah okamžitého zrušení pracovního poměru nebylo nezbytné, aby žalovaná v
okamžitém zrušení uvedla i konkrétní termín a na které konkrétní zahraniční
lince se měl žalobce vytýkaného jednání dopustit, neboť i bez těchto dalších
údajů nemohly vzniknout pochybnosti o tom, ze kterého důvodu se pracovní poměr
okamžitě zrušuje a které povinnosti měl žalobce porušit. Uvedené vyznačení
důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy dostatečně konkrétní a
určité. I žalobci tak již v okamžiku předání dopisu ze dne 16. 4. 2009 (z jeho
obsahu) muselo být zřejmé, jakého konkrétního porušení povinností se měl
dopustit, a takto vymezený důvod ani nebylo možné (ani k tomu nedošlo) nějakým
způsobem dodatečně měnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený
rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o.
s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne18. listopadu 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu