29 Odo 840/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně
P. - G. s. r. o., zastoupená advokátem, proti žalované Mgr. M. M., advokátce,
jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně O. P., a. s., zastoupené
advokátkou, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 166/2001, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince
2005, č. j. 13 Cmo 200/2005-229, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22.
prosince 2005, č. j. 13 Cmo 200/2005- 229, o nákladech řízení, se odmítá.
II. Výše označený rozsudek odvolacího soudu se zrušuje v té části
měnícího výroku o věci samé, kterou odvolací soud rozhodl o vyloučení stavby
čp. 1659 - objektu bydlení, postavené na pozemku vedeném jako parcela č.
2364/140, zapsané u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví číslo 1178 pro
obec P., katastrální území K., ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně,
a v závislém výroku o nákladech řízení; věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání proti měnícímu výroku výše
označeného rozsudku odvolacího soudu ve věci samé zamítá.
Rozsudkem ze dne 23. prosince 2004, č. j. 46 Cm 166/2001-178, zamítl Městský
soud v Praze žalobu, kterou se žalobkyně (G. a. s.) domáhala vůči žalované
(správkyni konkursní podstaty úpadkyně O. P., a. s.) vyloučení ideálního podílu
v rozsahu 7/8 stavby čp. 2074 (dále též jen „první nemovitost), stavby čp. 761
(dále též jen „druhá nemovitost“), stavby čp. 766 (dále též jen „třetí
nemovitost“) a stavby čp. 1659 (dále též jen „čtvrtá nemovitost“), všechno
nemovitosti blíže specifikované ve výroku rozsudku, ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně O. P., a. s. (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech
řízení (bod II. výroku).
Soud dospěl po provedeném dokazování u jednotlivých nemovitostí k těmto
závěrům:
1/ K první až třetí nemovitosti.
Prohlášení zakladatele (jímž byla pozdější úpadkyně) ze dne 22. března 1995
(dále též jen „prohlášení zakladatele č. 1“) měl soud ve smyslu ustanovení § 37
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) v
části týkající se budov za absolutně neplatný právní úkon pro svou neurčitost.
Označení „lokalita: P.“, „lokalita: P.“ a „lokalita: P.“, navíc s ručně
dopsaným podílem 1344/1536 je podle soudu pro identifikaci budov nedostačující.
S tvrzením žalobkyně, že vůli zakladatele lze zjistit z dalších listin (z
notářského zápisu o založení společnosti, ze zakladatelské listiny a z návrhu
na vklad) se soud neztotožnil, s tím, že vůle nebyla určitě vyjádřena v
samotném prohlášení zakladatele č. 1. Na základě prohlášení zakladatele č. 1
proto nemohlo dojít k platnému vkladu nemovitostí do základního jmění
žalobkyně.
2/ Ke čtvrté nemovitosti.
Prohlášení zakladatele (jímž byla pozdější úpadkyně) ze dne 28. listopadu 1995
(dále též jen „prohlášení zakladatele č. 2“) podepsali za právní předchůdkyni
žalobkyně (C m. f. a. s. - dále též jen „C. a. s.“) jako členové jejího
představenstva Prof. Ing. A. T., DrSc. a Ing. M. P. Ti však odstoupili z funkce
členů představenstva C. a. s. 1. listopadu 1995 a téhož dne byli valnou
hromadou pozdější úpadkyně jmenováni členy její dozorčí rady.
Odkazuje na ustanovení § 66 odst. 1 a § 200 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), měl soud jednání jmenovaných
po 1. listopadu 1995 za absolutně neplatný právní úkon ve smyslu § 39 obč. zák.
Dodal dále, že žalobkyně se nemůže dovolávat ochrany práv třetích osob dle § 27
odst. 2 obch. zák., neboť při personálním propojení obou subjektů (C. a. s. a
pozdější úpadkyně) musela C. a. s. vědět, že za představenstvo pozdější
úpadkyně jednají osoby, které již k tomu nejsou oprávněny.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne
22. prosince 2005, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl
a sporné nemovitosti vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně
(první výrok); dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou (druhý výrok).
Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně,
přičemž u jednotlivých nemovitostí přijal následující závěry:
1/ K první až třetí nemovitosti.
Odvolací soud poukázal na to, že již z notářského zápisu ze 6. prosince 1994
(N 359/94, NZ 337/94), jímž pozdější úpadkyně rozhodla o založení C. a. s.
(tehdy s obchodním jménem Správa nemovitostí a. s.) a určení základního jmění
ve výši 28 miliónů Kč, tvořeného nepeněžitými vklady uvedenými v označené
příloze (dále též jen „zakladatelská listina“), se podává, že vkládané
nemovitosti byly (v příloze) označeny nejen odkazem na list vlastnictví, nýbrž
i specifikací pozemku parcelním číslem a jeho výměrou, dále označením budovy
orientačním číslem a s odkazem na jejich umístění jako „lokalita P.“ u první
nemovitosti, „lokalita P.“ u druhé nemovitosti a „lokalita P.“ u třetí
nemovitosti. V případě první nemovitosti byl vyznačen i vkladatelčin ideální
spoluvlastnický podíl na ní (zlomkem 7/8).
Prohlášení zakladatele č. 1 odkazuje na zakladatelskou listinu a vkládané
nemovitosti jsou v něm specifikovány stejným způsobem. V prohlášení zakladatele
č. 1 se sice výslovně neuvádí, že jde též o budovy, jeho článek II. však
používá spojení „nemovitosti s pozemky“.
K námitce žalované ohledně dopsání spoluvlastnického podílu ve formě zlomku
1344/1536 na prohlášení zakladatele zjistil odvolací soud ze spisu
Katastrálního úřadu pro P. sp. zn. V5-2170/95-AV, že tento údaj byl vyznačen v
prohlášení vkladatele k návrhu na vklad sporných nemovitostí do katastru
nemovitostí a že předmětný podíl nevyjadřuje nic jiného než podíl vyjádřený v
zakladatelské listině ve formě zlomku 7/8.
2/ Ke čtvrté nemovitosti.
Prof. Ing. A. T. a Ing. M. P. byli oprávněni jednat za pozdější úpadkyni v době
„navýšení“ základního jmění C. a. s. (28. listopadu 1995), byť ze svých funkcí
odstoupili 1. listopadu 1995; zápis nových členů statutárního orgánu pozdější
úpadkyně (představenstva) měl totiž v té době konstitutivní účinky, takže
oprávnění těchto osob trvalo až do změny zápisu v obchodním rejstříku.
Odvolací soud měl proto za platné nepeněžité vklady všech čtyř nemovitostí do
základního jmění C. a. s.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podala
žalovaná dovolání, namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a
odst. 2 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a požadujíc, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Dovolatelka se úvodem přihlašuje jako k naprosto správným k právním závěrům
obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně, vytýkajíc odvolacímu soudu nesprávné
právní posouzení předběžné otázky - otázky vlastnictví sporných nemovitostí -
jakož i to, že se dostatečně nevypořádal s obsahem řízení o určení vlastnictví
k nemovitostem, vedených u obecných soudů (u Obvodního soudu pro Prahu pod sp.
zn. 25 C 250/98 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Co 612/99).
Ve vztahu k první až třetí nemovitosti má dovolatelka za nesprávné úvahy
odvolacího soudu o platnosti vkladu nemovitostí do základního jmění žalobkyně,
majíc shodně se soudem prvního stupně za to, že neplatnost právního úkonu je
třeba dovodit z jeho obsahových a formálních nedostatků.
Dovolatelka nesouhlasí s tím, že by nedostatky úkonu učiněného v rozporu s
ustanovením § 5 zákona č. 344/1192 Sb., mohly být odstraněny výkladem. Listina
směrující k převodu vlastnictví nemovitosti musí mít dle ustanovení § 46 obč.
zák. písemnou formu, která musí být dodržena v celém rozsahu projevu vůle
směřujícího k převodu nemovitosti. Není-li tato podmínka dodržena, jde o
neplatnost té části úkonu, která svým obsahem zákonu odporuje. Nestačí, že
účastníkům je jasné, co má být předmětem právního úkonu a že individualizace
budov byla provedena jiným způsobem; potud dovolatelka odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2168/99 (z 13. září 2000) a „pro srovnání“ též
na „nález“ Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 285/99 (správně jde o usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. července 1999, uveřejněné ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazku 15, ročníku 1999, části II., pod pořadovým
číslem 45)
Za situace, kdy nemovitosti měly číslo popisné, pozdější úpadkyni nic nebránilo
v tom, aby splnila svoji povinnost a budovy řádně označila. Odvolací soud tak
podle dovolatelky nedostatečně a chybně zhodnotil obsah prohlášení o
nepeněžitém vkladu, v němž budova není nijak popsána (je uvedena jen lokalita,
ulice, číslo orientační a pozemková parcela). Prohlášení o nepeněžitém vkladu,
které obsahuje takové nedostatky ohledně identifikace nemovitosti, že je
neurčitým právním úkonem, je absolutně neplatným právním úkonem dle § 37 obč.
zák. Obsah notářských zápisů, je podstatný pouze v rejstříkovém řízení, nikoli
z hlediska změny vlastnictví nemovitosti.
Částečnou neplatnost prohlášení o nepeněžitém vkladu řeší ustanovení § 59
odst. 2 obch. zák.
K vyloučení čtvrté nemovitosti dovolatelka zdůrazňuje, že Prof. Ing. A. T.,
DrSc. a Ing. M. P., kteří 28. listopadu 1995 podepsali za pozdější úpadkyni
prohlášení o vložení nemovitosti - jako nepeněžitého vkladu - do majetku
žalobkyně, nebyli oprávnění jednat za úpadkyni již od 1. listopadu 1995 (kdy na
valné hromadě pozdější úpadkyně odstoupili z funkcí členů představenstva).
Uvádí dále, že podle právní úpravy k 1. červenci 1996 měl sice zápis do
obchodního rejstříku konstitutivní charakter (§ 13 odst. 2 obch. zák.),
podmínkou platnosti právního úkonu však byla dobrá víra osoby, vůči níž byl
takový právní úkon učiněn (potud dovolatelka odkazuje na dílo Štenglová, I. -
Plíva, S. - Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha, C.
H. Beck 1995). V řízení bylo ovšem prokázáno (výpisy z obchodního rejstříku),
že tytéž osoby byly současně členy představenstva žalobkyně. Předmětný právní
úkon proto nemůže podléhat ochraně negativního principu materiální publicity a
jde tedy o právní úkon neplatný dle § 39 obč. zák.
Odvolací soud proto podle dovolatelky pochybil, když skutečně zjištěný skutkový
stav věci správně nezhodnotil. Odvolacím soudem zmíněné rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 3025/2000 (jde o rozsudek ze dne 26. června 2001,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 137)
dovolatelčině tvrzení neodporuje, otázku nedostatku dobré víry v právní úkon
učiněný osobami, které již nebyly členy představenstva pozdější žalobkyně, vůči
žalobkyni, však neřeší.
K témuž právnímu názoru (jenž odvolací soud nevzal na vědomí) přitom došel
Obvodní soud pro Prahu 8 v rozsudku ze dne 4. června 1999, č. j. 25 C
250/98-52, potvrzeném rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2000,
č. j. 35 Co 612/99 78. Ačkoli tato rozhodnutí (věcně nepříslušných soudů) byla
zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2000, sp. zn. 29 Cdo
1449/2000 (tento rozsudek byl uveřejněn pod číslem 2/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), dovolatelka se ztotožňuje s jejich závěry.
Po rozhodnutí odvolacího soudu (ještě před zahájením dovolacího řízení)
zanikla původní žalobkyně G.E.N., a. s., bez likvidace fůzí sloučením s
nástupnickou společností T., a. s., jež posléze změnila obchodní firmu na C.
P. a. s. a v průběhu dovolacího řízení (k 1. říjnu 2007) rovněž bez likvidace
zanikla rozdělením. Její nástupkyní v řízení se stala obchodní společnost P. -
G. s. r. o., o čemž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 6. listopadu 2007,
č. j. 29 Odo 840/2006-282.
Dovolání výslovně směřuje i proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o
nákladech řízení. Proti němu však není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
takže potud je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o. s. ř.
Dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolatelkou.
V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud uzavírá,
že skutková zjištění, na nichž odvolací soud vybudoval skutkové závěry, podle
obsahu spisu oporu v provedeném dokazování zjevně mají. Dovolatelka ostatně v
rámci tohoto dovolacího důvodu neuvádí, které skutkové zjištění by mělo být
vadné a proč. Z dovolání je nadto zřejmé, že dovolatelka potud kritizuje nikoli
to, co bylo odvolacím soudem z jednotlivých důkazů zjištěno (zjištění
odvolacího soudu o obsahu listin), nýbrž právní závěry, jež odvolací soud z
těchto zjištění vyvodil. Této kritice je ovšem vyhrazen dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a v mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3
o. s. ř. opodstatněnou býti nemůže.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
K právnímu posouzení věci ve vazbě na jednotlivé nemovitosti, jejichž vyloučení
ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně se spor týká, Nejvyšší soud
uvádí následující:
1/ K první až třetí nemovitosti.
V tomto ohledu se Nejvyšší soud věcí zabýval (při v zásadě stejném skutkovém i
právním rámci) již rozsudku ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1582/2005,
ve znění opravného usnesení ze dne 13. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1582/2005,
jehož obsah musí být účastníkům řízení znám, jelikož dovolatelka se jej
účastnila rovněž jako dovolatelka a žalovaná a žalobkyně se jej účastnila jako
vedlejší účastnice řízení na straně žalobkyně. Na tento rozsudek (jehož obsahem
rovněž bylo zkoumání zakladatelské listiny a prohlášení zakladatele č. 1 z
hlediska určitosti tam označených nemovitostí ve spojení s pojmem „lokalita“ a
identifikací nemovitostí způsobem rozepsaným výše) Nejvyšší soud pro stručnost
odkazuje.
Závěry tam vyslovené lze shrnout tak, že (beze snahy o jakékoli zobecňující
přesahy a v daném skutkovém rámci) lze-li k závěru o nezaměnitelné identifikaci
nemovitosti v písemném právním úkonu dospět (byť nikoli na základě těch
formálních znaků, jež jsou s náležitou identifikací nemovitosti obvykle
spojovány) již na základě obsahu písemného právního úkonu, pak není na místě
ani závěr o neurčitosti právního úkonu co do identifikace převáděné
nemovitosti. Tamtéž Nejvyšší soud uzavřel, že označení nemovitostí v
zakladatelské listině a v prohlášení zakladatele č. 1 za neurčité nemá. Týž
závěr činí v rovině výkladu § 37 odst. 1 obč. zák. pro tuto věc.
Nejvyšší soud proto dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé zamítl (podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř.) v rozsahu
týkajícím se první až třetí nemovitosti.
2/ Ke čtvrté nemovitosti.
Dovolatelka má pravdu, namítá-li s poukazem na přiléhavě užitý literární zdroj,
že ustanovení § 13 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do 31. května 1996
(podle kterého „Ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních
společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním
podnikatele, je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku.“) není oporou
pro závěr odvolacího soudu, podle kterého může člen představenstva, který z
této funkce odstoupil, činit jménem akciové společnosti (jako člen onoho
statutárního orgánu) právní úkony až do doby, než bude zánik jeho funkce zapsán
do obchodního rejstříku.
V dovolatelkou odkazovaném díle na str. 29 se k tomu uvádí, že „pro zánik
tohoto oprávnění obchodní zákoník nevyžaduje jako podmínku výmaz statutárního
orgánu (jeho člena) z obchodního rejstříku. Třetí osoba je chráněna § 27 odst.
2 (obch. zák.) podle něhož proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního
rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá
skutečnosti. Zavazuje proto obchodní společnost nebo družstvo právní úkon toho,
kdo je v obchodním rejstříku zapsán jako statutární orgán (jeho člen), i když
už statutárním orgánem (jeho členem) není. Podmínkou však je, že třetí osoba,
vůči níž byl právní úkon učiněn, byla v dobré víře, že jedná se statutárním
orgánem (jeho členem) oprávněným jednat.“ S těmito závěry se Nejvyšší soud
ztotožňuje.
V tomto rozsahu bylo tedy dovolání podáno důvodně, neboť právní posouzení věci
odvolacím soudem ve světle výše řečeného neobstálo.
Nejvyšší soud tudíž rozsudek odvolacího soudu zrušil v té části měnícího výroku
o věci samé, kterou odvolací soud rozhodl o vyloučení čtvrté nemovitosti ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a v závislém výroku o nákladech
řízení a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3
o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne v novém
rozhodnutí o věci odvolací soud (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2008
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu