29 Cdo 1067/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobce M. H., jako správce konkursní podstaty úpadkyně ANTIKO a.
s., identifikační číslo 25012983, zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem,
advokátem, se sídlem v Liberci 3, Na Rybníčku 387/6, PSČ 460 01, proti žalované
FREEZART PLUS s. r. o., se sídlem v Liberci, Na Zvonku 788, PSČ 460 15,
identifikační číslo 25046144, zastoupené Mgr. Liborem Janků, advokátem, se
sídlem v Chebu, Májová 23, PSČ 350 02, o zaplacení částky 2,660.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci
pod sp. zn. 37 Cm 5/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 17. října 2007, č. j. 11 Cmo 74/2007-191, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č. j. 11 Cmo
74/2007-191, v potvrzujícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o
nákladech řízení a o soudním poplatku a usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. ledna 2008, č. j. 37 Cm 5/2006-203, se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. října 2006, č. j. 37 Cm 5/2006-102 (ve znění opravného usnesení ze dne 18. prosince 2006, č. j. 37 Cm 5/2006-106), zavázal žalovanou zaplatit žalobci „do
konkursní podstaty úpadkyně ANTIKO a. s.“ 2,660.000,- Kč s 2 % ročním úrokem z
prodlení od 1. července 2004 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v
části, v níž se žalobce domáhal 2 % ročního úroku z prodlení z částky
2,660.000,- Kč od 9. prosince 2003 do 30. června 2004 (bod II. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (body III. a IV. výroku). Soud vyšel z toho, že :
1) ANTIKO a. s. se kupní smlouvou ze dne 28. listopadu 2003 dohodla se
žalovanou na prodeji zařízení truhlárny za kupní cenu ve výši 3,660.000,- Kč. 2) Část kupní ceny ve výši 1,000.000,- Kč byla uhrazena formou zápočtu. 3) Dne 1. prosince 2003 se konala valná hromada pozdější úpadkyně, na níž bylo
rozhodnuto o odvolání stávajících členů představenstva a byli zvoleni noví
členové představenstva. 4) Členem představenstva pozdější úpadkyně byla zvolena i osoba vystupující pod
jménem J.V. . 5) Osoba označená jako J.V. podepsala za úpadkyni dne 1. prosince 2003 dodatek
ke kupní smlouvě č. 1 (dále též jen „dodatek kupní smlouvy“) a dne 8. prosince
2003 převzala od žalované doplatek kupní ceny ve výši 2,660.000,- Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že valná hromada úpadkyně nezvolila členem
představenstva J. V., ale osobu, která se za něj vydávala. Jinými slovy,
zvolila členem představenstva fakticky neexistující, smyšlenou osobu. Takové
rozhodnutí valné hromady podle soudu odporuje ustanovení § 194 odst. 7 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a proto je
rozhodnutím nicotným. Osoba, vydávající se za J. V., jež byla přítomna u
notářky Mgr. D. P. v době konání valné hromady úpadkyně, na níž valná hromada
rozhodla o jejím zvolení členem představenstva, a která následně podepsala
dodatek kupní smlouvy, převzala hotovost od žalované a podepsala příjmový
pokladní doklad, nebyla členem představenstva pozdější úpadkyně a nebyla
oprávněna za ni jednat. Soud proto uzavřel, že částka 2,660.000,- Kč nebyla
zaplacena členu statutárního orgánu pozdější úpadkyně, jinými slovy, že plnění
nebylo poskytnuto věřiteli. Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalované potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o
soudním poplatku (první výrok), konstatoval, že v zamítavém výroku o věci samé
zůstal rozsudek nedotčen (první výrok), zrušil tento rozsudek ve výroku o
nákladech řízení a věc potud vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (druhý
výrok) a nařídil soudu prvního stupně opravu záhlaví jeho rozsudku v údaji o
jménu žalobce (třetí výrok).
K potvrzení vyhovujícího výroku o věci samé odvolací soud uvedl, že sice
nepovažuje za správný dílčí závěr soudu prvního stupně o nicotnosti výše
popsaného rozhodnutí valné hromady pozdější úpadkyně, když platností
(nicotností) usnesení valné hromady společnosti se může soud zabývat pouze v
rejstříkovém řízení nebo v řízení vyvolaném návrhem na vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady, tento závěr však neměl vliv na věcnou správnost
rozhodnutí. Odvolací soud vyšel z toho, že dne 1. prosince 2003 (v den konání valné
hromady) měl být uzavřen dodatek kupní smlouvy, jímž se měnila splatnost
doplatku kupní ceny (původně dohodnutá ve splátkách do 30. června 2004). Podle
obsahu tohoto dodatku měl být doplatek ve výši 2,660.000,- Kč zaplacen v
hotovosti a „za přítomnosti členů dřívějšího a nového představenstva“ pozdější
úpadkyně jako prodávající. Vzhledem k tomu, že dodatek byl datován již třetí den po uzavření původní kupní
smlouvy, přičemž z obchodního rejstříku pozdější úpadkyně v době uzavření kupní
smlouvy vyplývalo, že majetek společnosti je postižen dvěma exekucemi, měl
odvolací soud podezření na „záměrnou machinaci“ s majetkem pozdější úpadkyně. Bez ohledu na to, zda dodatek kupní smlouvy podepsal skutečný J. V., či
nastrčená osoba, která se za skutečného J. V. vydávala, odvolací soud
zdůraznil, že dodatek za žalovanou podepsali její jednatelé Ing. T. L.a J. P.. Tito znali obsah dodatku a běžná opatrnost vyžadovala, aby při placení tak
velké částky v hotovosti dodrželi v dodatku kupní smlouvy obsažené ujednání,
které bylo nepochybně také v zájmu žalované (a podle kterého nedoplatek kupní
ceny měl být zaplacen v přítomnosti dřívějších i nových členů představenstva
pozdější úpadkyně). Namísto toho se spokojili s přítomností M. Š.(člena
„dřívějšího“ představenstva úpadkyně), který potvrzoval totožnost J. V. (a
posléze na čas přešel dokonce do pracovního poměru k žalované) a peníze
vyplatili osobě, jejíž skutečnou totožnost neznali. Dovozuje, že žalovaná nemohla být v dobré víře, odvolací soud uzavřel, že „bylo
na žalované, aby prokázala, že oněch 2,660.000,- Kč skutečně zaplatila a dále,
že je zaplatila osobě oprávněné za žalobce jednat“. To se jí však podle názoru
odvolacího soudu nezdařilo. Usnesením ze dne 23. ledna 2008, č. j. 37 Cm 5/2006-203, které nabylo právní
moci 13. února 2008, pak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
znovu rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno z důvodu nesprávného
právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně), že zcela
pominul její argumentaci „ve vztahu k dobré víře“ jejích statutárních orgánů
„při právním úkonu, který uzavřeli s úpadkyní“ a na základě kterého plnili ve
prospěch úpadkyně.
Měl-li odvolací soud za to, že dovolatelka nejednala
dostatečně opatrně, jestliže plnila z titulu dodatku kupní smlouvy osobě, jejíž
skutečnou totožnost neznala, a dovodil-li z posudku znalkyně z oboru
písmoznalectví, že potvrzení o platbě nepodepsal „skutečný J.V.“, jsou tyto
jeho závěry - podle názoru dovolatelky - nesprávné a zavádějící. Podle dovolatelky z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že její
jednatelé znali ještě před tím, než byl uzavřen dodatek kupní smlouvy, osobu,
která jim byla představena „stávajícím vedením“ úpadkyně jako „budoucí
statutární zástupce“. Osoba vystupující pod jménem J.V. tedy nebyla pro
jednatele žalované osobou neznámou. Jejich dobrá víra je pak dána tím, že tato
osoba - jim již dříve známá - jim byla za přítomnosti člena „předcházejícího“
vedení (M. Š.), představena jako nový předseda představenstva úpadkyně, při
současné deklaraci této „skutečnosti“ notářským zápisem notářky Mgr. D. P. (která rovněž byla osobou známou jednatelům dovolatelky z jejich dřívější
obchodní činnosti). Nesprávnost právního závěru odvolacího soudu dle dovolatelky spočívá v
nepřiznání ochrany dobré víře žalované „ve výkon veřejné moci“. V tomto směru
má dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné, neboť
odvolací soud věc posoudil nejen v rozporu se zákonem, ale i v rozporu s
judikaturou, konkrétně s rozhodnutím Nejvyyššho soudu ze dne 18. dubna 2006, č. j. 21 Cdo 826/2005 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 36/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 36/2008“). Citujíc ustanovení § 29 obch. zák., dovolatelka uvádí, že jí byly prezentovány
listiny,
na jejichž základě měl být podán návrh na zápis do obchodního rejstříku. Kopie
návrhu byla doručena, „samotní zástupci právního předchůdce žalobce, resp. osoby, které za něj jednaly“, vypověděly, že „imaginárního“ J. V. představily
jako nového člena představenstva. Dobrá víra dovolatelky byla „zesílena“ o to,
že jí byl představen nový člen představenstva J.V., „byť s pozměněnou
identitou“. Dovolatelka zdůrazňuje, že porušení „korporátních“ povinností jí nelze
přičítat, neboť nejde o její statutární orgán. Dovolatelka jednala s důvěrou v
ověření provedené notářem, jež je výkonem veřejné moci. Platí princip důvěry ve
výkon veřejné moci. Ověření notáře existuje, není falešné, zřejmě je „falešná“
jen osoba, která při ověření vystupovala. Dovolatelka „nalézacímu“ soudu
vytýká, že směřoval své úvahy k otázce zvolení a vyslovoval se k tomu, jestli
toto proběhlo či nikoli, neboť - bez ohledu na otázku platnosti volby -
dovolatelka jednala s důvěrou ve výkon veřejné moci, kterou představuje notář,
jenž podpisy ověřil. Pro posílení své argumentace dovolatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze
dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 350/04, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 839/2002, zdůrazňujíc, že ověření je aktem státu
a že negativní stránka principu materiální publicity působí objektivně proti
všem bez ohledu na zavinění.
Navrhuje, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu
prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání poukazuje na to, že dovolání „směřuje převážně
proti skutkovým a právním závěrům odvolacího soudu, aniž by bylo zřejmé, v čem
dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání“. Domnívá se, že závěry R 36/2008
nejsou v daném případě aplikovatelné, neboť dopadají na situaci, kdy jeden z
účastníků smlouvy při jejím uzavření úmyslně předstíral určitou vůli se
záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl. V projednávané věci ale
nejde o předstírání určité vůle (účastníkem smlouvy), nýbrž o to, že se třetí
osoba vydávala za někoho jiného. Z toho důvodu jsou všechny další úvahy
dovolatele „liché“ a z hlediska posouzení věci „irelevantní“. Odkaz dovolatele
na ustanovení § 29 obch. zák. je v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v
předcházejícím řízení. Dovolatelka nikdy netvrdila a neprokázala, že jednala na
základě jakýchkoliv listin. Důkaz byl veden o tom, že jí bývalý člen
představenstva úpadkyně údajně měl představit nového člena a předsedu
představenstva úpadkyně. S tím pak jednala jako se skutečným statutárním
orgánem. O skutečnosti, že by se údajný předseda představenstva legitimoval
nějakou listinou, žádný důkaz proveden nebyl. Z tohoto důvodu jsou odkazy na
principy dobré víry ve veřejnou moc nepatřičné. Žalobce pokládá dovolání za
nepřípustné a navrhuje jeho „zamítnutí“. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro účely projednání dovolání a
rozhodnutí o něm (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku
II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť závěry odvolacího soudu, podle nichž žalovaná nemohla „být v
dobré víře“ a „nezdařilo se jí prokázat, že oněch 2,660.000,- Kč skutečně
zaplatila a dále, že je zaplatila osobě oprávněné za žalobce jednat“, jsou - na
podkladu v řízení dosud učiněných skutkových zjištění - v rozporu s hmotným
právem i s judikaturou Nejvyššího soudu. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že již v rozsudku ze dne 27. května 2009, sp.
zn. 29 Cdo 4553/2008, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož vystupovala-li
jménem obchodní společnosti v právních vztazích osoba pod nepravou identitou,
která byla - pod touto nepravou identitou - do funkce opravňující ji jednat
jménem společnosti valnou hromadou i uvedena (jmenována či zvolena), byla to
právě společnost, která zapříčinila stav, kdy k jednání jejím jménem byla
zmocněna osoba vystupující pod nepravou identitou. Důsledky tohoto stavu nelze
potom přičítat nikomu jinému, než právě dotčené obchodní společnosti.
K tomu lze dodat, že důsledky omylu v osobě při jmenování či volbě (člena)
orgánu společnosti lze (kromě společnosti, o jejíž orgán jde) výjimečně přičíst
i osobám, které tento omyl vyvolaly nebo o něm musely vědět.
V projednávané věci je proto třeba nejprve vyřešit otázku (kterou napadené
rozhodnutí opomíjí), komu lze přičítat důsledky toho, že do funkce předsedy
představenstva pozdější úpadkyně byla její valnou hromadou zvolena osoba,
vystupující pod nepravou identitou. Jinými slovy, zda důsledky jednání této
osoby jménem pozdější úpadkyně dopadají výhradně na úpadkyni, nebo zda zde byly
konkrétní specifické okolnosti případu hodné zvláštního zřetele (např. vědomost
dovolatelky, že placením osobě vydávající se za J.V. neplní úpadkyni), pro
které je výjimečně třeba důsledky závadného stavu vztáhnout i na dovolatelku.
Až poté bude možné přijmout závěr o tom, zda se dovolatelka svého závazku vůči
úpadkyni plněním osobě vystupující pod identitou J. V. zprostila či nikoli. K
zániku závazku mohlo přitom dojít pouze tehdy, jestliže dovolatelka byla v
dobré víře o tom, že plnění poskytuje osobě oprávněné jménem pozdější úpadkyně
jednat (osobě oprávněné převzít za pozdější úpadkyni doplatek kupní ceny).
K řešení zvolenému odvolacím soudem Nejvyšší soud uvádí, že z toho, že
dovolatelka nedodržela určité smluvní ujednání, nelze nikterak usuzovat na
neexistenci její dobré víry. Nedodržení způsobu doplacení kupní ceny sjednaného
v dodatku kupní smlouvy (neprovedení úhrady „za přítomnosti členů starého a
nového představenstva úpadkyně“) samo
o sobě - bylo-li jinak placeno osobě, která byla za pozdější úpadkyni oprávněna
doplatek kupní ceny přijmout, popř. nelze-li nedostatek takového oprávnění
přičíst nikomu jinému než právě úpadkyni - nemohlo mít za následek nesplnění
závazku dovolatelky doplatit kupní cenu. I předáním doplatku kupní ceny
pozdější úpadkyni bez přítomnosti dalších osob (svědků) by totiž dovolatelka
svůj závazek splnila (§ 324 odst. 1 obch. zák.).
Nelze ovšem vyloučit, že nedodržení dohodnutého způsobu úhrady bylo projevem
nadstandardní obeznámenosti dovolatelky se skutečnými poměry panujícími po
volbě nového představenstva u pozdější úpadkyně. Nejvyšší soud souhlasí s
argumentací odvolacího soudu směřující k tomu, že předmětná finanční operace
byla od samého počátku neobvyklá (dovolatelka předávala spornou částku, s
ohledem na její výši, jednoznačně nestandardním způsobem - v hotovosti),
vyvolávající podezření o skutečných důvodech pro její provedení daným způsobem.
Na uvedeném nemůže nic změnit ani fakt, že zákon č. 254/2004 Sb., o omezení
plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů, nabyl účinnosti teprve 1. července 2004.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí
spočívá, je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. byl tak uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. v příslušném
rozsahu (tedy v potvrzujícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o
nákladech řízení a o soudním poplatku) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Povahu závislého výroku (§
242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) má přitom i usnesení z 23. ledna 2008, jímž
krajský soud znovu rozhodl o nákladech řízení. Proto Nejvyšší soud zrušil i
toto usnesení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud při opětovném posouzení věci nepřehlédne ani to, že pokud byl
majetek pozdější úpadkyně již při uzavření kupní smlouvy dne 28. listopadu 2003
postižen exekucí
(a skutková zjištění odvolacího soudu tomu nasvědčují), byla dispozice s ním
omezena generálním inhibitoriem (§ 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb.,
exekučního řádu, v rozhodném znění).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu