29 Cdo 78/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci

žalobce Mgr. D. S., advokáta, se sídlem v Brně, Filipínského 1534/55, PSČ 615

00, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2,

Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalovanému Sberbank CZ, a. s., se sídlem v

Praze 5 - Jinonicích, U Trezorky 921/2, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby

25083325, zastoupenému JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem

v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 129.400.000 Kč s

příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 257/2006, za

účasti PMS Přerov a. s., se sídlem v Přerově, Komenského 3490/35, PSČ 750 02,

identifikační číslo osoby 14617099, jako vedlejšího účastníka řízení na straně

žalobce, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2,

Václavská 316/12, PSČ 120 00, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 22. června 2015, č. j. 5 Cmo 432/2014-326, a o návrhu

žalovaného na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku, takto:

Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze

dne 22. června 2015, č. j. 5 Cmo 432/2014-326, se zamítá.

[1] Rozsudkem ze dne 25. října 2013, č. j. 42 Cm 257/2006-203, Městský soud v

Praze:

1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce Mgr. D. S. domáhal po žalovaném Sberbank

CZ, a. s., za účasti PMS Přerov a. s., jako vedlejšího účastníka řízení na

straně žalobce, zaplacení částky 129.400.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5 %

p. a. od 24. září 2002 do zaplacení (bod I. výroku).

2/ Uložil žalobci a vedlejšímu účastníku zaplatit žalovanému společně a

nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 594.538,70 Kč, do 3 dnů od právní

moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného (bod II. výroku).

[2] K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze rozsudkem ze

dne 22. června 2015, č. j. 5 Cmo 432/2014-326:

1/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu žalované jistiny tak, že

žalovanému uložil zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku

129.400.000 Kč (první výrok).

2/ Zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu a věc potud

vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).

[3] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání [

podáním datovaným 27. října 2015 (č. l. 341-365)] a požaduje, aby Nejvyšší soud

změnil napadené rozhodnutí tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v rozsahu

žalované jistiny potvrzuje, případně aby potud napadené rozhodnutí zrušil a věc

vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[4] V rámci podaného dovolání navrhl dovolatel současně odklad vykonatelnosti

rozsudku odvolacího soudu z příčin popsaných v článku VII. dovolání, tedy

proto, že odvolací soud zatížil (podle dovolatele) napadené rozhodnutí velkým

množstvím vad, které vylučují jeho zákonnost a ústavnost, a proto že pro

dovolatele bude v budoucnu velmi problematické domoci se (po úspěchu dovolání)

vrácení plnění přiznaného žalobci napadeným rozsudkem. Argumentaci k návrhu na

odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí zopakoval dovolatel v článku II. podání datovaného 30. června 2016 (č. l. 427-428), v němž vyzdvihl i „enormní“

výši přiznaného plnění. Podáním datovaným 9. září 2016 (č. l. 439-442)

dovolatel doplnil návrh na odklad vykonatelnosti argumentem, že mu hrozí

závažná újma, která se stala ještě více reálnou, neboť podle vyrozumění o

zahájení exekuce přiznanou částku vymáhá (jako postupník) kyperská společnost

FAGIANO HOLDINGS LTD. (dále jen „společnost F“), přičemž z příloh exekučního

návrhu plyne, že společnost F nabyla pohledávku postoupením ještě v průběhu

nalézacího řízení (takže v budoucnu by mohla být i zpochybněna aktivní věcná

legitimace žalobce). [5] Žalobce a vedlejší účastník ve společném vyjádření datovaném 21. září 2016

(č. l. 453-455) s návrhem na odklad vykonatelnosti nesouhlasili, poukazujíce

mimo jiné na to, že dovolatel měl předmětnou částku zaplatit žalobci (připsat

ji na jeho účet) k 11. září 2015. Přílohou vyjádření je (též):

1/ kopie exekučního návrhu (datovaného 2. prosince 2015), jímž se společnost F

(jako oprávněný) domáhá vůči dovolateli (jako povinnému) nuceného zaplacení

částky 129.400.000 Kč podle exekučního titulu, jímž je napadené rozhodnutí

odvolacího soudu (č. l. 458-459);

2/ kopie usnesení ze dne 6. září 2016, č. j. 185 EX 1703/16-15, jímž Mgr. Svatopluk Šůstek, soudní exekutor Exekutorského úřadu v Olomouci (dále jen

„soudní exekutor“), odložil exekuci vedenou společností F proti dovolateli

(povinnému) k vymožení pohledávky ve výši 129.400.000 Kč do uplynutí lhůty dle

§ 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti

(exekučního řádu), a o změně dalších zákonů, popřípadě (podá-li povinný v této

lhůtě návrh na zastavení exekuce) do právní moci rozhodnutí o návrhu na

zastavení exekuce (č. l. 469);

3/ kopie návrhu dovolatele (datovaného 15. září 2016) na zastavení exekuce

vedené společností F vůči dovolateli, adresovaného soudnímu exekutorovi ke sp. zn. 185 EX 1703/16 (č. l. 463-467); v tomto podání dovolatel uvádí, že částku

přiznanou napadeným rozhodnutím zaplatil žalobci (na jeho účet) k 7. září 2015. [6] Podle ustanovení § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve

znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“), jež je pro

dovolací řízení v dané věci rozhodné vzhledem k bodu 2., článku II, části první

zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, před rozhodnutím o

dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a/ vykonatelnost napadeného

rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila

dovolateli závažná újma, nebo b/ právní moc napadeného rozhodnutí, je-li

dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních

vztahů jiné osoby než účastníka řízení. [7] Ustanovení § 243 písm. a/ o. s. ř. (ve znění po novele občanského soudního

řádu provedené s účinností od 1. ledna 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony) vymezuje coby předpoklad, za kterého lze vyhovět návrhu

na odklad vykonatelnosti výslovně jen okolnost, že dovolateli by „neprodleným

výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila závažná újma“. [8] V době před 1. lednem 2013 zákon výslovně nestanovil žádné předpoklady, za

kterých může být odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí dovolacího soudu,

k čemuž se v literatuře dovozovalo [srov. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.:

Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck,

2009 (dále jen „Komentář č. 1“), str. 1951-1952], že s přihlédnutím k účelu, k

jakému odklad vykonatelnosti slouží, předpokladem pro (vyhovující) rozhodnutí o

odkladu vykonatelnosti je, že:

1/ dovolání má všechny náležitosti, je dostatečně určité a srozumitelné a nemá

tedy vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení,

2/ dovolání bylo podáno včas (§ 240) k tomu legitimovaným účastníkem a je

přípustné a současně,

3/ podle obsahu spisu je pravděpodobné, že dovolání bude úspěšné. [9] O tom, že (přípustné) dovolání bude pravděpodobně úspěšné, lze hovořit

tehdy, jestliže dosavadní poznatky podle obsahu spisu nasvědčují tomu, že

dovolatelem uvedený dovolací důvod je zřejmě naplněn nebo že řízení může být

postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo

že může být postiženo některou z tzv. zmatečnostních vad řízení. Tomu

odpovídala i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 26. května 1998, sp. zn. 27 Cdo 193/98). [10] Tamtéž (Komentář č. 1, str. str. 1951-1952) se uvádí, že nařízení odkladu

vykonatelnosti přichází v úvahu jen tehdy, může-li být podle napadeného

rozhodnutí nařízen výkon rozhodnutí. Jestliže se napadené rozhodnutí podle

části šesté občanského soudního řádu nevykonává (jde např. o rozsudek

nahrazující projev vůle nebo o rozsudek o určení právního vztahu nebo práva),

může se dovolatel účinkům takových pravomocných rozhodnutí bránit u příslušného

soudu prvního stupně návrhem na vydání předběžného opatření, jsou-li splněny

předpoklady podle § 74 a násl. o. s. ř. Tomu opět odpovídala i rozhodovací

praxe Nejvyššího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října

2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012,

sen. zn.

29 ICdo 10/2012; rozhodnutí jsou (stejně jako další rozhodnutí

Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná na webových stránkách Nejvyššího

soudu]. [11] Judikatura Nejvyššího soudu k ustanovení § 243 o. s. ř. ve znění účinném

do 31. prosince 2012 se pak shodovala v tom, že důvodem pro odklad

vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí je především skutečnost, že

„neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí“ by mohla být dovolateli způsobena

„újma“ na jeho právech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března

2008, sp. zn. 30 Cdo 57/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2008,

sp. zn. 33 Cdo 1716/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2008,

sp. zn. 29 Cdo 1067/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července

2008, sp. zn. 30 Cdo 2277/2008). [12] K výkladu § 243 o. s. ř. ve znění rozhodném pro tuto věc se pak v

literatuře uvádí, že k odkladu právní moci napadeného rozhodnutí soud přikročí

tehdy, je-li dovolatel „závažně ohrožen“ ve svých právech [srov. např. dílo

Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013 (dále jen „Komentář č. 2“), str. 764-765]. Ani výklad § 243 o. s. ř. v rozhodném znění se v literatuře neomezuje

na závěr, že předpoklad výslovně uvedený v § 243 písm. a/ o. s. ř. je jediným

předpokladem úspěchu návrhu (dovolatele) na odklad vykonatelnosti. V Komentáři

č. 2 se k tomu uvádí (na stejném místě), že dovolací soud odloží buď

vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebo jeho právní moc, nemůže však

rozhodnout jak o odkladu vykonatelnosti, tak (kumulativně) i o odkladu právní

moci. Přednost má odklad vykonatelnosti před odkladem právní moci, je-li takový

odklad možný a postačující. Postačuje-li odklad vykonatelnosti k zabránění

závažné újmě na právech dovolatele, rozhodne soud o odkladu vykonatelnosti

napadeného rozhodnutí. Jestliže by případný odklad vykonatelnosti nechránil

„žalobcova práva“ (správně „dovolatelova práva“) a nebylo by tak možné

dosáhnout sledovaného záměru, soud rozhodne o odkladu právní moci. Dalším

(dovozovaným) předpokladem je, že odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby

než účastníka řízení (v judikatuře k tomu srov. shodně např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017). [13] V porovnání s judikaturou Nejvyššího soudu k ustanovení § 243 o. s. ř. ve

znění účinném do 31. prosince 2012 je ustanovení § 243 písm. a/ o. s. ř. v

rozhodném znění (účinném od 1. ledna 2013) formulováno přísněji v tom směru, že

k odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nepostačuje prostá

(jakákoli) „újma“, nýbrž „závažná újma“. Jinak lze vykládat úpravu obsaženou v

ustanovení § 243 písm. a/ o. s. ř. v rozhodném znění (podle přesvědčení

Nejvyššího soudu) shodně se závěry formulovanými v literatuře (srov. opět

Komentář č. 1 a Komentář č. 2) k institutu odkladu vykonatelnosti rozhodnutí v

dovolacím řízení ve znění účinném před i po 1. lednu 2013.

[14] Na tomto základě lze shrnout, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží

odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a/ o. s. ř. (v rozhodném znění),

patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost

dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny

kumulativně, to, že:

1/ dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je

včasné a přípustné (subjektivně i objektivně),

2/ podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí

nebo zahájit (případně nařídit) exekuci,

3/ neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku)

rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,

4/ podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné,

5/ odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne

se právních poměrů třetí osoby).

[15] Závažnost újmy, která dovolateli hrozí (na jeho právech) neprodleným

výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí], se

poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů

povinného (dovolatele).

[16] Je-li vykonáváno rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění povinnému

(dovolateli), který je právnickou osobou (jako v tomto případě), je pro

posouzení závažnosti hrozící újmy zásadně rozhodující možný dopad vlastního

výkonu rozhodnutí (exekuce) do „majetkových“ poměrů povinného (dovolatele),

tedy poměření toho, jak „závažně“ se (případně též s přihlédnutím k dalším

okolnostem, jež se mohou týkat i osoby oprávněného) vymáhání peněžitého plnění

přiznaného exekučním titulem „neprodleným“ výkonem rozhodnutí nebo exekucí může

projevit (se zřetelem k výši vymáhané částky) v „majetkových“ poměrech

povinného (dovolatele) [se zřetelem k rozsahu majetku povinného (dovolatele) a

míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí].

[17] O tom, že (přípustné) dovolání bude pravděpodobně úspěšné, lze hovořit

tehdy, jestliže dosavadní poznatky podle obsahu spisu nasvědčují tomu, že

dovolatelem uvedený dovolací důvod je zřejmě (zjevně) naplněn nebo že řízení

může být postiženo některou z vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání

přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jinak řečeno, dosavadní

poznatky podle obsahu spisu umožňují (bez prejudice ve vztahu k vlastnímu

rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o možné

důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch závěru

o možné existenci vad, k nimž Nejvyššího soudu u přípustného dovolání přihlíží

z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

[18] Na podkladě takto ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu dovolatele

(žalovaného) na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí

odvolacího soudu v této věci Nejvyšší soud uzavírá (v návaznosti na nález

Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dostupný na

webových stránkách Ústavního soudu), že:

1/ Jsou splněny předpoklady uvedené v odstavci [14] pod body 1/, 2/ a 5/, když

dovolání žalovaného nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím

řízení, je včasné a je přípustné subjektivně [podal je žalovaný jako účastník,

v jehož poměrech nastala prvním výrokem rozhodnutí odvolacího soudu újma

odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např.

důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo

2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek)] i objektivně [dovoláním předestřená právní otázka nebyla v

dotčených exekučně konkursních souvislostech beze zbytku zodpovězena dovolacím

soudem (srov. § 237 o. s. ř.) a pro dovolání neplatí žádné z omezení

přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.], podle dovoláním napadeného (výroku)

rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit)

exekuci, a případný odklad vykonatelnosti se nedotkne právních poměrů jiné

osoby než účastníka řízení.

2/ Není splněn předpoklad uvedený v odstavci [14] pod bodem 3/ [nelze dovodit,

že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného (výroku)

rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech].

[19] Závažná újma na jeho právech má dovolateli hrozit (podle jeho tvrzení)

proto, že by „neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí“ byl přinucen

zaplatit žalobci částku uvedenou v napadeném rozhodnutí (129.400.000 Kč) a že

po (dovolatelem očekávaném) zrušení napadeného rozhodnutí bylo (pro dovolatele)

obtížně vymahatelné vrácení této částky. Taková argumentace je ovšem zjevně

nemístná (nepřípadná), jestliže dovolatel předmětnou částku uhradil žalobci

dobrovolně (jak uvádí v podání adresovaném soudnímu exekutorovi) již k 7. září

2015, tedy ještě předtím, než byla předmětná věc vůbec předložena Nejvyššímu

soudu k rozhodnutí o podaném dovolání (to se stalo až 8. ledna 2016, srov. č.

l. 388), ba dokonce ještě předtím, než bylo sepsáno dovolání (to se stalo až

27. října 2015, srov. č. l. 341-365). Jinak řečeno, „závažnou újmu“, jež mu má

(teprve) hrozit výkonem rozhodnutí nebo exekucí, si dovolatel již 7. září 2015

[tedy více než 3 měsíce předtím, než společnost F (nikoli žalobce) podala

exekuční návrh] „přivodil sám“ tím, že podle exekučního titulu (napadeného

rozhodnutí odvolacího soudu) plnil dobrovolně. A ještě jinak řečeno, podle

ustanovení § 243 písm. a/ o. s. ř. nelze odložit vykonatelnost rozhodnutí

odvolacího soudu, které dovolatel předtím splnil dobrovolně.

[20] Nejvyšší soud proto návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním

napadeného (výroku) rozhodnutí odvolacího soudu zamítl jako nedůvodný; tím, zda

je splněn předpoklad dle odstavce [14] bodu 4/ [zda podle obsahu spisu je

pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné], se Nejvyšší soud (pro

nadbytečnost) již nezabýval.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. srpna 2017

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu

zák.“), ani ve vztahu k obchodněprávním předpisům a závěr o existenci právní

povinnosti dovolatele učinil pouhým odkazem na ustanovení občanského soudního

řádu, bez vymezení konkrétních povinností, jež dovolateli z těchto ustanovení

plynou. Příčinnou souvislost měl odvolací soud za automaticky splněnou. Vznikem

škody žalobci ani zaviněním, případně okolnostmi vylučujícími odpovědnost, se

odvolací soud nezabýval. Kdyby se odvolací soud (řádně) zabýval předpoklady

vzniku odpovědnosti za škodu, nutně by musel dospět k závěru, že v dané věci

nebyly naplněny, což dokládá následující argumentace. [34] a/ Porušení právní povinnosti. Žalobce uplatňoval žalobou nárok na plnění ze smlouvy o běžném účtu; tvrdil-li

porušení právní povinnosti, odkazoval (byť jen okrajově) na § 305 a § 307 o. s. ř. Odvolací soud proto pochybil již tím, že aniž účastníky jakkoli poučil nebo

vyzval k doplnění tvrzení, založil napadené rozhodnutí na závěru, že dovolatel

(údajně) porušil § 303 odst. 1, § 304 a § 314a o. s. ř., čímž věc posoudil nad

rámec žalobních tvrzení. V napadeném rozhodnutí pak nevymezil, jakoukoli

konkrétní povinnost, jež měla dovolatele stíhat. Lakonický odkaz na zákonná

ustanovení (jež navíc neupravují vzájemná práva a povinnosti soukromoprávních

subjektů) takovým vymezením není. [35] Ustanovení § 303 odst. 1 o. s. ř. (v rozhodném znění) neukládá peněžnímu

ústavu žádnou povinnost, kterou by mohl porušit vůči žalobci. Totéž platí pro

ustanovení § 304 odst. 1 o. s. ř. (v rozhodném znění). V souvislosti s uvedeným

ustanovením mohly dovolateli vzniknout povinnosti (a vznikly) až druhotně, v

okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce č. j. 29 Nc 924/2002-9 a č. j. 23

Nc 1010/2004-8, a v okamžiku doručení exekučních příkazů z 18. a 19. září 2002

(sp. zn. 840/exe/2002) a exekučního příkazu ze dne 29. dubna 2005 (č. j. Ex

3050/2004-255). Označené ustanovení, usnesení o nařízení exekuce ani exekuční

příkazy na jejich základě vydané, neposkytovaly dovolateli žádný prostor pro

uvážení, zda splní jemu uložené povinnosti, ani prostor pro jakýkoli případný

přezkum správnosti a zákonnosti těchto rozhodnutí, což konstatoval i odvolací

soud uvedl-li, že „banka nemůže přezkoumávat správnost exekučního příkazu“. [36] Z ustanovení § 304 odst. 2 a 3 o. s. ř. (v rozhodném znění) rovněž

neplynou žádné povinnosti banky. Odvolací soud nadto pominul, že v exekučních

příkazech sp. zn. 840/exe/2002 se výslovně neuvádí, že jde o příkazy vydané na

základě ustanovení § 303 a násl. o. s. ř.; proto měl soud zkoumat, zda spíše

nešlo o exekuci dle § 320 o. s. ř. (povinnost dle § 303 a § 304 o. s. ř. by v

takovém případě dovolatele nestíhaly). [37] Jedinou konkretizovanou povinností, jež měla dovolatele stíhat podle

odvolacího soudu, byla povinnost zkoumat, zda exekuční příkaz je

„realizovatelný“. Dovolateli není známo, odkud odvolací soud takovou povinnost

dovodil, exekuční příkazy (označené v odstavci [35] výše) nicméně ukládaly

dovolateli odepsat z účtu žalobce určitou částku ve prospěch účtu v nich

označeného, a bez problému tedy byly „realizovatelné“.

[38] K závěru odvolacího soudu, že banka porušila povinnost tím, že exekuci

provedla z účtu jiné osoby než povinného, poukazuje dovolatel na to, že

exekučními příkazy sp. zn. 840/exe/2002 bylo nařízeno provedení exekuce

přikázáním pohledávky z účtu žalobce vedeného u banky (nepřikazovaly tedy

odepsání částek z účtu povinného). Ohledně exekučních příkazů vydaných M. U. poukazuje dovolatel na to, že exekučnímu příkazu č. j. Ex 3050/2004-227

nevyhověl a v reakci na to vydaný exekuční příkaz č. j. Ex 3050/2004-255 mu

výslovně a konkrétně ukládal převést prostředky z účtu žalobce na účet

exekutora. [39] Podle § 28 exekučního řádu se úkony exekutora považují za úkony soudu a

podle § 47 odst. 3 exekučního řádu není proti exekučnímu příkazu přípustný

opravný prostředek. Kdyby odvolací soud tato ustanovení zohlednil (což

neučinil), nutně by musel dospět k závěru, že žalovaný nemohl postupovat jinak,

než vyhovět výslovnému pokynu exekutora v exekučních příkazech a převést

finanční prostředky z účtu žalobce na účet příslušného exekutorského úřadu. Srov. k tomu např. „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 25 Cdo 1361/2012, konkrétně tam formulovaný závěr, že

„povinnost řádného právního posouzení a postupu má v první řadě soudní exekutor

a od účastníka nelze očekávat, že bude jeho činnost po právní stránce

korigovat“. Odvolací soud pominul i to, že ustanovení § 32 exekučního řádu

výslovně upravuje odpovědnost exekutora za škodu, čímž není dotčena ani

odpovědnost státu. Odpovědnost za zákonnost a správnost exekučních příkazů tedy

nesou exekutoři, potažmo stát. [40] b/ Vznik škody. Kdyby se odvolací soud zabýval vznikem škody (což neučinil) musel by dospět k

závěru, že žalobci žádná škoda nevznikla, neboť prostředky, které mu úpadce S

předal do úschovy, nepřestaly být majetkem úpadce S (srov. argumentaci shrnutou

v odstavcích [27] až [30] výše). [41] Žalobci by nevznikla škoda, ani kdyby platilo, že složením na účet se

peněžní prostředky staly majetkem žalobce (jemuž vůči úpadci S vznikl závazek k

jejich výplatě). Odepsáním prostředků z účtu by se v takovém případě sice

snížila aktiva žalobce, současně by se však o tutéž hodnotu snížila i jeho

pasiva, neboť v rozsahu úhrady závazků (dluhů) úpadce S z prostředků uložených

na účtu zanikl závazek žalobce vrátit úschovu úpadci S. [42] Na věc lze nahlížet i tak, že po zrušení konkursu (nejpozději poté, co mu

byly doručeny exekuční příkazy) měl žalobce vrátit peněžní prostředky úpadci S,

respektive je vyplatit jeho věřitelům. Dovodil-li odvolací soud, že dovolatel i

nevznikla povinnost plnit z účtu na základě exekučních příkazů, pak měl

současně dovodit, že když dovolatel i tak plnil věřitelům úpadce, plnil tím

povinnost žalobce. Vyhovujícím rozsudkem docílil odvolací soud jen toho, že se

žalobce obohatil na úkor žalovaného. Srov. potud obdobně případ řešený v

„rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn.

29 Cdo 48/2009, jež obsahuje následující pasáž:

¸Skutečnost, že následně (po realizaci exekučního příkazu bankou) bylo

pravomocným rozhodnutím soudu „konstatováno“, že zde byla osoba, které svědčilo

ve vztahu k pohledávce společnosti vůči bance ze smlouvy o běžném účtu

přednostní právo (jinak řečeno, že banka měla pohledávku společnosti uspokojit

nikoli k rukám oprávněného – správce daně, nýbrž ve prospěch třetí osoby), a

banka byla zavázána ve prospěch této osoby plnit a svou povinnost splnila,

neznamená, že se původní plnění podle exekučního příkazu stalo plněním bez

právního důvodu. I za této situace došlo plněním banky oprávněnému (správci

daně) k zániku pohledávky oprávněného (správce daně) za povinným (společností),

přičemž v tomto rozsahu se bezdůvodně na úkor banky obohatil povinný

(společnost), jehož závazek vůči oprávněnému zanikl, a nikoli oprávněný

(správce daně); přitom jde o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného ve

smyslu ustanovení § 454 obč. zák.? [43] c/ Příčinná souvislost. Nevymezil-li odvolací soud konkrétní povinnost plynoucí dovolateli z občanského

soudního řádu a nevznikla-li žalobci žádná škoda, nemůže být logicky dána ani

příčinná souvislost. Žalobce se může cítit dotčen snad jedině postupem

exekutorů, jejichž jakékoli případné pochybení však nelze přičítat dovolateli. Coby advokát si žalobce jistě byl vědom možnosti podat vylučovací žalobu dle §

267 odst. 1 o. s. ř., jejíž úspěch mohl vést k zastavení výkonu rozhodnutí

podle § 268 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., nicméně tak nepostupoval. [44] Kdyby exekuční příkazy neměly z jakéhokoli důvodu obstát, pak bylo na

soudu zastavit exekuci podle § 269 odst. 1 o. s. ř.; případnou nečinnost nelze

klást k tíži dovolatele. [45] Při zkoumání příčinné souvislosti nelze též pominout (což odvolací soud

učinil), že před vydáním exekučního příkazu č. j. Ex 3050/2004-255 byl vydán

exekuční příkaz č. j. Ex 3050/2004-227, který ukládal žalobci, coby úpadcově

dlužníku ze smlouvy o úschově, aby plnil oprávněnému. Ačkoli právě takový

příkaz měl být vydán podle argumentace odvolacího soudu i žalobce, žalobce mu

nevyhověl. Byl to tedy žalobce, kdo jednal protiprávně, což vedlo k dalším

krokům exekutora. [46] d/ Zavinění. Odvolací soud se nevypořádal ani s otázkou zavinění, k čemuž dovolatel

připomíná, že jednal na základě pravomocných a účinných exekučních příkazů

vydaných k tomu oprávněnými exekutory (srov. § 28, § 32 a § 47 odst. 3

exekučního řádu). Srov. v této souvislosti např. též „rozhodnutí“ (jde o

rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 1458/2013. [47] Odvolací soud nezkoumal ani spoluzavinění žalobce, který po obdržení

exekučních příkazů J. S. neučinil nic k odvrácení jejich účinků (nepodal např. vylučovací žalobu) a po obdržení exekučního příkazu M. U. č. j. Ex

3050/2004-227 nesplnil povinnost, kterou mu tento exekuční příkaz ukládal. Potud dovolatel poukazuje na ustanovení § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského

zákoníku (dále jen „o. z.“), použitelného i na tuto věc ve spojení s § 3030 o. z. [48] K otázce č. 6 (Poučovací povinnost dle § 118a odst. 2 o. s. ř.).

Odvolací soud věc právně kvalifikoval jinak než žalobce (jako nárok na náhradu

škody), přičemž žalobce k tomuto nároku nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti

(jak dovolatel uvedl v argumentaci shrnuté v odstavci [34] výše). Odvolací soud

pak účastníky patřičně nepoučil dle § 118a odst. 2 o. s. ř. [49] Ústavní soud ustáleně judikuje, že neseznámil-li odvolací soud účastníky

se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně a

neumožnil-li jim se k němu vyjádřit, porušil zásadu dvouinstančnosti řízení a

tím ve svých důsledcích zasáhl do práv účastníků řízení na spravedlivý proces

ve smyslu článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odkázat lze např. na „rozhodnutí“ Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 122/05 (jde o nález uveřejněný pod číslem 14/2006 Sbírky nálezů a

usnesení Ústavního soudu). Srov. dále (k předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího

soudu) „rozhodnutí“ Ústavního soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. I. ÚS

777/07 (jde o nález uveřejněný pod číslem 134/2008 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu). [50] K otázce č. 7 (K § 157 odst. 2 o. s. ř.). Napadené rozhodnutí nevyhovuje náležitostem odůvodnění rozsudku formulovaným v

§ 157 odst. 2 o. s. ř., jak se k nim vyjádřil Nejvyšší soud např. v

„rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011, když:

- Nevysvětlil, proč neměl za významná zjištění z exekučního příkazu č. j. Ex

3050/2004-227, který ukládal žalobci povinnosti, které nesplnil. - Neuvedl, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu vycházel

při právním posouzení věci jako nároku na náhradu škody. - Pominul absenci zjištění rozhodných pro zkoumání předpokladů odpovědnosti za

škodu, zejména zjištění o vzniku škody, o příčinné souvislosti a o podílu

žalobce na vzniklém stavu. - Nevyložil, jaké konkrétní povinnosti měl dovolatel porušit na základě v

rozhodnutí označených ustanovení občanského soudního řádu. [51] K otázce č. 8 (K § 153 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud porušil pravidlo vyjádřené v § 153 odst. 1 o. s. ř., když žalobci

přiznal nárok na náhradu škody, aniž zjistil, jakou povinnost měl dovolatel

vůči žalobci mít, zda žalobci vznikla škoda, zda mezi jednáním dovolatele a

vznikem škody existovala příčinná souvislost a zda a jakou měrou se žalobce

podílel na vzniku škody. [52] Žalobce a vedlejší účastník ve vyjádření [podání datované 18. prosince

2015 (č. l. 373-386)] navrhují dovolání odmítnout, případně zamítnout. K

dovolatelem předestřeným právním otázkám pak argumentují následovně:

[53] K otázce č. 1 (Právní režim finančních prostředků v advokátní úschově). Smlouva o úschově nebyla svěřeneckou smlouvou, když složené peníze měly být

posléze opět vydány složiteli. [54] Argumentaci dovolatele že peníze složené do advokátní úschovy zůstávají

majetkem klienta (složitele) vyvracejí závěry „rozhodnutí“ (jde o rozsudek)

Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013, deklarujícího,

že vlastníkem peněz složených na účet je vždy banka.

Připouští-li ono

rozhodnutí, že na pohledávku vůči peněžnímu ústavu lze v „určitých kontextech“

nahlížet jako na majetkovou hodnotu náležející klientovi, podmiňuje to tím, že:

- peníze jsou uloženy na zvláštní účet u banky,

- peníze musejí být po celou dobu úschovy separovány od jakýchkoli jiných peněz

(nesmí dojít ke smísení),

- advokát nemůže s penězi disponovat bez písemného souhlasu klienta. Žádná z těchto podmínek v dané věci nebyla splněna, když:

- žalobcův účet byl běžným účtem,

- již v době složení peněz na účet došlo k jejich smísení s jinými

penězi (před složením činil zůstatek účtu cca 80.000 Kč). - ve smlouvě o úschově byla ujednána potřeba souhlasu složitele s

nakládáním s penězi jen po dobu trvání konkursu. [55] Popsaná výjimka tak jako tak neplatí v případě exekucí. Dovolovala

by totiž postihnout peníze na účtu jiné osoby než povinného, což judikatura i

doktrína vylučuje. Srov. „rozhodnutí“ (jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne

14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod číslem 4/2001 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2001“), a obdobně

„rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejněné pod číslem 75/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek (dále jen „R 75/2002“). V literatuře pak srov. Drápal, L. – Kurka,

V.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1. vydání. Linde Praha a. s., Praha 2004

(dále jen „Drápal, Kurka“), str. 421-422. [56] K exekučnímu řešení problému úschovy peněz srov. Macur, J.: Kurs

občanského práva procesního – Exekuční právo. 1. vydání. Praha, C. H. Beck

1998, str. 168-169, Drápal, Kurka, str. 462, Tripes, A., Exekuce v soudní

praxi, 3. vydání. Praha, C. H. Beck 2009, str. 363, Drápal, L., Bureš, J. a

kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 2417, „rozhodnutí Nejvyššího soudu“ (jde

o rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR) ze dne 27. listopadu 1979, uveřejněné

ve Sborníku IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986 (dále jen „Sborník IV.“),

str. 787, „rozhodnutí Nejvyššího soudu“ (jde o rozsudek bývalého Nejvyššího

soudu ČSR) ze dne 31. března 1982, sp. zn. 3 Cz 24/82, uveřejněné ve Sborníku

IV., str. 788, a R 75/2002. V případě exekucí tedy platí, že složitel je

věřitelem schovatele a schovatel je věřitelem banky. V rámci exekuce vedené na

majetek složitele lze (tedy) exekučně postihnout toliko pohledávku složitele

vůči schovateli, nikoli již pohledávku schovatele vůči bance. Dovolatelem

citovaná judikatura ve věci notářských úschov a obchodníků s cennými papíry se

nezabývá exekučními souvislostmi, stejně jako jím citovaná judikatura k

advokátním úschovám. [57] K námitce, že odvolací soud opomněl vystavit žalobcův nárok testu

souladnosti s dobrými mravy (srov. odstavec [31] výše) lze uvést, že není známa

judikatura, která by zakotvovala povinnost soudu vypořádat se s hypotetickým

rozporem s dobrými mravy, jestliže žádný z účastníků takovou námitku nevznesl a

soud sám není přesvědčen o nemravnosti nároku. [58] K otázce č. 2 (Právní kvalifikace).

Ohledně povahy (právní kvalifikace) žalobou uplatněného nároku přicházejí v

úvahu dvě řešení. První (správné) řešení spočívá v tom, že jde o nárok založený

smlouvou o běžném účtu (převodem peněz na účet vznikla majiteli účtu pohledávka

vůči bance, která stále trvá). Druhé řešení spočívá v tom, že odepsáním

prostředků z účtu původní pohledávka majitele účtu zanikla a současně s tím mu

vznikla v téže výši vůči bance pohledávka na náhradu škody, neboť banka mu svým

protiprávním jednáním způsobila škodu v podobě zániku původní pohledávky. [59] Se založením účtu získává klient taktéž příkazní služby banky. Při exekuci

přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu je příkaz klienta nahrazen

příkazem exekutora (nebo soudu výkonu rozhodnutí), jehož provedením se banka

(která platí svými penězi) v souladu s ustanovením § 307 odst. 5 o. s. ř. zprostí své povinnosti vůči povinnému (klientovi). Srov. např. „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 1662/2005, uveřejněný pod číslem 34/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek (dále jen „R 34/2007“). [60] Splní-li ovšem banka příkaz exekutora, ačkoliv majitel účtu není povinným,

neuplatní se ustanovení § 307 odst. 5 o. s. ř. ani hmotněprávní ustanovení o

plnění za jiného (banka neplnila za majitele účtu jeho věřiteli). Pohledávka

majitele účtu vůči bance tedy stále trvá (bez ohledu na to, že banka snížila

vykazovaný zůstatek účtu). Přitom to, že banka nemůže náklad vzniklý prováděním

nesprávného exekučního příkazu uplatnit vůči majiteli účtu, neznamená, že jej

nemůže uplatnit vůči nikomu. Přirozeně se nabízí uplatnění takového nákladu

vůči povinnému, jehož dluhy byly takto (bankou) uhrazeny. [61] Lze tedy uzavřít, že měl-li vůči bance pohledávku žalobce (nikoli povinný,

jímž byla společnost S), pak provedení exekučních příkazů přikazujících bance

zaplatit věřitelům povinného (společnosti S) nemá vliv na existenci pohledávky

žalobce vůči bance, vzešlé ze smlouvy o běžném účtu. [62] Vzhledem k tomu, že žalobou uplatněný nárok není nárokem na náhradu škody,

je bezpředmětné dovoláním vytýkané případné pochybení odvolacího soudu

spočívající v absenci údaje o tom, o jaký režim náhrady škody jde. Takový

nedostatek může být jen vadou, která nemohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci. Taková právní kvalifikace by pak zřejmě musela být založena

na zákonu č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku (dále jen „obch. zák.“); srov. §

261 odst. 3 a § 710 odst. 2 obch. zák. Posledně označené ustanovení sice nabylo

účinnosti až 1. ledna 2003 (po provedení exekuce z roku 2002), odtud však nelze

usuzovat, že by předtím byly povinnosti banky jiné; srov. obdobně

„rozhodnutí“ (jde o rozsudek ze dne 18. února 1998) Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 593/97, uveřejněné v časopise Právní praxe v podnikání, číslo 2,

ročníku 1998. [63] K otázkám č. 3 až 5 (Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu a povinnosti

banky podle občanského soudního řádu). Bez zřetele k tomu, že nejde o nárok na náhradu škody, je vypořádání

předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu v napadeném rozhodnutí dostatečné.

[64] a/ Porušení právní povinnosti. Napadené rozhodnutí jasně uvádí, že banka porušila právní povinnost tím, že

provedla exekuci, přestože majitelem účtu nebyl povinný. Námitkou, že odvolací

soud přijal závěr o porušení právní povinnosti, aniž žalobce takové porušení

tvrdil, dovolatel nepřípustně směšuje tvrzení skutkových okolností a jejich

právní kvalifikaci. Žalobce před soudy nižších stupňů „odvyprávěl příběh“,

přičemž nebyl povinen jednotlivé skutkové okolnosti právně kvalifikovat. Odvolací soud pak nedovodil porušení právní povinnosti z jiných skutečností než

z těch, které žalobce tvrdil a prokázal. [65] K námitce, že občanský soudní řád neukládá bance žádnou povinnost, kterou

by mohla porušit provedením exekuce, se poukazuje na to, že při exekuci

přikázáním pohledávky má příkaz za následek jen to, že se pro účely exekuce

(nikoli hmotněprávně) mění osoba oprávněná přijmout plnění od dlužníka

povinného, aniž by se cokoli měnilo na obsahu samotného závazkového vztahu

(existuje-li vůbec). Má-li adresát takového exekučního příkazu za to, že nemá

hmotněprávní povinnost vůči dlužníku (povinnému), pak nemusí exekuční příkaz

splnit (neproběhlo-li ohledně přikázané pohledávky nalézací řízení, ke splnění

jej nemůže donutit exekuční soud, soudní exekutor, ani oprávněný). Oprávněný se

pak může rozhodnout, zda zahájí zvláštní nalézací řízení (poddlužnický spor), v

němž dojde ke zjištění pohledávky, a v důsledku toho pak k vynucení plnění. [66] Tím, že adresát exekučního příkazu plní oprávněnému, ač nemá žádnou

hmotněprávní povinnost vůči povinnému, vzniká bezdůvodné obohacení povinného

(jeho závazek vůči oprávněnému tímto plněním zanikl). Současně platí, že

adresát exekučního příkazu se tímto plněním nemůže zprostit svého závazku vůči

třetí osobě (odlišné od povinného). Banka má povinnost plnit dle exekučního

příkazu jen tehdy, je-li povinný majitelem účtu. To ostatně vyplývá i z dikce §

307 odst. 2 o. s. ř., kde se hovoří o „účtech povinného“. Tím, že plní, ač

majitel účtu není povinným, koná banka mimo rámec exekučního pořádku (neplní

povinnost uloženou jí zákonem). Takovým plněním současně banka porušuje právní

povinnost ze smlouvy o běžném účtu (závazek, že s penězi na účtu bude

disponovat jen tehdy, pokud tak stanoví smlouva o účtu nebo zákon). Správnost

těchto závěrů potvrzuje judikatura a doktrína; srov. R 75/2002, R 34/2007,

„rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011, Komentář, str. 2378, Drápal, Kurka, str. 421-422, a 433. Odkaz

dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1361/2012 (srov. odstavec [39] výše) není případný, jelikož tam se neřešilo postavení

poddlužníka. [67] Exekuční příkazy o přikázání pohledávky nemají povahu veřejné listiny; i

kdyby ji měly, byly by nicotné pro v nich obsažené vady. Domněnka pravdivosti

se pak může vztahovat jen na skutkové okolnosti v těchto příkazech uvedené,

nikoli na právní hodnocení (že peníze na účtu jsou majetkem povinného). [68] Exekuční příkazy vydané J. S. nejsou příkazy k postižení jiných

majetkových práv ve smyslu ustanovení § 320 o. s. ř.

(jak naznačuje dovolatel);

výslovně se v nich hovoří o „provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu“. Ostatně, exekuční příkaz ve smyslu ustanovení § 320 o. s. ř. by ukládal

povinnosti jen žalobci (nikoli bance, jež by mohla prostředky převést jen na

základě pokynu žalobce). [69] b/ Vznik škody. Vznik škody je „očividný“ (v jednom okamžiku peníze byly na účtu, v dalším již

nikoli). [70] K námitce, že odepsáním prostředků z účtu se snížila žalobcova pasiva

(srov. odstavec [41] výše) se poukazuje na to, že není zřejmé, na základě jaké

právní skutečnosti měl zaniknout žalobcův závazek vůči společnosti S. Banka

neplatila žalobcovými penězi (nýbrž svými) ani neplnila žalobcův dluh (jeho

věřiteli). Přiléhavý není ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. „23

Cdo 1458/2013“ (správně má jít o rozsudek sp. zn. 29 Cdo 48/2009, citovaný v

odstavci [42] výše), když v tam řešené věci byla banka poddlužníkem povinného. [71] Námitka, že žalobce nikdy nesplnil svůj závazek vůči společnosti S,

vychází z nesprávné premisy, že žalobce neměl pohledávku vůči bance. [72] c/ Příčinná souvislost. Potud odvolací soud uzavřel, že příčinná souvislost je „evidentní“, k čemuž

vzhledem ke skutkovým okolnostem věci není co dodat (kdyby banka neprovedla

exekuční příkazy, peníze by na účtu zůstaly). [73] K námitce, že žalobce mohl zabránit vzniku škody podáním vylučovacích

žalob (srov. odstavec [43] výše), budiž uvedeno, že takový postup nebyl

namístě; věc měla být řešena poddlužnickým sporem (srov. odstavec [65] výše). Exekuční soud též neměl důvod zastavovat exekuci při dílčím pochybení při jejím

provádění. [74] Povinnost splnit exekuční příkaz č. j. Ex 3050/2004-227 žalobce neměl (byl

vázán dřívějšími účinky arrestatoria vyvolaného exekučním příkazem v exekuci

vedené ve prospěch oprávněného K). [75] d/ Zavinění. Vzhledem k tomu, že případný nárok na náhradu škody by se řídil obchodním

zákoníkem, nepatří zavinění mezi předpoklady odpovědnosti za škodu. K námitce,

že se odvolací soud nevypořádal s okolnostmi vylučujícími odpovědnost, budiž

uvedeno, že ty nemohly nastat. Spoluzavinění žalobce (dovolatelem zřejmě míněno

spoluzpůsobení škody) bylo vyloučeno vzhledem ke skutkovým okolnostem věci; k

provedení exekuce totiž došlo bez vědomí (a tím více bez příkazu) žalobce. Námitka nevypořádání se s „nemožným“ tedy nemůže uspět. Dovolatelem citovaná

judikatura pak není přiléhavá. [76] K otázce č. 6 (Poučovací povinnost dle § 118a odst. 2 o. s. ř.). Jelikož (odvolacím soudem) změněná právní kvalifikace byla nesprávná, nemohlo

mít nesplnění poučovací povinnosti dle § 118a odst. 2 o. s. ř. za následek vadu

řízení způsobující nesprávnost napadeného rozhodnutí. Podle ustálené judikatury

je nadto poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. namístě jen tehdy, přichází-li

nějaké doplnění tvrzení v úvahu; srov. např. „rozhodnutí“ (jde o rozsudek)

Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009, což není tento

případ. [77] K otázce č. 7 (K § 157 odst. 2 o. s. ř.) a č. 8 (K § 153 odst. 1 o. s. ř.). U § 153 odst. 1 o. s. ř.

nejde o vadu řízení, nýbrž o nesprávnost právního

posouzení věci a námitka spojená s § 157 odst. 2 o. s. ř. je zobecněním

dovolacích námitek vypořádaných vyjádřením výše. [78] Žalobce i vedlejší účastník samostatně namítají též to, že dovolání není

přípustné. Dovolací námitky spojené s otázkami č. 2 až 5 se pojí s nárokem na

náhradu škody, o který v dané věci nejde; pochybení odvolacího soudu však potud

nemá vliv na výsledek (správné posouzení nároku coby nároku ze smlouvy o běžném

účtu vede ke stejnému výsledku). [79] Co do řešení otázky č. 1 je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou

judikaturou Nejvyššího soudu a otázka č. 6 je námitkou procesních vad, které

přípustnost dovolání nezakládají. Totéž platí o dalších tvrzených procesních

vadách (otázky č. 7 a 8). [80] V replice k vyjádření žalobce a vedlejšího účastníka (podání z 6. května

2016, č. l. 394-404) dovolatel především upozorňuje, že vyjádření mu dává za

pravdu v tom, že odvolací soud posoudil uplatněný nárok nesprávně jako nárok na

náhradu škody, což zakládá i přípustnost dovolání. Dovolatel setrvává na

dovolací argumentaci, včetně toho, že při advokátní úschově peněz na úschovním

účtu advokáta nemá vůči bance pohledávku advokát (majitel účtu), nýbrž jeho

klient (složitel). Závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 975/2013 má

za potvrzení svého názoru. [81] V reakci na repliku dovolatele žalobce a vedlejší účastník podáním z 27. prosince 2016 (č. l. 473-476) doplnili vyjádření k povaze advokátní úschovy o

srovnání s úpravou téhož v německém právu, již mají za potvrzení své

argumentace pro danou věc. [82] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013

Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, a některé další zákony. [83] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. [84] Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z

omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., přičemž v posouzení

otázky č. 1 jde o věc dovolacím soudem v dotčených souvislostech neřešenou a v

řešení otázek č. 2 až 5 je napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou

rozhodovací praxí dovolacího soudu. Otázky č. 6 až 8 se týkají tzv. jiných vad

řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci

těchto vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§

242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté,

co dovolání připustil pro řešení otázek č. 1 až 5) samostatně přípustností

dovolání k otázkám č. 6 až 8; s námitkami vznesenými v souvislosti s těmito

otázkami se vypořádá v mezích přípustného dovolání. [85] Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –

zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy

správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

[86] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil

věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní

normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový

stav nesprávně aplikoval. [87] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl

(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Soudy nižších stupňů vyšly z následujících (pro právní posouzení věci dovolacím

soudem rozhodných) skutečností:

1/ Žalobce (jako majitel účtu) uzavřel dne 16. listopadu 1999 s bankou smlouvu

o běžném účtu; takto zřízený účet používal jako tzv. úschovní, pro účely

advokátních úschov. 2/ R. R., jako správce konkursní podstaty úpadce S (coby složitel), uzavřel 19. srpna 2002 s žalobcem, jako advokátem (coby schovatelem), písemně úplatnou

smlouvu o úschově, která v článku I. (Preambule) vycházela z toho, že:

- Usnesením ze dne 13. září 2000, sp. zn. 40 K 40/2000, prohlásil Krajský

obchodní soud v Brně konkurs na majetek společnosti S a správcem její konkursní

podstaty ustavil R. R (odstavec 1.). - Proti usnesení o prohlášení konkursu podala společnost S odvolání, o kterém

dosud nebylo rozhodnuto (odstavec 2.). - Vzhledem ke stavu zápisů v obchodním rejstříku je nejisté, kdo je oprávněn

jednat jménem úpadce a komu by tedy R. R. měl předat majetek úpadce, dojde-li

ke zrušení konkursu (odstavec 3.). 3/ Článek II. (Předmět smlouvy) smlouvy o úschově pak určoval, že:

- Na uzavření smlouvy o úschově se strany dohodly „z důvodů právní jistoty a

ochrany zájmů oprávněných“ (odstavec 1.). - Složitel je oprávněn složit do úschovy schovatele částku až do výše 150

miliónů Kč (odstavec 2.). - Schovatel je oprávněn tuto částku do své úschovy přijmout, přičemž bere na

vědomí, že jde o prostředky získané složitelem v rámci jeho činnosti jako

správce konkursní podstaty zpeněžením majetku úpadce S (odstavec 3.). - Složitel částku složí (bezhotovostním převodem) na účet schovatele, určený

pro vedení advokátních úschov, vedený u banky (odstavec 4.). 4/ Článek III. (Práva a povinnosti smluvních stran) smlouvy o úschově vymezuje

závazky smluvních stran tak, že:

- Schovatel se zavazuje peníze převzaté do své úschovy podle této smlouvy řádně

opatrovat, chránit je před poškozením, ztrátou, zneužitím nebo zničením

(odstavec 1.). - Schovatel bere na vědomí, že oprávněnou osobou k předmětu úschovy po dobu

trvání konkursu je složitel. Schovatel se zavazuje, že po dobu trvání konkursu

bude s předmětem úschovy disponovat pouze na základě písemných příkazů

složitele (odstavec 2.). - Schovatel bere dále na vědomí, že zruší-li odvolací soud usnesení o

prohlášení konkursu, je (bude) nejisté, kdo je osobou oprávněnou nakládat s

předmětem úschovy a komu by měl být předmět úschovy vydán (odstavec 3.). - Na základě shora uvedeného je schovatel oprávněn předmět úschovy vydat pouze

osobě, u které bude postaveno najisto, že je ve vztahu k předmětu úschovy

osobou oprávněnou ve smyslu platných právních předpisů (odstavec 4.). 5/ Usnesením ze dne 28. srpna 2002, č. j.

2 Ko 117/2001-705, zrušil Vrchní soud

v Olomouci usnesení o prohlášení konkursu na majetek společnosti S a vrátil věc

konkursnímu soudu k dalšímu řízení. 6/ K 30. srpnu 2002 činil zůstatek na běžném účtu 129.542.201,78 Kč, přičemž

žalobce a R. R. ke stejnému datu stvrdili, že do úschovy byla složena celkem

částka 129.400.000 Kč. 7/ Usnesením ze dne 18. září 2002, č. j. 23 Nc 924/2002-9 (které nabylo právní

moci dne 9. dubna 2004), nařídil exekuční soud pro uspokojení pohledávky

oprávněného (společnosti B) ve výši 114.926.962 Kč podle výpisu ze seznamu

přihlášených pohledávek v konkursním řízení vedeném u konkursního soudu pod sp. zn. 40 K 40/2000 a pro náklady exekuce exekuci na majetek povinného

(společnosti S) a provedením exekuce pověřil soudní exekutorku J. S. 8/ Usnesením ze dne 24. října 2002 (č. j. 40 K 40/2000-1067) zprostil konkursní

soud R. R. výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadce S. 9/ V rámci exekuce vedené u exekučního soudu pod sp. zn. 23 Nc 924/2002 soudní

exekutorka J. S.:

- Vydala dne 18. září 2002 exekuční příkaz (sp. zn. 840/exe/2002), v němž je

jako oprávněný označena společnost B a jako povinný společnost S a jímž

nařídila k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 114.926.962 a nákladů

exekuce, „jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím“, provedení

exekuce přikázáním pohledávky z účtu žalobce u banky, s tím, že na tomto účtu

jsou uloženy (na základě smlouvy o úschově) finanční prostředky, které jsou

majetkem povinného (společnosti S). Bance tímto exekučním příkazem mimo jiné

uložila, aby poté, co jí bude doručeno vyrozumění o právní moci usnesení o

nařízení exekuce, poukázala peněžní prostředky ve výši vymáhané pohledávky a

jejího příslušenství na označený účet exekutorského úřadu. - Vydala dne 19. září 2002 exekuční příkaz (sp. zn. 840/exe/2002), v němž je

jako oprávněný označena společnost B a jako povinný společnost S a jímž

nařídila uhrazení nákladů exekuce povinným, vyčíslených částkou 5.305.831,62

Kč, srážkou z účtu žalobce vedeného u banky, s tím, že na tomto účtu jsou

uloženy (na základě smlouvy o úschově) finanční prostředky, které jsou majetkem

povinného (společnosti S). 10/ Dne 24. září 2002, poté, co J. S. vyrozuměla banku o právní moci usnesení o

nařízení exekuce, odepsala banka z běžného účtu žalobce částku 120.232.793 Kč. 11/ Usnesením ze dne 21. října 2002, č. j. 13 E 914/2002-18 (doručeným žalobci

4. listopadu 2002), nařídil exekuční soud pro uspokojení pohledávky oprávněného

Komerční banky, a. s. (dále jen „oprávněný K“) ve výši 95.861.535,54 Kč podle

výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek v konkursním řízení vedeném u

konkursního soudu pod sp. zn. 40 K 40/2000, a pro náklady návrhu na nařízení

výkonu rozhodnutí ve výši 50.000 Kč proti povinnému (společnosti S) výkon

rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky v částce 95.861.535,54 Kč s

příslušenstvím, kterou má povinný (společnost S) za žalobcem z důvodu smlouvy o

úschově.

Povinnému exekuční soud zakázal s pohledávkou jakkoli nakládat a

dlužníku povinného zakázal od okamžiku doručení usnesení pohledávku vyplatit

povinnému, provést na ni započtení nebo s ní jinak nakládat. 12/ Usnesením ze dne 2. prosince 2004, č. j. 23 Nc 1010/2004-8 (které nabylo

právní moci dne 4. ledna 2005), exekuční soud nařídil exekuci na majetek

povinného (společnosti S) pro uspokojení pohledávky oprávněného J. K., jako

správce konkursní podstaty úpadce P, ve výši 18.470.016,55 Kč podle seznamu

přihlášených pohledávek v konkursním řízení vedeném u konkursního soudu pod sp. zn. 40 K 40/2000 a pro náklady exekuce; provedením exekuce pověřil soudního

exekutora M. U. 13/ V rámci exekuce vedené u exekučního soudu pod sp. zn. 23 Nc 1010/2004

soudní exekutor M. U.:

- Vydal dne 23. února 2005 exekuční příkaz (č. j. Ex 3050/2004-227), v němž

je jako oprávněný označen J. K., správce konkursní podstaty úpadce P; jako

povinný je označena společnost S. K uspokojení pohledávky oprávněného ve výši

18.470.016,55 Kč s příslušenstvím nařídil M. U. (s odkazem na ustanovení § 49

odst. 1 písm. c/ exekučního řádu) tímto exekučním příkazem exekuci přikázáním

„jiné pohledávky než z účtu u peněžního ústavu“, konkrétně pohledávky, kterou

má povinný za žalobcem z důvodu smlouvy o úschově, s tím, že po právní moci

usnesení o nařízení exekuce, v den následující po doručení vyrozumění o nabytí

právní moci, uhradí dlužník povinného oprávněnému částku dle smlouvy o úschově

do určené výše (18.470.016,55 Kč jistina, 2.376.442 Kč odměna exekutora včetně

daně z přidané hodnoty a 20.000 Kč náklady exekuce) na označený účet. - Vydal dne 29. dubna 2005 exekuční příkaz (č. j. Ex 3050/2004-255), v němž je

jako (nový) oprávněný (právní a procesní nástupce původního oprávněného)

označena společnost HERMISTON DEVELOPMENT Corp.; jako povinný je označena

společnost S. K uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 18.470.016,55 Kč s

příslušenstvím nařídil M. U. (s odkazem na ustanovení § 49 odst. 1 písm. c/

exekučního řádu) tímto exekučním příkazem exekuci přikázáním „jiné pohledávky

než z účtu u peněžního ústavu“, konkrétně pohledávky, kterou má povinný vůči

svému dlužníku (bance) na depozitním účtu žalobce, s tím, že jde o prostředky

složené povinným na tento účet na základě smlouvy o úschově, jakož i s tím, že

po právní moci usnesení o nařízení exekuce, v den následující po doručení

vyrozumění o nabytí právní moci, uhradí dlužník povinného oprávněnému částku

dle smlouvy o úschově do určené výše (18.470.016,55 Kč jistina, 2.376.442 Kč

odměna exekutora včetně daně z přidané hodnoty a 20.000 Kč náklady exekuce) na

označený účet. 14/ Banka odepsala z běžného účtu žalobce ve prospěch exekuce vedené M. U. dne

11. července 2005 částku 7.512.272 Kč a dne 11. srpna 2005 částku 1.999.870 Kč. [88] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou pak rozhodná následující ustanovení

obchodního zákoníku, zákona o advokacii, občanského soudního řádu a exekučního

řádu:

§ 708 (obch. zák.)

Základní ustanovení

(1) Smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby na určitou

měnu běžný účet pro jeho majitele.

(…)

§ 709 (obch. zák.)

(1) Banka je povinna přijímat na běžný účet v měně, na kterou zní, peněžité

vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a z peněžních

prostředků na běžném účtu podle písemného příkazu majitele účtu nebo při

splnění podmínek stanovených ve smlouvě vyplatit mu požadovanou částku nebo

uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám. Nevyplývá-li z příkazu doba,

kdy má být platba provedena, je banka povinna platbu provést v den, který

následuje po doručení příkazu. (…)

§ 56 (zákona o advokacii)

(1) Advokát je oprávněn spravovat cizí majetek, včetně výkonu funkce správce

konkursní podstaty podle zvláštních právních předpisů. (…)

Přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu

§ 303 (o. s. ř.)

(1) Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu lze

nařídit ohledně pohledávky povinného z běžného, vkladového nebo jiného účtu

vedeného v jakékoliv měně u peněžního ústavu působícího v tuzemsku, nestanoví-

li zákon jinak. (…)

§ 304 (o. s. ř.)

(1) V nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu soud přikáže

peněžnímu ústavu, aby od okamžiku, kdy mu bude usnesení doručeno, z účtu

povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství nevyplácel

peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládal. Nařídí-li soud výkon rozhodnutí na více účtů povinného, uvede v usnesení také

pořadí, v jakém z nich bude vymáhaná pohledávka odepsána. (…)

§ 307 (o. s. ř.)

(…)

(5) Provedením výkonu rozhodnutí se peněžní ústav zprostí v rozsahu plnění

vyplaceného oprávněnému své povinnosti vůči povinnému. § 311 (o. s. ř.)

Nepostupuje-li peněžní ústav tak, jak mu to ukládají ustanovení § 304 odst. 1 a

§ 307 až 309a, může se oprávněný domáhat, a to i tehdy, když už na účtu

povinného není dostatek prostředků, aby mu peněžní ústav zaplatil částku, na

kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav postupoval správně. Přikázání jiných peněžitých pohledávek

§ 312 (o. s. ř.)

(1) Výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného než

pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo nároku uvedeného v § 299 lze nařídit

i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož

i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v

budoucnu postupně vznikat. (…)

§ 313 (o. s. ř.)

(1) V nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, aby se svou pohledávkou

jakkoli nakládal. Dlužníkovi povinného soud zakáže, aby od okamžiku, kdy mu

bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil,

provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal. (…)

§ 314a (o. s. ř.)

(1) Výkon rozhodnutí se provede tak, že dlužník povinného po právní moci

usnesení o nařízení výkonu vyplatí oprávněnému pohledávku v rozsahu, v jakém

byla nařízením výkonu postižena. (…)

(3) Výplatou oprávněnému se zprostí dlužník povinného v rozsahu poskytnutého

plnění své povinnosti vůči povinnému. § 315 (o. s. ř.)

(1) Nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle § 314a odst. 2,

popřípadě podle § 314b odst. 1 a 3, může se oprávněný domáhat vlastním jménem

na dlužníkovi povinného vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí,

popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného

stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její

zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou

vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému. (…)

§ 49 (exekučního řádu)

(1) Výrok exekučního příkazu ukládajícího zaplacení peněžité částky musí rovněž

obsahovat

(…)

b/ označení peněžního ústavu a čísla účtu nebo jiného jedinečného

identifikátoru, jde-li o provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z

účtu u peněžního ústavu; označí-li se více účtů povinného u téhož peněžního

ústavu, uvede se také pořadí, v jakém z nich má být vymáhaná pohledávka

odepsána,

c/ označení toho, vůči komu má povinný jinou pohledávku (dlužníka povinného),

jde-li o provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky povinného než z účtu u

peněžního ústavu,

(…)

Ve výše uvedené podobě platila citovaná ustanovení (s výjimkou § 311 o. s. ř.)

jak v době uzavření smlouvy o běžném účtu (16. listopadu 1999), tak v době kdy

banka odepsala z běžného účtu žalobce částku 120.232.793 Kč (24. září 2002). Ustanovení § 56 zákona o advokacii, ustanovení občanského soudního řádu a

ustanovení exekučního řádu takto platila i v době, kdy banka odepsala z běžného

účtu žalobce částky 7.512.272 Kč (11. července 2005) a 1.999.870 Kč (11. srpna

2005). Ustanovení § 311 o. s. ř. v citované podobě platilo v době, kdy banka

odepsala příslušné částky z účtu povinného (24. září 2002, (11. července 2005 a

11. srpna 2005). Ustanovení § 708 a § 709 obch. zák.

(jakož i ustanovení § 710

obch. zák.) a (nové) ustanovení § 56a zákona o advokacii měla v době odepsání

oněch posledních 2 částek následující podobu:

§ 708 (obch. zák.)

Základní ustanovení

(1) Smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité

měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet vklady a platby a

uskutečňovat z něho výplaty a platby. (…)

§ 709 (obch. zák.)

(1) Ve smlouvě o běžném účtu banka označí majitele účtu uvedením obchodní firmy

nebo názvu a sídla majitele a identifikačního čísla, pokud bylo přiděleno,

jde-li o osobu právnickou, nebo uvedením jména, příjmení, bydliště a rodného

čísla nebo data narození majitele, popřípadě obchodní firmy, místa podnikání a

identifikačního čísla, jde-li o osobu fyzickou. (…)

§ 710 (obch. zák.)

(1) Banka je povinna přijímat na účet v měně, na kterou zní, vklady nebo platby

uskutečněné ve prospěch majitele účtu a z peněžních prostředků na účtu

uskutečnit podle příkazu majitele účtu nebo osob oprávněných podle odstavce 2

výplaty nebo platby majiteli účtu nebo jím určeným osobám. (2) S peněžními prostředky na účtu jsou oprávněny nakládat jen osoby uvedené v

podpisových vzorech předaných majitelem účtu bance, jiné osoby pouze za

podmínek stanovených ve smlouvě o běžném účtu. Podpisové vzory musí mít

náležitosti plné moci. Banka je oprávněna nakládat s peněžními prostředky na

účtu, stanoví-li tak zákon nebo smlouva o běžném účtu. (…)

§ 56a (zákona o advokacii)

(1) Peníze, cenné papíry nebo jiný majetek přijatý advokátem do správy je

advokát povinen uložit na zvláštní účet u banky nebo u jiné osoby oprávněné

podle zvláštních právních předpisů k přijímání vkladů nebo ke správě cenných

papírů anebo jiného majetku. (…)

[89] V takto ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovolatelem položeným

otázkám následující závěry:

[90] K otázce č. 1 (Právní režim finančních prostředků v advokátní úschově). Judikaturu k povaze advokátní úschovy realizované prostřednictvím úschovního

účtu shrnul Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo

87/2017. V něm uzavřel, že:

[91] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, podle něhož peněžní

prostředky uložené na běžném účtu nejsou majetkem majitele účtu, nýbrž se

jejich vkladem stávají majetkem banky, která běžný účet zřídila; oprávnění

majitele účtu na výplatu zůstatku peněžních prostředků pak představuje toliko

pohledávku majitele účtu za bankou [R 4/2001, rozsudek velkého senátu

obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo

801/2002, uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

(dále jen „R 50/2006“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014,

sp. zn. 29 Cdo 3315/2012]. [92] Závěr o vlastnictví k penězům poukázaným na bankovní účet platí i v

případě, že jde o účet advokátní úschovy, jelikož ani zde není myslitelné, aby

byl v majetku banky vydělen určitý identifikovatelný obnos, k němuž by měl

složitel přímé věcné právo (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 975/2013).

[93] Ukládá-li advokát peníze na zvláštní účet u banky, kde zůstávají

separovány od jeho vlastních prostředků, respektive prostředků třetích osob,

přičemž pro úschovu peněz každého jednotlivého klienta musí mít zřízen

samostatný účet a se svěřenými prostředky zásadně nemůže disponovat bez

písemného souhlasu klientova (viz článek 2 usnesení představenstva České

advokátní komory č. 7/2004 Věstníku, o provádění úschov peněz, cenných papírů

nebo jiného majetku klienta advokátem, ve znění pozdějších předpisů), nezdá se

být advokátní úschova, jak je upravena v současném právním řádu, svou povahou

úschovou nepravidelnou, jejíž sjednání implikuje přechod předmětu úschovy do

majetkové sféry schovatele, leč spíše závazkem, v jehož rámci mají být svěřené

hodnoty zachovány jako oddělená část majetku klienta spravovaná advokátem. Advokátní úschova peněz ve smyslu § 56a zákona o advokacii je tak pojímána jako

institut správy cizího majetku advokátem. Přestože peněžní prostředky

deponované na účtu advokátní úschovy nemohou být s ohledem na uvedené

judikatorní teze pokládány za vlastnictví klienta, lze na takto složené

(uschované) peněžní prostředky (na advokátově účtu u banky) v určitých

souvislostech pohlížet jako „na majetkovou hodnotu náležející

klientovi“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 975/2013). [94] V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 87/2017 Nejvyšší soud na tomto základě

dovodil, že peněžní prostředky složené klientem advokáta na účet, který je

veden jako účet advokátní úchovy (respektive pohledávku vůči bance na vyplacení

finančních prostředků z takového účtu), nelze bez dalšího považovat za majetek,

jenž by v případě zjištění úpadku advokáta náležel do majetkové podstaty

advokáta (dlužníka) ve smyslu ustanovení § 206 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku

a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). V tomto smyslu (pro tento účel)

jde o majetkovou hodnotu „náležející“ klientovi, kterou pro něj advokát pouze

spravuje. Jestliže pak advokát na základě pokynu svého klienta převede peněžní

prostředky uschované na takovém účtu ve prospěch třetí osoby (za účelem splnění

klientova dluhu vůči této osobě), jde o činnost, kterou vykonal jako správce

cizího majetku, nikoli o právní úkon (právní jednání), kterým by plnil vlastní

dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli. O odporovatelný právní úkon (předmět

tamního sporu) by mohlo jít jen tehdy, kdyby peněžní prostředky na předmětném

účtu byly smíseny (v rozporu s pravidly advokátní úschovy) s prostředky jiných

klientů advokáta a kdyby plnění ve prospěch jednoho z klientů bylo uskutečněno

na úkor druhého klienta, jehož peněžní prostředky byly na advokátově účtu

deponovány. [95] Povaha advokátní úschovy a řešení otázky, jak má být naloženo s prostředky

klienta složenými na úschovní účet advokáta, má-li být postižen majetek

advokáta, však nemění ničeho na tom, že vlastníkem peněz složených na úschovní

účet je banka, a že tím, kdo může nakládat (nakládá) s prostředky na tomto účtu

(coby pohledávkou vůči bance) je [nestanoví-li jinak (šířeji) smlouva o běžném

(úschovním) účtu] advokát (nikoli složitel).

Konstrukce předestíraná Nejvyššímu

soudu dovolatelem [že právo nakládat s prostředky na úschovním účtu náleží

(vždy) složiteli (nikoli majiteli účtu)] vede ke zjevně absurdním důsledkům. Při odhlédnutí od konkursních a exekučních souvislostí by odtud totiž plynulo,

že bez zřetele k tomu, že advokát (jako majitel účtu) při uzavření smlouvy o

běžném (úschovním) účtu (nebo později) nezmocnil jiné osoby k nakládání s

účtem, by banka vyhověla (musela vyhovět) příkazu složitele i bez vědomí nebo

dokonce proti vůli majitele (úschovního) účtu (advokáta). Dovolání tudíž potud

není důvodné. [96] Ve vazbě na výkon rozhodnutí (exekuci) přikázáním pohledávky z účtu u

peněžního ústavu (§ 303 a násl. o. s. ř.), respektive přikázáním jiné peněžité

pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.) se Nejvyšší soud ztotožňuje s argumentací

obsaženou ve vyjádření k dovolání (srov. odstavce [55] a [56] výše), včetně

přiléhavých odkazů na judikaturu a literaturu. [97] Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu na dané téma platí, že:

[98] Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu podle

ustanovení § 303 a násl. o. s. ř. může být nařízen a proveden jen u pohledávky

z účtu, jehož majitelem je povinný. Jiná pohledávka z účtu není způsobilým

předmětem tohoto výkonu rozhodnutí (R 4/2001, R 50/2006, usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 193/2016, uveřejněné pod číslem

80/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [99] Byl-li exekuční příkaz vydán na přikázání pohledávky na peněžní prostředky

daňového dlužníka na účet vedený u banky, lze provést daňovou exekuci jen u

pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný (daňový dlužník). Pohledávka z

jiného účtu není způsobilým předmětem této exekuce, i kdyby na účtu byly

uloženy peněžní prostředky povinného (daňového dlužníka) [R 75/2002, R 50/2006]. [100] Již ze samotné povahy institutu přikázání pohledávky z (běžného) účtu u

peněžního ústavu (§ 303 až § 311 o. s. ř.) je nepochybné, že plní-li banka dle

exekučního příkazu, vždy plní „ze svého“ (a nikoli za použití peněžních

prostředků majitele účtu) a to na úhradu dluhu majitele účtu (nikoli svého

dluhu) s tím, že v rozsahu realizovaného plnění (limitovaného výší částky

vymáhané exekučním příkazem) zaniká pohledávka majitele (běžného) účtu za

bankou. V takovém případě vždy banka plní a oprávněný plnění přijímá s vědomím,

že jde (maximálně však do výše pohledávky z titulu smlouvy o běžném účtu) o

plnění na dluh třetí osoby (majitele běžného účtu – povinného dle exekučního

příkazu) [rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 48/2009]. [101] Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu zákon svěřuje

peněžnímu ústavu (srov. ustanovení § 307 o. s. ř.). Peněžní ústav je proto také

(jak se výslovně podává z ustanovení § 311 o. s. ř.) plně zodpovědný za to, že

výkon rozhodnutí provede tak, jak mu ukládá zákon, jinak řečeno, že oprávněnému

bude zaplacena částka, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav při

provedení výkonu rozhodnutí postupoval správně.

Z výše řečeného však ještě

neplyne, že poruší-li peněžní ústav při provedení výkonu rozhodnutí některou z

povinností, jež mu ukládají ustanovení § 304 odst. 1 a § 307 až 309a o. s. ř.,

nemá právo domáhat se po povinném zaplacení toho, co byl (v důsledku porušení

svých povinností) v intencích ustanovení § 311 o. s. ř. povinen oprávněnému

nahradit ze svých prostředků. Tím, že peněžní ústav zaplatil oprávněnému

uvedenou náhradu, se totiž nic nemění na tom, že dlužníkem oprávněného byl

povinný a že to byl právě on, kdo měl vymáhanou pohledávku po právu zaplatit

(peněžní ústav takovou hmotněprávní povinnost neměl) [rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 2520/2010]. [102] Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky zákon

svěřuje dlužníku povinného. Dlužník povinného proto také nese odpovědnost za

to, že výkon rozhodnutí provedl tak, jak mu to ukládá zákon v ustanovení § 314

o. s. ř. Přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z hlediska hmotného práva

ke změně věřitele. Povinnost poddlužníka platit přímo oprávněnému má svůj

základ jen v procesním právu; je výrazem nuceného výkonu práva, kterým se

zasahuje do hmotněprávního vztahu povinného a poddlužníka. Jestliže poddlužník

nevyplatí oprávněnému řádně a včas pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn

vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat. Tzv. poddlužnická žaloba, kterou zákon

svěřuje oprávněnému, vychází z procesní aktivní legitimace oprávněného. Lze

říci, že věřitel je ve vztahu k pohledávce, která má být na poddlužníku

vymožena, procesně zmocněn k tomu, aby plnění, které takto na poddlužníku

získá, použil k uspokojení své vlastní pohledávky. Oprávněný tedy žaluje svým

jménem o zaplacení pohledávky, jejímž věřitelem je povinný. Z titulu tohoto

tzv. úkojného práva oprávněného je poddlužník povinen vyplatit oprávněnému

přikázanou pohledávku, jen jestliže by měl podle práva takovou povinnost vůči

povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu

rozhodnutí. Není podstatné, že pohledávka povinného ještě případně nebyla

splatná nebo měla z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu. Jestliže

povinný vůči poddlužníku přikázanou pohledávku neměl nebo jestliže přikázaná

pohledávka do té doby zanikla (například splněním nebo započtením), nedosáhne

oprávněný z titulu tzv. úkojného práva uspokojení své vymáhané pohledávky. Z

uvedeného plyne, že tam, kde poddlužník povinného nesplnil povinnost vyplatit

pohledávku řádně a včas oprávněnému, je poddlužnická žaloba podle § 315 o. s. ř. způsobem provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním jiné peněžité

pohledávky [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo

921/2003, uveřejněný pod číslem 55/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

(dále jen „R 55/2006“)]. [103] K judikatorním závěrům citovaným v odstavcích [100] a [101] budiž dodáno,

že v tam řešených věcech nebylo žádných pochyb o tom, že majitelem účtu u

peněžního ústavu a tedy i osobou, která měla pohledávku vůči peněžnímu ústavu,

byl povinný.

[104] V literatuře pak lze poukázat na následující závěry (jež má Nejvyšší soud

za přiléhavé):

[105] Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu zákon svěřuje

peněžnímu ústavu. Soud ve věci výkonu rozhodnutí dále rozhoduje pouze tehdy,

je-li třeba přijmout určité opatření, např. rozhodnout o návrhu na odložení

provedení výkonu rozhodnutí nebo o zastavení výkonu rozhodnutí. Protože

provedení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu náleží peněžnímu ú

stavu, je pouze na něm, aby posoudil, zda podle jemu doručeného usnesení o naří

zení výkonu může být výkon rozhodnutí také proveden. Soud není povinen a ani

oprávněn do uvedeného posouzení peněžního ústavu jakkoliv zasahovat (dávat mu

závazné pokyny či doporučení). Dospěje-li peněžní ústav k závěru, že podle

doručeného usnesení nemůže být výkon rozhodnutí proveden, není povinen to

oznamovat soudu nebo mu vracet doručené usnesení, ledaže by bylo potřebné

provést jeho opravu (§ 164 [o. s. ř.]). O takový případ jde např. tehdy,

neobsahuje-li usnesení soudu tzv. arrestatorium, nebyl-li povinný majitelem

označeného účtu, nebo nebyl-li v usnesení soudu uveden peněžní ústav nebo jeho

označení bylo nesrozumitelné nebo neurčité. V takových případech má peněžní

ústav oznámit oprávněnému, že výkon rozhodnutí nemohl být proveden a sdělit mu

důvody; jde o vhodný postup, kterým lze zabránit zbytečnému podání poddlužnické

žaloby podle § 311 (o. s. ř.) [Komentář (k § 305 o. s. ř.), str. 2378-2379,

Drápal, Kurka, str. 428-429]. [106] Pohledávka z účtu u peněžního ústavu byla nařízením výkonu rozhodnutí

účinně postižena, jen jestliže je povinný majitelem účtu, ohledně kterého byla

pohledávka přikázána oprávněnému. Je-li majitelem nařízeným výkonem rozhodnutí

dotčeného účtu někdo jiný než povinný, pohledávka z účtu nebyla (nemohla být)

oprávněnému účinně přikázána a oprávněnému nevzniklo (nemohlo vzniknout) ve

vztahu k peněžním prostředkům na účtu tzv. úkojné právo (Drápal, Kurka, str. 421-422). [107] Přikázáním pohledávky povinného z účtu vzniká oprávněnému k peněžním

prostředkům na účtu povinného tzv. úkojné právo až do výše vymáhané pohledávky

a jejího příslušenství. Jde o právo vybudované pouze na procesněprávním

základě, přičemž podmínkou vzniku tohoto práva je řádné doručení usnesení o

nařízení výkonu rozhodnutí peněžnímu ústavu, právní moc tohoto usnesení a řádné

vyrozumění peněžního ústavu o tom. Aktivní legitimace, kterou procesní právo

poskytuje oprávněnému vůči peněžnímu ústavu, se nikterak nedotýká hmotněprávní

podstaty smluvního vztahu mezi peněžním ústavem a majitelem účtu. Nic se tedy

nemění na tom, že povinný je nadále majitelem účtu a že hmotněprávní vztah

založený smlouvou o běžném, vkladovém nebo jiném účtu nadále působí jen mezi

povinným a peněžním ústavem [Komentář (k § 311 o. s. ř.), str. 2391]. [108] Pohledávkou povinného z účtu se nerozumí peněžní prostředky, které

peněžní ústav přijal na běžný, vkladový nebo jiný účet.

Představuje ji právo

(nárok) povinného, které má vůči peněžnímu ústavu podle smlouvy o běžném účtu,

o vkladovém účtu nebo o jiném účtu, tedy právo uskutečňovat z účtu výplaty a

platby, jde-li o běžný účet (Drápal, Kurka, str. 420). [109] Poddlužník smí výkon provést, jen jestliže nařízením výkonu rozhodnutí

byla účinně postižena pohledávka, kterou proti němu má povinný. Provedení

výkonu rozhodnutí je nepřípustné např. tehdy, kdyby povinný proti poddlužníku

neměl přikázanou pohledávku, kdyby věřitelem pohledávky byl někdo jiný než

povinný, kdyby usnesení o nařízení výkonu nebylo řádně doručeno poddlužníku,

kdyby poddlužníku nebylo doručeno vyrozumění soudu, že usnesení o nařízení

výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, apod. Dospěje-li dlužník povinného k

závěru, že výkon rozhodnutí nemůže být proveden, oznámí to – byť mu zákon

výslovně neukládá – oprávněnému [Komentář (k § 314a o. s. ř.), str. 2402]. K

témuž závěru (pro peněžní ústav) u výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z

účtu u peněžního ústavu, srov. Drápal, Kurka, str. 420. [110] Z titulu tohoto tzv. úkojného práva oprávněného je poddlužník povinen

vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku, jen jestliže by měl podle práva

takovou povinnost vůči povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o

nařízení výkonu rozhodnutí [Komentář (k § 315 o. s. ř.), str. 2406]. [111] Jak se podává z výše podaného shrnutí, v judikatuře ani v literatuře není

pochyb o tom, že osoba označená (v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí

přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, v usnesení o nařízení výkonu

rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, v exekučním příkazu, jde-li o

provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu,

nebo v exekučním příkazu, jde-li o provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky

povinného než z účtu u peněžního ústavu) jako poddlužník povinného, je

oprávněna odmítnout (oprávněnému) úhradu dluhu odpovídajícího přikázané

pohledávce i tehdy, má-li za to, že taková pohledávka v hmotném právu

neexistuje (srov. závěry R 55/2006 v odstavci [102] výše a závěry literatury v

odstavci [110] výše). [112] Stejně tak není v judikatuře ani v literatuře pochyb o tom, že při výkonu

rozhodnutí nebo exekuci přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního

ústavu, je peněžní ústav (banka) povinen vždy zkoumat, zda povinný je majitelem

takového účtu (což je údaj, jehož znalost se u peněžního ústavu předpokládá); v

případě, že tomu tak není, je nejen oprávněn, nýbrž i povinen (a to i v zájmu

vlastní ochrany) odmítnout plnění, jehož prostřednictvím by byla postižena

pohledávka jiné osoby (jiného majitele účtu) než povinného. Srov. závěry

judikatury v odstavcích [98] a [99] výše, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího

soudu sp. zn. 29 Cdo 48/2009, citovaným v odstavci [100] výše (z něj plyne, že

banka plní [má vždy plnit] s vědomím, že jde o plnění majitele běžného účtu –

povinného dle exekučního příkazu, tedy, že majitel účtu nemůže být osobou

odlišnou od osoby povinného). V literatuře pak srov. závěry shrnuté v

odstavcích [105], [106], [109] a [110] výše.

K tomu, že pohledávkou povinného z

účtu se nerozumí peněžní prostředky, které peněžní ústav přijal na běžný,

vkladový nebo jiný účet, srov. závěry literatury v odstavci [108] výše. [113] Jinak řečeno, je-li vedena exekuce (výkon rozhodnutí) na majetek

složitele peněžních prostředků na úschovní účet advokáta, lze pohledávku

složitele [z titulu vydání peněz složených na úschovní účet advokáta vedený

bankou do advokátní úschovy] exekučně postihnout pouze přikázáním jiné peněžité

pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.). Poddlužníkem povinného (složitele) totiž

není peněžní ústav (banka), nýbrž advokát. [114] Ze skutkových reálií dané věci je přitom zjevné, že exekuční příkazy J. S. byly vydány (18. a 19. září 2002) jako příkazy k provedení exekuce

přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu (§ 49 odst. 1 písm. b/ exekučního řádu, ve spojení s § 65 exekučního řádu a § 303 a násl. o. s. ř.), že (nevykonaný) exekuční příkaz M. U. č. j. Ex 3050/2004-227 byl vydán

jako příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 49 odst. 1 písm. c/ exekučního řádu, ve spojení s § 65 exekučního řádu a § 312 a násl. o. s. ř.), přičemž jako poddlužník povinného v něm byl označen žalobce, a že

exekuční příkaz M. U. č. j. Ex 3050/2004-255 byl vydán jako příkaz k provedení

exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 49 odst. 1 písm. c/ exekučního

řádu, ve spojení s § 65 exekučního řádu a § 312 a násl. o. s. ř.), přičemž jako

poddlužník povinného v něm byla označena banka. [115] Žalobci a vedlejšímu účastníku lze za této situace přitakat v závěru, že

poukázáním částky 120.232.793 Kč ve prospěch oprávněného v exekuci vedené na

majetek povinného, jímž byl složitel (společnost S), „přikázáním pohledávky

povinného z účtu u peněžního ústavu“ se banka nezprostila své povinnosti vůči

majiteli (úschovního) účtu (neměla právo snížit o tuto částku zůstatek účtu);

toto právo jí zákon přiznává jen vůči povinnému, jímž majitel účtu nebyl (§ 307

odst. 5 o. s. ř.), což bylo zjevné i z exekučních příkazů J. S. [116] Týž závěr (jako v předchozím odstavci) se prosadí i ve vztahu k částkám

7.512.272 Kč a 1.999.870 Kč, odepsaným bankou z (úschovního) účtu ve prospěch

oprávněného v exekuci vedené na majetek povinného, jímž byl složitel

(společnost S), 11. července a 11. srpna 2005. Přikazuje-li se oprávněnému

pohledávka z účtu, přičemž poddlužníkem povinného má být banka (peněžní ústav),

jde vždy o postup upravený ustanovením § 303 a násl o. s. ř., ve spojení s

ustanoveními § 49 odst. 1 písm. c/ a § 65 exekučního řádu. Právě takový režim

nastoloval (bez zřetele k tomu, že se zevně projevoval jako příkaz k provedení

exekuce přikázáním „jiné peněžité pohledávky“) exekuční příkaz M. U. č. j. Ex

3050/2004-255. Jestliže banka podle tohoto exekučního příkazu akceptovala, že

je sama poddlužníkem povinného (že má vůči povinnému dluh) a poukázala dotčené

částky ve prospěch oprávněného v exekuci vedené na majetek povinného, jímž byl

složitel (společnost S), pak se tím opět nezprostila své povinnosti vůči

majiteli (úschovního) účtu (neměla právo snížit o tyto částku zůstatek účtu).

Toto právo jí (coby dlužníku povinného) zákon přiznává (a předpoklad že majitel

účtu nemůže být osobou odlišnou od osoby povinného, tím utvrzuje) jen vůči

povinnému, jímž majitel účtu nebyl (srov. opět § 307 odst. 5 o. s. ř. i § 314a

o. s. ř.). [117] Právo majitele účtu (žalobce) k takto vyplaceným prostředkům, plynoucí ze

smlouvy o (úschovním) účtu, tedy nezaniklo (banka se vůči němu nezprostila

povinnosti plnit v této výši z úschovního účtu podle jeho příkazu). S

dovolatelem lze souhlasit jen v tom, že odvolací soud pochybil, přiznal-li

takový nárok z titulu odpovědnosti banky za škodu; na důvodnosti žaloby (co do

přiznání nároku z titulu povinnosti banky plnit ze smlouvy o běžném účtu) se

tím však ničeho nemění. [118] K otázce č. 2 (Právní kvalifikace) a k otázkám č. 3 až 5 (Předpoklady

vzniku odpovědnosti za škodu a povinnosti banky podle občanského soudního řádu). Závěr, že přiznané plnění náleželo žalobci z titulu povinnosti banky plnit ze

smlouvy o běžném účtu, činí nadbytečným zkoumání označených otázek v režimu

odpovědnosti za škodu (právní posouzení věci odvolacím soudem co do úsudku o

odpovědnosti za škodu není správné). [119] K otázkám č. 6 (Poučovací povinnost dle § 118a odst. 2 o. s. ř.) 7 (K §

157 odst. 2 o. s. ř.) a 8 (K § 153 odst. 1 o. s. ř.). Otázkami č. 6 a 8 nemá smyslu se zabývat, nejde-li o nárok na náhradu škody (z

titulu povinnosti banky plnit ze smlouvy o běžném účtu důvod k výzvě dle § 118a

odst. 2 o. s. ř. dán není). K otázce č. 7 pak lze uvést, že jakkoli je právní

posouzení věci odvolacím soudem kusé (co do posouzení všech předpokladů

odpovědnosti za škodu neúplné), v rovině výkladu podaného k nepřezkoumatelnosti

soudního rozhodnutí ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou

zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo

2543/2011, uveřejněným pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek (dále jen „R 100/2013“), napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné není. [120] V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího

soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla

nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu

dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. K tomu lze dodat, že z ustanovení

§ 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného

vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí

vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces

nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou

účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na

spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné

oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví

vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží

tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález

Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod

číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Rozhodnutí odvolacího

soudu těmto požadavkům vyhovuje (byť jeho právní názor, že jde o náhradu škody,

není správný). [121] Zbývá dodat, že s přihlédnutím k těm skutkovým reáliím dané věci, které v

řízení vyšly najevo do vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. § 241a

odst. 6 o. s. ř.), neshledává Nejvyšší soud žádný rozpor s dobrými mravy v tom,

že banka vůči žalobci splní povinnost, k níž se smluvně zavázala a které se

výše popsaným jednáním (poukázáním svých peněz věřitelům povinného S, jenž

nebyl majitelem účtu) nezprostila (nemohla zprostit), neboť nešlo o povinného. [122] Podle ustanovení § 243d o. s. ř., nepostupoval-li podle § 243c, dovolací

soud a/ dovolání zamítne, dojde-li k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je

správné, nebo b/ může rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací

soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je

možné o věci rozhodnout. [123] Z dikce § 243d písm. b/ o. s. ř. je zjevné, že má-li Nejvyšší soud

možnost přikročit ke změně rozhodnutí odvolacího soudu (za předpokladu, že

odvolací soud rozhodl nesprávně a že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je

možné o věci rozhodnout), pak mu nemůže být (byť spíše coby výjimka z pravidla)

upřeno (za použití argumentu a maiori ad minus) právo zamítnout podané dovolání

na základě jiné právní argumentace, než je ta, kterou obsahuje dovoláním

napadené (a v rovině této argumentace nesprávné) rozhodnutí odvolacího soudu;

srov. shodně např. odstavec [53] odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne

18. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 4426/2013. [124] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.), když dosavadní výsledky

řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, neboť žalobcův nárok je po právu

a vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a které by mohly ovlivnit výše formulované

závěry, se ze spisu se nepodávají. [125] Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je odůvodněna tím, že

dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není (vzhledem k jeho druhému

výroku) rozhodnutím, jímž se řízení (zcela) končí (srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem

48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [126] V usnesení ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. IV. ÚS 3317/17, jímž (v

této věci) odmítl ústavní stížnost dovolatele proti usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 30. srpna 2017, č. j. 29 Cdo 78/2016-490, Ústavní soud vybídl Nejvyšší

soud, aby se námitkou, že projednáním věci v soudním oddělení č. 29 neupřel

dovolateli právo na zákonného soudce, vypořádal v důvodech rozhodnutí ve věci

samé; Nejvyšší soud tak proto touto cestou činí. Jak dokládají skutková

zjištění shrnutá v odstavci [87] výše, podstatou odvolacím soudem přiznaného

nároku na náhradu škody byl spor o prostředky, které banka odepsala z

(úschovního) účtu žalobce po zrušení konkursu vedeného na majetek společnosti S

a které tehdejší správce konkursní podstaty společnosti S (R.

R.) složil (coby

dosažený výtěžek zpeněžení majetku úpadce) do advokátní úschovy za trvání

konkursu [vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále

též jen „ZKV“)]. Spor byl veden o režim nakládání s těmito prostředky po

zrušení usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce S odvolacím soudem a

vrácení věci k dalšímu řízení konkursnímu soudu. Podle rozvrhu práce Nejvyššího

soudu účinného v době nápadu dovolací věci u Nejvyššího soudu náleželo do

působnosti soudního oddělení č. 29 též rozhodování „ve věcech týkajících se

konkursu (…), včetně sporů jimi vyvolaných nebo s nimi souvisejících“. Přitom

ustálená judikatura Nejvyššího soudu k výkladu zákona o konkursu a vyrovnání

již v době nápadu dovolací věci u Nejvyššího soudu dokládala, že dojde-li ke

zrušení konkursu na majetek úpadce rozhodnutím odvolacího soudu ve smyslu

ustanovení § 44a odst. 1 ZKV, neznamená to automaticky přechod práva nakládat s

výtěžkem zpeněžení majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce na úpadce

(vzhledem k některým povinnostem správce konkursní podstaty úpadce v době od

zrušení konkursu do doby, než jej konkursní soud zprostí funkce). Srov. k tomu

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 961/2006,

uveřejněné pod číslem 72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Konkursní souvislost věci zakládající působnost soudního oddělení č. 29, do

kterého byla bez dalšího přidělena, tedy dána byla (a to i s přihlédnutím k

tomu, že konkurs vedený na majetek společnosti S stále probíhá), přičemž

potřeba vypořádat se s touto „konkursní linií“ odpadla při projednání dovolací

věci (až) poté, co Nejvyšší soud dovodil, že přisouzený nárok plyne (má

plynout) ze smlouvy o běžném účtu. Jiná soudní oddělení Nejvyššího soudu

ostatně svou působnost pro danou dovolací věc neuplatňovala (žádný pozitivní

kompetenční konflikt na půdě Nejvyššího soudu nevznikl).

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 3. listopadu 2020

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu