21 Cdo 2581/2009

21 Cdo 2581/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce R. Š., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Bergmannem, advokátem se sídlem v

Hořicích v Podkrkonoší, Nám. Jiřího z Poděbrad č. 226, proti žalované České

republice - Vězeňské službě České republiky v Praze 4, Nuslích, Soudní č.

1672/1a, IČ 00212423, zastoupené JUDr. Pavlem Moníkem, advokátem se sídlem v

Hradci Králové, Střelecká č. 672, o 508.800,- Kč, vedené u Okresního soudu v

Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 37/2007, o dovolání žalované proti rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2008, č.j. 21 Co

430/2008-66, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci

Králové k dalšímu řízení.

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila vedle již vyplacené základní

náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 127.200,- Kč další částku

508.800,- Kč jako zvýšení základní výše odškodnění na pětinásobek. Žalobu

odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze

dne 1.10.1996 ve funkci referenta majetkové správy. Dne 18.3.2004 utrpěl

pracovní úraz pádem ze žebříku na zem, při kterém utrpěl zlomeninu dvou

obratlů, rozdrcení levé paty a poranění levé části obličeje. Od 18.3.2004 do

19.12.2005 byl v pracovní neschopnosti, poté s ním žalovaná rozvázala pracovní

poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce, a od té doby

je evidován u Úřadu práce Jičín, detašované pracoviště v Hořicích. Žalovaná

uznala svou odpovědnost za pracovní úraz a žalobci poskytla náhradu za ztrátu

na výdělku za dobu pracovní neschopnosti, náhradu za ztrátu na výdělku po

skončení pracovní neschopnosti, jakož i náhradu bolestného a náhradu za ztížení

společenského uplatnění odpovídající bodovému ohodnocení ve výši 1060 bodů.

Podle názoru žalobce jsou však u něj splněny podmínky pro „zvýšení bodového

ohodnocení“ ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3

vyhlášky č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění

(dále též jen „vyhlášky“), neboť v důsledku pracovního úrazu s trvalými

následky je velice podstatně omezen ve všech činnostech a zájmech běžných pro

člověka jeho věku; zdůrazňuje, že pracovní úraz utrpěl ve věku 36 let, je

omezen jak v zaměstnání, tak v péči o dům, ve výkonu zahrádkářských prací,

nemůže se aktivně účastnit společenských a kulturních akcí v obci (plesů,

divadel apod.), nemůže vykonávat sportovní činnost, když před úrazem se věnoval

vysokohorské turistice, horolezectví, cykloturistice, lyžování apod. Protože

stále přetrvávají zdravotní obtíže a bolesti, užívá léky pro utišení bolesti.

Zvýšením náhrady za ztížení společenského uplatnění o 508.800,- Kč by tak

„mohly být negativní důsledky určitým způsobem kompenzovány“.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15.4.2008, č.j. 10 C 37/2007-46

žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě

nákladů řízení 14.481,- Kč „k rukám právního zástupce žalovaného“. Soud prvního

stupně i „při vědomí toho, že jde o vysoce citlivou záležitost“, dospěl k

závěru, že nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu

ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť „zapojení žalobce před

úrazem bylo, a to jak kulturní, sportovní i společenské, zcela běžné, bez

výrazných mimořádností“ a jeho „aktivity lze označit jako aktivní trávení

volného času a provozování svých koníčků“, jestliže např. „nikdy nebyl členem

žádného sportovního oddílu, nikdy nepodával nějaké nadprůměrné sportovní

výkony“. Dovodil zároveň, že ani „z pohledu lékařského nebyly zjevně shledány

žádné zvlášť závažné důvody a zvláštní způsob léčby“, neboť lékaři vůbec

nevyužili možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění až o 50%.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26.11.2008,

č.j. 21 Co 430/2008-66 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „v části

výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba do částky 254.400,- Kč“, uložil žalované

povinnost zaplatit žalobci částku 254.400,- Kč, „ve zbývající části výroku I.“,

jej potvrdil, a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů

řízení před okresním ani před krajským soudem“. Odvolací soud převzal jako

správný skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, dospěl však k závěru, že

jsou zde dány důvody pro zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č.

440/2001 Sb. na trojnásobek, „tedy celkovou částku 381.600,- Kč“, neboť sice

„zde mimořádné okolnosti případu absentují a jde více o naplnění zásady

proporcionality“, a proto „nemůže jít o zvýšení výrazné“. Poukázal zejména na

skutečnost, že žalobce byl muž v produktivním věku, otec nezletilých dětí,

zcela zdráv a sportovec, byť pouze rekreační; v současné době je mu přiznán

částečný invalidní důchod s „výrazným omezením ve výběru zaměstnání“, zejména v

oblasti trávení volného času a péče o rodinu se mu život zcela zásadně proměnil

a není pochyb o tom, že jako „muž v produktivním věku a sportovec toto omezení

vnímá velice intenzivně“. Odvolací soud zároveň zdůraznil, že, i když „lékaři

dospěli k závěru, že nejsou dány důvody pro zvýšení ztížení společenského

uplatnění ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb.“, není zde

žádná vazba mezi tímto ustanovením a možností aplikace ustanovení § 7 odst. 3

vyhlášky, neboť soud „může přihlížet i ke skutečnostem, které nemají povahu

ryze medicínskou a přímo s následky poškození zdraví ve smyslu lékařské vědy

nesouvisí a týkají se spíše osoby poškozeného a jeho všech dalších poměrů“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu – do jeho měnícího výroku ve věci samé,

jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 254.400,- Kč - podala

žalovaná dovolání, neboť napadené rozhodnutí „není v souladu s platnou právní

úpravou“. Má za to, že přiznání odškodnění ztížení společenského uplatnění

samotného předpokládá, že „poškozený je omezen v možnostech uplatnit se v

životě a ve společnosti“. Poukazuje na to, že zvýšení bodového ohodnocení škody

na zdraví podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky předpokládá

existenci dalších skutečností, tedy existenci zvlášť těžkých následků škody na

zdraví, a že další zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je

možné, jen jedná-li se o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele.

Podle názoru žalované „okolnosti pro uplatnění zvýšení náhrady podle ust. § 7

odst. 3 vyhlášky je třeba v tomto konkrétním případě vykládat o to přísněji, že

žalobci nebylo přiznáno ani právo na zvýšení bodového ohodnocení škody na

zdraví podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky“. Vzhledem k tomu –

„ačkoli žalovaný nechce nijak zlehčovat zdravotní komplikace žalobce“ - nejsou

dány důvody pro zvýšení odškodnění „ani z důvodu aplikace principu

proporcionality“, neboť „kulturní, sportovní a společenské zapojení žalobce

před úrazem bylo zcela běžné“; návštěvy kulturních zařízení, divadel a plesů

nemohou být také považovány „za něco mimořádného zcela vybočujícího z obvyklého

průměru“, a ani údržba rodinného domu není „nijaká zcela nadstandardní

činnost“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího

soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce zdůraznil, že jeho „zdravotní poškození je takového rázu, že ho zcela

vyloučilo z dalšího zaměstnaneckého uplatnění, podstatně je omezen v osobním,

rodinném i společenském životě a není předpoklad, že by jeho zdravotní stav se

natolik zlepšil, že by se navrátil stav před úrazem z roku 2004“. Jeho omezení

proto nelze vyjádřit jen částkou odpovídající základnímu bodovému ohodnocení.

Proto je přesvědčen, že splňuje podmínky na mimořádné zvýšení náhrady za

ztížení společenského uplatnění podle § 7 vyhl. č. 440/2001 Sb.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek

odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona

č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších

předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti

pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v

ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal

napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§

243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v

dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v §

229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k

jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i

když nebyly v dovolání uplatněny (242 odst. 3 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud

rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalované.

V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že ztížení

společenského uplatnění v příčinné souvislosti s pracovním úrazem žalobce ze

dne 18.3.2004 ohodnotila MUDr. Iva Brůnová posudkem ze dne 13.4.2006 podle

přílohy č. 2 k vyhlášce č 440/2001 Sb. celkem 1060 body (položka 1511 - omezení

pohyblivosti hlezenního kloubu středního stupně - 600 bodů, položka 0740 –

poúrazové omezení hybnosti páteře lehkého stupně – 100 bodů, položka 019 –

traumatické postižení trojklanného nervu – 200 bodů, položka 0392 – deformace

víček – 160 bodů). Ke zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví podle

ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky nedošlo. Žalovaná vyplatila žalobci

částku 127.200,- Kč odpovídající počtu bodů stanovených lékařkou podle

ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky, další zvýšení vyplatit odmítla.

Náhrada za ztížení společenského uplatnění je jedním z dílčích nároků práva na

náhradu škody příslušejících zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo

onemocněl nemocí z povolání. Svojí povahou jde o náhradu imaterielní újmy,

jejíž výše se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském

posudku (§ 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). Představuje jednorázové

odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro

uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho

společenských úkolů.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. odškodnění ztížení

společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v

přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou

trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v

životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských

potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího

vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a

sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví

(dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být

přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v

jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Závěr o konečné výši bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění v

jednotlivých případech pak činí lékař s přihlédnutím k ustanovením § 5 a 6

odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky, která uvádějí další kriteria pro stanovení

výše bodového ohodnocení v jednotlivých případech, a která kromě jiného

umožňují zohlednit specifické okolnosti případu, kupř. tehdy, nevystihuje-li

výše sazby bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění stanovená u

jednotlivých klasifikací poškození zdraví uvedená v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky

dostatečně – posuzováno z odborného medicínského hlediska – všechny okolnosti

posuzovaného případu. Pro tuto situaci vyhláška stanoví, že pokud škoda na

zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na

zdraví podle příloh č. 2 a 4 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky

bodového ohodnocení; zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové

následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo

znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho

předpokládané uplatnění v životě [§ 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky]. Náhrada za

ztížení společenského uplatnění určená uvedeným způsobem na základě počtu bodů

stanoveného lékařem představuje „základní“ jednorázové odškodnění za nepříznivé

důsledky úrazu nebo nemoci z povolání pro životní úkony poškozeného, pro

uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho

společenských úkolů.

Dovolatelce lze přisvědčit, že již bodové ohodnocení samo o sobě určené podle

uvedených kriterií – jak přímo již z ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky vyplývá -

zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen

ve svých možnostech, např. volbě a výkonu povolání, v životě rodinném a dalších

způsobech osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní

činnosti či v jiných formách společenského uplatnění, že jsou tedy obecně vzato

„omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti“. Protože

ale v posuzovaném případě lékař neshledal důvody pro určení bodového ohodnocení

s přihlédnutím k ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, dovolatelka

odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování o zvýšení náhrady příslušející

žalobci o dvojnásobek nevzal v úvahu okolnost, že zvýšení náhrady za ztížení

společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu

jen v těch případech hodných mimořádného zřetele, kdy ztížení společenského

uplatnění poškozeného nelze vyjádřit ani zvýšením podle ustanovení § 6 odst. 1

písm. c) vyhlášky. S tímto názorem nelze vyslovit souhlas.

Podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve zvlášť výjimečných

případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění ztížení

společenského uplatnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.

Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového

ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je

existence takových skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného

nelze vyjádřit jen základním odškodněním za bolest nebo ztížení společenského

uplatnění, které již samo představuje náhradu za prokazatelné nepříznivé

důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování i plnění jeho

životních a společenských potřeb a úkolů. Přiměřené zvýšení nad výši odškodnění

stanovenou na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku

přichází v úvahu jen zcela vyjímečně v případech hodných mimořádného zřetele,

kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké

úrovni a mimořádné.

Je jistě mimo pochybnost, že zvýšení bodového ohodnocení podle ustanovení § 6

odst. 1 písm. c) vyhlášky, předpokládá – jak z uvedeného ustanovení vyplývá -

existenci zvlášť těžkých následků škody na zdraví. Dovolatelka však pomíjí, že

postup lékaře na základě tohoto ustanovení je součástí procesu určování

„základního“ bodového ohodnocení lékařem podle ustanovení § 3 až 6 vyhlášky,

který, vycházeje z jemu známých skutečností o posuzovaném případu a ze svých

odborných znalostí, zvýší (je povinen zvýšit) při splnění stanovených podmínek

bodové ohodnocení až o 50%, dospěje-li k závěru, že bodové ohodnocení nelze

vyjádřit jen podle sazeb bodového ohodnocení stanovených v přílohách vyhlášky.

Tento závěr – jak rovněž z povahy věci vyplývá – se může týkat jen odborného

lékařského hodnocení následků škody na zdraví z hlediska jejich intenzity, zda

tedy škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, které postiženého

podstatně omezují nebo významně mění jeho uplatnění v životě. Nezabývá se však

(a ani to není v praktických možnostech lékaře) zjišťováním a hodnocením

širokého okruhu skutkových okolností z toho pohledu, zda se navíc jedná o

zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného

jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou

úrovní kvality jeho života v době před vznikem škody.

Nepřistoupí-li tedy lékař při určování bodového ohodnocení ztížení

společenského uplatnění k jeho zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c)

vyhlášky, znamená to pouze, že následky škody na zdraví nehodnotil z hlediska

jejich intenzity jako zvlášť těžké. Tato okolnost sama o sobě však neznamená,

že tím je vyloučena možnost zvýšení odškodnění soudem podle ustanovení § 7

odst. 3 vyhlášky, neboť i ty následky škody na zdraví, které nelze hodnotit z

pohledu lékaře jako zvlášť těžké, mohou postiženého vyloučit z mimořádné

sportovní, odborné či jiné činnosti, kterou předtím na špičkové úrovni

vykonával. Odvolacímu soudu lze ostatně přisvědčit, uvádí-li, že „soud není

vázán závěry lékařů o aplikaci ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky“, neboť

„uplatnění takové provázanosti“ by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že „v

případě negativního stanoviska lékařů“ by byl soud z rozhodování podle

ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky vyloučen. Z uvedeného vyplývá, že přiměřené

zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění soudem ve vyjímečných

případech hodných mimořádného zřetele podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č.

440/2001 Sb. není podmíněno tím, zda poškození zdraví postiženého vedlo ke

zvlášť těžkým následkům ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky.

Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování o zvýšení

odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3

vyhlášky nepřihlédl – vedle toho, že „žalobci nebylo přiznáno ani právo na

zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví podle ustanovení § 6 odst. 1 písm.

c) vyhlášky“ - též k tomu, že vzhledem k okolnostem případu zde nejsou dány

důvody pro zvýšení „ani z důvodu aplikace principu proporcionality“.

Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění

ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou

(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena

přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.

Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám

vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností,

tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní

posuzované věci „přiměřené“.

Úvaha soudu v tomto směru tedy není zcela neomezená, neboť právní předpis tím,

že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění a

pro vznik nároku na jeho zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba

přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o

míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných

mimořádného zřetele usměrňována. Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k

závěru, že je naplněna hypotéza ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky (že jde o

zvlášť vyjímečný případ hodný mimořádného zřetele), je dále usměrňován

relativně neurčitou dispozicí právní normy v tom ohledu, že zvýšení odškodnění

musí být „přiměřené“. Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle

ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z individuelních okolností

posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných

posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení

společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a

aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví

existoval vztah přiměřenosti (srov. též nález Ústavního soudu České republiky

ze dne 29.9.2005, sp. zn. III. ÚS 350/03). Z uvedeného vyplývá, že tzv. princip

proporcionality (přiměřenosti) nelze považovat za samostatný právní důvod

vzniku nároku na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, který by

byl odlišný od skutkové podstaty upravené v ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky,

neboť jde o imanentní součást relativně neurčité dispozice právní normy

umožňující soudu zvýšit výši odškodnění „přiměřeně“, jsou-li splněny podmínky v

hypotéze právní normy.

Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že odškodněním ve výši 127.200,- Kč

(1060 bodů) „nelze napravit škodu, která žalobci víceméně nevratně vznikla,

která jej omezuje a dále bude v jeho životě omezovat“, a že proto, i když „zde

zřetelné mimořádné okolnosti případu absentují a jde více o naplnění principu

proporcionality“, je tu důvod ke zvýšení odškodnění na trojnásobek. Vycházel

přitom z toho, že žalobce „byl muž v produktivním věku, otec nezletilých dětí,

zcela zdráv a sportovec, byť pouze rekreační“, zatímco v důsledku pracovního

úrazu ze dne 18.3.2004 se stal „osobou částečně invalidní s výrazným omezením

ve výběru zaměstnání“, neboť u něj došlo „k omezení funkčnosti páteře i dolní

končetiny, náročnější fyzická činnost mu činí problémy a jeho život zejména v

oblasti trávení volného času a péče o rodinu se mu zcela zásadně proměnil“,

přičemž „nemůže být pochyb o tom, že právě toto omezení žalobce jako muž v

produktivním věku a sportovec vnímá velice intenzivně“.

Odvolacímu soudu je třeba v této souvislosti vytknout, že – jak z výkladu shora

uvedeného vyplývá - náležitě nerozlišil předpoklady pro vznik nároku na možné

zvýšení odškodnění za zvýšení výše odškodnění stanoveného na základě bodového

ohodnocení v lékařském posudku na straně jedné a hledisky, které přísluší

uplatňovat při úvaze o rozsahu (míře) zvýšení této náhrady na straně druhé.

Jestliže totiž nejde o zvlášť vyjímečný případ hodný mimořádného zřetele

(„mimořádné okolnosti případu absentují“), nemohou být již proto dány důvody

pro přiměřené zvýšení odškodnění „z důvodu aplikace principu proporcionality“.

Teprve v opačném případě, jestliže by soud dospěl k závěru, že skutková

podstata relativně neurčité hypotézy právní normy, vyžadující závěr, že se

jedná o zvlášť vyjímečný případ hodný mimořádného zřetele, byla naplněna, je

místo vycházet při úvaze o rozsahu zvýšení z tzv. principu proporcionality,

anebo – jak nález sp. zn. III ÚS 350/03 při zobecňujícím výkladu ustanovení § 7

odst. 3 vyhlášky tento princip „jinými slovy“ vysvětluje – aby mezi

posuzovanými skutečnostmi existoval „vztah přiměřenosti“. Uzavírá-li odvolací

soud, že „zřetelné“ mimořádné okolnosti případu absentují, není zřejmé, zda

činí závěr, zda tu nějaké mimořádné okolnosti případu vůbec jsou, zda se tedy

jedná o zvlášť vyjímečný případ hodný mimořádného zřetele, či nikoliv, a v

tomto směru tedy zůstává jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.

Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část

věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové

k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za

středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. června 2010

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.

předseda senátu