29 Cdo 2626/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
navrhovatelky F. spol. s r. o. - zastoupené JUDr. R. H., advokátem za účasti
Ing. M. O., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, o vyloučení společníka Ing. M.
O. ze společnosti F. spol. s r. o., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
9 Cm 65/97, o dovolání účastníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 15. února 2007, sp. zn. 5 Cmo 209/2005 - 338, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. února
2007, sp. zn. 5 Cmo 209/2005-338, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 9. prosince 2004, č. j. 9 Cm 65/97 - 280, ve výroku I. tak, že
zamítl návrh na vyloučení Ing. M. O. ze společnosti F. spol. s r. o. (dále jen
„společnost“) (výrok I.) a uložil navrhovatelce zaplatit Ing. M. O. náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).
Odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování, přitakal
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Uvedl, že navrhovatelce je nutno
přisvědčit v názoru, že porušení povinnosti společníka lze spatřovat nejen v
porušení povinnosti uvedené výslovně v zákoně či společenské smlouvě, ale také
i v takovém chování, které jako povinnost společníka v zákoně či společenské
smlouvě sice přímo uvedeno není, ale je činěno ke škodě společnosti a je v
rozporu se zásadami, na nichž stojí obchodní zákoník. Za takovéto jednání lze
pak dle názoru odvolacího soudu označit i jednání společníka, který vybere z
účtu společnosti její finanční prostředky, neboť dispozice s majetkem
společnosti společníkům nenáleží, ale náleží jen jejímu statutárnímu orgánu.
Odvolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí soudu prvního
stupně bylo nepřezkoumatelné, když z odůvodnění tohoto usnesení je zřejmé, že
rozdílné rozhodnutí soudu prvního stupně oproti prvnímu jím ve věci vydanému
rozhodnutí (tj. usnesení ze dne 19. února 2002, č. j. 9 Cmo 65/97 – 205)
vychází z rozdílného posouzení účinků zápisu Ing. M. O. jako jednatele
společnosti v obchodním rejstříku. V tomto napadeném rozhodnutí soudu prvního
stupně se odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 240/2004, podle
kterého nastávají účinky zániku jednatelských oprávnění již okamžikem odvolání
jednatele z funkce valnou hromadou společnosti, nikoliv tedy až od výmazu
určité osoby z funkce jednatele v obchodním rejstříku, a to i v době účinnosti
ustanovení § 13 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ve
znění do 30. června 1996. Odvolací soud poukázal na to, že v řízení bylo
prokázáno, že Ing. O. odvolala valná hromada společnosti z funkce jednatele dne
24. dubna 1995. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku společnosti, vedeného
Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 1528, pak vyplývá, že jako jednatel
společnosti byl z obchodního rejstříku vymazán až k datu 29. června 1995.
Odvolací soud vycházel z ustanovení § 13 odst. 2 obch. zák. v
rozhodné době, to je do 30. června 1996, které znělo: „Ustanovení tohoto zákona
o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán,
jehož jednání je jednáním podnikatele, je-li tento orgán zapsán do obchodního
rejstříku“. Novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. bylo
s účinností od 1. července 1996 změněno tak, že z něho byla vypuštěna část: „je-
li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku“.
Zápis jednatele společnosti s ručením omezeným - dovodil odvolací
soud - byl před účinností novely obchodního zákoníku, provedené zákonem č.
142/1996 Sb., konstitutivním zápisem, což ostatně judikoval i Nejvyšší soud v
rozhodnutí ze dne 26. června 2001, sp. zn. 29 Cdo 3025/2000. Proto se odvolací
soud přiklonil k závěru krajského soudu učiněného v jeho prvním ve věci vydaném
rozhodnutí, a to, že až do doby výmazu Ing. M. O. z funkce jednatele
společnosti v obchodním rejstříku, to je do 29. června 1995, je na jeho jednání
nutno pohlížet jako na jednání jednatele společnosti, a to bez ohledu na
skutečnost, že již předtím (dne 24. dubna 1995) byl valnou hromadou z funkce
jednatele společnosti odvolán. V tomto konkrétním případě se tímto jednáním
rozumí výběr finančních prostředků z účtu společnosti uskutečněný Ing. O. dne
27. dubna 1995. Z toho také dle odvolacího soudu vyplývá, že pokud výběr těchto
peněžních prostředků neuskutečnil Ing. O. jako společník, nýbrž jako jednatel,
nemůže být za toto jednání ze společnosti vyloučen pro porušení povinností
společníka ve smyslu ustanovení § 149 obch. zák. V případě, že společnosti byla
takovýmto jednáním způsobena škoda, zákon umožňuje domáhat se její náhrady
způsobem dle ustanovení § 131a obch. zák. Z toho důvodu odvolací soud napadené
rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a návrh na vyloučení společníka Ing. M.
O. ze společnosti zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala společnost dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), co do důvodů pak na ustanovení § 241a odst. 2
o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že není zcela zřejmé, zda jejím podáním ze dne 14. srpna
2001 skutečně došlo ke změně návrhu. Argumentuje tím, že nezměnila skutkový
základ návrhu, kterým je tvrzení o porušování povinností společníka jako
podmínky jeho vyloučení ze společnosti, ani nezměnila petit, kterým požaduje
vyloučení společníka ze společnosti; pouze doplnila k tvrzenému skutkovému
základu vylíčení dalších skutečností týkajících se soustavného závažného
porušování povinností označeným společníkem. Soud prvního stupně tak měl dle
jejího názoru pokračovat v řízení na základě takto doplněného skutkového stavu
a provést dokazování k tvrzeným skutečnostem. I pro případ posouzení podání
dovolatelky jako změny návrhu je však dovolatelka přesvědčena o nesprávnosti
postupu soudu z důvodu chybného posouzení podmínek pro rozhodnutí o
nepřipuštění změny návrhu.
Další procesní vadu dovolatelka spatřuje v tvrzené nepřezkoumatelnosti usnesení
odvolacího soudu, když tento soud se nezabýval druhým (tvrzeným) důvodem, pro
který by měl být společník vyloučen ze společnosti, a neprovedl důkaz
„rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 8/2002“, kterým byl společník
shledán vinným ze spáchání trestných činů krádeže a podvodu dle příslušných
ustanovení trestního zákona. Odvolací soud probíhajícímu trestnímu řízení
nevěnoval žádnou pozornost, ačkoli v něm byla řešena otázka, která mohla mít
pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, neboť ve smyslu ustanovení § 135 o. s.
ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný
čin a kdo jej spáchal. V daném případě soud v rozporu se zákonem nevzal
uvedenou skutečnost vůbec na vědomí, rozhodl bez ohledu na rozsudek vydaný v
trestním řízení a aniž by vyčkal pravomocného rozhodnutí v trestní věci.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje ve způsobu aplikace
ustanovení § 13 odst. 2 obch. zák. účinného v rozhodné době, tj. do 30. června
1996. Aplikace uvedeného ustanovení obchodního zákoníku odvolacím soudem v
daném věci je založena striktně na posouzení konstitutivního a deklaratorního
charakteru zápisu (resp. výmazu) statutárního orgánu společnosti do obchodního
rejstříku. Dovolatelka poukazuje na „rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo
240/2004“ a na „rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 211/98“, přičemž má za
to, že nelze připustit, aby soudy rozhodovaly ve věcech vyloučení společníka s
takovou extrémní formálností, jak se stalo v tomto případě. Účelem ustanovení §
149 obch. zák. je ochrana společnosti před jednáním společníka, který
porušováním svých povinností společnost poškozuje. Vysoce formalizovaný postup
soudu v těchto případech přitom vede k tomu, že společnost nemá možnost domoci
se vyloučení společníka ani tam, kde společník svým jednáním spáchal ke škodě
společnosti závažnou trestnou činnost.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil.
Účastník ve svém vyjádření k dovolání obsáhle argumentuje ve prospěch
správnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
V projednávané věci založil odvolací soud napadené rozhodnutí na tom, že zápis
statutárního orgánu do obchodního rejstříku byl do novely obchodního zákoníku
provedené zákonem č. 142/1996 konstitutivním zápisem, přičemž odkázal na
konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze kterých tento závěr vyplýval. V
rozhodnutí ze dne 26. června 2001, sp. zn. 29 Cdo 3025/2000 však Nejvyšší soud
řešil otázku povahy zápisu statutárního orgánu do obchodního rejstříku před
účinností zákona č. 142/1996, neřešil v něm ale povahu jeho výmazu. Tou se
zabýval až v rozhodnutím ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006
zaujal pokud jde o výmaz statutárního orgánu z obchodního rejstříku závěr, že
ustanovení § 13 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do 30. června 1996 (podle
kterého „Ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a
družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele, je-li
tento orgán zapsán do obchodního rejstříku.“) není oporou pro závěr odvolacího
soudu, podle kterého může člen představenstva, který z této funkce odstoupil,
činit jménem akciové společnosti (jako člen onoho statutárního orgánu) právní
úkony až do doby, než bude zánik jeho funkce zapsán do obchodního rejstříku.
Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou soudu
Nejvyššího.
Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2,
věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta
druhá a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu