ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce Ing. L. Ch., zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v
Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 203 proti žalovanému HPQ – Plast, s.
r. o. se sídlem v Českém Dubu, Husova č. 52, IČO 250 38 842, zastoupenému Mgr.
Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje č. 97, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16
C 48/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. února 2012 č.j. 29 Co 598/2011-133, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.901,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martina
Klímy, advokáta se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 203.
Dopisem ze dne 21.12.2009 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, neboť svým
jednáním závažně porušil své pracovní povinnosti, když ve dnech 8., 9. a 10.
prosince 2009 se bez vážného důvodu nedostavil k výkonu své práce.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že ve smyslu ustálené soudní praxe není
přípustné pro tři nedostavení se do práce bez omluvy pracovní poměr okamžitě
zrušit, a nedošlo-li k naplnění důvodu, pro který lze pracovní poměr zrušit
okamžitě, potom je výpověď daná zaměstnanci pro nenaplněný výpovědní důvod
neplatná. Ve skutečnosti však měl žalobce pro nepřítomnost na pracovišti vážné
důvody, neboť trpěl chřipkou s horečkou a s dalšími příznaky. V průběhu pátku
dne 4.12. onemocněl, a i přes intenzivní léčení během soboty a neděle se mu
nepodařilo zvýšenou teplotu srazit a nemoc neustoupila. Proto byl nucen v
pondělí dne 7.12.2009 vyhledat pohotovostní lékařskou službu, a protože si byl
vědom počtu dnů nečerpané dovolené, nenechal si vypsat dočasnou pracovní
neschopnost s tím, že k domácímu léčení použije dny nevyčerpané dovolené z roku
2008, které by stejně musely být vyčerpány do 31.12.2009. Žalobce nemá
vysvětlení pro to, proč den 7.12.2009 nebyl veden jako den neomluveně
zameškaný, zatímco ostatní dny ano, jestliže o dovolenou požádal zaměstnankyni
M. H. jediným telefonátem dne 7. 12. 2009 okolo 7:00 hod..
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 11.5.2011 č.j. 16 C 48/2010-85 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 10.800,- Kč „k rukám právního zástupce žalovaného“, a že je povinen
zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Liberci 405,- Kč „na
svědečném“. Ve věci samé dospěl k závěru, že ve dnech 8., 9. a 10. prosince
2009 žalobce „chtěl sám o své vůli čerpat dovolenou“, avšak již z jeho pracovní
smlouvy mu vyplývala jednoznačná povinnost oznámit svou pracovní neschopnost do
12 hodin prvního dne trvání nemoci a do následujícího pracovního dne doložit
potvrzení o pracovní neschopnosti. Svědkyně M. H. potvrdila žádost žalobce o
poskytnutí dovolené, ale na rozdíl od tvrzení žalobce pouze na jeden den
7.12.2009. Ve dnech 8., 9. a 10.12.2009 tedy žalobci nebyla řádná dovolená, byť
dodatečně, zaměstnavatelem povolena, a žalobce neprokázal omluvitelný důvod pro
svou nepřítomnost na pracovišti, ani doložením pracovní neschopnosti, pro toto
období od zdravotnického zařízení. Za těchto okolností nutno podle názoru soudu
prvního stupně považovat nepřítomnost žalobce na pracovišti v uvedených dnech
za neomluvenou absenci. Při posouzení intenzity porušení pracovních povinností
žalobce soud prvního stupně přihlížel k tomu, že „u žalobce nebyly vykazovány v
předcházejícím období nějaké problémy s pracovní kázní“. Naopak pro oprávněnost
postupu zaměstnavatele svědčí okolnost, že žalobce vykonával pozici vedoucího
technického oddělení, tedy pozici vedoucího zaměstnance, u kterého lze
oprávněně požadovat odpovědnější přístup k plnění pracovních povinností. Při
způsobu, jak chtěl žalobce, poté co zjistil, že nebude akceptována jeho žádost
o čerpání dovolené, doložit svou nepřítomnost na pracovišti, uváděním
nepravdivých údajů o lékařských ošetřeních a o zdravotním stavu, pak lze stěží
uvažovat o existenci vztahu vzájemné důvěry mezi zaměstnavatelem a
zaměstnancem, kdy tato skutečnost nepochybně byla také jedním z hledisek, proč
zaměstnavatel k výpovědi přistoupil“.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16.2.2012
č.j. 29 Co 598/2011-133 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje,
že výpověď z pracovního poměru datovaná 21.12.2009 je neplatná a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů 28.570,40 Kč „k rukám JUDr. Martina Klímy“ a že je povinna zaplatit
České republice na účet Okresního soudu v Liberci 405,- Kč. Ve věci samé
vycházel ze zjištění, že žalobce ve dnech 8., 9. a 10. 12. 2009 dovolenou
nečerpal a neprokázal ani jiný závažný důvod, pro který by mu měla být v tomto
období absence v zaměstnání omluvena. Při zkoumání intenzity tohoto zaviněného
porušení pracovní kázně odvolací soud přihlížel „k osobě zaměstnance, funkci,
kterou zastával, dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů i k době a
situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně“. Vycházel ze zjištění, že po
dobu tří let trvání pracovního poměru k němu žalovaná neměla po pracovní
stránce výhrady, že nebylo sporné, že v prosinci 2009 žalobce fakticky
nevyčerpal ještě dovolenou za rok 2008 v rozsahu 6,5 dne, a že žalovaná ve
vztahu k žalobci tedy soustavně porušovala ustanovení § 217 odst. 1 zák. práce,
neboť „je to zaměstnavatel, který je povinen určit nástup dovolené“. Žalovaná
porušila i povinnost stanovenou v § 218 odst. 4 zák. práce určit do 31.10.2009
nástup dovolené za rok 2008 tak, aby skončila nejpozději do roku 2009. Protože
žalovaná žalobci čerpání dovolené neurčila, nastala dne 1.11.2009 zákonná fikce
čerpání dovolené, a jestliže si žalobce vzal volno teprve v prosinci, jednal v
rozporu s ustanovení § 218 odst. 4 zák. práce. „Určitým porušením pracovní
kázně“ je i jeho postup, kdy nedal zaměstnavateli zřetelně najevo, že jde o
čerpání dovolené, a stejně tak snaha následně zdůvodňovat nepřítomnost
nepravdivými skutečnostmi. Zjištěné porušení pracovní kázně žalobcem s ohledem
na zmíněné porušování povinností ze strany žalované nemá podle názoru
odvolacího soudu takovou intenzitu, aby bylo důvodem pro výpověď podle
ustanovení § 52 písm. g) zák. práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná zdůraznila, že žalobce
nebyl schopen doložit, z jakého konkrétního důvodu se nedostavil k výkonu své
práce, neboť veškeré skutečnosti uváděné ohledně jeho pracovní neschopnosti se
následně ukázaly jako nepravdivé. Jestliže potom odvolací soud při posuzování
míry intenzity porušení pracovní kázně dospěl k závěru, že porušení práv
žalobce ze strany dovolatele tím, že mu nebylo umožněno čerpat zákonnou
dovolenou, má zásadní vliv na posouzení intenzity porušení pracovní kázně, pak
se tímto posouzením odvolací soud dopustil pochybení, které má za následek
nesprávné právní posouzení věci. Případné porušení práv žalobce spojených s
čerpáním dovolené nemohlo být natolik závažné, aby ovlivnilo intenzitu porušení
povinnosti žalobce spočívající v neomluvené absenci po dobu tří dnů.
Skutečnost, že žalobce dovolenou za rok 2008 v rozsahu 6,5 dne od 1. listopadu
2009 nečerpal z důvodu neznalosti právních předpisů, nelze dovolateli přičítat
k tíži. Bylo tedy povinností žalobce dostavit se ve dnech 8., 9. a 10. prosince
2009 do zaměstnání. Kromě toho se žalobce také dopustil porušení § 8 pracovní
smlouvy, když neinformoval dovolatele o své pracovní neschopnosti způsobem tam
uvedeným. Je zapotřebí „znovu zdůraznit postavení žalobce, coby vedoucího
zaměstnance“, který měl mít odpovědnější přístup k plnění pracovních povinností
a měl být i určitým vzorem pro podřízené zaměstnance. Nelze snižovat závažnost
jeho jednání tím, že nečerpal dovolenou za rok 2008 z důvodu neznalosti
právních předpisů. Jestliže nevyčerpal dovolenou za rok 2008 ani do 31.10.
daného roku, a o čerpání dovolené ani sám nepožádal, necítil se zjevně nijak
zvlášť poškozen. Následná rozsáhlá argumentace týkající se jeho práv na čerpání
dovolené se pak jeví jako čistě účelová. To vyplývá podle názoru dovolatele
mimo jiné ze skutečnosti, že se žalobci nepodařilo obhájit smyšlená tvrzení o
jeho pracovní neschopnosti, pročež zvolil cestu argumentace porušením
povinnosti dovolatele v oblasti čerpání zákonné dovolené. Odvolací soud tak při
posouzení intenzity porušení pracovní kázně žalobce nevzal dostatečně v úvahu
veškeré podstatné skutečnosti, a v důsledku toho se dopustil nesprávného
posouzení věci. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce namítal, že podle ustanovení § 218 odst. 4 věty první zák. práce
počínaje dnem 1. listopadu 2009 mohl podle své volby nastoupit čerpání dovolené
„kdykoliv mezi 1.11.2009 a 31.12.2009“, neboť „byl v právním režimu volby
nástupu dovolené“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31.12.2012, (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího
soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku) oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (v jeho napadené
části) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaný dal žalobci
dopisem ze dne 21.12.2009, je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2009, to je do doby,
než nabyl účinnosti zákon č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995
Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991
Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z
pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci
právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým
způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je
důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního
poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák.
práce].
Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance.
Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z
pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání
zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže
být posouzeno jako porušení pracovních povinností.
Ustanovení § 52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení,
zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,
zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v
ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k
plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní
kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí
o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí
odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní
poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné
dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp.
zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Obsahem porušení pracovních povinností ale nejsou vedle porušení povinností
zaměstnance, které jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance, také
jim odpovídající povinnosti zaměstnavatele; porušení právních povinností
zaměstnavatelem může však mít v závislosti na jejich příčinném vztahu k
vlastnímu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se
k zaměstnancem vykonávané práci zaměstnancem význam z hlediska hodnocení jejich
intenzity (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.2.2001 sp. zn. 21 Cdo
971/2000). Výsledné posouzení intenzity porušení povinností vyplývajících z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen
aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K
některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i specielní charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že jednou z povinností zaměstnance
vyplývajících pro zaměstnance z pracovního poměru je především povinnost ode
dne, kdy vznikl pracovní poměr, podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce
podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době. Neplnění této povinnosti,
která je esenciální součástí pracovněprávního závazkového vztahu mezi
zaměstnancem a zaměstnavatelem, představuje současně porušení povinnosti
zaměstnance dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru (srov.
§ 38 odst. 1 písm. b/ zák. práce). Uvedený nepříznivý následek spojený s
nepřítomností zaměstnance v práci v pracovní době nenastane pouze tehdy,
jestliže je zameškání práce důsledkem určitých právem uznaných skutečností,
které během trvání pracovního poměru zaměstnanci brání nebo mu ztěžují plnění
pracovních povinností z pracovního poměru. Jak z toho správně vychází odvolací
soud, povinnost prokázat existenci některé z těchto tzv. překážek v práci na
straně zaměstnance, které způsobují dočasnou nemožnost nebo obtížnost plnit
pracovní povinnosti, a její trvání, tíží zaměstnance.
Odvolací soud při zkoumání jednání žalobce, které mu bylo vytknuto v dopise ze
dne 21.12.2009, že se nedostavil „do výkonu práce /do sídla společnosti/, a to
ve dnech 8., 9. a 10. prosince letošního roku“, vycházel z toho, že žalobce v
uvedených dnech zaviněně porušil své povinnosti, neboť neprokázal, že na tyto
dny o dovolenou požádal a neprokázal ani jiný důvod, proč by mu měla být jeho
nepřítomnost v práci omluvena. Při úvaze o míře intenzity tohoto porušení
povinností zahrnul do rámce svých úvah okolnost, že žalobce pracoval jako
vedoucí zaměstnanec technického oddělení, že však za dobu tří let trvání
pracovního poměru k němu žalovaná neměla po pracovní stránce výhrady, že „v
prosinci 2009 fakticky nevyčerpal ještě dovolenou za rok 2008“, že „žalovaná ve
vztahu k žalobci soustavně porušovala ust. § 217 odst. 1 zák. práce“, neboť mu
neurčila nástup dovolené za rok 2008 ani do 31.10.2008 . Na druhé straně
žalobce podle názoru odvolacího soudu „jednal v rozporu s ust. § 218 odst. 4
zák. práce“, protože poté, co nastala dne 1.11.2009 „zákonná fikce čerpání
dovolené“, od uvedeného dne dovolenou nenastoupil – tedy, jak odvolací soud
uvádí - „zřejmě z neznalosti předpisu dovolenou nečerpal a volno si vzal teprve
v prosinci“.
Podle názoru dovolacího soudu lze z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní
normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) zák. práce
(tedy pro právní závěr, zda žalobce závažně porušil povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci), považovat
úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu za úplnou a správnou.
Nelze sdílet názor žalobce, že na základě ustanovení § 218 odst. 4 věty první
zák. práce je zaměstnanec „v režimu volby“, kdy dovolenou nastoupí, neboť
uvedené ustanovení stanoví jednoznačně, že neurčí-li zaměstnavatel, s výjimkou
případu uvedeného v odstavci 3, zaměstnanci dovolenou podle odstavce 1 ani do
31. října příštího kalendářního roku, je dnem nástupu zaměstnance na tuto
nevyčerpanou dovolenou nebo její část první následující pracovní den.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud v rámci hodnocení stupně intenzity
uvedeného porušení povinnosti vyplývající žalobci z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci nesprávně posoudil význam skutečnosti,
že žalobce v prosinci 2009 nevyčerpal ještě dovolenou za rok 2008, je jistě
mimo pochybnost, že dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel. Tomuto právu
zaměstnavatele ale odpovídá jeho povinnost určit zaměstnanci (nepochybně v
souladu se svým rozvrhem čerpání dovolené – srov. § 217 odst. 1 větu první zák.
práce) čerpání dovolené v rozsahu alespoň čtyř týdnů v kalendářním roce (§ 218
odst. 1 zák. práce), anebo, brání-li tomu zákonné důvody, je povinen určit
dovolenou tak, aby skončila nejpozději do konce příštího kalendářního roku. Za
situace, kdy dovolatel v tomto směru neplnil vůči žalobci své zákonné
povinnosti, není korektní poukazovat formalisticky na to, že „mohl a měl
žalobce čerpat dovolenou za rok 2008 v rozsahu 6,5 dne ode dne 1. listopadu
2009“, a ponechat běhu času a „neznalosti právních předpisů“ žalobce, že v
důsledku nenastoupení dovolené v den určený zákonem (§ 218 odst. 4 věta první
zák. práce), nevyčerpaná dovolená zanikne ve smyslu ustanovení § 218 odst. 4
věty druhé zák. práce.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že nedostavení se
žalobce do zaměstnání „mohlo znamenat“ omezení výroby či vznik škody, potom
nevysvětluje, proč by tyto potencionální důsledky nehrozily, jestliže by si
žalobce při znalosti zákonné úpravy v ustanovení § 218 odst. 4 zák. práce zcela
jednostranně a bez zřetele na případné obtíže zaměstnavatele „vzal dovolenou“
dne 1. listopadu 2009, a jaký je praktický rozdíl (kupříkladu z hlediska vzniku
případné škody), jestliže po dni 7.12.2009, kdy mu byl vykázán jeden den
dovolené ze zbývajících 6,5 dnů, nebyl přítomen v práci v následujících třech
dnech. Z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající žalobci z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci je bez významu, že
svou nepřítomnost v práci ve dnech 8., 9. a 10. prosince 2009 omlouval
nepravdivým tvrzením o své zdravotní indispozici. Je tomu tak proto, že uvedené
tvrzení není skutkovým důvodem výpovědi, a jako skutečnost, která nastala „ex
post“, nemůže být vztažena zpětně na dříve nastalé porušení povinnosti.
Okolnost, že žalobce své tvrzení neprokázal, má – jak k tomuto závěru dospěl
správně odvolací soud - za následek, že zde není „důvod, pro který by mu měla
být v tomto období absence v zaměstnání omluvena“. Namítá-li dovolatel, že
odvolací soud „nevzal v úvahu veškeré podstatné skutečnosti“, potom opomíjí, že
vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu, a že nelze určovat soudu, jaké okolnosti a jakým způsobem je či není
oprávněn hodnotit, a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet a co z
nich má podle názoru účastníka akcentovat. Jde tedy jen o pouhou polemiku s
tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení
pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli - jak
výše uvedeno - odvolací soud v projednávané věci vymezil hypotézu právní normy
obsaženou v ustanovení § 52 písm. g) zák. práce vzhledem ke všem okolnostem
případu správně a úplně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a
ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelem tvrzeno), že by potvrzující rozsudek odvolacího soudu byl postižen
některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř.
zamítl.
Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu posle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby
žalobci nahradil náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř., a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013
Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely
náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom
stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 3.750,- Kč. Kromě této
paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální
částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Martin Klíma osvědčil, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly,
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 851,- Kč (§ 137 odst.3, § 151
odst.2 věta druhá o.s.ř.)
Žalovaný je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.901,- Kč žalobci
zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149
odst.1 o.s.ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. září 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu