U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci
dědictví po M. U. W., zemřelém dne 29. června 1917, za účasti Ing. F. S.,
zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2,
Karlovo náměstí č. 559/28, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33
Nc 2284/2008, o dovolání Ing. F. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 6. srpna 2013, č. j. 24 Co 255/2009-189, takto:
Dovolání Ing. F. S. se odmítá.
Ing. F. S. se podáním doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 28.5.2008
domáhal dodatečného projednání dědictví po M. U. W., zemřelém dne 29.9.1917
(dále také jen „zůstavitel“). Uvedl, že „pochází ze starého českého rodu S.“ a
jeho otcem byl F. hr. S. (zemřelý roku 2005) a prarodičem byl J. hr. S.
(zemřelý roku 1957), že „spojením rodu S. a W. byla ohledně panství Kopidlno a
Staré Hrady zřízena fideikomisní zřizovací listina“, že úmrtím zůstavitele v
roce 1917 došlo k vymření mužských potomků hraběcího rodu W. a J. S., jakož i
jeho potomci F. S. a F. J. S., „podali dědickou přihlášku ve věci ´S.
svěřenství nad panstvím Kopidlno a Staré Hrady´“, že usnesením Zemského soudu
civilního v Praze, odd. X., ze dne 10.11.1926 byla „dědická přihláška J. S.
přijata na soud“ a zároveň bylo rozhodnuto, že „svěřenské dědické přihlášky
potomků J. S. – F. S. a F. J. S. – se stávají bezpředmětnými a nadbytečnými“, a
rozhodnutím Vrchního zemského soudu v Praze ze dne 16.12.1926 bylo původní
rozhodnutí zemského soudu změněno „pouze v tom smyslu, že se dědická přihláška
J. S. k nástupnictví v pozůstalostním řízení o svěřenském jmění zamítá“,
přičemž rozhodnutí Vrchního zemského soudu „se nevypořádalo s dědickými
přihláškami potomků J. S. – F. S. a F. J. S.“, přestože „o nich bylo třeba
rozhodnout vzhledem k zamítnutí přihlášky J. S.“.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 6.3.2009, č.j. 33 Nc 2284/2008-102,
zamítl „návrh na dodatečné projednání dědictví po M. U. W., zemřelém dne
29.9.1917“. Na základě zjištění, že ohledně nemovitostí, jejichž dodatečného
projednání se navrhovatel domáhá, bylo v roce 1928 na základě usnesení Zemského
soudu civilního v Praze, který projednával pozůstalost po zůstaviteli, vloženo
právo vlastnické legatářce J. T.-T. a v roce 1945 byla zapsána národní správa,
a že o svěřenecké dědické přihlášce F. S. (otce navrhovatele) bylo rozhodnuto
usnesením Zemského soudu v Praze odd. X., ze dne 10.11.1926 tak, že je
bezpředmětná a nadbytečná, dospěl k závěru, že „dědické řízení po M. U. W.
skončilo s tím, že se otec navrhovatele nestal jeho dědicem“, a že měl-li F.
S., resp. jeho otec J. S. za to, že o dědické přihlášce jeho synů nebylo
rozhodnuto a že nejsou bezpředmětné, mohl proti tomuto brojit právními
prostředky, které měl podle tehdy platných právních předpisů k dispozici“. Dále
uzavřel, že „podmínky pro dodatečné projednání dědictví nebyly splněny“, když
navrhovatel ani netvrdil, že by se po odevzdání nalezlo pozůstalostní jmění
patřící zůstaviteli dříve neznámé, ani tato skutečnost nevyplynula z
navrhovatelem doložených dokladů.
K odvolání Ing. F. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 6.8.2013, č.j. 24
Co 255/2009-189, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Na základě zjištění,
že většina předmětných nemovitostí byla listinou z 20.6.1925 odevzdána J.
T.-T., která je zapsána jako poslední knihovní vlastnice, odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „pozůstalostní řízení po
zůstaviteli bylo skončeno“, a to „odevzdáním předmětných nemovitostí legatářce
J. T.-T.“ (v souladu s ustanovením § 819 obecného zákoníku občanského z roku
1811), a že z opatřených dokumentů „nevyplývá, že by F. S. a F. J. S. proti
odevzdání pozůstalosti J. T.-T. brojili pomocí právních prostředků platných a
právně účinných v době odevzdání“, a tedy že „jediným přípustným prostředkem,
kterým by se navrhovatel mohl domáhat svých domnělých vlastnických práv, byla
žaloba oprávněného dědice proti dědici neoprávněnému podle ustanovení § 823
obecného zákoníku občanského z roku 1811“, a s odkazem na jednotlivá ustanovení
obecného zákoníku občanského, zákona č. 141/1950 Sb., zákona č. 40/1964 Sb. a
zákona č. 229/1991 Sb. zdůraznil, že „v zájmu právní jistoty obsahují právní
předpisy řadu ustanovení, jež mají zabránit tomu, aby po uplynutí delší doby
bylo zasahováno do již vytvořených právních vztahů“. Odvolací soud dále
vzhledem k tomu, že se dědictví podle právní úpravy platné v době úmrtí
zůstavitele nenabývalo smrtí zůstavitele, ale až do odevzdání pozůstalosti se
jednalo o tzv. ležící pozůstalost, a na základě zjištění, že zůstavitel není
dosud evidován v katastru nemovitostí jako vlastník nějakých nemovitostí,
dovodil, že otázka, zda nemovitosti evidované dnes nikoli jako vlastnictví
zůstavitele jsou předmětem ležící pozůstalosti po zůstaviteli, „mohla být
řešena pouze na základě žaloby na určení, že tyto nemovitosti náležejí do
ležící pozůstalosti po zůstaviteli“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal Ing. F. S. dovolání. Předně namítá
„nepřezkoumatelnost usnesení odvolacího soudu“ z důvodu absence uvedení
konkrétní právní normy odůvodňující nevyhovění jeho návrhu na dodatečné
projednání dědictví, a odmítá závěr odvolacího soudu, že „řízení po zůstaviteli
bylo skončeno odevzdáním předmětných nemovitostí legatářce J. T.-T.“. Dovolatel
má za to, že Vrchní zemský soud v Praze, který změnil původní rozhodnutí
Zemského soudu civilního v Praze pouze tak, že dědickou přihlášku J. S. v
pozůstalostním řízení o fideikomisární jmění zamítl, se „nevypořádal s
dědickými přihláškami F. S. a F. J. S.“, že „odevzdávací listina byla vydána
pouze jedné osobě formálně prohlášené za dědice – J. T.-T., ačkoli materiálních
dědiců bylo více, př. F. S., a tedy že „dědické řízení bylo ukončeno pouze
zdánlivě a konečné rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci“, že „podání dědické
žaloby by nemohlo být úspěšné, protože J. T.-T. nikdy platně nenabyla
vlastnické právo ke S. fideikomisu“, a že J. T.-T. „nemohlo dojít k platnému
vydržení vlastnického práva k vydané pozůstalosti“, když „si musela být vědoma
toho, že jí byla pozůstalost po zůstaviteli vydána bez právního důvodu“. Ing.
F. S. navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky přezkoumal
napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání Ing. F. S. směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o.s.ř.), dospěje
k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o.s.ř.
skutečně splněna jsou.
V projednávané věci dovolatel dovozuje, že „dědické řízení po M. U. W. bylo
ukončeno pouze zdánlivě“, neboť „byly opomenuty dědické přihlášky F. S. a F. J.
S.“.
Při projednání dědictví se vždy vychází z právních předpisů účinných v době
smrti zůstavitele (srov. zejm. § 3070 obč. zák.). I v současné době se proto v
řízení o dědictví po M. U. W., zemřelém dne 29.9.1917, postupuje podle
ustanovení Obecného zákoníku občanského (dále též jen „OZO“), vyhlášeného
císařským patentem ze dne 1.6.1811 č. 946 Sb.z.s., který byl pro území
Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších
předpisů; v řízení před soudem prvního stupně pak i podle císařského patentu ze
dne 9.8.1854 č. 208 ř.z. (nesporného patentu).
Podle ustanovení § 819 OZO jakmile na základě došlé přihlášky dědické bude
soudem uznán dědic po právu a budou jím splněny povinnosti, odevzdá se mu
dědictví a projednání se uzavře. Ostatně jest na dědici, chce-li se domoci
převodu vlastnictví věcí nemovitých, aby zachoval předpis § 436.
Podle ustanovení § 174 nesporného patentu jakmile dědic náležitě vykázal své
dědické právo a splnil všechny povinnosti mu náležející, buď mu pozůstalost
odevzdána, zapečetění podstaty, stalo-li se snad, zrušeno a projednání
pozůstalosti prohlášeno za skončené.
Vzhledem k tomu, že veškeré poznatky soudů vyplývající z obsahu spisu a tvrzení
Ing. F. S., který také v dovolání potvrzuje zejména, že „usnesením Zemského
soudu civilního v Praze ze dne 10.11.1926 bylo o svěřenských přihláškách F. S.
a F. J. S. rozhodnuto, že se stávají bezpředmětnými a nadbytečnými“; že „Vrchní
zemský soud v Praze usnesením ze dne 16.12.1926 změnil rozhodnutí Zemského
soudu civilního v Praze ze dne 10.11.1926, jímž byla také přijata dědická
přihláška J. S. (otce F. S. a F. J. S.), pouze v tom smyslu, že se dědická
přihláška J. S. v pozůstalostním řízení o fideikomisární jmění zamítá“, a že
„odevzdací listina byla vydána pouze J. T.-T.“, svědčí o tom, že projednání
pozůstalosti po M. U. W. bylo skončeno podle ustanovení § 819 OZO a § 174
nesporného patentu, považuje dovolací soud závěr odvolacího soudu, že
pozůstalostní řízení po zůstaviteli bylo skončeno odevzdáním předmětných
nemovitostí J. T.-T., za správný, s tím, že námitky dovolatele ohledně
dědických přihlášek F. S. a F. J. S. nejsou způsobilé zpochybnit správnost
takto učiněného závěru odvolacího soudu, a tedy přivodit pokračování
pozůstalostního řízení projednávaného ve dvacátých letech dvacátého století.
Namítá-li Ing. F. S., že dědická žaloba by nemohla být úspěšná, protože J.
T.-T. nikdy platně nenabyla vlastnické právo ke S. fideikomisu, pak přehlíží,
že otázka, kdy se dědic stal vlastníkem věci náležející do dědictví podle
příslušných ustanovení OZO, byla opakovaně řešena v judikatuře dovolacího
soudu, a to tak, že podle § 797 a § 819 OZO se tak stalo teprve odevzdáním
dědictví na základě odevzdací listiny soudu (srov. například právní názor
vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3.4.1930, sp. zn. Co I 1/30,
uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky z
let 1919-1948 pod č. 9789, ročník 1930; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
26.2.1998, sp. zn. 3 Cdon 476/96, uveřejněném v časopise Ad Notam pod č. 4,
ročník 1998; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.1997, sp. zn. 2 Cdon
1138/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 1998;
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2003, sp. zn. 22 Cdo 2472/2002, nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2004, sp. zn. 22 Cdo 2285/2003).
Poukazuje-li dovolatel dále na „nepřezkoumatelnost usnesení odvolacího soudu“ z
důvodu „absentujícího řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení
věci“ a namítá-li, že „nemohlo dojít k platnému vydržení vlastnického práva k
vydané pozůstalosti“ z důvodu, že „J. T.-T. si musela být vědoma, že
pozůstalost po zůstaviteli jí byla vydána bez právního důvodu“, uplatnil tím
jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a
v dovolacím řízení nelze ani pro tento nedostatek pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání Ing. F. S. podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu