21 Cdo 254/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátkou, proti žalované S. l. p.,
zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 225/2001, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května
2004, č.j. 10 Co 339/2004-217, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Plzni k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 26. 7. 2001 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává
výpověď z pracovního poměru „pro soustavné porušování pracovní kázně dle § 46
odst. 1, písm. f) zákoníku práce.“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom,
že žalobkyně v posledních šesti měsících opakovaně porušila pracovní kázeň a že
přesto, že jí toto porušení pracovní kázně bylo „vytknuto dopisy ze dne 09. 02.
2001, 07. 06. 2001, 02. 07. 2001, 11. 07. 2001, 17. 07. 2001 a 25. 07. 2001,
svůj přístup k výkonu práce nezměnila“ a „neučinila tak ani poté, co byla v
souvislosti s porušením pracovní kázně upozorněna na možnost ukončení svého
pracovního poměru výpovědí dle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „výpověď z pracovního poměru
adresovaná dnem 26. 7. 2001, kterou dala žalovaná žalobkyni dne 27. 7. 2001 dle
§ 46, odst. 1 písm. f), je neplatná“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že,
ačkoliv žalovaná žalobkyni vytýká porušení pracovní kázně v šesti případech,
žalobkyně neobdržela dopisy ze dne 9. 2. 2001 a ze dne 17. 7. 2001; „v tomto
směru je právní úkon výpověď ze dne 26. 7. 2001“ neurčitý. Důvodně nejsou
žalobkyni vytýkána ani jednotlivá porušení pracovní kázně uvedená v dopisech
žalované, jež jsou citovány ve výpovědi z pracovního poměru.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 2. 7. 2003, č.j. 16 C
225/2001-98, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že výpovědní důvod uvedený ve
výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001 byl skutkově vymezen tak, aby
jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem („tato výpověď zcela jednoznačně
odkazovala na opakované porušení pracovní kázně žalobkyní v posledních šesti
měsících, přestože porušení pracovní kázně jí bylo opakovaně vytknuto“), dospěl
k závěru, že „návrhu žalobkyně nelze vyhovět“. Po provedeném dokazování
dovodil, že nemohou obstát námitky, které žalobkyně vznesla proti tomu, že
porušuje pracovní kázeň. Sama žalobkyně připustila, že neplnila svoji povinnost
z pracovní náplně vydávat 1x týdně veškeré doklady do systému U., že dohody o
pracech konaných mimo pracovní poměr uzavírala dle vžité praxe a že neoprávněně
vyplatila částku 3.000,- Kč paní M. Za důvodná považoval i ostatní vytýkaná
porušení pracovní kázně uvedená v dopisech citovaných ve výpovědi z pracovního
poměru.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 10.
2003, č.j. 10 Co 816/2003-138, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že v dosavadním řízení „chybí
posouzení a přesvědčivé zhodnocení, proč je považována výpověď z pracovního
poměru, obsahující odkaz na dopisy adresované žalobkyni bez bližší konkretizace
a vymezení skutečností, platná“.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 3. 3. 2004, č.j. 16. C
225/2001-175, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Po doplnění dokazování znovu dovodil, že „výpovědní
důvod byl ve výpovědi skutkově vymezen tak, že jej nebylo možno zaměnit s
důvodem jiným“. Znovu uvedl, že sama žalobkyně připustila, že neplnila některé
svoje pracovní povinnosti, a že porušila pracovní kázeň i těmi jednáními, jež
jí byla vytýkána v jednotlivých dopisech, které byly citovány ve výpovědi z
pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 5. 2004,
č.j. 10 Co 339/2004-217, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že určil, že
„výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001, která byla žalobkyni doručena
dne 27. 7. 2001 podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, je neplatná“, a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před
soudem prvního stupně 80.345,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 10.179,- Kč
k rukám zástupkyně žalobkyně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k
závěru, že, jestliže žalovaná jiným způsobem nekonkretizovala výpovědní důvod,
tj. stručným uvedením, v čem spatřuje porušování pracovní kázně, a dokonce
připustila administrativní chybu v datech dopisů, na které ve výpovědi
odkazuje, není takto koncipovaná výpověď platným právním úkonem ve smyslu § 44
odst. 2 zák. práce pro svoji neurčitost. Nezabýval se proto ani „splněním
dalších podmínek pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. f) zák. práce, tj. souhlasem odborové organizace, pokud u žalované
existuje, nabídkou jiného pracovního místa, tedy přeřazením žalobkyně tak, jak
to uvažuje § 46 odst. 2 zák. práce, ani tím, zda nešlo o neuspokojivé pracovní
výsledky či skutečně o porušování pracovní kázně“; „dospěl-li odvolací soud k
závěru, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, samotným meritem věci se
ani nemohl zabývat“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že byly
splněny obsahové náležitosti výpovědi z pracovního poměru stanovené v § 44
odst. 2 zák. práce, když výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001
obsahuje jak specifikaci rozvazovaného pracovního poměru, tak i důvody pro
rozvázání pracovního poměru. Ze znění výpovědi je zcela jasně patrno, v čem je
spatřován důvod výpovědi, neboť „vymezení podmínky výpovědi z pracovního poměru
v podobě soustavného méně závažného porušování pracovní kázně žalobkyní formou
odkazů na písemná upozornění a výstrahy žalované žalobkyni provedené formou
odkazů na data vyhotovení, resp. doručení takových písemností je dostatečně
určité“. Určitost výpovědi z pracovního poměru je prokázána i dokazováním v
řízení u soudu prvního stupně, ze kterého vyplynulo, že „žalobkyně si musela
být vědoma důvodů, pro které je jí výpověď dávána (viz i svědecký výslech syna
žalobkyně), a to včetně výstrah a upozornění před výpovědí a jejich důvodů“.
Rozebírá dále jednotlivá porušení pracovní kázně a dovozuje, že se žalobkyně
dopustila všech porušení pracovní kázně, jež jí byla vytknuta v dopisech
zmíněných ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jejího
názoru odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že výpovědní důvod ve výpovědi
ze dne 26. 7. 2001 nebyl uveden konkrétně a nezaměnitelným způsobem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že předmětem
řízení je výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem ze dne 26. 7.
2001, doručeným dne 27. 7. 2001-podle zákona č. 65/1965 Sb., zák. práce, ve
znění do 31. 3. 2002, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 44 odst. 1 zák. práce výpovědí může rozvázat
pracovní poměr zaměstnavatel i zaměstnanec. Výpověď musí být dána písemně a
doručena druhému účastníku, jinak je neplatná.
Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst.1;
výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno
zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze
dodatečně měnit.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může
dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním
zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení
pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát
zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti
s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi
uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého
účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly
pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi
uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno,
že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní
podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým
způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění
zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se
výpověď dává (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968).
V případě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce musí být
důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi
obsažených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně
takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance
je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce
zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem
rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit.
Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není potřebné rozvádět do
všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je
výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit,
proč byla výpověď dána. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze \"nahrazovat\" nebo \"doplňovat\"
vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale
neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
Domáhá-li se zaměstnanec žalobou podanou u soudu určení neplatnosti
výpovědi (§ 64 zák. práce), soud z hlediska naplnění výpovědního důvodu zkoumá,
zda zaměstnavatelem vymezený důvod výpovědi zakládá některý z důvodů uvedených
v zákoně a zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako
důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Vychází přitom ze skutkového
vylíčení důvodu použitého v písemné výpovědi; nemůže-li totiž zaměstnavatel
důvod výpovědi dodatečně (tj. po výpovědi) měnit, nemůže ani soud přihlížet k
takovým okolnostem, kterými zaměstnavatel výpověď neodůvodnil. V případě
výpovědi učiněné podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce to znamená,
že soud se může zabývat jen takovým jednáním zaměstnance, v němž zaměstnavatel
podle skutkového vylíčení důvodu výpovědi spatřoval závažné porušování pracovní
kázně. I kdyby se v řízení zjistilo, že zaměstnanec porušil své povinnosti
vyplývající z pracovního poměru jiným než ve výpovědi vytýkaným jednáním, nelze
při rozhodování věci k takovýmto skutečnostem přihlížet, neboť nemohou založit
důvodnost podané výpovědi.
V projednávané věci žalovaná vymezila v dopise ze dne 26. 7. 2001 důvod
výpovědi z pracovního poměru tak, že žalobkyně „v posledních šesti měsících
opakovaně porušila pracovní kázeň a, přestože jí toto porušení pracovní kázně
bylo vytknuto dne 09. 02. 2001, 07. 06. 2001, 02. 07. 2001, 11. 07. 2001, 17.
07. 2001 a 25. 07. 2001, svůj přístup k výkonu práce nezměnila“. S přihlédnutím
k okolnostem, za nichž došlo k výpovědi z pracovního poměru, jakož i k výpovědi
samotné žalobkyně, není po skutkové stránce pochybností o tom, proč (z jakého
důvodu) byl s žalobkyní rozvázán pracovní poměr výpovědí. Samotná okolnost, že
jednotlivá porušení pracovní kázně, jež jsou ve výpovědi z pracovního poměru
charakterizována odkazem na dopisy, v nichž porušení pracovní kázně mělo být
žalobkyni vytknuto (s uvedením dat těchto dopisů), nevznáší pochybnosti do
toho, v jakém jednání žalobkyně žalovaná porušení pracovní kázně spatřovala. Z
údajů uvedených ve výpovědi z pracovního poměru jak žalobkyně, tak žalovaná
(vzhledem ke všem okolnostem případu) bezpečně věděly, která porušení pracovní
kázně jsou ve výpovědi z pracovního poměru žalobkyni vytýkána. Nemohlo tak
dojít k tomu, že by pro neurčitost výpovědi z pracovního poměru mohl být
dodatečně důvod výpovědi z pracovního poměru měněn.
Odvolací soud veden opačným (nesprávným) závěrem se dále již nezabýval tím, zda
se vůbec žalobkyně v jednotlivých jí vytýkaných případech porušení pracovní
kázně dopustila, jaké intenzity porušení pracovní kázně dosáhlo, zda v
souvislosti s porušením pracovní kázně byla písemně upozorněna na možnost
výpovědi, zda se dopustila porušení pracovní kázně i po takovémto upozornění a
v jaké intenzitě a zda při dání výpovědi z pracovního poměru byly dodrženy
lhůty uvedené v ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) a § 46 odst. 3 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn, není správný. Nejvyšší soud České
republiky jej proto v napadeném výroku, jakož i v akcesorických výrocích o
náhradě nákladů řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) zrušil a
věc vrátil krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu