U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců
a) P. G., a b) D. G., zastoupených Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se
sídlem v Prostějově, náměstí T.G. Masaryka 11, proti žalovaným 1) M. Š., a b)
A. Š., zastoupeným JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Jindřicha Šimona Baara 80, s adresou pro doručování: Tovačovského
3161, Kroměříž, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Přerově pod
sp. zn. 10 C 96/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. prosince 2007, č.j. 12 Co 267/2007-79,
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit
žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Vladimíra Papeže, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Jindřicha Šimona
Baara 80.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb.,
jímž byl změněn občanský soudní řád [zákon č. 99/1963 Sb. (dále již „o.s.ř.“)],
podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným)
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není
dotčeno.
Dovolání žalobců (dále již „dovolatelé“) proti v záhlaví citovanému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“),
kterým byl podle § 219 o.s.ř. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově
[(dále již „soud prvního stupně“) jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že
žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, každý v rozsahu jedné ideální poloviny,
specifikovaných nemovitostí, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení], a dále
rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) téhož zákona, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Je tomu tak z toho
důvodu, že vzhledem k odvolacím soudem realizovanému právnímu posouzení
jedinečných skutkových okolností, nebylo možno v tomto případě shledat
judikatorní přesah napadeného rozsudku, a nebylo možno ani uzavřít, že by
odvolací soud řešil právní otázku týkající uzavření předmětné smlouvy (tím
způsobem, že v zásadě pro právní perfekci zcela odkázal na odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně, resp. ztotožnil se zcela s právním posouzením věci soudem
prvního stupně) v rozporu s hmotným právem. K tvrzení dovolatelů, že „soudy
obou stupňů mají za prokázané, že ani jedna ze stran kupní smlouvy
neprojevovala dostatečnou vážnost učiněného právního úkonu“, nutno uvést, že
odvolací soud při rozhodování vycházel ze závěru soudu prvního stupně, který po
provedeném dokazování uzavřel, že „žalobci prodat dům chtěli“. Z rozhodnutí
obou soudů nelze tedy dovodit, že by účastníci „simulovali“ uzavření kupní
smlouvy, která by v důsledku toho byla (pro absenci vážnosti projevu vůle) ve
smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (absolutně) neplatná.
Pokud dovolatelé namítají, že v otázce jimi tvrzeného omylu při uzavření
předmětné kupní smlouvy soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav
věc, a ve vazbě na tuto námitku vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní
posouzení věci, pomíjejí, že Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu
zjištěného v řízení před soudem nalézacím a odvolacím, a že z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze podat dovolání jen pokud je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ž., což se ovšem netýká této
věci.
Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani prostřednictvím dovolateli
uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Tento
dovolací důvod, jenž se týká právně relevantních (jiných) vad řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze sice podle konstantní
judikatury Nejvyššího soudu (výjimečně) uplatnit i v případě dovolání podaného
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ovšem takové otázky dovolací soud
přezkoumává jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných právních názorů
na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz). Takovou
otázku ovšem odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku neřešil.
Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
současně vylučuje, aby Nejvyšší soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny.
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení pak
procesní předpis neupravuje (srovnej § 236 násl. o. s. ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelů podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 části věty před
středníkem a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování
advokátem v částce 6.500,- Kč [sazba odměny z částky určené podle § 5 písm. b)
vyhl. č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o
dalších 50% podle § 18 odst. 1, a dále zvýšená o 30% za zastupování dvou
účastníků podle § 19a téže vyhl.], a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon
právní služby podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 300 Kč.
Vzhledem k tomu, že advokát žalovaných doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, náleží žalovaným vedle odměny za zastupování advokátem a paušální
částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty
ve výši 20% podle § 137 odst. 3 o.s.ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších , tj. celkem částka 8.160,- Kč.
Dovolatelé (povinni společně a nerozdílně) byli zavázáni k této náhradě
nákladů dovolacího řízení k rukám advokátů žalovaných (oprávněných společně a
nerozdílně) v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2010
JUDr.
Pavel P a v l í k
předseda senátu