21 Cdo 2552/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. N., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O., a. s., člen koncernu K. I., a. s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 30/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2003, č.j. 16 Co 102/2003-177,
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.070,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 23.210,- Kč s 12% úrokem od čtvrtého dne po doručení žaloby do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalovaného se zařazením „horník v rubání“ utrpěl dne 17. 2. 1999 pracovní úraz, v jehož důsledku mu na ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ušlo 23.210,- Kč. K pracovnímu úrazu došlo tak, že při přidělování práce revírníkem F. G. došlo mezi nimi k rozepři, při které jej F. G. chytil za pravou ruku a začal mu mačkat prsty tak násilně, že došlo ke zlomení ukazováčku.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 8. 8. 2000, č.j. 26 C 30/99-81, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit Českému státu Okresnímu soudu v Karviné náklady řízení 7.652,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by dne 17. 2. 1999 došlo k pracovnímu úrazu, který mu měl způsobit revírník F. G. Vycházel přitom z toho, že žádný ze slyšených svědků nepotvrdil žalobcem uváděný úrazový děj a že také znalci MUDr. Z. Z. a Prof. MUDr. J. K., DrSc, shodně uvedli, že mechanismus úrazového děje popisovaný žalobcem a revírníkem G. neodpovídá poškození zdraví žalobce. Protože ani ze záznamů zdravotní dokumentace nelze zjistit, kdy k poškození zdraví žalobce došlo, a možné období zahrnuje i dobu po vyfárání do odjezdu autobusem, nelze s jistotou konstatovat, že k úrazu došlo na pracovišti, když ani samotné toto zjištění by nezakládalo automaticky odpovědnost zaměstnavatele – žalovaného za vzniklou škodu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 11. 2000, č.j. 16 Co 409/2000-95, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že při hodnocení důkazů uvěřil F. G., ale nezdůvodnil, proč uvěřil jemu a nikoliv žalobci. Hodnocení důkazů v projednávané věci je složité, protože žalobce například prokazoval (prostřednictvím výpovědi svědka J. L.), že po skončení pracovní směny byl na něm patrný úraz, na druhé straně celá řada svědků popisovala snahu žalobce o vyplnění záznamu o nepracovním úrazu. Uložil proto soudu prvního stupně, aby se znovu úrazovým dějem zabýval a aby najisto postavil, k čemu vlastně dne 17. 2. 1999 na noční směně na pracovišti žalobce došlo, jak konkrétně incident mezi žalobcem a revírníkem G. probíhal, a teprve poté, aby posoudil, zda se jedná o pracovní úraz či nikoliv.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 26. 9. 2001, č.j. 26 C 30/99-127, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit Českému státu – Okresnímu soudu v Karviné náklady řízení 8.902,- Kč. Znovu dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že k úrazu došlo na pracovišti dne 17. 2. 1999 při rozdělování úkolů tak, že by svědek G. narazil svou dlaní na natažené prsty pravé ruky žalobce. Vycházel přitom z toho, že tento úrazový děj nepotvrdil ani jeden ze spolupracovníků, kteří byli přítomni rozdělování úkolů a kteří byli slyšeni jako svědci. Neuvěřil ani výpovědi žalobce, který popis úrazového děje postupně měnil. Že k úrazu došlo tak, jak popisuje žalobce, neprokazuje ani záznam o nepracovním úrazu ze dne 29. 3. 1999, neboť svědci, kteří jej podepsali, uvedli, že záznam byl dopsán dodatečně, neboť podepisovali záznam, kde popis úrazového děje nebyl uveden. Svědek J. L. prokázal pouze to, že mu žalobce po skončení směny, když odjížděli autobusem, ukazoval oteklou pravou ruku s tvrzením, že mu jí revírník zmáčkl a zkroutil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 6. 2002, č.j. 16 Co 360/2001-147, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že za základ své úvahy vzal tvrzení svědků, kteří byli při rozdělování úkolů a kteří žádný konflikt mezi žalobcem a revírníkem G. neviděli ani neslyšeli. Připustil, že zákon nepředepisuje pravidla, z nichž by mělo hodnocení jednotlivých důkazů a hodnocení jejích vzájemných souvislostí vycházet, že však základem hodnotícího postupu kromě jiného musí být také pravidla logického myšlení, formulovaná do základních logických zásad. Vycházeje dále z toho, že podle jeho názoru žalobce svou účastnickou výpověď neměnil, ale jen doplňoval („což je za okolností souzeného případu pochopitelné“), zdůraznil, že „nelze nevidět“, že podle znalce Prof. MUDr. J. K., DrSc, popsaný náraz prstů žalobce do dlaně revírníka mohl být účastníky konfliktu nepostřehnut, neboť mohlo jít o vteřinovou záležitost, a že k takovému nárazu mohlo dojít i za situace, že revírník G. chytil žalobce za zápěstí, aniž by mu ruku mačkal nebo kroutil. Protože k fyzickému kontaktu žalobce a revírníka G. mimo „vší pochybnost“ došlo a stejně tak nepochybně žalobce opouštěl pracoviště se zraněnou rukou (jak vyplynulo z výpovědi svědka L.), uložil soudu prvního stupně, aby vzal znovu v úvahu všechny důkazy jednotlivě a ve všech jejich souvislostech a znovu všechny důkazy vyhodnotil.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 30. 10. 2002, č.j. 26 C 30/99-159, žalovanému uložil zaplatit žalobci 23.210,- Kč s 12% úrokem ročně od 10. 4. 1999 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 37.849,- Kč k rukám JUDr. M. P. a „Českému státu“ Okresnímu soudu v Karviné na nákladech řízení 8.902,- Kč a na soudním poplatku 930,- Kč. Uvedl, že v řízení bylo shodným tvrzením účastníků prokázáno, že dne 17. 2. 1999 na noční směně došlo mezi žalobcem a revírníkem F. G. ke slovní rozepři a poté k fyzickému kontaktu, přičemž F. G. uchopil žalobce za předloktí pravé ruky. Při tomto fyzickém kontaktu došlo k nárazu prstů žalobce do dlaně revírníka, což mohla být vteřinová záležitost, účastníky konfliktu nepostřehnutelná. Přitom vycházel z výpovědi svědků G., L., L. a H. a ze znaleckých posudků znalce MUDr. Z. Z. a Prof. MUDr. J. K., DrSc. Na uvedeném skutkovém zjištění podle jeho názoru nic nemění ani to, že spolupracovníci, kteří byli přítomni v rozdělování úkolů (při němž mělo k úrazu dojít), nepotvrdili, že by F. G. narazil svou dlaní na natažené prsty pravé ruky žalobce. Šlo totiž jen o krátký fyzický kontakt, který mohl snadno ujít pozornosti jak žalobce, tak F. G. i všech přítomných spolupracovníků. Protože byla prokázána existence pracovního úrazu, vznik škody (ztráta na výdělku při pracovní neschopnosti) i příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou, uložil žalovanému, aby žalobci škodu nahradil.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 6. 2003, č.j. 16 Co 102/2003-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 8.140,- Kč k rukám advokátky. Souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, neboť mají oporu v provedeném dokazování. K námitkám žalovaného uvedeným v odvolání uvedl, že v úvahu je třeba vzít i další důkazy, než ty, o které žalovaný opírá své odvolání. Souhlasil s tím, že neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že žalobce při nezpochybněném fyzickém kontaktu s revírníkem G. utrpěl zranění. Existuje však několik tzv. nepřímých důkazů (indícií), které tuto skutečnost potvrzují pomocí jiných skutečností. Přitom poukázal na výpověď svědka L., lékařskou zprávu potvrzující zranění žalobce a znalecké posudky z oboru zdravotnictví. Jestliže žalobce přišel na noční směnu dne 16. 2. 1999 zdráv, v průběhu pracovní směny došlo k fyzickému kontaktu mezi žalobcem a jeho nadřízeným a 20 minut po skončení pracovní směny žalobce odjížděl z práce s patrným zraněním, je možno úspěšně, na základě provedených důkazů obhájit závěr, že při fyzickém kontaktu mezi žalobcem a F. G. žalobce utrpěl tvrzený úraz.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný nesouhlasí se skutkovými závěry, k nimž odvolací soud i soud prvního stupně dospěly. Především znovu namítá, že žalobce až do znaleckých posudků znalce MUDr. Z. Z. a Prof. MUDr. J. K., DrSc, tvrdil, že k úrazu došlo zkroucením pravé ruky. Připomíná, že úrazový děj nikdo ze svědků neviděl a že výpovědi samotných účastníků konfliktu jsou diametrálně odlišné v tom, jak přesně k fyzickému kontaktu mezi žalobcem a revírníkem G. došlo. Dále má za to, že jako důkaz nemůže být brána lékařská zpráva ze dne 18. 2. 1999, neboť byla vydána až následující den a pouze konstatovala zdravotní stav pacienta; neprokazuje však, že se jedná o pracovní úraz. Z výpovědi svědka L. vyplývá pouze to, že žalobce přibližně 20 minut po odchodu ze zaměstnání měl oteklou ruku. V této souvislosti poukazuje na to, že po odchodu z dolu žalobce požíval alkoholické nápoje. Za neobjektivní považuje také znalecké posudky, neboť znalec MUDr. Z. Z. připustil možnost úrazu tak, jak jej žalobce popsal, teprve později, na základě tohoto posudku a znalec Prof. MUDr. J. K., DrSc, si následně „zcela osvojil“ žalobcovu verzi a pak mu již logicky nezbylo nic jiného, než připustit možnost vzniku úrazu tak, jak jej uvádí žalobce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto nebo aby Nejvyšší soud „potvrdil“ rozsudek odvolacího soudu. Trvá na tom, že účelově neměnil výpověď, neboť od samého počátku tvrdil, jak k úrazu došlo. Je přesvědčen, že z nepřímých důkazů je jednoznačně prokázáno, kdy a jak pracovní úraz utrpěl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že k úrazu žalobce mělo dojít dne 17. 2. 1999, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 1999 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanovení § 194 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zaměstnance činí rozdíl mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší nemocenského.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu v řízení před soudy zjištěno (správnost uvedených zjištění dovolatel nezpochybňuje), že žalobce pracoval dne 17. 2. 1999 u žalovaného jako horník a že téhož dne při rozdělování práce na noční směně došlo mezi ním a revírníkem G. k rozepři a fyzickému kontaktu. Následujícího dne byla u žalobce zjištěna zlomenina ukazováčku pravé ruky (odlomení báze třetího článku) a v jejím důsledku byl žalobce práce neschopen od 17. 2. do 31. 3. 1999.
Žalobce v průběhu řízení tvrdil, že při uvedeném fyzickém kontaktu utrpěl pracovní úraz (zlomeninu ukazováčku). Naproti tomu žalovaný zpochybňoval, že při uvedeném fyzickém kontaktu mezi žalobcem a revírníkem G. došlo k poškození zdraví žalobce (zlomením ukazováčku), v důsledku kterého byl žalobce v pracovní neschopnosti a požaduje náhradu tím vzniklé škody. Skutkové zjištění o tom, zda k újmě na zdraví – pracovnímu úrazu žalobce došlo při plnění pracovních úkolů (při rozdělování práce a fyzickém kontaktu mezi žalobcem a revírníkem F. G.),
má nepochybně význam pro právní posouzení věci. Došlo-li totiž při rozdělování práce dne 17. 2. 1999 k fyzickému kontaktu žalobce s revírníkem G. tak, že jeho následkem došlo ke zlomení prstu žalobce, je takové zjištění podkladem pro závěr o tom, že škoda, která žalobci následně vznikla, byla důsledkem pracovního úrazu.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Skutkové zjištění o tom, že dne 17. 2. 1999 na noční směně při rozdělování úkolů došlo mezi žalobcem a revírníkem G. k fyzickému kontaktu revírníka G. a žalobce a že při tom došlo k nárazu prstů žalobce do dlaně revírníka, přičemž žalobce utrpěl zlomení ukazováčku na pravé ruce, jež zapříčinilo jeho pracovní neschopnost trvající od 17. 2. 1999 do 31. 3. 1999, soudy učinily – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí – z výsledků dokazování, zejména z výpovědi žalobce, svědků F. G. a J. L., lékařských zpráv a znaleckých posudků o mechanismu vzniku žalobcova zranění. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by soudy nevzaly v úvahu skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění soudů tedy má oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud rovněž náležitě vysvětlil, proč i za situace, kdy neexistují žádné přímé důkazy o tom, že žalobce utrpěl zlomeninu ukazováčku pravé ruky právě při fyzickém kontaktu s revírníkem G., lze přesto takový závěr učinit. Vyšel z toho, že existuje několik tzv. nepřímých důkazů (indícií), jež tyto skutečnosti potvrzují. Přitom poukázal na výpověď svědka J. L., který potvrdil, že 17. 2. 1999 se setkal 20 minut po ukončení pracovní směny s žalobcem, který mu ukazoval oteklou pravou ruku a hovořil i o fyzickém kontaktu s revírníkem G., v důsledku něhož mělo ke zranění ruky dojít. Přihlédl rovněž ke znaleckým posudkům z oboru zdravotnictví, podle kterých ke zranění, které utrpěl žalobce (odlomení báze třetího článku ukazováku), dochází typicky při nárazu koncem nataženého prstu na tvrdou překážku (tou může být i otevřená dlaň), přičemž k takovému úrazu může dojít ve velmi krátkém okamžiku, takže úrazový děj může uniknout pozornosti postiženého, a k lékařské zprávě potvrzující následující den žalobcovo zranění. Dovozuje-li žalovaný v dovolání opačné závěry (že provedené důkazy pro odvolacím soudem zaujatý skutkový závěr netvoří dostatečný podklad), činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů (z provedených důkazů činí jiné skutkové závěry než soudy obou stupňů). Žalovaný tak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem. Dovolatel totiž přehlíží, že odvolací soud vycházel z toho, že zde není žádného přímého důkazu o vzniku zranění žalobce, ale jen řetězec důkazů nepřímých, které na sebe vzájemně navazují a ve svém souhrnu prokazují skutečnost, že ke zranění žalobce došlo způsobem, který odvolací soud ve svém rozhodnutí akceptoval.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 3.995,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem 4.070,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2004
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu