21 Cdo 258/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně R. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému p. r. Z.
G., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru
dohodou a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 27 C
95/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.
ledna 2002, č.j. 18 Co 568/2001-45, takto :
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se (žalobou podanou u soudu dne 30.6.2000 a posléze změněnou
se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že rozvázání
pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovaným dohodou ze dne 14.1.2000 je
neplatné, a aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 60.323,50
Kč s „přísl. 11%“ ode dne 16.2.2000 do zaplacení (z toho 48.852,- Kč na náhradě
mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za „3-měsíční výpovědní dobu“,
8.141,90 Kč na náhradě mzdy za nevyčerpanou dovolenou a 3.329,60 Kč na
nedoplatku odstupného). Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 12.1.2000 jí bylo
oznámeno J. J., vedoucím organizační složky žalovaného, u něhož pracovala na
základě pracovní smlouvy ze dne 1.12.1998 jako asistentka, uzavření organizační
složky na území ČR a z toho vyplývající skončení pracovního poměru ke dni
31.1.2000 s tím, že „skončení pracovního poměru s 3-měsíční výpovědní dobou
nepřipadá v úvahu“, neboť „organizační složka se ruší okamžitě“. Pod psychickým
tlakem ze strany vedoucího organizační složky podepsala nejdříve dohodu o
rozvázání pracovního poměru ze dne 12.1.2000, v níž byl uveden důvod skončení
pracovního poměru a závazek žalovaného k výplatě odstupného 1600 DM, a posléze
dohodu ze dne 14.1.2000, kde již není uveden žádný důvod skončení pracovního
poměru ani odstupné. Protože k podpisu dohody o skončení pracovního poměru ze
dne 14.1.2000, podle níž měl pracovní skončit ke dni 31.1.2000, byla donucena,
uplatňuje podle ustanovení § 64 zák. práce u soudu neplatnost této dohody; jde
„o neplatný právní úkon učiněný v tísni a pod nátlakem podle ustanovení § 242
odst. 1 písm. a), b), c) zák. práce“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8.3.2001, č.j. 27 C 95/2000-24,
žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 11.471.50 Kč „čistého“ s 11% úrokem
od 16.2.2000 do zaplacení, zamítl žalobu na určení, že rozvázání pracovního
poměru mezi žalobkyní a žalovaným dohodou ze dne 14.1.2000 je neplatné, a na
zaplacení částky 48.852,- Kč s „požadovaným příslušenstvím z této částky“ a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech „právního
zastoupení“ 6.840,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. Č. a že žalovaný je povinen
zaplatit čs. státu „na účet“ Obvodního soudu pro Prahu 1 na soudním poplatku
500,- Kč. Vycházeje z toho, že v řízení nebylo mezi účastníky sporným, že
pracovní poměr žalobkyně u žalovaného měl skončit na základě dohody ze dne
14.1.2000 ke dni 31.1.2000, a z toho, že žaloba na určení neplatnosti rozvázání
pracovního poměru touto dohodou byla žalobkyní podána u soudu až dne 30.6.2000,
dospěl k závěru, že rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 31.1.2000 je
účinné, neboť dvouměsíční lhůta k podání žaloby podle ustanovení § 64 zák.
práce uplynula již dnem 31.3.2000; proto neprovedl ani navrhovaný „účastnický
výslech“ žalobkyně. Jako nedůvodný posoudil také žalobkyní uplatněný nárok na
náhradu mzdy za tříměsíční výpovědní lhůtu ve výši 48.852,- Kč, který
odvozovala z ustanovení § 63 a § 61 zák. práce. Protože žalovaný dlužil
žalobkyni na odstupném 3.329,60 Kč a na náhradě mzdy za nevyčerpanou dovolenou
8.141,90 Kč a žalovaný oba nároky co do důvodu i výše uznal, soud prvního
stupně nároky v celkové výši 11.471,50 Kč s příslušenstvím žalobkyni přiznal.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.1.2002,
č.j. 18 Co 568/2001-45, rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavých výrocích o
věci samé“ (tj. ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru dohodou ze dne 14.1.2000 a na zaplacení částky
48.852,- Kč s příslušenstvím) a ve výroku o nákladech řízení a soudním poplatku
potvrdil a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího
řízení. Po doplnění dokazování odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
dovodil, že, jestliže žalobkyně nepodala v dvouměsíční lhůtě podle ustanovení §
64 zák. práce, počítané ode dne, kdy měl její pracovní poměr u žalovaného podle
dohody skončit, u soudu žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního
poměru, má se zato, že rozvázání pracovního poměru dohodou ze dne 14.1.2000 ke
dni 31.1.2000 bylo provedeno platně a účinně. Další dokazování k otázce
nedostatku svobodné vůle žalobkyně k rozvázání pracovního poměru dohodou,
včetně jejího výslechu jako účastnice řízení, považoval odvolací soud za
nadbytečné. Nesouhlasil s žalobkyní podaným výkladem ustanovení § 64 zák.
práce, že „měla nárok na posunutí této lhůty o výpovědní dobu“, s odůvodněním,
že u dohody o rozvázání pracovního poměru není žádná výpovědní lhůta zákonem
předepsána; zdůraznil, že podstatou dohody o rozvázání pracovního poměru je,
že pracovní poměr skončí na základě výslovného ujednání účastníků tím dnem,
který je v této dohodě uveden. Za správný považoval i závěr soudu prvního
stupně, že žalobkyni nenáleží nárok na náhradu mzdy, který odvozovala z
neplatného rozvázání pracovního poměru dohodou.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř., žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že
„proběhlé soudní řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci“, a že „rozhodnutí současně spočívá na nesprávném právním
posouzení věci“; tím uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a písm. b) o.s.ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z
neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť v řízení nebylo postupováno v
souladu s ustanovením § 120 o.s.ř., když nebyl proveden navrhovaný důkaz
výslechem žalobkyně, jímž chtěla objasnit neplatnost dohody o rozvázání
pracovního poměru a prokázat, že žalovaný jednal z pozice zaměstnavatele
nátlakově, a když nebyly připuštěny a hodnoceny ani žalobkyní předložené
listiny k prokázání tohoto jejího tvrzení. Závěr soudů, že „v řízení nebylo
mezi účastníky sporným, že pracovní poměr na základě předmětné dohody měl
skončit ke dni 31.1.2000“, považuje za nepravdivý a zkreslený. Připomíná, že od
samotného počátku nesouhlasila s tím, aby její pracovní poměr skončil ke dni
31.1.2000, že od počátku ledna 2000, kdy jí zaměstnavatel oznámil organizační
změny a skončení pracovního poměru, až do dne podání žaloby 30.6.2000 „se
snažila“, aby s ní byl pracovní poměr skončen výpovědí ze strany zaměstnavatele
z organizačních důvodů podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, že
vždy „i v rámci soudního řízení“ namítala, že „pracovní poměr neměl skončit ke
dni 31.1.2000, nýbrž až ke dni 30.4.2000“, neboť „od 1.2.2000 měla běžet
3-měsíční výpovědní lhůta zahrnující měsíce únor, březen, duben“. Žalobkyně
dále namítá, že soudy nesprávně vyložily ustanovení § 64 zák. práce v otázce,
„kdy počíná (kterým dnem) běžet dvouměsíční lhůta k uplatnění neplatnosti
rozvázání pracovního poměru“. Podle jejího názoru pracovní poměr vždy končí
uplynutím zákonné výpovědní lhůty (v daném případě „3-měs. výpovědní doby, jak
stanoví zákoník práce v případě ukončení pracovního poměru z organizačních
důvodů“), a to i tehdy, je-li v dohodě o skončení pracovního poměru uvedena
jiná (nesprávná) doba jeho skončení; soudy měly posoudit ukončení pracovního
poměru „nikoliv podle pojmenování dohody o skončení pracovního poměru, ale
podle úmyslu, jež měl zaměstnavatel se žalovanou“. Protože za den, kdy měl její
pracovní poměr skončit, považuje den 30.4.2000, dovozuje, že zákonná
dvouměsíční lhůta k podání žaloby u soudu skončila dnem 30.6.2000 a že žaloba
byla podána včas. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil
a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé („v zamítavých výrocích“)
potvrzen.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to
již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci
samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně v dovolání - mimo jiné - namítá, že soudy nesprávně vyložily
ustanovení § 64 zák. práce „v otázce, kdy počíná (kterým dnem) běžet
dvouměsíční lhůta k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru“. Podle
jejího názoru „pracovní poměr neměl skončit ke dni 31.1.2000, nýbrž až ke dni
30.4.2000“, neboť „od 1.2.2000 měla běžet 3-měsíční výpovědní lhůta zahrnující
měsíce únor, březen, duben“, a „zákonná dvouměsíční lhůta k podání žaloby u
soudu skončila dnem 30.6.2000“.
Podle ustanovení § 64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru
výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak
zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou
měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Bylo-li právo
podle ustanovení § 64 zák. práce uplatněno po uplynutí stanovené lhůty,
přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. § 261
odst. 4 zák. práce).
Z ustanovení § 64 a § 261 odst. 4 zák. práce vyplývá, že neplatnost právního
úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve
zkušební době nebo dohodou uplatňují zaměstnanec nebo zaměstnavatel žalobou
podanou u soudu. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby
nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního
poměru, musí podat žalobu o určení jeho neplatnosti nejpozději ve lhůtě dvou
měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Byla-li žaloba
podána opožděně, soud ji zamítne, i kdyby šlo skutečně o neplatný právní úkon.
Počátek běhu lhůty k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru váže
ustanovení § 64 zák. práce ke dni, „kdy měl pracovní poměr skončit tímto
rozvázáním”. V případě dohody o rozvázání pracovního poměru, která je jedním ze
způsobů skončení pracovního poměru (srov. § 42 odst. 1 zák. práce), je začátek
běhu této lhůty shodný s tím dnem, který byl sjednán jako den skončení
pracovního poměru, protože s tímto dnem zákon (srov. § 43 odst. 1 zák. práce )
spojuje skončení pracovního poměru. Událostí, od níž lhůta k uplatnění
neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou počíná, je - jak vyplývá z výše
uvedeného - den, „kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním”, a nikoli -
jak nesprávně dovozuje dovolatelka - až „den, kdy uplynula zákonná výpovědní
lhůta“.
Dvouměsíční lhůta podle ustanovení § 64 zák. práce je lhůtou prekluzívní
(propadnou) a současně jde o lhůtu hmotněprávní (§ 261 zák. práce). To znamená,
že účastník, který uplatňuje neplatnost rozvázání pracovního poměru, musí
uplatnit svůj nárok žalobou u soudu tak, aby žaloba došla na soud nejpozději v
poslední den lhůty; na rozdíl od lhůt procesních tedy nepostačuje, aby žaloba
byla v poslední den lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji soudu doručit
(například držiteli poštovní licence). Není-li nárok uplatněn včas, tedy
alespoň v poslední den lhůty podle ustanovení § 64 zák. práce, právo na určení
neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká a
rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo neplatné, je účinné. Po marném
uplynutí dvouměsíční lhůty se tedy soud již nemůže zabývat posouzením otázky
platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li
neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným
rozhodnutím soudu, musí soud (i v případném jiném řízení mezi účastníky)
vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov.
například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968, sp.zn. 6 Cz 5/68,
uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969,
rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28.5.1980, sp.zn. 6 Cz 8/80,
uveřejněný pod č. 43 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, a
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.3.1997, sp.zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný
pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Odvolací soud (i soud prvního stupně) - jak vyplývá z odůvodnění jejich
rozsudků - věc posoudily v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou
soudů a ani dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně. Z uvedeného
vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska dovolatelkou uplatněné
právní otázky [výkladu ustanovení § 64 zák. práce „v otázce, kdy počíná (kterým
dnem) běžet dvouměsíční lhůta k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního
poměru“] po právní stránce zásadní význam.
Žalobkyně v projednávané věci rovněž (kromě výše uvedených námitek proti
právnímu posouzení věci) namítá, že „v řízení nebylo postupováno v souladu s
ustanovením § 120 o.s.ř.“, neboť nebyl proveden navrhovaný důkaz výslechem
žalobkyně ani důkaz listinami, jimiž „chtěla objasnit neplatnost dohody o
rozvázání pracovního poměru a prokázat, že žalovaný jednal z pozice
zaměstnavatele nátlakově“.
V posuzovaném případě odvolací soud (i soud prvního stupně, jehož závěry
převzal) založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru dohodou ze dne 14.1.2000 na závěru, že dvouměsíční
lhůta podle ustanovení § 64 zák. práce, počítaná ode dne, který byl sjednán
jako den skončení pracovního poměru, tj. ode dne 31.1.2000, uplynula dnem
31.3.2000 a že po marném uplynutí této lhůty se soud již nemůže zabývat
posouzením otázky platnosti dohody o rozvázání pracovního poměru mezi
účastníky; uvedený závěr byl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Za této situace se dovolací soud námitkou žalobkyně, že nebyly provedeny
navrhované důkazy (výslech žalobkyně a důkaz listinami), jimiž „chtěla objasnit
neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru a prokázat, že žalovaný jednal
z pozice zaměstnavatele nátlakově“, která (kdyby byla důvodná) by mohla
představovat vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
nemohl zabývat. Případná existence této dovolatelkou tvrzené vady by totiž sama
o sobě nemohla přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí,
neboť nemá bezprostřední vztah k důvodům, na nichž bylo napadené rozhodnutí
založeno.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti dohody
o skončení pracovního poměru ze dne 14.1.2000 a na náhradu mzdy z neplatného
rozvázání pracovního poměru ve výši 48.852,- Kč s příslušenstvím, nemá po
právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani
podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky
proto dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů
řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16.července 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu