21 Cdo 2525/2004

21 Cdo 2525/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobkyně České republiky – Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2,

Vyšehradská č. 16, IČ 00025429, proti žalovanému PaedDr. P. C., zastoupenému

advokátem, o 104.912,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu

Praha-západ pod sp. zn. 8 C 1605/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2004 č.j. 23 Co 220/2004-34, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl

potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 27.11.2003 č.j. 8 C

1605/2003-17 ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 104.912,- Kč s

příslušenstvím, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího

řízení 10.195,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 104.912,- Kč s 4% úrokem z

prodlení od 2.7.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě

pracovní smlouvy ze dne 1.2.1993 byl žalovaný zaměstnán u Institutu pro další

vzdělávání soudců, státních notářů, vedoucích a odborných pracovníků soudů a

státních notářů (od 22.6.2001 Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti –

dále též jen „Institut“). Dnem 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000

Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se

Institut stal organizační složkou státu a žalovaný zaměstnancem České

republiky, což podle názoru žalobkyně vyplývá nejen ze zmíněného zákona, ale i

z ustanovení § 8b zák. práce. Vzhledem k rozhodnutí ministra spravedlnosti č.

3/2002 ze dne 6.3.2002 o zrušení Institutu ke dni 30.6.2002 (jeho práva a

povinnosti z pracovněprávních vztahů poté podle ustanovení

§ 251d zák. práce přešla na zřizovatele - Ministerstvo spravedlnosti) byl

pracovní poměr účastníků rozvázán výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm.

a) zák. práce ke dni 30.6.2002 a v souladu s vnitřním předpisem Institutu čj.

359/2001-Inst. ze dne 1.11.2001 bylo žalovanému vyplaceno odstupné ve výši

šestinásobku průměrného výdělku, tedy 104.912,- Kč. Jelikož na základě nové

pracovní smlouvy ze dne 1.7.2002 se žalovaný stal opět zaměstnancem České

republiky, a tudíž od 1.7.2002 nastoupil u téhož zaměstnavatele, vznikla mu ve

smyslu ustanovení § 60b zák. práce povinnost odstupné zcela vrátit.

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 27.11.2003 č.j. 8 C 1605/2003-17

žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na

nákladech řízení 3.575,- Kč k rukám „právního zástupce“. Ve věci samé dospěl k

závěru, že poté, co pracovní poměr žalovaného u Institutu vzdělávání

Ministerstva spravedlnosti (od 1.1.2001 jako organizační složky státu) skončil

ke dni 30.6.2002 na základě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a)

zák. práce a žalovanému bylo podle ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce

vyplaceno odstupné, „se žalovaný sice stal na základě nové pracovní smlouvy od

1.7.2002 opět zaměstnancem Českého státu, ale jiné organizační

složky“ (Vrchního soudu v Praze). I když „ust. § 8b zák. práce hovoří o státu v

pracovněprávních vztazích jako o zaměstnavateli, ve skutečnosti pracovní úkony

vykonává organizační složka, která vystupuje jako zaměstnavatel“. Soud prvního

stupně „je přesvědčen, že žádným výkladem nelze dojít k závěru, že jsou důvody

pro vrácení odstupného, neboť v zákoníku práce zvláštní režim pro vrácení

odstupného pro organizační složku státu neexistuje“.

K odvolání účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.5.2004 č.j. 23 Co

220/2004-34 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil

tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 20.465,-

Kč „do rukou“ advokáta, „jinak“ (tj. v zamítavém výroku o věci samé) tento

rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na

nákladech odvolacího řízení 20.390,- Kč „do rukou“ JUDr. J. K. Odvolací soud

zdůraznil, že „zaměstnanci státu jsou specifickou kategorií zaměstnanců,

zvláštnost jejichž postavení spočívá mimo jiné v tom, že, ač je jejich

společným formálním zaměstnavatelem stát (§ 8b odst. 1 zák. práce), fakticky za

něj veškerá práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů vykonávají

jeho nižší organizační složky (§ 8b odst. 2 zák. práce), které se, vyjma

specifických složek (např. Armáda ČR, Policie ČR) a zvláštní úpravou platových

poměrů zaměstnanců navenek, od zaměstnavatelů v soukromé sféře příliš neliší“.

Protože - jak vyplývá z judikatury - zaměstnanec v soukromé sféře, jemuž vznikl

nárok na odstupné podle ustanovení § 60a zák. práce, je nemusí vracet ve smyslu

ustanovení § 60b zák. práce ani tehdy, pokud bezprostředné po skončení

pracovního poměru u předchozího zaměstnavatele nastoupí za stejných podmínek u

jiného zaměstnavatele, bylo by podle názoru odvolacího soudu „vracení

odstupného státním zaměstnancem, který by po skončení pracovního poměru z

některého z důvodů podle § 46 odst. 1 písm. a) - c) zák. práce u jedné z

organizačních složek státu (jejichž spektrum je značně široké a pestré a

pokrývá celé území státu) nastoupil u jiné organizační složky a vykonával zde

práci za zcela odlišných podmínek, značně diskriminující“. Jelikož „nelze

dovozovat, že by tato diskriminace byla záměrná vzhledem ke specifickému

postavení státních zaměstnanců, neboť její důvodnost nevyplývá z žádného

zvláštního veřejného zájmu či poslání státního zaměstnance“, ztotožnil se

odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že „z hlediska ust. § 60b zák.

práce nelze nástup zaměstnance do zaměstnání u jiné organizační složky státu

(než byl zaměstnán do skončení pracovního poměru) považovat za opětovný nástup

k dosavadnímu zaměstnavateli a z něj vyplývající povinnost vrátit odstupné nebo

jeho poměrnou část“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož

přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Předně

poukázala na důvodovou zprávu k ustanovení § 8b zák. práce, který (spolu s §

9a) byl do zákoníku práce nově vložen v souvislosti s přijetím zákona č.

219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních

vztazích, podle níž „jde o novelu zákoníku práce, sledující zejména zapracování

změn spojených se vznikem přímého zaměstnaneckého poměru zaměstnanců v

organizačních složkách státu jako zaměstnavateli“. S poukazem na ustanovení §

8b odst. 2 zák. práce, podle kterého organizační složka státu jedná za stát v

pracovněprávních vztazích, dovolatelka namítala, že „je nutno rozlišovat“ mezi

uvedeným pojmem „jedná“ a termínem „vykonává práva a povinnosti“, který užil

odvolací soud v tom smyslu, že organizační složka státu „fakticky vykonává za

stát veškerá práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů“.

Zdůraznila, že „vykonávat práva a povinnosti může pouze entita, která je

subjektem práva“, jímž ovšem organizační složka státu není; organizační složka

státu není ani fyzickou a - jak vyplývá z ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.

219/2000 Sb. - ani právnickou osobou. Žalobkyně proto dovozovala, že, i když

„organizační složka státu jedná, veškerá práva a povinnosti vykonává stát jako

právnická osoba, a tedy jediný subjekt práva“. Podle ustálené judikatury, která

stanoví postup soudu při výkladu a použití zákona, nelze podle jejího názoru

„dospět k výkladu, že dosavadním zaměstnavatelem je organizační složka státu,

tj. entita bez právní subjektivity a bez způsobilosti k právním úkonům,

popřípadě k názoru, že u zaměstnanců, kde jejich zaměstnavatel je stát,

dosavadní zaměstnavatel ve smyslu § 60b zák. práce neexistuje“. Žalobkyně

navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc

vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru s úvahami

žalobkyně obsaženými v dovolání zásadně nelze souhlasit.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve

zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní

stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu

prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem

prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud

zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění

předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost

dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím,

že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže

dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.

3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci

samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost

skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a

odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.1993

žalovaný pracoval u Institutu pro další vzdělávání soudců, státních notářů,

vedoucích a odborných pracovníků soudů a státních notářů, který byl na základě

zřizovací listiny Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 31.3.1988 zřízen s

účinností od 1.4.1988 jako „samostatná rozpočtová organizace v civilní části

resortu ministerstva spravedlnosti ČSR“. Opatřením Ministerstva spravedlnosti

č.j. 503/2000-Org. ze dne 22.6.2001 byla tato zřizovací listina změněna mimo

jiné tak, že „za užití ustanovení § 5 odst. 1 a § 51 odst. 1 zákona č. 219/2002

Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, s

účinností od 1. dubna 1998, se zřizuje jako organizační složka státu k plnění

úkolů v rámci působnosti Ministerstva spravedlnosti Institut vzdělávání

Ministerstva spravedlnosti“. Rozhodnutím ministra spravedlnosti České republiky

č. 3/2002 ze dne 6.3.2002 byl Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti,

„zřízený opatřením Ministerstva spravedlnosti ze dne 31.3.1988, ve znění

opatření č.j. 503/2000-Org. ze dne 22.6.2001 o změně zřizovací listiny, jako

organizační složka státu k plnění úkolů Ministerstva spravedlnosti“, „podle

ustanovení § 5 odst. 2 a § 20 odst. 1, 2 zákona č. 219/2002 Sb., o majetku

České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších

předpisů“ zrušen ke dni 30.6.2002 s tím, že „ministerstvo přebírá ke dni zániku

Institutu výkon práv a závazků dosud svěřených Institutu“. Dopisem ze dne

13.3.2002 dala „Česká republika – Institut vzdělávání Ministerstva

spravedlnosti“ žalovanému výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46

odst. 1 písm. a) zák. práce „z důvodu, že se ruší zaměstnavatel“. Pracovní

poměr žalovaného založený pracovní smlouvou ze dne 1.2.1993 skončil uplynutím

výpovědní doby ke dni 30.6.2002 a téhož dne bylo žalovanému podle „Vnitřního

předpisu č.j. 359/2001-Inst.“ Institutu vzdělávání Ministerstva spravedlnosti

ze dne 1.11.2001 vyplaceno odstupné ve výši šestinásobku průměrného výdělku,

celkem 104.912,- Kč. Na základě pracovní smlouvy ze dne 1.7.2002 žalovaný od

1.7.2002 nastoupil do pracovního poměru u „České republiky - Vrchního soudu v

Praze“. Žalobkyně má zato, že dne 1.7.2002 žalovaný nastoupil u téhož

zaměstnavatele - České republiky (Českého státu) a že mu proto ve smyslu

ustanovení § 60b zák. práce vznikla povinnost odstupné zcela vrátit.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že

odstupné, jehož vrácení se žalobkyně domáhá, bylo žalovanému vyplaceno v červnu

2002 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do

30.6.2002 [tj. přede dnem kdy nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se

mění (též) zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů] -

dále jen „zák. práce“, a podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České

republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do

30.6.2002 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se

mění (též) zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování

v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů] - dále jen „zákon“.

Podle ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k

rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v

§ 46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení

pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. V kolektivní

smlouvě, popřípadě ve vnitřním předpisu lze odstupné podle předchozí věty

zvýšit o další násobky průměrného výdělku, popřípadě stanovit další podmínky,

za nichž zaměstnanci přísluší zvýšené odstupné. To se vztahuje i na

zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost.

Podle ustanovení § 60b odst. 1 zák. práce pokud zaměstnanec po skončení

pracovního poměru nastoupí opět do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele před

uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla

odvozena výše odstupného podle § 60a odst. 1, je povinen tomuto zaměstnavateli

vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část. Podle ustanovení § 60b odst. 2 zák.

práce poměrná část odstupného se stanoví podle počtu kalendářních dní od nového

nástupu do zaměstnání do uplynutí doby podle odstavce 1.

Odstupné je plnění, které je zaměstnavatel povinen poskytnout svému

zaměstnanci, s nímž rozvázal (skončil) pracovní poměr výpovědí danou podle

ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou uzavřenou z

týchž důvodů. Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má

zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl

proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní

práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku (podle

kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu i jako vícenásobek průměrného

výdělku), zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky,

jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu, která byla

rozhodující pro určení výše odstupného (minimálně dva měsíce), pokračoval.

Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek

organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající

zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.

Nastoupí-li zaměstnanec po skončení pracovního poměru v době, která byla

rozhodující pro určení výše odstupného (tj. minimálně před uplynutím dvou

měsíců), znovu u dosavadního zaměstnavatele, ztrácí poskytnutí odstupného

sledovaný účel. Důvod, proč zaměstnavatel poskytl zaměstnanci odstupné, tím

odpadl, neboť zaměstnavatel je povinen mu již v době, po kterou měl být

zajištěn prostředky z poskytnutého odstupného, platit mzdu (plat, odměnu) za

vykonanou práci. Z pohledu vztahů mezi zaměstnancem a tímto zaměstnavatelem

tedy nemůže být spravedlivého opodstatnění k tomu, aby si zaměstnanec nadále

ponechal odstupné za dobu, za níž od téhož zaměstnavatele (zaměstnavatele,

který mu poskytl odstupné) obdržel mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci.

Zákoník práce v ustanovení § 60b proto zaměstnanci ukládá, aby dosavadnímu

zaměstnavateli odstupně zcela nebo zčásti vrátil, a to ve výši stanovené podle

počtu kalendářních dnů od opětovného nástupu u zaměstnavatel do uplynutí doby,

která byla rozhodující pro určení odstupného.

Protože povinnost vrátit poskytnuté odstupné ustanovení § 60b zák. práce

spojuje s opětovným nástupem zaměstnance do zaměstnání u dosavadního

zaměstnavatele, řešil odvolací soud - za výše uvedeného skutkového stavu - mimo

jiné právní otázku, zda zaměstnanec, s nímž byl skončen pracovní poměr se

státem jako zaměstnavatelem výpovědí danou příslušnou organizační složkou státu

podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou uzavřenou

z týchž důvodů, je povinen vrátit poskytnuté odstupné, nastoupí-li po skončení

pracovního poměru v době, která byla rozhodující pro určení výše odstupného, do

pracovního poměru u jiné organizační složky státu. Tato právní otázka doposud

nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a je dosud odvolacími soudy

rozhodována rozdílně. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro

rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek

odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce

zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku

odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)

o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.

provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České

republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Zaměstnavateli se pro účely zákoníku práce rozumí právnické nebo

fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby v pracovněprávních vztazích a

pokud to stanoví zákon, též v obdobných pracovních vztazích (§ 8 odst. 1 zák.

práce). Pokud je účastníkem pracovněprávních vztahů stát, je právnickou osobou

a je zaměstnavatelem; to platí rovněž pro obdobné pracovní vztahy. Za stát v

pracovněprávních vztazích jedná příslušná organizační složka státu (§ 8b odst.

1, 2 zák. práce).

Organizačními složkami státu (dále jen „organizační složka“) jsou ministerstva

a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství,

Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České

republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky,

Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví

zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§ 51); obdobné postavení jako

organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu (§ 3

odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v

právních vztazích, ve znění účinném do 30.6.2002). Organizační složka není

právnickou osobou (§ 3 odst. 2 věta první cit. zákona).

Je mimo pochybnost, že zákon přiznává způsobilost mít práva a povinnosti v

pracovně právních vztazích jen státu, který má v těchto vztazích postavení

právnické osoby, a je tedy - jak dovolatel uvádí - „entitou, která je subjektem

práva“. Přestože je stejně tak zjevné, že organizační složka státu oproti tomu

právnickou osobou není, je třeba odvolacímu soudu přisvědčit, že uvedený závěr

ještě neřeší „značně specifické postavení státních zaměstnanců“.

Příslušné organizační složce státu náleží ve smyslu ustanovení § 8b odst. 2

zák. práce - jak dovolatel zdůrazňuje - oprávnění v pracovněprávních vztazích

jednat za stát. Zdůrazňovaný pojem však nezahrnuje pouze možnost dávat

zaměstnancům interní příkazy a pokyny k výkonu práce; příslušné organizační

složce státu náleží vedle toho také oprávnění činit v pracovněprávních vztazích

právní úkony, jinak řečeno - „vykonávat práva a povinnosti“ navenek, kupř.

činit právní úkony směřující ke vzniku, změně nebo - tak jako v posuzované věci

- zániku pracovního poměru. Obdobně, jako statutární orgán u fyzických nebo

právnických osob nadaných právní subjektivitou, totiž činí právní úkony v

pracovněprávních vztazích v případech uvedených v ustanovení § 8b zák. práce

vedoucí organizační složky státu, jíž se tyto právní úkony týkají. Jiní

zaměstnanci, zejména vedoucí organizačních útvarů organizační složky státu,

jsou oprávněni činit právní úkony vyplývající z jejich funkcí stanovených

organizačními předpisy (9a odst. 1 zák. práce). Vedoucí organizační složky

státu může určitými právními úkony v pracovněprávních vztazích pověřit další

zaměstnance, kteří pracují v této organizační složce státu (§ 9a odst. 2 zák.

práce).

Okolnost, že se výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů upíná k

organizační složce státu, je zjevná i z právní úpravy přechodu práv a

povinností z pracovněprávních vztahů obsažené v ustanovení § 251b až § 251d

zák. práce, která pro případ zániku organizační složky státu, převodu

organizační složky státu do jiné organizační složky a pro případ zrušení

organizační složky státu stanoví pravidla obdobná, jako jsou stanovena v

případě změny v osobě zaměstnavatele, který je právnickou osobou. Práva a

povinnosti z pracovněprávního vztahu totiž přecházejí zase na jinou organizační

složku státu, a nikoli na stát jako takový. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc

znamená, že po zrušení Institutu vzdělávání Ministerstva spravedlnosti podle

rozhodnutí jeho zřizovatele - ministerstva spravedlnosti, by přešel výkon práv

a povinností z pracovněprávního vztahu se žalovaným podle ustanovení § 251d

odst. 2 zák. práce ze zrušené organizační složky na zřizovatele - ministerstvo

spravedlnosti, popřípadě jinou organizační složku jím zřízenou, a že závěr, že

žalovaný nastoupil opět do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele ve smyslu

ustanovení § 60b odst. 1 zák. práce by bylo možné učinit, jen jestliže by

nastoupil u ministerstva spravedlnosti. Z hlediska ustanovení § 60b zák. práce

proto nástup zaměstnance do zaměstnání u jiné organizační složky státu, než na

kterou by v důsledku rozhodnutí o organizační změně přešla práva a povinnosti z

pracovněprávního vztahu podle ustanovení

§ 251b až § 251d zák. práce, nelze považovat za opětovný nástup k dosavadnímu

zaměstnavateli.

Ve prospěch opačného závěru nelze důvodně namítat, že, i když „organizační

složka státu jedná, veškerá práva a povinnosti vykonává stát jako právnická

osoba, a tedy jediný subjekt práva“. Kdyby měla být významná - jak dovozuje

žalobce - jedině skutečnost, že se žalovaný opět „stal zaměstnancem České

republiky“ jako takové, bylo by nutno dovodit (argumentum reductione ad

absurdum), že se zaměstnancem státu vlastně nelze rozvázat pracovní poměr

výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, protože v

důsledku zrušení (zániku) organizační složky státu zaměstnavatel nepřestal

existovat, a že v takovém případě postačí pro přechod zaměstnance do kterékoliv

organizační složky státu - v daném případě k Vrchnímu soudu v Praze - uzavřít

dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek (ohledně druhu práce popřípadě

místa výkonu práce) podle ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce, aniž by bylo

zapotřebí (možné) rozvazovat pracovní poměr. Pracovní poměr výpovědí pro

organizační změny by nebylo možné rozvázat ani proto, že nabídkovou povinnost

podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce by bylo nutné vztáhnout ke všem dalším

organizačním složkám státu, a z tohoto důvodu by bylo obtížné - zejména v místě

sídla centrálních úřadů - tvrdit a prokazovat, že zaměstnavatel - stát - nemá

možnost zaměstnance dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo

výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci

samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo

zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl

postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)

a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti

potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části

věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Z vyjádření dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v plném rozsahu“,

vyplývá, že žalobkyně podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího

soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má

z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,

jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma

rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je

proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky

přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až

239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o

nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském

soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze

takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo

potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu

České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v

časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).

Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento

mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání

žalobkyně proti výrokům o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat

- podle ustanovení

§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly

potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování

advokátem ve výši 10.120,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3 a § 18

odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004

Sb. a 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §

13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č.

484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a 618/2004 Sb.), tedy celkem 10.195,- Kč. Protože

dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5,

věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady

žalovanému nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení

zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149

odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 13. září 2005

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.

předseda senátu