21 Cdo 2588/2025-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Lukášem Machalou, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Praze 4, Na dědinách č. 733/22, proti žalovaným 1) Národní rozvojové bance, a. s. se sídlem v Praze 3, Žižkov, Přemyslovská č. 2845/43, IČO 44848943, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12, 2) J. H., se sídlem v Praze 3, Žižkov, Spojovací č. 2604/48, IČO 63943077, a 3) K. L., o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 10/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2025, č. j. 17 Co 481/2024-220, o návrhu žalobce na odklad právní moci, takto:
Právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2025, č. j. 17 Co 481/2024-220, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
1. Rozsudkem ze dne 18. 3. 2024, č. j. 6 C 10/2023-147, opraveným usnesením ze dne 9. 7. 2024, č. j. 6 C 10/2023-154, Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyloučení nemovitých věci z exekuce vedené u soudní exekutorky JUDr, Jany Tvrdíkové, pod sp. zn. 36 EXE 2090/2018, a to pozemku parcelní číslo stavební XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parcelní číslo stavební XY, jehož součástí je stavba bez čísla popisného a čísla evidenčního, pozemku parcelní číslo stavební XY, jehož součástí je stavba bez čísla popisného a čísla evidenčního, pozemku p. č. XY, pozemku p. č. XY, pozemku parcelní číslo XY, vše v katastrálním území XY, zapsáno na LV číslo XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální
pracoviště XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2025, č. j. 17 Co 481/2024-220, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moc rozsudku soudu odvolacího, jakož i rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení. Tento návrh odůvodnil tím, že soudní exekutorka na základě pravomocného rozsudku plánuje nemovité věci zástavního dlužníka zpeněžit v dražbě, čímž dojde k nenávratnému poškození vlastnického práva dlužníka, že zástavní dlužník nemá nárok na uplatnění mimořádných opravných prostředků proti rozhodnutím soudů v soudním prodeji zástavy, která jsou zatížena zmatečností dle § 29 zákona o zvláštních řízeních soudních a zákon neposkytuje žádnou další možnost ochránit jeho majetek před zpeněžením v exekuci, dále že zástavní dlužník je starobní důchodce a dražbou by pozbyl majetek, který může sloužit k hrazení základních životních potřeb a zabezpečení ve stáří.
4. Žalovaná 1) ve vyjádření uvedla, že návrh žalobce na odklad „vykonatelnosti“ není důvodný, hrozící neodvratná újma není žalobcem tvrzena ani prokázána.
5. Žalovaný 2) a 3) se k návrhu na odklad právní moci nevyjádřili.
6. Podle ustanovení § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a/ vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b/ právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
7. V usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 144/2018“), Nejvyšší soud vysvětlil, že materiální právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí (či jeho výroku) je možné odložit jen tehdy, nemohou-li být negativní dopady rozhodnutí (výroku) do poměrů účastníka řízení (dovolatele) beze zbytku sistovány odkladem jeho vykonatelnosti. Rozsudek se v dané věci přímo nevykonává (neboť jde o rozhodnutí ve věci tzv. odporové žaloby), odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí tak nepřichází v úvahu. Zbývá posoudit, zda je důvod odložit právní moc napadeného rozhodnutí.
8. Předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad právní moci, se Nejvyšší soud podrobně zabýval rovněž v R 144/2018, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2019, pod číslem 5 (z nějž R 144/2018 výslovně vychází).
9. Předpoklady pro odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu jsou v dané věci (poměřováno důvody uváděnými dovolatelem a kritérii obsaženými v označených usneseních Nejvyššího soudu) splněny.
10. Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., má požadované náležitosti ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a proto nelze prima facie dovodit, že by bylo zjevně neopodstatněné (nelze tak vyloučit jeho úspěšnost). Zároveň (již z povahy dovoláním napadeného rozhodnutí) je zřejmé, že pokračování v exekučním řízení by zasáhlo do práv dovolatele a hrozila by mu závažná újma.
11. Nejvyšší soud proto, aniž by předjímal výsledek dovolacího řízení, odložil právní moc napadeného rozsudku odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání.
12. Žalobce podal i návrh na odklad právní moci rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení. Protože dle ustanovení § 243 písm. b) o. s. ř. lze odložit právní moc napadeného rozhodnutí, jímž je v případě dovolání pouze rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.), nelze odložit právní moc rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně pakliže je odložena právní moc rozhodnutí odvolacího soudu, nelze dovozovat žádné účinky rozhodnutí soudu prvního stupně.
13. O návrhu na odklad právní moci rozsudku soudu prvního stupně proto Nejvyšší soud nerozhodoval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu
9. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v následujícím. Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, kterým se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy.
Soudní prodej zástavy není „sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení vykonávací (exekuční). Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je – jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 1359 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem.
Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z.
ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o.
s. ř. a § 55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněné pod číslem 67/2011 Sb. rozh.
obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 277/2017, nebo usnesení ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 631/2023).
10. Podle ustanovení § 267 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
11. V soudní praxi není pochyb, že smyslem (účelem) excindační (vylučovací) žaloby podle § 267 o. s. ř. je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku (k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám), jenž byl postižen výkonem rozhodnutí (exekucí), takové právo (právní vztah), které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1977/2009,a ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 291/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 619/2025).
12. Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně uvedl, že aktivní věcná legitimace k podání tzv. vylučovací (excindační) žaloby podle § 267 o. s. ř. svědčí třetí osobě (osobě rozdílné od oprávněného a povinného), jejíž věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla postižena nařízením výkonu rozhodnutí (exekucí) ačkoliv k ní má takové právo (hmotněprávní vztah), které výkon rozhodnutí (exekuci) nepřipouští (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1411/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 759/2012, nebo ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3451/2012). Tato třetí osoba totiž není účastníkem výkonu rozhodnutí (exekuce), a proto nemá k dispozici univerzální nástroj, kterak se bránit provedení exekuce, jímž je návrh na zastavení exekuce; povinný však tímto nástrojem (návrhem na zastavení exekuce, který ostatně žalobce využil) disponuje a může jej využít. Jestliže tedy povinný disponuje univerzálním a účinným prostředkem, jak se domoci nepřípustnosti exekuce ve vztahu ke konkrétní věci (návrhem na zastavení exekuce), není důvod nad rámec gramatiky zákona (ustanovení § 267 o. s. ř.) dovozovat, že má mít k dispozici i excindační žalobu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 979/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3298/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2698/2021).
13. V projednávané věci bylo zjištěno, že u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 2090/2018 je na základě usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 31. 3. 2017, č. j. 8 C 5/2017-62, usnesení ze dne 8. 3. 2018, č. j. 8 C 5/2017-123, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 8. 2018, č. j. 22 Co 849/2018-154, vedena exekuce soudním prodejem zástavy (předmětných nemovitostí) a že dovolatel, který je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, jejichž vyloučení z exekuce se podanou žalobou domáhá, má v tomto exekučním řízení spolu s žalovaným 2) a žalovaným 3) postavení povinného a žalovaná 1) má v uvedené exekuční věci postavení oprávněné. Vzhledem k tomu, že vylučovací (excindační) žaloba poskytuje ochranu třetím osobám (tedy osobám rozdílným od oprávněného a povinného) v případě, že bylo výkonem rozhodnutí nepřípustně zasaženo do jejich práv (nařízením výkonu byla postižena jejich věc nebo právo, které výkon rozhodnutí nepřipouští), je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že žalobci nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání vylučovací (excindační) žaloby. Povinný je oprávněn chránit svá práva ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy, prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), přičemž v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) se pak otevírá prostor k tvrzení skutečností, pro které má být výkon rozhodnutí (exekuce) zastaven, a předkládání důkazních prostředků k prokázání těchto tvrzení. Povinný tohoto prostředku ostatně také využil, přičemž soudy se v následujícím řízení podrobně zabývaly mj. otázkami platnosti úvěrové i zástavní smlouvy, vznikem a existencí zástavního práva, otázkou jeho promlčení (které žalobce namítal i v žalobě na vyloučení věcí z exekuce); návrh na zastavení exekuce byl však usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 7. 2021, č. j. 36 EXE 2090/2018-508, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č.j. 14 Co 378/2021-606 ze dne 10. 12. 2021, pravomocně zamítnut.
14. Vzhledem k uvedenému tak otázka „přípustnosti vylučovací žaloby zástavního dlužníka proti rozhodnutí soudu v řízení o soudním prodeji zástavy“, otázka, „za jakých konkrétních okolností je dána aktivní věcná legitimace zástavního dlužníka k podání vylučovací žaloby“, ani otázka č. 8 [otázky číslovány dle pořadí odrážek uvedených v bodě 34 dovolání] („z jakého důvodu by nemohl v tomto řízení zástavní dlužník uplatnit vylučovací žalobu“), otázka č. 9 („z jakého důvodu by neměl mít zástavní dlužník možnost ochrany vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny vůči oprávněnému v řízení o vylučovací žalobě“) a otázka č. 10 („proč není zástavní dlužník osobou oprávněnou podat vylučovací žalobu“), přípustnost dovolání nezakládají, neboť je odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
15. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že žalobci nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby pro vyloučení věci dle ustanovení § 267 o. s. ř., nemohou přípustnost dovolání založit otázky č. 2 a č. 7 (zda je řízení soudního prodeje zástavy pro zástavního dlužníka nalézacím řízení), č. 3 („v jakém nalézacím řízení může zástavní dlužník uplatnit řádné a mimořádné opravné prostředky“), a č. 4 („jak může mít zástavní dlužník stejná práva jako má obligační dlužník, když není součástí soudního řízení mezi věřitelem a obligačním dlužníkem“), neboť na jejich vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
16. Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolatelovy námitky, že odvolací soud nepoučil žalobce dle ustanovení § 118a o. s. ř. a že soud prvního stupně zatížil řízení procesními vadami, když zamítl důkazní návrhy žalobce a nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, neboť jejich prostřednictvím dovolatel pouze uplatňuje tzv. jiné vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není. Nadto vytýkané procesní vady, kterými měl soud prvního stupně zatížit řízení (srov. část III bod 1-8 dovolání), nejsou vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud dovodil, že žalobci nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby, a ani provedení navrhovaných důkazů by nemohlo mít vliv na výsledek řízení.
17. V části dovolání vymezené „otázkami“ č. 8 a 9 dovolatel neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, jedná se pouze o jakési právní shrnutí. V této části tak dovolatel nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolání nelze v uvedené části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
18. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i v části výroku, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, jakož i ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. V této části však není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř, podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
19. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
21. O návrhu na odklad právní moci bylo rozhodnuto samostatným usnesením. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu