21 Cdo 2559/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. S.,
zastoupenému advokátem, o 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 384/2004, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2007, č.j. 64 Co
250/2007-121, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku městského soudu se ve výroku o nákladech
řízení odmítá; v dalším se dovolání žalovaného zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 2.12.2004 (změněnou se
souhlasem soudu) se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by žalovanému bylo
uloženo zaplatit mu 250.000,- Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení.
Uvedl, že „zemřela paní J. K.“ (dále též jen „zůstavitelka“); že „zůstavitelka
po sobě nezanechala manžela, měla tři děti a zanechala po sobě závěť (dědicem
ze závěti je žalovaný)“; že „žalobce je vnukem zůstavitelky, přičemž jeho otec,
syn zůstavitelky P. K., zemřel“; že „žalobce je proto neopomenutelným dědicem
zemřelé“; že „ve věci dědictví po zůstavitelce rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4
usnesením ze dne 10.12.2003, č.j. 34 D 1138/2002-48, kterým mimo jiné schválil
dohodu o vypořádání dědictví, podle které veškeré dědictví po zemřelé nabyl
žalovaný s tím, že vyplatí pozůstalému synovi zemřelé J. K. v penězích částku
ve výši 250.000,- Kč“; že „žalobce, ač neopominutelný dědic zůstavitelky, nebyl
účastníkem předmětného dědického řízení, neboť se mu nedařilo doručit
písemnosti soudu a o smrti zůstavitelky se dozvěděl až po právní moci usnesení
o dědictví po zůstavitelce“; že „jediným aktivem, které žalovaný po
zůstavitelce nabyl, je členský podíl v bytovém družstvu, se kterým se pojí
právo užívání družstevního bytu, proto není možné, aby žalobce po žalovaném
požadoval vydání 1/6 tohoto podílu“; že „žalobce má však právo na poskytnutí
peněžité náhrady ve výši 1/6 hodnoty členského podílu, snížené o odpovídající
podíl na pasivech dědictví“; že „považuje za adekvátní vyčíslení peněžité
náhrady za vydání svého dědického podílu částku 250.000,- Kč, jež odpovídá
částce, kterou se žalovaný v rámci soudem schválené dohody o vypořádání
dědictví zavázal vyplatit synovi zůstavitelky J. K., jehož neopominutelný
dědický podíl je stejný jako dědický podíl žalobce“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19.12.2006, č.j. 20 C 384/2004-88,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 225.000,- Kč „s 3 % úrokem z
prodlení ročně z této částky od 18.5.2005 do zaplacení“ (výrok I.); současně
zamítl žalobu „v rozsahu částky 25.000,- Kč a dále v rozsahu zbývajícího úroku
z prodlení“ (výrok II.); uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice –
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na náhradě nákladů řízení 5.462,- Kč“ (výrok III.),
soudní poplatek 9.000,- Kč (výrok IV.) a žalobci na náhradě nákladů řízení
částku 34.057,80 Kč (výrok V.). Uvedl, že „předmětem dědictví byla práva a
povinnosti zůstavitelky v bytovém družstvu, jejichž hodnota ke dni smrti
zůstavitelky činila 1.350.000,- Kč“; že „žalobce se tak postupem dle ustanovení
§ 485 odst. 1 obč.zák. důvodně domáhá na žalovaném (který předmět dědictví
nabyl) vydání části dědictví v rozsahu jedné šestiny, ohledně níž není závěť
zanechaná zůstavitelkou platná“; že proto „uložil žalovanému zaplatit žalobci
1/6 částky 1.350.000,- Kč, tj. 225.000,- Kč“ s „úrokem z prodlení z této částky
od 18.5.2005, neboť od tohoto dne žalobce úrok z prodlení požadoval a takto byl
soud ve svém rozhodování žalobou vázán“; že „není důvodná námitka promlčení
práva žalobce dovolat se relativní neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne
13.7.1999“; že „právo dovolat se relativní neplatnosti závěti (jednostranného
právního úkonu) se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době plynoucí ode dne,
kdy se opomenutý dědic o závěti dozvěděl“; že „žalovaný se prostřednictvím
svého opatrovníka dozvěděl o závěti zůstavitelky až dne 8.8.2003, kdy bylo jeho
opatrovníkovi v řízení o dědictví po zůstavitelce doručeno usnesení vydané ve
smyslu § 468 obč. zák.“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.11.2007, č.j. 64
Co 250/2007-121, rozhodl, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím
výroku mění tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 8.333,34 Kč s 3 % úrokem z
prodlení od 18.5.2005 do zaplacení“ a že „jinak se v tomto výroku rozsudek
soudu prvního stupně potvrzuje“; současně uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci „na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů“ 77.923,- Kč,
zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 soudní poplatek ve
výši 2.170,- Kč a na náhradě nákladů řízení 1.320,- Kč. Dospěl k závěru, že
„žalobci, coby zletilému potomku zůstavitelky se podle § 479 obč. zák. musí
dostat alespoň tolik, kolik činí polovina jeho dědického podílu ze zákona“; že
„zákonný podíl žalobce činil jednu třetinu“; že „žalobce byl závětí opomenut,
proto v rozsahu 1/6 je závěť relativně neplatná“; že „žalobce se relativní
neplatnosti včas dovolal a má proto podle § 485 odst. 1 obč. zák. právo na
vydání 1/6 majetku, který z dědictví získal žalovaný“; že „soud prvního stupně
sice v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl, že je třeba vycházet z
hodnoty členského podílu ke dni úmrtí zůstavitelky, nedopatřením však vycházel
z částky 1.350.000,- Kč, která podle znaleckého posudku představuje hodnotu ke
dni právní moci usnesení, kterým bylo skončeno dědické řízení“; že „výše úroku
z prodlení se řídí již nařízením vlády č. 142/94 Sb., ve znění nařízení vlády
č. 163/2005 Sb., úrok z prodlení tak převyšuje sazbu 3 %, odvolací soud však
musí respektovat skutečnost, že zamítavý výrok rozsudku soudu prvního v části
příslušenství nebyl žalobcem napaden odvoláním a nabyl samostatně právní moci“;
že „žalobce se mohl dovolat relativní neplatnosti sporné závěti až prvního dne
poté, co byl v průběhu dědického řízení vyrozuměn vyhláškou uveřejněnou dne
31.7.2003 na úřední desce soudu o svém dědickém právu, tedy tříletá obecná
promlčecí doba počala běžet až dne 1.8.2003“.
Proti „výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
částečně potvrzen, a proti všem výrokům o nákladech řízení“ podal žalovaný
dovolání. Uvedl, že „právní otázkou, která je napadeným rozhodnutím řešena a
která má podle jeho názoru zásadní právní význam, je otázka promlčení práva
dovolat se relativní neplatnosti závěti, konkrétně pak otázka počátku běhu
promlčecí lhůty“; že „obecná promlčecí doba práva učinit právní úkon běží dle
ustanovení § 101 obč. zák. ode dne, v němž tento právní úkon objektivně mohl
být učiněn poprvé“; že „promlčecí lhůta práva namítnout relativní neplatnost
závěti běží ode dne následujícího po pořízení závěti“; že „jde totiž o obecnou
promlčecí dobu, která běží objektivně“; že „proto její počátek není možno
vztahovat k okamžiku, kdy se opomenutý dědic dozvěděl nebo mohl dozvědět o
existenci závěti“; že „pokud tak odvolací soud činí, přiznává obecné promlčecí
lhůtě subjektivní charakter“; že „marné uplynutí promlčecí lhůty totiž bylo
způsobeno právě tím, že žalobce o smrti zůstavitelky nevěděl, tedy jinými slovy
subjektivní nevědomostí žalobce o existenci jeho práva a možnostech jeho
výkonu“; že „tyto okolnosti však na počátek a běh promlčecí lhůty nemohou mít
vliv“; že „proto závěr odvolacího soudu, který odvíjí počátek běhu promlčecí
lhůty od okamžiku publikace usnesení, jímž byl žalovaný vyrozuměn o svém
dědickém právu, nemůže být správný“; že „promlčecí lhůta práva namítnout
relativní neplatnost závěti běží ode dne následujícího po pořízení závěti“; že
„právo žalobce dovolat se vůči žalovanému relativní neplatnosti předmětné
závěti se promlčelo dříve, než je žalobce účinně vykonal“; že „žalovaný
promlčení v řízení namítl, a proto právnímu úkonu, jímž se žalobce relativní
neplatnosti závěti dovolal, nelze přiznat právní účinky a předmětná závěť je
tudíž platná“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil „ve
výroku, jímž se částečně potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích
o nákladech řízení“ a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu (vedle výroků o nákladech
řízení) ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé
potvrzen. Ve vztahu k tomuto výroku není dovolání žalovaného podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalovaného proti předmětnému výroku rozsudku odvolacího soudu
tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V předmětné věci odvolací soud posuzoval otázku běhu promlčecí doby v případě
práva potomků – neopomenutelných dědiců na jejich zákonný dědický podíl (§ 479,
§ 40a obč. zák.).
Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující) a dovolatel v dovolání namítá nesprávnost jejího vyřešení
odvolacím soudem, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitelka J. K., zemřelá,
byla vdova, měla tři děti (P. K., J. K. a J. Č.) a zanechala závěť sepsanou dne
13.7.1999 vlastní rukou, kterou ustanovila dědicem „svého bytu“ žalovaného. Syn
zůstavitelky P. K., (otec žalobce), zůstavitelku předemřel.
Obvodní soud pro Prahu 4, po marném uplynutí lhůty stanovené jeho usnesením ze
dne 25.6.2003, č.j. 34 D 1138/2002-42, k žalobci, jako k dědici zůstavitelky
neznámého pobytu, nepřihlížel (§ 468 obč. zák.) a jako s účastníky řízení o
dědictví po zůstavitelce (vedeném tímto soudem pod sp. zn. 34 D 1138/2002) –
dědici zůstavitelky – jednal s J. Č., J. K. a P. S. (tj. žalovaným). Usnesením
ze dne 10.12.2003, č.j. 34 D 1138/2002-48, Obvodní soud pro Prahu 4 schválil
dohodu dědiců o vypořádání dědictví po zůstavitelce, podle níž „veškeré
dědictví“ nabyl žalovaný s tím, že „vyplatí J. K. v penězích částku 250.000,-
Kč“; současně soud konstatoval, že „pozůstalá dcera z dědictví ničeho
nežádala“; usnesení nabylo právní moci dne 16.3.2004.
Soudy obou stupňů v dané věci jak výše uvedeno vycházely ze závěru, že žalobce
se dovolal neplatnosti závěti zůstavitelky ve smyslu ustanovení § 479 obč. zák.
včas, tedy, že námitka žalovaného, že toto právo žalobce bylo promlčeno, není
opodstatněná. Žalovaný v dovolání namítá nesprávnost uvedených závěrů.
Podle ustanovení § 485 odst.1 obč. zák., zjistí-li se po projednání dědictví,
že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat
oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném
obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.
Podle ustanovení § 485 odst. 2 obč. zák., nepravý dědic má právo, aby mu
oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil; rovněž
mu náležejí užitky z dědictví. Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že
oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je
povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky.
Podle ustanovení § 486 obč. zák., kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého
dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od
oprávněného dědice.
Podle ustanovení § 487 obč. zák. ustanovení § 485 a 486 platí i tehdy, jestliže
dědictví připadlo státu.
Dědictví se podle § 460 obč. zák. nabývá smrtí fyzické osoby, tj. zůstavitele.
K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti
zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu
při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli
musí být soudem projednáno a rozhodnuto.
Řízení o dědictví, jehož smyslem a účelem je zjištění okruhu zůstavitelových
dědiců a rozsahu aktiv a pasiv dědictví zůstavitelem zanechaného, končí
usnesením o dědictví (srov. § 175s odst. 1 o.s.ř.). Bez ohledu na to, jaká
uplynula od smrti zůstavitele do vydání usnesení doba, se jím deklarují právní
vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele.
Pro případ, že by soud rozhodl o dědictví ve vztahu k osobám odlišným od
skutečných („oprávněných“) dědiců (potvrdil nabytí dědictví nebo schválil
dohodu o vypořádání dědictví), je ustanoveními § 485 až § 487 obč. zák.
upravena ochrana oprávněných dědiců.
I když občanský zákoník chápe dědění jako jeden ze způsobů nabývání vlastnictví
(srov. § 132 odst. 1 obč. zák.), neposkytuje dědicům, dokud jejich právo nebylo
deklarováno rozhodnutím soudu v řízení o dědictví (srov. zejm. § 481 a násl.
obč. zák.; § 175q o.s.ř.), stejnou ochranu jako skutečným vlastníkům (srov. §
126 obč. zák.). Zásadní rozdíl spočívá především v promlčitelnosti práva
oprávněných dědiců na vydání dědictví (srov. § 105 obč. zák.). Promlčecí doba
je v tomto případě tříletá a její počátek se pojí s právní mocí usnesení o
dědictví [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.7.1998, sp. zn. 2
Cdon 1173/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 164, ročník 1998].
Nepravý dědic (tj. osoba, která podle rozhodnutí o dědictví nabyla majetek
zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměla nabýt buď vůbec nebo v
takovém rozsahu, v jakém jej nabyla) je povinen vydat oprávněnému dědici
majetek, který po zůstaviteli neoprávněně získal; není-li to možné, musí za
majetek poskytnout peněžitou náhradu (srov. § 485 odst. 1 obč. zák.).
Právo na vydání dědictví podle § 485 obč. zák. však nemá ten, kdo se účastnil
původního řízení o dědictví, byť by i byl zkrácen na svém dědickém právu;
nápravy se totiž tato osoba, na rozdíl od v původním dědickém řízení
opomenutého dědice, může domáhat cestou řádných, případně mimořádných opravných
prostředků (odvolání, dovolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost)
[srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.10.1983, sp. zn. 10
Co 321/1983, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44,
ročník 1986; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2007, sp. zn. 21 Cdo
980/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2008].
Podle § 479 obč. zák. se nezletilým potomkům musí dostat aspoň tolik, kolik
činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik
činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu
odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků.
Podle ustanovení § 40a, věta první a druhá obč. zák., jde-li o důvod
neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 479 obč. zák., považuje se právní
úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti
právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám
způsobil.
Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle ustanovení §
40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy
vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního
úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv.
relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex
tunc).
K tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon - jak dovodila již
ustálená judikatura soudů - nestanoví, že by se její dovolání muselo stát
žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti
uplatněnému právu (nároku) v řízení před soudem; postačuje tedy, aby oprávněná
osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonu „mimosoudně“. V obou
případech účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její
uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu,
popřípadě - namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho
účastníkem - všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle
došel poslednímu z nich [srov. např. Zhodnocení rozhodování soudů a státních
notářství s uplatňováním ustanovení novelizovaných v roce 1982, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985; rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.2.2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 97, ročník 2007]. Otázku tzv.
relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení vždy řešit jako otázku
předběžnou.
Právo dovolat se tzv. relativní neplatnosti - jak se podává z ustálené
judikatury soudů - podléhá promlčení (srov. též Závěry k výkladu ustanovení
občanského zákoníku, změněných a doplněných zákonem č. 131/1982 Sb., a k
výkladu některých ustanovení notářského řádu, změněných a doplněných zákonem č.
134/1982 Sb., které byly uveřejněny ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování
soudů a soudních rozhodnutí IV, vydaných v SEVT Praha 1986, na str. 424 a
násl.). Promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno
poprvé (srov. § 100 odst. 1 věta první a § 101 obč. zák.).
Jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti
těmto osobám, promlčení nepočne, dokud jim zástupce není ustanoven. Již
započaté promlčení probíhá dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy
těmto osobám bude zákonný zástupce ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine
(srov. § 113 obč. zák.).
Podle ustanovení § 468 obč. zák. se k dědici neznámému nebo k dědici neznámého
pobytu, který byl o svém dědickém právu vyrozuměn vyhláškou soudu a který v
určené lhůtě nedal o sobě vědět, při projednání dědictví nepřihlíží. Jeho
opatrovník nemůže prohlášení o odmítnutí či neodmítnutí dědictví učinit.
Vzhledem k tomu, že dědic neznámý, případně dědic neznámého pobytu, se v
důsledku postupu ve smyslu ustanovení § 468 obč. zák. neúčastnil původního
dědického řízení („nepřihlíželo“ se k němu) a jeho opatrovník v tomto řízení
nebyl oprávněn k hmotněprávním úkonům, jinak náležejícím dědici-účastníkovi
dědického řízení, nepromlčí se právo tohoto dědice (je-li potomkem zůstavitele)
dovolat se podle ustanovení § 479 obč. zák. neplatnosti závěti zůstavitele,
dokud neuplyne rok po tom, kdy se o svém v úvahu přicházejícím dědickém právu
dozvěděl (srov. § 113 obč. zák.). Tento závěr však – logicky – nic nemění
(nemůže měnit) na již shora vysvětlené premise promlčitelnosti práva
oprávněného dědice na vydání dědictví; s tříletou promlčecí dobou, jejíž
počátek se pojí s právní mocí usnesení o dědictví (srov. § 485 a násl. a § 105
obč. zák.).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovaným
uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalovaný napadá dovoláním rovněž výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze
takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo
potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalovaného proti výrokům o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat
- podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu