6 Tdo 240/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. března 2004 o dovolání
obviněného V. H., trvale bytem P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 4. 3. 2003, č. j. 5 To 50/2003-499, v trestní věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 50/2000, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 10. 2002, č. j. 3 T 50/2000-471
byl obviněný V. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 247 odst. 3 tr.
zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §
58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání pěti roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena
povinnost, aby ve zkušební době řádně vyúčtoval a uhradil způsobenou škodu
poškozené organizaci Z. s. r. o. Na náhradě škody je obviněný povinen
poškozené organizaci Z. s. r. o., se sídlem P., zaplatit škodu ve výši
661.000,- Kč s úroky z prodlení ode dne následujícího po seznámení s výsledky
vyšetřování, tj. ode dne 27. 10. 1999.
K odvolání obviněného a obvodního státního zástupce pro Prahu 8 byl shora
citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2
tr. ř. zrušen ve výroku o podmíněném odkladu trestu odnětí svobody a podle §
259 odst. 3 tr. ř. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2003, č. j. 5 To
50/2003-499, znovu rozhodl tak, že podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. zák.
výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně obviněnému odložil na zkušební
dobu v trvání pěti let a současně po dobu podmíněného odkladu výkonu trestu nad
obviněným vyslovil dohled. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. odvolací soud obviněnému
uložil povinnost, aby podle svých možností ve lhůtě podmíněného odkladu výkonu
trestu splácel způsobenou škodu. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod uvedených v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení. Podle obviněného nebyla
naplněna skutková podstata předmětného trestného činu. Tvrdí, že předmětné
částky se nezmocnil, ani si ji nepřisvojil. V inkriminované době jednal v dobré
víře, že je jednatelem společnosti Z. s. r. o. s tím, že v úvahu je třeba
vzít také skutečnost, že usnesení Krajského obchodního soudu v Praze o výmazu
jeho osoby jako jednatele společnosti nabylo právní moci až dne 16. 10. 1997. O
časové posloupnosti jednotlivých úkonů svědčí záznamy rejstříkového soudu,
resp. výpisy z obchodního rejstříku. Z toho obviněný dovodil, že v subjektivní
stránce absentuje úmyslné zavinění. Namítl, že ačkoliv soudu bylo známo, že
fyzicky převážnou část finančních prostředků z banky nevyzvedl osobně, nýbrž
jiná osoba, s touto otázkou se soud nikterak nevypořádal. Odvolacímu soudu
dále vytkl, že se nezabýval vlastním průběhem valné hromady, což obviněný
považuje za nezbytné pro objektivní posouzení skutku. Obviněný vyloučil, že
by si mohl zálohy, které byly zúčtovány společnosti A. s. r. o. přisvojit,
neboť až do svého vyúčtování byly majetkem společnosti Z. s. r. o. Podle § 498
občanského zákoníku se na poskytnuté plnění před uzavřením konkrétní smlouvy
hledí jako na zálohu. Konkrétní smlouvy byly uzavírány na základě rámcové
smlouvy uzavřené mezi společnostmi A. s. r. o. a Z. s. r. o., proto ve světle
citovaného ustanovení občanského zákoníku plnění poskytnuté předem je zálohou.
Ke znaku „škoda“ skutkové podstaty trestného činu krádeže obviněný uvedl, že
společnosti Z. s. r. o. škoda nevznikla. Částka, kterou společnost A. s. r.
o. přijala jako zálohu, byla vyúčtována započtením závazků a pohledávek mezi
oběma společnostmi. Je-li soudem tvrzeno, že jednostranné započtení bez
souhlasu protistrany je nemožné, nemá toto konstatování oporu v hmotném právu.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný upozornil na to, že
poškozený nesplnil řádně povinnost podle § 43 odst. 3 tr. ř., tedy, že neučinil
návrh na náhradu škody nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby
napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl a zprostil obviněného obžaloby
v plném rozsahu, případně zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu, o jehož
rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně zaujal k dovolání
obviněného následující stanovisko. V odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud
vyslovil skutkové zjištění, že předmětné platby neměly žádný právní důvod, tj. že nebyly zálohami a že částku 661.000,- Kč firma Z. s. r. o. firmě A. s. r. o. nedlužila. S ohledem na tato skutková zjištění, která nelze v rámci
řízení o dovolání zpochybňovat, se podle státního zástupce námitky ohledně
aplikace ustanovení § 498 občanského zákoníku a možnosti jednostranného
započtení pohledávek, které lze v obecné rovině považovat za námitky hmotně
právního charakteru, jeví jako bezpředmětné. Právní domněnka zakotvená v
ustanovení § 498 občanského zákoníku je domněnkou vyvratitelnou a nelze se jí
dovolávat za situace, kdy finanční prostředky byly na společnost A. s. r. o.,
převedeny bez jakékoliv souvislosti s nějakou konkrétní smlouvou o dodávce
zboží. Státní zástupce má za to, že jestliže neexistoval dluh společnosti Z. s. r. o., ve výši 661.000,- Kč vůči společnosti A. s. r. o., pak nepřicházelo
v úvahu započtení vzájemných závazků a pohledávek, byť v obecné rovině lze
dovolateli přisvědčit v tom, že započtení lze provést jednostranným právním
úkonem. Přihlédneme-li ke shora uvedeným skutečnostem, do značné míry pozbývají
podle názoru státního zástupce na významu námitky týkající se otázky, zda
obviněný byl v kritické době jednatelem Z. s. r. o., resp. zda se za něho
mohl považovat. Tato otázka (týkající se hmotně právního posouzení podle
obchodního práva) by mohla mít totiž význam pouze z hlediska toho, zda má být
jednání obviněného posuzováno jako trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák. nebo jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. I kdyby však obviněný H. byl v kritické době jednatelem společnosti Z. s. r. o., vyslovil státního
zástupce přesvědčení, že tato skutečnost by sama o sobě nezakládala oprávnění
obviněného bez právního důvodu předat finanční prostředky z majetku společnosti
do dispozice jiného subjektu. Nicméně uplatněné námitky státní zástupce
považuje za nedůvodné, pokud dovolatel namítá, že rozhodnutí rejstříkového
soudu o výmazu jeho osoby jako jednatele mu bylo doručeno až dne 27. 12. 1996,
protože lze poukázat na skutkové zjištění soudu prvního stupně v tom směru, že
o svém odvolání z funkce jednatele byl obviněný valnou hromadou společnosti
informován ústně již dne 22. 2. 1995 a písemně následujícího dne. Z hlediska,
zda určitá osoba bude moci vykonávat práva a povinnosti jednatele je usnesení
valné hromady rozhodující, což znamená, že ani případné výhrady obviněného, že
by bylo usnesení valné hromady následně prohlášeno za neplatné, by nemohly
zakládat dobrou víru obviněného v tom směru, že může práva jednatele nadále
vykonávat. Námitka, podle které s předmětnými finančními prostředky v převážné
míře disponovala jiná osoba, je námitkou výslovně skutkovou a s dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nekryje. Ostatně dovolací důvod
nepokrývá ani námitka týkající se výroku o náhradě škody. V rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
lze namítat, že výrok o náhradě
škody byl učiněn v rozporu s předpisy hmotného práva, nelze však již vznášet
námitky týkající se otázky, zda nárok na náhradu škody byl řádně a včas
uplatněn z hlediska procesních předpisů. V závěrečném petitu státního zástupce
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání
odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pro případ jiného, nežli
navrhovaného rozhodnutí udělil státní zástupce Nejvyššímu soudu souhlas s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno
osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce /§
265d odst. 2 tr. ř./, přičemž zákonem stanovená lhůta k podání dovolání byla
zachována /§ 265e odst. 1, 3 tr. ř./.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací důvod dán tehdy, spočívá-li
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze
přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku
anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného
práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že
skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný
trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným.
Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě
výroku o vině.
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky
trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky
skutkové podstaty trestného činu, následně je třeba se vypořádat s tím, zda
skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální
podmínkou trestnosti. Dovoláním obviněný v podstatě zpochybňuje naplnění
jednoho z formálních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu
krádeže, a to znaku „zmocnit se cizí věci. Jde tedy o právně relevantní
námitku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se trestného činu krádeže dopustí ten,
kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí-li takovým činem
značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podkladem pro výrok o vině obviněného trestným činem krádeže podle § 247 odst.
1, 3 písm. b) tr. zák. bylo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný
poté, co byl dne 22. 2. 1995 valnou hromadou Z. s. r. o. odvolán z funkce
jednatele, z účtu této společnosti, vedeného u K. b. P., v pobočce v P.,
postupně ve dnech od 23. 2. 1995 do 21. 4. 1995 vyzvedl finanční částky, které
ve svém souhrnu činily 661.000,- Kč, kterou aniž byl k tomu oprávněn použil k
úhradě údajných dluhů spol. A. s. r. o., kde je manažerem.
Těžiště námitek obviněný spatřuje v právním posouzení okolností, za nichž byl
odvolán z funkce jednatele společnosti Z. s. r. o. a dopadu těchto okolností
na trestní odpovědnost obviněného z hlediska naplnění objektivní stránky
trestného činu „zmocnit se cizí věci“ a subjektivní stránky trestného činu.
Jak vyplývá z odůvodnění soudu prvního stupně, obviněný byl valné hromadě, na
níž došlo dne 22. 2. 1995 k jeho odvolání z funkce, přítomen. Byť jeho podpis
není uveden na prezenční listině, nicméně svědci J. K., V. K. a J. K.
potvrdili, že ačkoliv obviněný se odmítl do prezenční listiny podepsat, celého
jednání valné hromady se účastnil, nevyčkal pouze vyhotovení zápisu z valné
hromady a jednací místnost bezprostředně po ukončení jednání bez omluvy
opustil.
Teorie i praxe se shodují na tom, že úprava obchodního rejstříku je ovládána
principem publicity, ve formálním a materiálním smyslu. Princip materiální
publicity bývá též nazývám principem veřejné víry; má dvě stránky – pozitivní a
negativní. Z negativní stránky principu publicity v materiálním smyslu vyplývá,
že nejsou-li určité skutečnosti zapsány v obchodním rejstříku, ač tam zapsány
být měly, je pro právní postavení třetích osob rozhodující stav vyplývající z
obchodního rejstříku, jestliže jednají v důvěře v zapsané skutečnosti (§ 27
odst. 2, věta druhá zák. č. 513/1991 Sb., ve znění zák. č. 156/1994 Sb.).
Jestliže však třetí osoba věděla, že skutečný stav je jiný než stav zapsaný v
obchodním rejstříku, nemůže se této dobré víry dovolávat. Ve světle těchto
skutečností je pak logické, že dobré víry se nemůže dovolávat osoba, jíž se
skutečnost (odvolání z funkce jednatele společnosti) bezprostředně dotýká.
Dobrá víra slouží k ochraně třetích osob. Protože obviněný není osobou, jež by
se mohla dobré víry dovolávat, princip dobré víry mu nesvědčí.
S principem publicity souvisí i účinky zápisů v obchodním rejstříku, které
podle povahy můžeme dělit na zápisy s konstitutivními účinky nebo zápisy s
deklaratorními účinky. Stručně lze uvést, že deklaratorní povaha zápisů
znamená, že účinky zapisovaných skutečností nastávají nezávisle na zápisu do
obchodního rejstříku. Takovou povahu má i odvolání z funkce jednatele
společnosti. Účinek odvolání z funkce jednatele nastal okamžitě, tj. v den
konání valné hromady. Neobstojí ani argumentace obviněného, podle níž je nutno
vycházet z časové posloupnosti jednotlivých úkonů rejstříkového soudu. Jak bylo
uvedeno, v tomto směru zápis v obchodním rejstříku má pouze deklaratorní
charakter. I když lze připustit, že v jistém směru odvolací soud ve vztahu k
odvolání z funkce jednatele použil v odůvodnění svého rozhodnutí nepřesnou
formulaci, na trestní odpovědnosti obviněného se tím nic nemění. Za rozhodné v
tomto směru není možno ani považovat to, že obviněnému bylo usnesení Krajského
obchodního soudu v Praze o výmazu jeho osoby jako jednatele společnosti
doručeno až dne 27. 12. 1996 a že právní moci toto rozhodnutí nabylo dne 16.
10. 1997. Zápis této skutečnosti do obchodního rejstříku byl proveden 5. 12.
1996. Domnívá-li se obviněný, že k zápisu v obchodním rejstříku je třeba
přihlížet až v návaznosti na právní moc usnesení o provedení výmazu jeho osoby
jako jednatele z obchodního rejstříku, s ohledem na deklaratorní účinek tohoto
zápisu s tímto tvrzením nelze souhlasit.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že okamžikem odvolání z funkce jednatele na valné
hromadě konané dne 22. 2. 1995 obviněný byl zbaven jakéhokoliv oprávnění
umožňující mu jednat jménem společnosti. Pro posouzení trestní odpovědnosti
obviněného je přitom tato otázka rozhodující. Z tohoto důvodu výběry z účtu,
které obviněný činil po tomto datu, je třeba označit za neoprávněné bez ohledu
na to, zda se jednalo o zálohy. Tvrzení obviněného ohledně hmotně právního
posouzení tzv. záloh, proto považuje dovolací soud ryze za účelové, nemající
žádný konkrétní vztah k subjektivní stránce trestného činu. Obviněný totiž
věděl, že už jednatelem společnosti Z. s. r. o. není, přesto výběry z účtu
provedl, ačkoliv k tomu již nebyl oprávněn. Peněžní prostředky vedené na tomto
účtu byly majetkem společnosti, ve vztahu k obviněnému šlo tedy o věci cizí, k
nimž odvoláním z funkce jednatele společnosti ztratil dispoziční oprávnění. Lze
shrnout, že svým jednáním obviněný odňal finanční prostředky z dispozice
společnosti Z. s. r. o. tím, že se jich zmocnil, čímž poškozené společnosti
způsobil škodu ve výši 661.000,- Kč. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. značnou se
rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč, přičemž způsobená škoda
tuto hranici převyšuje.
K subjektivní stránce trestného činu lze uvést, že provedl-li obviněný
předmětné transakce, jak už bylo výše uvedeno, prokazatelně věděl, že jednat za
společnost Z. s. r. o. již není oprávněn. Zcela nepochybně se jednalo o
záměrnou činnost, vedenou snahou využít dosud nezrušeného dispozičního
oprávnění k účtu společnosti. Rovněž i předchozí bohaté manažerské zkušenosti
obviněného umožňují spolehlivě vyvrátit skutečnost, že obviněný nevěděl o tom,
že s odvoláním z funkce jednatele je spojen zánik veškerých jeho jednatelských
oprávnění. Po subjektivní stránce nemá Nejvyšší soud pochyb ani o tom, že
obviněný chtěl uvedeným způsobem porušit zájem společnosti chráněný trestní
zákonem, a to zájem společnosti na ochraně majetku občanů i organizací.
Ohledně námitky týkající se náhrady škody se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem
státního zástupce, totiž že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. lze namítat, že výrok o náhradě škody nebyl učiněn v souladu s
předpisy hmotného práva, tj. dovolávat se však již nelze toho, zda nárok na
náhradu škody byl řádně a včas uplatněn z hlediska procesních předpisů.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace skutku odpovídá popisu
skutku ve výroku o vině, proto nemohl postupovat jinak, než dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Učinil tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann