21 Cdo 2569/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D. v právní věci žalobce Ing. V. A., MBA, zastoupeného JUDr. Janou
Kudrnovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Na
Hradbách č. 119/3, proti žalované Advanced World Transport a.s. se sídlem v
Ostravě - Moravské Ostravě, Hornopolní č. 3314/38, IČO 47675977, zastoupené
Mgr. Viktorem Zelinkou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě,
Českobratrská č. 2227/7, o 2.291.142,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 185 C 53/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. února 2015 č.j. 16 Co 178/2014-202, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 1.8.2013 domáhal,
aby mu žalovaná zaplatila 2.291.142,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1.8.2013
do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že podle "pracovní/manažerské
smlouvy ze dne 28.2.2011" byl zaměstnán u žalované jako ředitel pro rozvoj
obchodu a že v pracovní smlouvě byla "sjednána konkurenční doložka se sjednanou
dobou zákazu konkurence v trvání 6 měsíců", v níž se žalovaná zavázala
poskytnout mu "peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku
zaměstnance za každý měsíc trvání plnění závazku zaměstnance" splatné v termínu
výplaty zaměstnavatele sedmého měsíce následujícího po ukončení pracovního
poměru. Pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 12.12.2012 a
žalobce obdržel dne 11.12.2012 od žalované "odstoupení od konkurenční doložky"
bez uvedeného důvodu. Žalobce svůj závazek z konkurenční doložky dodržel, neboť
od 13.12.2012 až do 30.6.2013 byl nezaměstnaný, nevyvíjel žádnou podnikatelskou
činnost a ani nebyl "registrován na Úřadu práce" a dne 25.6.2013 se dovolal
neplatnosti "odstoupení konkurenční doložky učiněné žalovanou z důvodu absence
uvedení důvodu odstoupení a z důvodu šikanózního zneužití práva zaměstnavatele,
neboť odstoupení bylo učiněno v poslední den trvání pracovního poměru",
žalovaná mu však peněžité vyrovnání ve výši šestinásobku jeho průměrného
měsíčního výdělku (částku 2.291.142,- Kč) odmítá vyplatit.
Žalovaná namítala, že od konkurenční doložky odstoupila platně, neboť v
pracovní smlouvě byla možnost odstoupit od konkurenční doložky sjednána, a
poukázala na to, že "zákoník práce, kterým se pracovní smlouva řídí, obsahuje
odlišnou právní úpravu konkurenční doložky oproti zákonu č. 65/1965 Sb.", jeho
úprava je dispozitivní a ani zákoník práce, ani občanský zákoník, kterým se
úprava odstoupení od smlouvy řídí, v "žádném svém ustanovení nepodmiňuje
možnost odstoupení od konkurenční doložky uvedením důvodů, které k tomu
účastníky opravňují". Odstoupením od smlouvy se žalovaná "vzdala ochrany svých
zájmů, k jejichž ochraně konkurenční doložka slouží", přiznala žalobci odstupné
a umožnila mu tak hledání nového zaměstnání bez omezení. Žalovaná přitom
"neměla v případě žalobce objektivní možnost odstoupit od konkurenční doložky
dříve, protože o zrušení pracovního místa žalobce bylo rozhodnuto teprve
opatřením představenstva žalované č. 6/2012, které bylo projednáno odborovou
organizací až 11.12.2012", a téhož dne byla sjednána dohoda o ukončení
pracovního poměru; nemohlo tedy jít o šikanózní výkon práva a "poškození"
žalobce. Podle žalované byla konkurenční doložka neplatná, protože obsahovala
ujednání o zkušební době, a žalovaná se této neplatnosti řádně a včas dovolala.
Žalobce navíc svůj závazek nedodržel, když byl v rozhodném období "členem a
místopředsedou představenstva" společnosti AWT Čechofracht a.s.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17.6.2014 č.j. 185 C 53/2013-124 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 265.326,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Kudrnové, Ph.D. Z provedeného
dokazování dovodil, že účastníci uzavřeli pracovní smlouvu, v níž byla sjednána
jednak zkušební doba v délce tří měsíců, jednak konkurenční doložka, od které
mohl zaměstnavatel "odstoupit kdykoliv po dobu trvání pracovního poměru
zaměstnance, a to z jakéhokoliv důvodu nebo i bez udání důvodu". Podle soudu
prvního stupně byla konkurenční doložka sice sjednána neplatně, protože k ní
došlo ve zkušební době, avšak její relativní neplatnosti se nemůže žalovaná
dovolat, neboť ji "sama způsobila tím, že pracovní smlouvu žalobci předložila".
Odstoupení od konkurenční doložky ze strany žalované posoudil jako neplatné,
neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je neplatné "odstoupení
od konkurenční doložky ve stejný den jako rozvázání pracovního poměru, neboť
výrazně znevýhodňuje zaměstnance", důvody odstoupení musí být v konkurenční
doložce výslovně uvedeny a tyto závěry jsou aplikovatelné též na rozvázání
pracovního poměru žalobce dohodou. Vzhledem k tomu, že se nedopustil
"konkurenčního jednání v rozhodném období", když žalovaná a společnost AWT
Čechofrakt a.s. jsou "vlastněny stejnou společností", a že byl členem
představenstva společnosti AWT Čechofrakt a.s již v době, kdy byl zaměstnancem
žalované, žalobce "podmínky konkurenční doložky splnil" a náleží mu požadované
plnění.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24.2.2015 č.j. 16
Co 178/2014-202 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů 351.478,- Kč k rukám advokáta Mgr. Viktora Zelinky. Dovodil,
že konkurenční doložka nebyla platně sjednána a že žalovaná se relativní
neplatnosti včas a řádně dovolala, když její neplatnost nebyla způsobena
výlučně žalovanou, nýbrž "opomenutím" obou účastníků. Právo žalované namítnout
neplatnost konkurenční doložky nebylo ani promlčeno, protože promlčecí lhůta
začala běžet až ode dne skončení pracovního poměru, tedy ode dne 12.12.2012,
neboť od tohoto dne mohl být nárok plynoucí z konkurenční doložky uplatněn
poprvé, a žalovaná uplatnila vůči žalobci námitku neplatnosti konkurenční
doložky doručením dopisu dne 20.1.2014 na adresu jeho trvalého bydliště.
Žalobce navíc neprokázal, že by mu jednáním žalované vznikla škoda ve smyslu
ustanovení § 19 odst. 2 zákoníku práce, když mu žalovaná "ještě před skončením
pracovního poměru dala najevo, že odstupuje od konkurenční doložky, tedy že se
necítí být touto konkurenční doložkou vázána", a není tak dána příčinná
souvislost mezi neplatnou dohodou o konkurenční doložce a žalobcem tvrzenou
škodou a za těchto okolností nemůže být ani uplatnění námitky neplatnosti
konkurenční doložky žalovanou v rozporu s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první
řadě, že ustanovení § 20 zákoníku práce není možné vykládat tak, že by se
neplatnosti nemohl dovolat ten, kdo ji "výlučně sám způsobil", ale je třeba
přihlédnout k postavení účastníků smlouvy, k tomu, kdo návrh smlouvy předložil
a komu je neplatný právní úkon prospěšný. Protože znění konkurenční doložky
zformuloval zaměstnavatel, nemůže se žalovaná dovolat její neplatnosti, a
ujednání o konkurenční doložce je platné. Žalobce dále nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu ani v tom, že promlčecí lhůta pro vznesení námitky neplatnosti
konkurenční doložky začala běžet až ode dne skončení pracovního poměru, a
dovozuje, že promlčecí lhůta pro vznesení námitky neplatnosti konkurenční
doložky počíná běžet již okamžikem jejího sjednání. Podle žalobce mu námitka
žalované o neplatnosti konkurenční doložky byla doručena neúčinně, protože
součástí přípisu obsahujícího námitku neplatnosti odstoupení od konkurenční
doložky, který žalobce zaslal žalované, byla i plná moc zástupkyně žalobce a
žalovaná tak námitku neplatnosti měla doručit zástupkyni žalobce; doručení
písemnosti žalobci je za těchto okolností právně bezvýznamné a s ohledem na to
bylo právo žalované namítat neplatnost konkurenční doložky promlčeno. Konečně
žalobce namítá, že žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy, když odstoupila
od konkurenční doložky, přestože se mohla dovolat neplatnosti konkurenční
doložky a této neplatnosti se dovolala "až po řádném dodržení zákazu konkurence
zaměstnancem". Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak,
že žalobě vyhoví, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že "dovolání není přípustné, neboť žalobce se veskrze domáhá
přehodnocení skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem", a že v otázce
uplatnění neplatnosti konkurenční doložky se ztotožňuje s odvolacím soudem.
Argumentace žalobce judikaturou soudů je dle žalované nepřiléhavá a nelze ji na
daný konkrétní případ aplikovat. K námitce žalobce o neúčinnosti doručení
námitky neplatnosti konkurenční doložky žalovaná uvedla, že ustanovení § 334
odst. 5 zákoníku práce "nezbavuje zaměstnavatele možnosti doručit písemnost jen
zaměstnanci" a pro řádné doručování je postačující, aby se doručovaná písemnost
dostala do sféry adresáta, k čemuž v daném případě došlo. Žalovaná současně
poukazuje na to, že žalobci dala opakovaně najevo, že "ji konkurenční doložka
nezavazuje", a že proto žalobce nemohl být v dobré víře, že je konkurenční
doložkou vázán; dokládá to rovněž tím, že žalobce žalovanou vyzval k plnění 6
týdnů před splatností závazku, tedy v době, kdy nemohl vědět, zda žalovaná svůj
závazek splní. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl,
případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době
projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č.
293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že
žalobce pracoval u žalované na základě pracovní/manažerské smlouvy ze dne
28.2.2011 jako ředitel pro rozvoj obchodu, že ve smlouvě byla sjednána zkušební
doba v trvání tří měsíců a že v čl. 10 této smlouvy byla dohodnuta konkurenční
doložka, v níž bylo sjednáno, že zaměstnavatel od ní může odstoupit "kdykoliv
po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance, a to z jakéhokoliv důvodu i bez
udání důvodu". Dne 11.12.2012 bylo žalobci doručeno odstoupení od konkurenční
doložky ze strany žalované a následně byla žalobci předložena výpověď z
pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce spolu s nabídkou dohody o
ukončení pracovního poměru, kterou žalobce přijal, a pracovní poměr účastníků
byl dohodou ukončen ke dni 12.12.2012. Dopisem ze dne 21.6.2013 se žalobce
dovolal (prostřednictvím své zástupkyně) neplatnosti odstoupení od konkurenční
doložky a vyzval žalovanou k úhradě peněžitého vyrovnání ve výši 2.291.142,-
Kč. Žalovaná žalobcův požadavek odmítla a dopisem ze dne 10.1.2014, který byl
žalobci doručen dne 20.1.2014 na adresu jeho trvalého pobytu, uplatnila vůči
žalobci námitku neplatnosti konkurenční doložky pro její rozpor se zákonem.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné
(mimo jiné) vyřešení právních otázek, jaké jsou předpoklady pro závěr, že
neplatnost dvoustranného právního úkonu způsobil (z hlediska ustanovení § 20
zákoníku práce) sám jen jeden z jeho účastníků pracovního poměru, a od kdy
začíná běžet promlčecí lhůta k uplatnění neplatnosti konkurenční doložky.
Vzhledem k tomu, že tyto otázky hmotného práva nebyly v rozhodování dovolacího
soudu dosud vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobce je
podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
předmětem sporu je posouzení platnosti konkurenční doložky sjednané v pracovní/
manažerské smlouvě účastníků ze dne 28.2.2011 - podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007
Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.,
a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č.
306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009
Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 31.3.2011 (dále jen zák. práce") a subsidiárně též
(srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.) podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988
Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č.
87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995
Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č.
91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb.,
č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001
Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č.
320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č.
37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č.
57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006
Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č.
306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 285/2009
Sb., č. 155/2010 Sb. a č. 28/2011 Sb., tedy občanského zákoníku ve znění
účinném do 24.5.2011 (dále jen "obč. zák.").
Byla-li sjednána dohoda, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu
po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné
činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která
by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí dohody závazek zaměstnavatele,
že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši
průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku; peněžité vyrovnání
je splatné pozadu za měsíční období, pokud se účastníci nedohodli na jiné době
splatnosti (srov. § 310 odst. 1 zák. práce). Dohodu podle ustanovení § 310
odst. 1 zák. práce může zaměstnavatel se zaměstnancem uzavřít, jestliže to je
možné od zaměstnance spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací,
poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v
zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v ustanovení
§ 310 odst. 1 zák. práce by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho
činnost; jestliže byla se zaměstnancem sjednána zkušební doba, je možné dohodu
uzavřít nejdříve po uplynutí zkušební doby, jinak je dohoda neplatná (srov. §
310 odst. 2 zák. práce).
Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu, považuje se právní úkon za platný,
pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá (srov. § 20
větu první zák. práce). Neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil
(srov. § 20 větu druhou zák. práce).
Neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost
nezpůsobil výlučně sám; vznikne-li zaměstnanci následkem takového neplatného
právního úkonu škoda, je zaměstnavatel povinen ji nahradit (srov. § 19 odst. 2
zák. práce).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že je neplatná dohoda o konkurenční doložce,
která byla uzavřena dříve, než uplynula účastníky pracovního poměru (ve smyslu
ustanovení § 35 zák. práce) sjednaná zkušební doba. Neplatnost dohody o
konkurenční doložce podle ustanovení § 310 odst.2 části věty za středníkem zák.
práce však nenastává bez dalšího (absolutně). Dohoda o konkurenční doložce se
považuje - navzdory vadě, která způsobuje její neplatnost - za platný právní
úkon, pokud se neplatnosti - jak je nepochybné z ustanovení § 20 věty první
zák. práce - nedovolá ten, kdo je k takovému jednání oprávněn (legitimován).
Právní podstata této relativní neplatnosti spočívá v tom, že k neplatnosti
právního úkonu se nepřihlíží a že se tedy právní úkon pokládá za platný, dokud
se neplatnosti nedovolá ten, kdo je k tomu oprávněn (legitimován); dovolal-li
se však neplatnosti ten, kdo je k tomu oprávněn (legitimován), nastává
neplatnost právního úkonu s účinky ex tunc (od počátku).
K dovolání se relativní neplatnosti je oprávněn (legitimován) ten, kdo je
právním úkonem dotčen (ve svých právech a povinnostech vyplývajících z právního
úkonu) a kdo (současně) neplatnost nezpůsobil sám. Relativní neplatnost
uplatňuje ten, kdo je k ní oprávněn (legitimován), proti účastníkům (druhému z
účastníků) dotčeného právního úkonu, a to buď za řízení před soudem nebo jiným
orgánem (v žalobě nebo jiném úkonu adresovaném soudu nebo jinému orgánu), nebo
i mimo rámec takového řízení (mimosoudně). Kdyby relativní neplatnost uplatnil
někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn (legitimován), k neplatnosti právního úkonu se
nepřihlíží a právní úkon se (nadále) považuje za platný.
Při posouzení otázky, zda některý z účastníků smlouvy (dohody) sjednané v
pracovněprávních vztazích sám způsobil její neplatnost, nelze vycházet bez
dalšího (automaticky) ze závěru, že u dvoustranného právního úkonu jeho
neplatnost nemohl (vůbec) způsobit jen jeden z jeho účastníků, když ke smlouvě
(dohodě) je třeba vždy projevů vůle obou stran, neboť v takovém případě by se
institut relativní neplatnosti u smluv (dohod) nemohl uplatnit již na základě
argumentu, že bez souhlasné vůle účastníků nemohlo ke smlouvě (dohodě) dojít a
že tedy již jejím samotným uzavřením spoluzpůsobily neplatnost smlouvy (dohody)
vždy obě strany (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 24.2.2000 sp. zn. 20 Cdo 934/98), ačkoliv právní úprava obsažená v
ustanovení § 20 zák. práce se nepochybně vztahuje také (a především) na
dvoustranné právní úkony. Ke způsobení neplatnosti dvoustranného právního úkonu
tedy nemůže dojít v důsledku pouhé účasti na uzavření smlouvy. V případě, že
smlouva (dohoda) je postižena důvodem neplatnosti, je třeba se vždy - s
přihlédnutím k okolnostem případu - zabývat tím, jak se účastníci konkrétně
(fakticky) podíleli na utváření jejích obsahových náležitostí, zejména, kdo z
nich a jak se "přičinil" o to, že smlouva (dohoda) byla postižena vadou, která
způsobuje její neplatnost. Ten, jehož účast na smlouvě (dohodě) spočívala v
pouhém přijetí návrhu (oferty) druhého účastníka, tedy nemohl způsobit
(spoluzpůsobit) neplatnost uzavřené smlouvy (dohody).
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že neplatnost dohody o konkurenční
doložce sjednané v pracovní/manažerské smlouvě ze dne 28.2.2011, spočívající v
porušení ustanovení § 310 odst.2 věty druhé zák. práce, byla způsobena
"opomenutím" obou účastníků. Odvolací soud se však nezabýval tím, který z
účastníků vůbec sjednání dohody o konkurenční doložce ještě před uplynutím
zkušební doby navrhl a jak se účastníci konkrétně (fakticky) podíleli na tom,
že v jejich pracovní/manažerské smlouvě ze dne 28.2.2011 vůbec byla obsažena (v
rozporu s ustanovením § 310 odst.2 věty druhé zák. práce) dohoda o konkurenční
doložce. Závěr o tom, že neplatnost dohody o konkurenční doložce nezpůsobila
sama žalovaná, je proto (zatím) předčasný.
Právo dovolat se relativní neplatnosti pracovněprávního úkonu se promlčuje ve
tříleté objektivní promlčecí lhůtě (§ 329 odst. 1 zák. práce, § 100 odst. 2
obč. zák.), která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč.
zák.), tedy kdy poprvé mohla být neplatnost uplatněna u účastníků (druhého z
účastníků) dotčeného právního úkonu.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v
zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva
oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však
být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu
námitkou promlčení. Právo oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však
prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Dohoda o konkurenční doložce se sice sjednává za trvání pracovního poměru
zaměstnavatele a zaměstnance, avšak - jak vyplývá z jejího smyslu a účelu -
vždy pro dobu po skončení pracovního poměru, neboť závazek zaměstnance, že se
po určitou dobu zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s
předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu,
a závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání,
vznikají a ve vztazích mezi účastníky se mohou uplatnit vždy až po skončení
jejich pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že podstatou institutu promlčení je
oslabení možnosti přiznání práva soudem, protože nebylo uplatněno ve stanovené
lhůtě, je pojmově vyloučeno, aby běh objektivní promlčecí lhůty k uplatnění
práva dovolat se relativní neplatnosti dohody o konkurenční doložce podle
ustanovení § 101 obč. zák. mohl započít ještě předtím, než vůbec vznikla práva
a povinnosti z konkurenční doložky, a aby tedy běh této promlčecí lhůty mohl
skončit ještě dříve, než došlo k rozvázání pracovního poměru. Nejvyšší soud ČR
proto dospěl k závěru, že běh promlčecí lhůty k uplatnění relativní neplatnosti
dohody o konkurenční doložce začíná běžet teprve dnem následujícím po dni,
kterým skončil pracovní poměr účastníků. Dospěl-li tedy v projednávané věci
odvolací soud k závěru, že dovolání se relativní neplatnosti dohody účastníků o
konkurenční doložce učinila žalovaná ještě před uplynutím promlčecí lhůty, je
toto jeho rozhodnutí v souladu se zákonem.
V průběhu řízení před soudy vyšlo najevo, že žalovaná uplatnila vůči žalobci
námitku neplatnosti konkurenční doložky dopisem ze dne 10.1.2014, který byl dne
20.1.2014 doručen žalobci (na adresu jeho trvalého bydliště). Žalobce namítá,
že v té době byl zastoupen advokátkou, a že proto listina měla být doručena
jeho zástupkyni.
Zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem (srov. § 22
odst.1 větu první obč. zák.). Zastoupení vzniká (též) na základě plné moci,
udělené fyzické nebo právnické osobě; vůči jiné osobě je udělení plné moci
účinné, jestliže se o něm dozvěděla.
Zvolil-li si zaměstnanec zástupce a dozvěděl-li se zaměstnavatel o udělení plné
moci, vyplývá z právní povahy zastoupení v pracovněprávních vztazích rovněž to,
že zaměstnavatel činí své pracovněprávní úkony adresované zaměstnanci vůči jeho
zástupci, jestliže zaměstnanec svému zástupci udělil obecnou (generální) plnou
moc, která zástupce opravňuje ke všem právním úkonům, nebo zvláštní (speciální)
plnou moc, která zástupce opravňuje k přijímání písemností od zaměstnavatele.
Nicméně, doručil-li zaměstnavatel písemnost zaměstnanci a zaměstnanec
doručovanou písemnost řádně převzal, je projev vůle v písemnosti obsažený vůči
němu účinný, i kdyby nebyl doručen (také) jeho zástupci, jestliže takovým
postupem zaměstnanci nevznikla na jeho právech žádná újma.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu
soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu