29 Cdo 4553/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně M. D. a. s., , zastoupené Mgr. M. P., advokátem, proti žalovanému
JUDr. J. H., advokátovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně V.,
společnost s r. o. v likvidaci, zastoupenému JUDr. E. M., advokátkou, o
vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 12/99, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2008, č. j. 13 Cmo 336/2007,
13 Cmo 179/2008-238, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21.
července 2008, č. j. 13 Cmo 336/2007, 13 Cmo 179/2008-250, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 5.712,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jejího zástupce.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení)
změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2006, č. j. 12 Cm
12/99-181, ve výroku o věcí samé tak, že ze soupisu konkursní podstaty
úpadkyně V., společnosti s r. o. v likvidaci vyloučil ve výroku specifikované
nemovitosti.
Cituje ustanovení § 70 a § 72 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“), odvolací soud zdůraznil, že likvidátor společnosti zapsaný v
obchodním rejstříku je pro účely likvidace společnosti jejím „statutárním
zástupcem“, takže v takto vymezeném rozsahu jsou jeho úkony za likvidovanou
společnost přímo úkony společnosti a likvidátor k nim nemusí být pověřován,
neboť „to“ (rozuměj: pověření) se podává ze samotného zápisu v obchodním
rejstříku.
K námitce žalovaného, že kupní smlouva ze dne 20. května 1996, kterou měl
předmětné nemovitosti nabýt právní předchůdce žalobkyně (dále jen „kupní
smlouva“) je neplatná, neboť ji jménem pozdější úpadkyně uzavřela osoba, která
se za likvidátora úpadkyně toliko vydávala, odvolací soud konstatoval, že „tato
úvaha by byla zcela správná za situace, kdyby osoba vystupující pod identitou
J. L. (likvidátora úpadkyně zapsaného v obchodním rejstříku) vystupovala pouze
pod svým vlastním jménem, avšak v této věci jednala jako likvidátor činící
právní úkony jménem úpadkyně“. Protože osoba, která byla jmenována likvidátorem
úpadkyně (vydávajíc se za J. L. - její pravou totožnost se v řízení objasnit
nepodařilo), k úkonu jménem úpadkyně „nepotřebovala jakékoliv pověření“, jako
prodávající kupní smlouvu uzavřela úpadkyně, nikoli osoba, vydávající se za J.
L., uzavřel odvolací soud.
Argumentuje negativní stránkou principu materiální publicity zápisů v obchodním
rejstříku (tak, jak ji vymezoval § 27 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do
31. prosince 2000), odvolací soud uvedl, že v projednávané věci nebylo sporu o
tom, že právní předchůdce žalobkyně kupní smlouvu uzavíral poté, co si ověřil,
že J. L. je v obchodním rejstříku zapsán jako likvidátor úpadkyně a že podpis
„J. L.“ pod kupní smlouvou byl notářsky ověřen. Na tomto základě dospěl k
závěru, podle něhož nebyla-li „nepravá identita odhalena ani v řízení před
obchodním rejstříkem“, jednal kupující (právní předchůdce žalobkyně) v důvěře v
zápis v obchodním rejstříku a nelze k jeho tíži namítat, že zápis likvidátora
neodpovídá skutečnosti. Podpis na kupní smlouvě proto úpadkyni zavazuje a kupní
smlouva byla uzavřena platně. Žalobkyni tak svědčí právo vylučující soupis
nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel - rekapituluje dosavadní průběh řízení - se domnívá, že jednání pod
nepravou identitou je vždy „právním úkonem“ odporujícím zákonu a činí právní
úkon neplatným a vykazuje znaky trestných činů podvodu a poškozování cizích
práv. Zdůrazňuje, že kupní smlouvu neuzavřel likvidátor úpadkyně zapsaný v
obchodním rejstříku. Skutečnost, že „ověřovatel podpisu“ nevěnoval dostatečnou
pozornost srovnání předložených dokladů a předkládající osoby, nemůže
podle dovolatele „jít k tíži“ úpadkyně.
Osoba, která byla - podle dovolatele - jmenována do funkce likvidátora úpadkyně
a je identifikována v obchodním rejstříku (Jaromír Lachout), není totožná s
osobou, která uzavřela kupní smlouvu. Osoba, jež podepsala kupní smlouvu pod
falešnou totožností, padělala podpis J. L.. V řízení nebylo prokázáno, zda
osoba, která vystupovala pod totožností J. L., byla způsobilá k právním úkonům.
Žalobkyně ve svém vyjádření považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je
Nejvyšší soud zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není
však důvodné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. dubna 2008, sp zn. 21 Cdo 1388/2007 (jež je
veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), vysvětlil, že zápisy do
obchodního rejstříku spočívají na principu publicity, který působí ve formálním
a materiálním smyslu. Formálním principem publicity se vyjadřuje, že obchodní
rejstřík je přístupný každému a že každý má právo do něho nahlížet a pořizovat
si kopie a výpisy. Princip materiální publicity (vyjádřený v ustanovení § 27
odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, poté v ustanoveních
§ 27 odst. 2 a 3 obch. zák. ve znění účinném do 30. června 2005 a nyní v
ustanoveních § 29 odst. 1 až 3 obch. zák.) znamená, že údaje zapsané v
obchodním rejstříku jsou právně účinné navenek i v případě, že neodpovídají
skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální
publicity. Jinak řečeno, skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné
vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden; ode dne provedení zápisu
se nikdo nemůže dovolávat toho, že mu zapsané skutečnosti nebyly známy. Zároveň
platí obráceně, že dokud skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku nejsou
vymazány nebo změněny, jsou účinné vůči každému a nikdo se nemůže dovolávat
vůči jednajícímu, že zápis v obchodním rejstříku již neodpovídá skutečnosti,
ledaže by jednající nejednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, protože mu
rozpor se skutečností byl znám.
K negativní stránce principu materiální publicity se konstantně vyjadřuje i
právní literatura. Ve vztahu ke znění obchodního zákoníku účinnému ke dni
uzavření kupní smlouvy se v komentáři k obchodnímu zákoníku (Štenglová, I. -
Plíva, S. - Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 4. vydání Praha, C.
H. Beck 1996) na straně 29 uvádí: „Třetí osoba je chráněna § 27 odst. 2 (obch.
zák.), podle něhož proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního
rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá
skutečnosti. Zavazuje proto obchodní společnost nebo družstvo právní úkon toho,
kdo je v obchodním rejstříku zapsán jako statutární orgán (jeho člen), i když
už statutárním orgánem (jeho členem) není. Podmínkou však je, že třetí osoba,
vůči níž byl právní úkon učiněn, byla v dobré víře, že jedná se statutárním
orgánem (jeho členem) oprávněným jednat.“
S těmito závěry - které s ohledem na ustanovení § 70 odst. 3 obch. zák. platí v
rámci § 72 obch. zák. i pro likvidátora - se Nejvyšší soud ztotožnil v
rozsudku ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006 a přihlásil se k
nim i v usnesení ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2626/2007 (obě
rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Již v rozsudku uveřejněném pod číslem 36/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek přitom Nejvyšší soud dovodil, že negativní
stránka principu materiální publicity obchodního rejstříku působí objektivně,
bez ohledu na zavinění.
Odvolací soud založil své rozhodnutí mimo jiné na závěru, že právní
předchůdkyně žalobkyně při uzavření kupní smlouvy jednala v důvěře v zápis
likvidátora v obchodním rejstříku. Ani dovolatel nezpochybnil, že v době
uzavření kupní smlouvy byl (a jak se podává z obchodního rejstříku, dodnes je
!) jako likvidátor úpadkyně v obchodním rejstříku zapsán J. L., za něhož se
vydávala osoba, která jménem úpadkyně kupní smlouvu podepsala, přičemž její
pravá identita nebyla odhalena právní předchůdkyní žalobkyně ani orgánem
ověřujícím podpisy účastníků smlouvy. Za této situace skutečně nelze než
uzavřít, že právního předchůdce žalobkyně chránila při uzavírání kupní smlouvy
důvěra v zápis v obchodním rejstříku a nelze proti němu (ani proti jeho právním
nástupcům, tedy ani proti žalobkyni) namítat, že zápis neodpovídal skutečnosti.
Ze skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů (jenž nebyl dovoláním
zpochybněn) se totiž podává, že osoba vystupující pod identitou J. L., byla
(pod touto nepravou identitou) do funkce likvidátora úpadkyně i jmenována.
Tento případ je třeba odlišit – jak správně činí žalobkyně ve vyjádření k
dovolání – od situace, kdy se za likvidátora zapsaného v obchodním rejstříku
vydává (např. na základě odcizených dokladů) následně jiná osoba. Z toho, že
osoba vystupující pod nepravou identitou byla valnou hromadou pozdější úpadkyně
do funkce likvidátora uvedena a poté pod toutéž „odcizenou“ identitou zapsána i
do obchodního rejstříku, vyplývá, že to byla právě pozdější úpadkyně, která
zapříčinila stav, kdy k jednání jejím jménem byla v otázkách likvidace zmocněna
osoba, vystupující pod nepravou identitou. Důsledky tohoto, bezesporu
závadného, stavu nelze proto přičítat nikomu jinému, než právě pozdější
úpadkyni.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyni svědčí právo vylučující soupis
předmětných nemovitostí do konkursní podstaty, tak obstojí již ve světle výše
uvedené úvahy. Nebylo proto třeba, aby se dovolací soud zabýval otázkami
platnosti jmenování likvidátora úpadkyně či platnosti kupní smlouvy. Námitka
dovolatele, podle níž nebylo prokázáno, zda osoba vydávající se za J. L. byla
způsobilá k právním úkonům, není za situace, kdy o její způsobilosti
nevznikly v řízení žádné pochybnosti, právně významná.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto
a žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady
žalobkyně sestávají z paušální sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni
(za dovolací řízení) určené podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 4.500,- Kč a z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s
připočtením náhrady za 19 % daň z přidané hodnoty činí 5.712,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu