21 Cdo 255/2024

21 Cdo 255/2024-294

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně Správy služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizace se sídlem v Praze 8, Kundratka č. 1951/19, IČO 70889660, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 895/6, proti žalované D. F., zastoupené doc. JUDr. Jakubem Morávkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky č. 833/5, o 360 461 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 61/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2023, č. j. 30 Co 263/2023-260, takto:

Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2023, č. j. 30 Co 263/2023-260, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. května 2023, č. j. 7 C 61/2021-206, se odkládá až do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2023, č. j. 30 Co 263/2023-260, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 5. 2023, č. j. 7 C 61/2021-206, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni „částku 360 461 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 360 461 Kč od 2. 7. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně a na náhradě nákladů řízení částku 165 749,70 Kč, a to vše ve splátkách po 8 000 Kč měsíčně splatných vždy 25. dne v měsíci pod ztrátou výhody splátek počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabyl právní moci“, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 24 394 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Petra Balcara.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovolání. Dovolatelka současně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu. Návrh odůvodnila tím, že je ve starobním důchodu, s nikým nesdílí společnou domácnost, starobní důchod je jejím jediným příjmem a nevlastní žádné nemovité věci, že zaplacení žalobkyní uplatňovaného nároku, byť ve splátkách, a spolu s tím zaplacení náhrad nákladů řízení před soudy obou stupňů by představovalo zásadní zásah do majetkové sféry žalované a mohlo ohrozit její živobytí a že k umoření takového nároku by byla nucena si vypůjčit peněžní prostředky od poskytovatele úvěrů.

Podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. Protože neprodleným výkonem rozhodnutí (exekucí) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, č. j. 30 Co 263/2023-260, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 5. 2023, č. j. 7 C 61/2021-206, by dovolatelce (s ohledem na výše uvedené důvody, které dovolatelka uvedla ve svém návrhu na odklad vykonatelnosti) hrozila závažná újma, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně odložil.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 3. 2024

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu

5. S námitkou žalované o přetržení příčinné souvislosti mezi dáním výpovědi a škodou ve chvíli, kdy dne 4. 12. 2023 nový ředitel žalobkyně sdělil G., že v postupu žalované neshledává pochybení a že výpověď i nadále trvá, se soud prvního stupně neztotožnil s odůvodněním, že nepřidělováním práce poté, co G. oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, žalobkyně (vedená novým ředitelem) žádnou svoji povinnost neporušila, neboť zákon takovou povinnost zaměstnavateli (vedoucímu zaměstnanci jednajícímu jeho jménem) neukládá. Žalovaná navíc podmínky pro dání výpovědi G. účelově připravila, zrušila-li krátce před podáním výpovědi jedno místo právníka v rozporu se skutečností jako nepotřebné a přijala-li G., který na výkon potřebné činnosti neměl čas. Toto účelové jednání nemohl nový ředitel žalobkyně předpokládat a nelze po něm požadovat, aby ke každému jednání žalobkyně učiněnému za vedení jeho předchůdců přistupoval s předpokladem jeho nezákonnosti. Soud prvního stupně proto jeho jednání neshledal v příčinné souvislosti se vznikem předmětné škody. Obdobně neshledal ani spoluzavinění osob působících na personálním oddělení, které vycházely z faktu zrušení konkrétního pracovního místa, a nepříslušelo jim hodnotit účel deklarovaný vedoucí zaměstnankyní. Vzhledem k tomu, že (podle skutkových zjištění učiněných soudy v řízení o neplatnost výpovědi ze dne 29. 11. 2013) bylo jednání žalované vedeno snahou ukončit pracovní poměr s její neoblíbenou zaměstnankyní, kterou s ohledem na její nízký věk považovala za nekompetentní, a žalovaná tedy fakticky chtěla způsobit újmu právě této zaměstnankyni, a nikoli přímo žalobkyni, je podle názoru soudu prvního stupně vyloučeno úmyslné zavinění a na straně žalované je dáno zavinění ve formě vědomé nedbalosti.

6. Výši nároku G. ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce si pak soud prvního stupně posoudil jako předběžnou otázku, když za prvních 6 měsíců, které nepodléhají moderaci ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce, plnila žalobkyně dobrovolně, a dospěl k závěru, že náhrada hrubého platu, na který měla G. nárok za období únor až červenec 2014, činí 234 533 Kč a odpovídá 48,29 % částky, kterou žalobkyně dobrovolně G. poskytla. Uzavřel, že pouze za tuto částku a ve stejném poměru za „odvody“, tedy celkem za 399 221,60 Kč, žalovaná odpovídá, což je více, než učinila žalobkyně předmětem žaloby. Soud prvního stupně dovodil, že podle § 257 odst. 2 zákoníku práce žalovaná odpovídá za škodu jen do výše 372 834 Kč odpovídající čtyřapůlnásobku jejího průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobila škodu, což je ovšem více, než žalobou uplatněná částka 360 461 Kč, a že je proto žaloba důvodná v celém rozsahu.

7. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2023, č. j. 30 Co 263/2023-260, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 24 394 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Balcara. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a neshledal opodstatněnou námitku žalované, že soud prvního stupně porušil její právo na spravedlivý proces, pominul-li její procesní obranu, zamítl-li bez zdůvodnění důkazy, které navrhovala, a zdůvodnil-li své rozhodnutí skutkovými závěry učiněnými v jiném řízení, jehož účastníkem žalovaná nebyla.

Uvedl, že „soud prvního stupně měl z provedených důkazů za jednoznačně prokázané, že žalovaná předáním neplatné výpovědi, ačkoliv věděla, že zákonné podmínky pro takové rozvázání jsou naplněny jen fiktivně, zaviněně (ve formě vědomé nedbalosti) porušila své pracovní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a způsobila tak žalobkyni škodu ve výši 399 221, 64 Kč“. Odvolací soud tento závěr soudu prvního stupně shledal správným a uzavřel, že soud prvního stupně za této situace nebyl povinen provést další žalovanou navržené důkazy, a to z důvodu jejich nadbytečnosti.

Shledal, že soud prvního stupně „zcela v souladu s § 135 odst. 2 větou druhou občanského soudního řádu“ vyšel z odůvodnění pravomocného rozsudku, kterým byla určena neplatnost výpovědi ze dne 29. 11. 2013. Poukázal na to, že podle ustálené judikatury není soud vázán posouzením předběžné otázky pouze v odůvodnění rozhodnutí, aniž by posouzení této otázky

bylo přímo předmětem sporu, a právní posouzení předběžné otázky v odůvodnění rozhodnutí nemůže předurčovat hmotněprávní stav pro rozhodnutí, které ještě soudem nebylo vydáno, protože by tím docházelo k omezení žalobcova subjektivního hmotného práva a jeho výkonu. Dodal však, že v projednávané věci posouzení důvodu neplatnosti výpovědi ze dne 29. 11. 2013 bylo přímo předmětem sporu o neplatnost výpovědi, a že je proto lichá námitka žalované, že měl soud prvního stupně v dané věci vycházet toliko z výroku rozsudku o neplatnosti výpovědi, a nikoli již ze skutkových závěrů obsažených v odůvodnění tohoto rozsudku, tedy ze skutkových závěrů ohledně důvodu neplatnosti dané výpovědi.

8. Ve vztahu k námitce promlčení žalobou uplatněného nároku odvolací soud s poukazem na § 3079 o. z. uzavřel, že vzhledem k tomu, že ke škodné události (předání neplatné výpovědi žalovanou G.) došlo dne 29. 11. 2013, tedy za předchozí právní úpravy (před 1. 1. 2014), jsou v projednávaném případě, na který je třeba aplikovat dřívější právní úpravu, a nikoli právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014, v plném rozsahu aplikovatelné dřívější judikaturní závěry vážící rozhodný okamžik počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 4 zákoníku práce ve znění účinném od 1.

1. 2012) na zaplacení dlužné částky. K promlčení žalobou uplatněného nároku tak nedošlo, neboť subjektivní dvouletá promlčecí lhůta započala běžet až v okamžiku, kdy žalobkyně jako poškozená zaplatila náhradu platu G. (10. 7. 2019), a žaloba byla podána 9. 7. 2021, tj. v době, kdy ještě subjektivní promlčecí lhůta neproběhla. Opodstatněnými odvolací soud neshledal ani „další námitky žalované (příčinná souvislost, porušení povinnosti ze strany žalované, moderace náhrady škody atd.)“, a odkázal ve vztahu k nim na závěry soudu prvního stupně.

Správným shledal též určení výše škody provedené soudem prvního stupně. K námitce žalované, že za škodu nelze považovat dobrovolně poskytnuté plnění, pak odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zcela správně zákonný nárok G. na náhradu platu za jí nárokované období únor–červenec 2014 přepočetl v souladu s § 69 odst. 1 zákoníku práce, a nevycházel tak bez dalšího z částky žalobkyní G. dobrovolně uhrazené.

9. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu, péče řádného hospodáře a otázky dělené odpovědnosti při způsobení škody zaměstnavatelem, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka, „zda má být věc posuzována podle právní úpravy platné a účinné před 1. lednem 2014 či podle právní úpravy platné a účinné po 1.

lednu 2014“, a že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu při řešení otázky (ne)vázanosti soudu skutkovými závěry z jiného řízení. Dovolatelka má za to, že povinnosti vedoucího zaměstnance lze materiálně ztotožnit s péčí řádného hospodáře, a s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 90/2019 namítá, že žalovaná odvolala G. z vedoucího pracovního místa na základě výsledků auditu zadaného předchozím ředitelem žalobkyně, z nějž (spolu s dalšími skutečnostmi) bylo možné učinit závěr, že G.

svou funkci nevykonává dobře, že k výpovědi z pracovního poměru přistoupila po konzultaci s odborně způsobilou osobou, personalistkou žalobkyně, která jí potvrdila, že není k dispozici žádné volné pracovní místo, které by bylo možné G. nabídnout, že s právním odborem žalobkyně věc nebylo možné z povahy věci konzultovat, a že žalovaná tedy jednala informovaně s odpovídající péčí, jako řádný hospodář, a tudíž se porušení svých pracovních povinností nedopustila.

10. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 81/2009, sp. zn. 21 Cdo 3157/2017, sp. zn. 21 Cdo 2172/2002, sp. zn. 21 Cdo 4353/2017 a sp. zn. 21 Cdo 1958/2004 pak dovolatelka uvádí, že G. vůči žalobkyni namítala neplatnost rozvázání pracovního poměru bezprostředně po jeho vypovězení a označila konkrétní důvody neplatnosti, že nový ředitel žalobkyně, který převzal řízení žalobkyně po žalované, mohl k této námitce neplatnosti výpověď odvolat a předejít soudnímu sporu, anebo mohl G. v průběhu sporu přidělovat práci, aby tak zmenšil případné právo na náhradu platu, avšak nic z toho neučinil a namísto toho k námitce G. odpověděl, že se s postupem vůči ní ze strany žalované ztotožňuje, a po rozhodnutí soudu prvního stupně o neplatnosti rozvázání pracovního poměru v řízení pokračoval a podal proti němu odvolání. Svým jednáním tak nový ředitel žalobkyně převzal iniciativu a přetrhl příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a případně vzniklou škodou, resp. podstatně větší měrou přispěl k případnému vzniku škody oproti žalované, která bezprostředně po vypovězení pracovního poměru ztratila možnost ovlivnit další kroky žalobkyně, včetně možného přezkumu správnosti předchozího postupu a realizace opatření ke zmenšení případných škod. Odpovědnost žalované (i kdyby neplatilo, že neporušila pracovní povinnosti a že došlo k přetržení příčinné souvislosti) by tak bylo na místě zcela vyloučit, neboť její podíl na případně v konečném důsledku způsobené škodě by byl zanedbatelný. Soudy se však přetržením příčinné souvislosti a spoluodpovědností žalobkyně nezabývaly a nevypořádaly se se všemi argumenty žalované.

11. K otázce promlčení práva na náhradu škody pak dovolatelka namítá, že ustanovení § 3079 o. z. na danou věc nedopadá [s přihlédnutím k § 4 zákoníku práce a zásadě zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, ke skutečnosti, že se historicky při změně právní úpravy odpovědnostních vztahů v pracovněprávních vztazích uplatnil princip, že i dosavadní právní vztahy se posuzují podle nové právní úpravy, zejména je-li to pro zaměstnance příznivější, a k faktu, že soubor povinností vedoucího zaměstnance lze vnímat spíše jako soubor povinností závazkových než mimo závazkových (zákonných)] a že je proto třeba věc řešit podle právní úpravy platné a účinné po 1. lednu 2014 (srov. též závěry Nejvyššího soudu formulované v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1517/2022), podle níž by byl nárok žalobkyně (i kdyby jí vůči žalované svědčil) promlčen.

12. Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že s odkazem na § 135 odst. 2 občanského soudního řádu shledal bezvadným postup soudu prvního stupně, který „k otázce potenciálního porušení pracovní kázně“ ani přes opakované návrhy žalované nepřipustil a neprovedl žádné důkazní prostředky a ohledně skutkových okolností týkajících se rozvázání pracovního poměru zcela převzal závěry učiněné Obvodním soudem pro Prahu 8 v řízení pod sp. zn. 28 C 85/2014, v němž soud krom jiného vycházel ze svědeckých výpovědí a dalších důkazů, přičemž žalovaná v něm neměla žádnou procesní pozici a neměla možnost se k prováděným důkazním prostředkům vyjádřit, svědkům klást otázky apod. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dovolatelka namítá, že v projednávané věci je pro soud závazný závěr Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 28 C 85/2014 jen jde-li o neplatnost rozvázání pracovního poměru, který však sám o sobě nijak neindikuje, že žalovaná zaviněně porušila své pracovněprávní povinnosti.

13. Závěrem dovolatelka poukazuje na rozdílnost rozhodných skutkových okolností projednávané věci od těch, z nichž vycházel Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4353/2017, citovaném soudem prvního stupně, vytýká soudům, že v projednávané věci „nesprávně uchopily i procesní povinnosti a související břemena účastníků řízení“, jde-li o plnění, které žalobkyně poskytla G., a že se nesprávně vypořádaly i s otázkou výpočtu průměrného výdělku G., předpokladů vzniku jejího práva na náhradu platu a dopadem ustanovení § 1932 o. z. na projednávanou věc, jde-li od dobrovolné plnění žalobkyně vůči G. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé tak, že „se žaloba zamítá“, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

15. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

16. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

17. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. v úvodu dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

18. V části nadepsané „III./b. K procesním povinnostem účastníků řízení“ se dovolateka omezila pouze na kritiku toho, jak soudy v projednávané věci „uchopily“ procesní povinnosti a související břemena účastníků řízení, jde-li o plnění, které žalobkyně poskytla G., kritiku postupu soudů při výpočtu průměrného výdělku G. a posouzení předpokladů vzniku jejího práva na náhradu platu, výtku nesprávného vypořádání se s dopadem ustanovení § 1932 o. z. na projednávanou věc, jde-li o dobrovolné plnění žalobkyně vůči G., a námitku, že žalobkyně přistoupila k dobrovolnému vyplacení peněžitých prostředků G., aniž by bylo prokazováno, že jí jakýkoli nárok svědčí. Ve vztahu k těmto svým námitkám však dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a zcela zřetelně v této části dovolání nevymezila ani důvody dovolání (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení). Tyto její námitky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

19. Závěr odvolacího soudu, že právo na náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout porušením zákoníkem práce stanovené povinnosti žalované jako (vedoucího) zaměstnance dodržovat právní předpisy vztahující se k jí vykonávané práci, k němuž došlo (mělo dojít) předáním výpovědi G. dne 29. 11. 2013, je třeba posuzovat podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.

12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), k němuž odvolací soud dospěl s odkazem na § 3079 o. z., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, uveřejněný pod č. 34/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4326/2018, ze kterých se podává závěr, že v případě práva na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné, přičemž mezi těmito dvěma skutečnostmi může existovat i dlouhá časová prodleva).

V souladu s ustanovením § 3036 a § 3079 odst. 1 o. z. se potom též promlčení práva na náhradu škody, která vznikla po 31. 12. 2013, posuzuje podle dosavadních právních předpisů (obdobně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, uveřejněný pod č. 97/2019 Sb. rozh. obč.).

20. Ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013, se rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálila v závěru, že škoda nevzniká již v důsledku pohledávky, kterou má za poškozeným třetí osoba, nebo jejím vymáháním, ale teprve skutečným zmenšením majetku poškozeného v důsledku zaplacení (jiného uhrazení) dluhu odpovídajícího této pohledávce [srov. například směrnice pléna býv. Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 1961, sp. zn. Pls 2/61, které byly uveřejněny pod č. 64/1961 Sb. rozh.

obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 6. 1973, sp. zn. 5 Cz 23/73, který byl uveřejněn pod č. 32/1974 Sb. rozh. obč. (z jehož odůvodnění vyplývá, že škoda zaměstnavateli nevzniká již okamžikem, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o uložení pokuty, nýbrž teprve tehdy, kdy z jeho majetkových prostředků byla pokuta uhrazena příslušnému úřadu; samotný závazek, i když je vykonatelný, nemůže být škodou ještě před jeho splněním už také proto, že není jisto, zda k majetkové újmě vůbec dojde; zaměstnavatel může tedy žalovat svého zaměstnance o náhradu škody teprve tehdy, až sám splní svůj závazek vůči příslušnému úřadu), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.

2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001, který byl uveřejněn pod č. 14/ 2005 Sb. rozh. obč. (v němž dovolací soud dospěl k závěru, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem), anebo též odůvodnění odvolacím soudem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.

7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 849/2022].

21. Počátek promlčecí doby je obecně (objektivně) určen ustanovením § 101 obč. zák., podle něhož promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno – kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu. Pro uplatnění nároku z práva na náhradu škody (s výjimkou práva na náhradu škody na zdraví) pak platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (§ 106 odst. 2 obč. zák.). Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Obecně pak platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 151/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 709/2021).

22. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že na projednávaný případ je třeba aplikovat dřívější (předchozí) právní úpravu (tj. zákoník práce a v oblastech neupravených zákoníkem práce zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), a nikoli právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014, a že jsou proto v projednávané věci v plném rozsahu aplikovatelné dřívější judikaturní závěry vážící rozhodný okamžik počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty na zaplacení dlužné částky, postupoval tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelkou předestřená právní otázka, zda má být věc posuzována podle právní úpravy platné a účinné před 1. lednem 2014, či podle právní úpravy účinné po 1. lednu 2014, proto není způsobilá založit v projednávané věci přípustnost dovolání.

23. V posuzované věci však závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky procesního práva, zda v řízení o náhradu škody, která byla (měla být) zaměstnavateli způsobena zaměstnancem jednajícím za zaměstnavatele tím, že dal jinému zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru, soud vychází ve smyslu ustanovení § 135 o. s. ř. z rozhodnutí soudu o určení neplatnosti této výpovědi. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

24. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

25. Podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

26. Podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

27. Posuzuje-li však soud v řízení předběžnou otázku, o které bylo pravomocně rozhodnuto soudem v jiném soudním řízení, je třeba vycházet z ustanovení § 159a o. s. ř. (srov. též např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009).

28. Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu; zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení (§ 159a odst. 2 o. s. ř.). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (§ 159a odst. 3 o. s. ř.).

29. Výrok pravomocného rozsudku je tedy – jak vyplývá z výše uvedeného – subjektivně závazný zásadně jen pro účastníky řízení, v němž byl rozsudek vydán, a pro jejich právní nástupce; v případech stanovených zákonem je však výrok rozsudku závazný nejen pro účastníky řízení, ale také pro další osoby v zákoně uvedené, nebo dokonce pro každého (srov. například též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4136/2017).

30. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí závaznost (materiální účinky právní moci) rozhodnutí soudu. Skutečnost, že pravomocné rozhodnutí soudu je závazné pro „všechny orgány“, neznamená, že by takový orgán mohl z pravomocného rozhodnutí soudu vždy bez dalšího vycházet. Pro soudy, správní úřady a jiné orgány je výrok pravomocného rozhodnutí soudu závazný – nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu nebo jiné rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého – jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný „orgán“ při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněný pod č. 168 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2429/2013, který byl uveřejněn pod č. 52 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 692/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 26 Cdo 4134/2007, který byl uveřejněn pod č. 125 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009).

31. Předběžnou (prejudiciální) otázkou je taková právní skutečnost (právo nebo právní poměr), jejíž existence nebo neexistence by měla vliv na rozhodnutí ve věci projednávané soudem a která sama může být předmětem řízení téhož nebo jiného soudu nebo jiného řízení; jde tedy o otázku, která se sice netýká předmětu řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o předmětu řízení (o věci samé) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2113/2012, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 940/2017 a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2947/2017].

32. Takovou předběžnou otázkou byla v projednávané věci otázka (ne)platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 29. 11. 2013 dané žalovanou jednající za žalobkyni G.

33. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že neplatnost rozvázání pracovního poměru lze soudním rozhodnutím určit jen v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení § 72 zák. práce a že v jiném řízení soud není oprávněn řešit neplatnost rozvázání pracovního poměru, a to ani jako otázku předběžnou. Nebyla-li neplatnost právního jednání o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn pod č. 51/2002 Sb. rozh. obč., popřípadě v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2203/2020).

34. Předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 85/2014, jehož účastníky byly G. (jakožto žalobce) a žalobkyně (jakožto žalovaný), bylo určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 29. 11. 2013 dané G.. Právní otázka, zda jsou u žalované, která jednala za žalobkyni při rozvazování pracovního poměru G. touto výpovědí, splněny předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 250 zák. práce, v uvedeném řízení vzhledem k jeho předmětu řešena nebyla. Protože žalovaná nebyla jeho účastníkem, nebyl pro ni závazný výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 11. 2017, č. j. 28 C 85/2014-198, potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. 62 Co 238/2018-248, kterým byla určena neplatnost výpovědi dané G., a výrok tohoto pravomocného rozsudku proto nebyl závazný – jak vyplývá z výše uvedeného – ani pro soud v řízení o náhradu škody, kterou měla žalovaná, jež jednala za žalobkyni při rozvazování pracovního poměru touto výpovědí, způsobit žalobkyni dáním neplatné výpovědi. Nebyl-li pro soud v tomto řízení závazný výrok pravomocného rozsudku o určení neplatnosti výpovědi dané G., nemohl být vázán ani skutkovými závěry učiněnými soudy na základě dokazování provedeného v řízení, v němž byl tento rozsudek vydán, a nebyl povinen z nich vycházet. Základem pro rozhodnutí soudu v řízení o náhradu škody proto měl být skutkový stav věci zjištěný na základě dokazování provedeného v tomto řízení (srov. § 153 odst. 1 o. s. ř.).

35. K otázce předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle § 250 odst. 1 zák. práce, které měly soudy posuzovat v tomto řízení, a rozložení důkazního břemene v řízení o náhradu škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli pak Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle § 250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2830/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1174/2013, z recentních rozhodnutí potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3763/2020).

36. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, shledal-li správným a „zcela v souladu s § 135 odst. 2 větou druhou o. s. ř.“ postup soudu prvního stupně, který vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudy v řízení o neplatnost výpovědi ze dne 29. 11. 2013 dané G., jehož žalovaná nebyla účastníkem (viz zejména odst. 76, 28, 29 a 42 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), aniž by (v potřebném rozsahu) provedl dokazování k podmínkám vzniku odpovědnosti žalované za škodu a žalovanou namítané spoluodpovědnosti žalobkyně, resp. jiných jejích zaměstnanců (srov. též odst. 38 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud vyjmenoval účastníky navržené důkazy, jejichž provedení „pro nadbytečnost“ zamítl), a aniž by účastníkům tohoto řízení poskytl možnost se na takovém dokazování zákonem stanoveným způsobem podílet, tj. navrhovat důkazy a být přítomen jejich provedení (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), včetně práva klást svědkům a účastníkům otázky (§ 126 odst. 3 a § 131 odst. 3 o. s. ř.) a k navrhovaným i již provedeným důkazům se vyjadřovat (§ 123 o. s. ř.) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001].

37. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak plyne z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

38. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém

rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 12. 2024

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu