21 Cdo 2594/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v
právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze 5,
Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti žalovanému L. K., zastoupenému JUDr.
Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého č. 168, o určení
neúčinnosti darovacích smluv, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19
C 247/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně -
pobočky ve Zlíně ze dne 25. dubna 2013 č.j. 60 Co 22/2013-158, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. října
2012 č.j. 19 C 247/2011-124 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně
k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Zlíně dne 26.7.2011 domáhala
určení, že jsou vůči ní právně neúčinné "Darovací smlouva sepsaná ve formě
notářského zápisu N 170/2009, NZ 156/2009 ze dne 23.7.2009 mezi C. K. jako
dárcem a žalovaným jako obdarovaným", na "základě níž byl dne 13.8.2009 zapsán
vklad vlastnického práva k nemovitostem evidovaným na LV č. 108, 447 a 71,
vedených Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, pro
obec B., k.ú. B. u V., ve prospěch obdarovaného s právními účinky ke dni
3.8.2009 pod čj. V-5367/2009-705" a "Darovací smlouva sepsaná ve formě
notářského zápisu N 171/2009, NZ 157/2009 ze dne 23.7.2009 mezi C. K. a H. K.
jako dárci na straně jedné a žalovaným jako obdarovaným na straně druhé", na
"základě níž byl dne 12.8.2009 zapsán vklad vlastnického práva k nemovitostem
evidovaným na LV č. 30, vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj,
Katastrální pracoviště Zlín, pro obec U., k.ú. U., ve prospěch obdarovaného s
právními účinky ke dni 3.8.2009 pod čj. V-5365/2009-705". Žalobu zdůvodnila
zejména tím, že otci žalovaného C. K. bylo směnečným platebním rozkazem
Krajského soudu v Brně ze dne 24.8.2010 č.j. 3 Cm 225/2010-16, který je "vůči
C. K. v právní moci ode dne 11.11.2010", uloženo, aby žalobkyni zaplatil
směnečný peníz 5.133.452,- Kč, 6% úrok ročně od 21.11.2009 do zaplacení ze
směnečného peníze, směnečnou odměnu ve výši 17.111,- Kč a náklady soudního
řízení v částce 206.020,- Kč, že však C. K. darovacími smlouvami ze dne
23.7.2009 převedl "nemovitosti v celkové hodnotě cca 12.000.000,- Kč" na
žalovaného (svého syna), čímž "byla zkrácena možnost uspokojení z majetku
dlužníka". Protože dlužník "nemá dostatek majetku, z něhož by mohl být nárok
žalobkyně uspokojen", má žalobkyně za to, že jsou splněny podmínky
odporovatelnosti těchto právních úkonů podle ustanovení § 42a občanského
zákoníku.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 4.10.2012 č.j. 19 C 247/2011-124 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 22.979,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Vyroubala. Po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že, i když dlužník žalobkyně C. K.
učinil právní úkony, kterými zkrátil uspokojení vymahatelné pohledávky
žalobkyně ze směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne
24.8.2010 č.j. 3 Cm 225/2010-16, žalovaný prokázal, že "vyvinul náležitou
pečlivost k tomu, aby rozpoznal úmysl směnečného dlužníka zkrátit věřitele,
neboť se informoval u otce na jeho podnikání i vše s tím související, nechal si
předložit příslušné doklady jako smlouvy, účetnictví apod. a požádal svého
bratra, který jako vystudovaný ekonom ekonomickým otázkám rozumí, aby i on vše
prověřil a dostalo se mu přitom ujištění od otce i bratra, že je vše v pořádku,
a sám také navštívil katastr nemovitostí, aby si některé věci ověřil sám".
Navíc, darovací smlouvy byly "z pohledu žalovaného uskutečněny nikoliv s
úmyslem krátit věřitele, ale jako naplnění staré dohody dědiců".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne
25.4.2013 č.j. 60 Co 22/2013-158 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobkyni uložil, aby zaplatila žalovanému na náhradě nákladů řízení 15.910,-
Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Vyroubala; ve výroku ve věci samé jej potvrdil
a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
odvolacího řízení 7.485,- Kč k rukám JUDr. Pavla Vyroubala. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalovanému podařilo prokázat,
že vynaložil náležitou pečlivost k poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele,
když "přibral i kvalifikovanou osobu, tedy Ing. T. K., přičemž v rámci
předejití možného zkrácení věřitelů dlužníka provedl studium účetní dokumentace
podnikatelských subjektů, kde měl dlužník účast", a sám provedl šetření v
katastru nemovitostí, a to ohledně případných zápisů věcných práv váznoucích na
nemovitostech dlužníka.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle názoru
žalobkyně se žalovanému nepodařilo prokázat, že vynaložil náležitou pečlivost k
tomu, aby rozpoznal úmysl dlužníka těmito převody zkrátit věřitele, když
"prověřování údajů v katastru nemovitostí nemůže objektivně vést k žádnému
zjištění týkajícího se dluhů vlastníka nemovitostí", stejně tak "nemůže být
považováno za činnost směřující ke zjištění závazků fyzické osoby a jejího
úmyslu zkrátit věřitele prověřování stavu hospodaření společnosti, v níž je
tato osoba společníkem", neboť z účetnictví společnosti nelze zjistit závazky
jejích společníků, a žalovaný prověřoval účetnictví společnosti ke dni
31.12.2008, zatímco závazek ze směnky vznikl 6.3.2009, "kromě toho, přestože
žalovaný tvrdí, že se seznámil s úvěrovou dokumentací a jejím zajištěním, je
nesporné, že nevynaložil náležitou pečlivost při jejím zkoumání, protože
nedílnou součástí úvěrové dokumentace je i Dohoda o vyplňovacím prohlášení
směnečném a kopie směnky, kde byl již od data vystavení směnky uveden dlužník
C. K. jako avalista", a za "vynaložení náležité pečlivosti nelze v žádném
případě považovat ani skutečnost, že se otce dotázal, zda nemá nějaké dluhy, a
ten mu odpověděl, že nikoli". Žalobkyně je přesvědčena, že "žalovanému jako
synovi C. K. byla známa skutečnost, že v době podpisu předmětných darovacích
smluv, měl C. K. závazek vůči žalobkyni, a muselo mu být zřejmé, že těmito
darovacími smlouvami má C. K. v úmyslu zkrátit svého věřitele". Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odvolací
řízení skončeno, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je přípustné podle ustanovení §
237 o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právní
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 42a odst.1 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění účinném do 31.12.2013 (dále jen "občanského zákoníku") se věřitel může
domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení
jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má
věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již
vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku je možné odporovat právním
úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými
byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo
které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou
případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při
náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst.3 občanského zákoníku právo odporovat právním
úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo
které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst.4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel
s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo
měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je
- uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým
by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž
zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo
odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na
základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního
titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z
tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch
dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního
úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka
vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovatelného právního úkonu (srov. například právní názor uvedený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn
pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Věřitel je za
podmínek uvedených v ustanovení § 42a občanského zákoníku oprávněn odporovat
nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonům ručitele a
dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem
zavázány (zejména z titulů zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele
(srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26.10.1999 sp. zn. 31 Cdo 870/99, který byl uveřejněn pod č.
52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst.1 občanského
zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též
právní názor uvedený v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
13.11.1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují
její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou
či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž
splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která
byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle
kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony
zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku
dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za
následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku
dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň
zčásti uspokojil (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno
o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně
zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku
- takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu
zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno
tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Jsou-li "druhou stranou"
v právním úkonu s dlužníkem osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v
ustanovení § 116 občanského zákoníku), není prokázání jejich vědomosti o úmyslu
dlužníka cum animo fraudandi podmínkou odporovatelnosti; jejich vědomost o
úmyslu dlužníka zkrátit dlužníkovy věřitele v takovémto případě zákon
předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl
dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při
náležité pečlivosti poznat.
V řízení o odpůrčí žalobě je tedy - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující
věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův
odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, že dlužník učinil tento právní úkon v
úmyslu zkrátit věřitele a současně, že druhé straně odporovaného právního úkonu
musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy
že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl
učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a
osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu
blízké, věřitel sice je povinen tvrdit a prokázat, že dlužníkův odporovaný
právní úkon zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a že dlužník učinil
tento právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele, nemusí však tvrdit ani prokazovat,
že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit
věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka
zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem
věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův
úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat. V případě právního
úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného
dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je tedy odpůrčí žaloba důvodná, bude-li
v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit
odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět. Nebude-li v
řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit
odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li
se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo
o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba
se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl
dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité
pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle
ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku tedy spočívá nejen v jejím tvrzení,
že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani
nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla
a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu
dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité pečlivosti
přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu
a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu),
aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního
úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto
úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti
nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku
ubránit odpůrčí žalobě.
Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při
právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v
její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele
dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich
plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí
být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z
majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. rovněž právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele jednak tehdy, jestliže
věděl, že svým právním úkonem může znemožnit nebo ztížit alespoň částečné
uspokojení věřitelovy pohledávky ze svého majetku, a jestliže takový následek
také způsobit chtěl (úmysl přímý) nebo jestliže byl s takovým následkem
srozuměn pro případ, že opravdu nastane (úmysl nepřímý). Úmysl dlužníka cum
animo fraudandi vyjadřuje vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu
úkonu. Nemůže být proto sám o sobě předmětem dokazování; dokazovat lze pouze
okolnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický vztah
dlužníka k jeho právnímu úkonu projevuje navenek, tedy takové okolnosti, z
nichž lze dovodit, zda dlužník při svém právním úkonu sledoval zkrácení
věřitele v přímém nebo nepřímém úmyslu.
Věřitel má - jak uvedeno již výše - procesní povinnost (nejprve) tvrdit a
(posléze) prokázat, že dlužník učinil odpůrčí žalobou napadený právní úkon v
úmyslu zkrátit uspokojení věřitelovy pohledávky. Vzhledem k tomu, že dlužníkův
(případný) úmysl zkrátit věřitele není sám o sobě způsobilým předmětem
dokazování, je věřitel povinen - má-li opravdu splnit své procesní povinnosti -
tvrdit a prokázat takové okolnosti, z nichž lze dovodit, zda dlužník jednal při
právním úkonu zaviněně a zda sledoval zkrácení věřitele v přímém nebo nepřímém
úmyslu. Pro závěr, zda dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky
věřitele, je rozhodný stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil;
je-li předmětem dlužníkova právního úkonu nemovitost evidovaná v katastru
nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru
nemovitostí (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27.6.2012 sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2013).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu
nepodléhá - srov. § 241a odst.1 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že dne 6.3.2009 byla
uzavřena smlouva o úvěru č. 0271/09/5166, na jejímž základě žalobkyně poskytla
společnosti SWIST CZ spol. s r.o. peněžité prostředky formou kontokorentního
úvěru do výše 5.000.000,- Kč, a že závazek vrátit tyto peněžní prostředky byl
mimo jiné zajištěn blankosměnkou podle dohody o vyplňovacím právu směnečném č.
0274/09/5166. Protože společnost SWIST CZ spol. s r.o. nesplatila svůj závazek
z úvěrové smlouvy, bylo pravomocným směnečným platebním rozkazem Krajského
soudu v Brně ze dne 24.8.2010 č.j. 3 Cm 225/2010-16 C. K. (otci žalovaného)
uloženo, aby zaplatil žalobkyni směnečný peníz 5.133.452,- Kč, 6% úrok ročně od
21.11.2009 do zaplacení ze směnečného peníze, směnečnou odměnu ve výši 17.111,-
Kč a náklady soudního řízení v částce 206.020,- Kč. C. K. darovací smlouvou
sepsanou ve formě notářského zápisu ze dne 23.7.2009 daroval žalovanému
"nemovitosti evidované na LV č. 108, 447 a 71, vedených Katastrálním úřadem pro
Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, pro obec B., k.ú. B. u V." (s
právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 3.8.2009) a darovací smlouvou
sepsanou ve formě notářského zápisu ze dne 23.7.2009 C. K. společně s H. K.
daroval žalovanému "nemovitosti zapsané na LV č. 30, vedeném Katastrálním
úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, pro obec U., k.ú. U." (s
právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 3.8.2009).
K tomu, aby bylo možné za této situace uzavřít, že darovací smlouvy ze dne
23.7.2009 jsou vůči žalobkyni právně neúčinnými právními úkony, muselo být (ze
strany žalobkyně) v první řadě tvrzeno a prokazováno, že otec žalovaného C. K.
v době účinnosti vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného věděl (musel
vědět), že má - jako avalista z blankosměnky - vůči žalobkyni dluh, tedy že
blankosměnka zajišťující pohledávku žalobkyně vůči společnosti SWIST CZ spol. s
r.o. byla již vyplněna, protože společnost SWIST CZ spol. s r.o. v té době již
nesplácela svůj závazek vůči žalobkyni, popřípadě že společnost SWIST CZ spol.
s r.o. v té době již nesplácela svůj závazek vůči žalobkyni, přičemž k vyplnění
blankosměnky došlo (v souladu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném č.
0274/09/5166) až později, nebo alespoň jakékoli jiné skutečnosti nasvědčující
tomu, že společnost SWIST CZ spol. s r.o. neplní své závazky vůči žalobkyni ze
smlouvy o úvěru č. 0271/09/5166. Kdyby byly prokázány skutečnosti, na základě
kterých by bylo možné dovodit vědomost C. K. o dluhu, musela by žalobkyně dále
tvrdit a prokázat okolnosti, z nichž lze bez pochybností dovodit, že motivem
(pohnutkou) k uzavření smluv ze dne 23.7.2009 byla ze strany dlužníka C. K. (a
také jeho manželky H. K., neboť část darovaných nemovitostí byla v jejich
společném jmění manželů) snaha "zbavit se majetku" a tím úmyslně nastolit stav,
že žalobkyně nebude moci dosáhnout (zcela nebo alespoň zčásti) uspokojení své
pohledávky z majetku C. K. (z jeho výlučného majetku a z majetku, který měl ve
společném jmění manželů s H. K.), jenž by jinak byl způsobilým zdrojem alespoň
částečného uspokojení věřitele.
Přesvědčení žalobkyně o tom, že "žalovanému jako synovi C. K. a H. K. byla
známa skutečnost, že v době podpisu předmětných darovacích smluv, měl pan C. K.
závazek vůči žalobkyni a muselo mu být zřejmé, že shora uvedenými darovacími
smlouvami má C. K. v úmyslu zkrátit svého věřitele", výše uvedené rozhodné
okolnosti bez dalšího neprokazuje (a ani není způsobilé prokázat). Soudy proto
měly žalobkyni vést (postupem podle ustanovení § 118a o.s.ř.), aby rozhodné
skutečnosti tvrdila a aby k jejich prokázání označila důkazy, které by je byly
vůbec způsobilé prokázat.
Je-li v řízení o odpůrčí žalobě ve smyslu ustanovení § 42a odst.2 občanského
zákoníku prokázáno, že dlužník učinil právní úkon, kterým zkrátil věřitele, a
že takový právní úkon učinil v úmyslu zkrátit své věřitele, pak osoba
dlužníkovi blízká, s níž nebo v jejíž prospěch právní úkon učinil, se může
odpůrčí žalobě - jak uvedeno již výše - úspěšně ubránit, jen jestliže bude
tvrdit a prokáže-li, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem
věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože v tomto směru vyvinula
náležitou pečlivost. Rozhodným pro závěr, zda se osobě dlužníkovi blízké
podařilo ubránit se odpůrčí žalobě, tu rovněž je (musí být) stav, jaký tu byl v
době, kdy dlužník právní úkon učinil nebo, je-li předmětem dlužníkova právního
úkonu nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, jaký tu byl ke dni, k němuž
nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012 sp. zn. 21 Cdo
2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč.
2013). Dovolatelka proto důvodně vytýká soudům, že za významné v tomto směru
pokládaly okolnosti, k nimž došlo v době ještě před sjednáním smlouvy o úvěru
č. 0271/09/5166.
Nejen věřitel, ale i osoba dlužníkovi blízká nemůže poznat úmysl dlužníka cum
animo fraudandi přímo, ale jen z okolností vnějšího světa, jejichž
prostřednictvím se vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu úkonu
projevuje navenek, tedy pouze z takových okolností, z nichž lze dovodit, zda
dlužník vskutku při svém právním úkonu sledoval zkrácení věřitele v přímém nebo
nepřímém úmyslu. Požaduje-li se po osobě dlužníku blízké, aby - má-li se
úspěšně ubránit odpůrčí žalobě - tvrdila a prokázala, že dlužníkův úmysl
zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat, z hlediska
dokazování to znamená, že osoba blízká může tvrdit (a prokazovat) jen to, že
nevěděla a ani nemohla vědět o okolnostech, z nichž bylo (případně) zjištěno,
že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit své věřitele, přestože v tomto
směru vyvinula náležitou pečlivost. Dokud tedy nebudou za řízení o odpůrčí
žalobě žalujícím věřitelem tvrzeny a prokázány okolnosti o tom, že dlužník v
rozhodné době věděl o věřitelově pohledávce a že dlužník měl přímý nebo nepřímý
úmysl odporovaným právním úkonem zkrátit uspokojení žalobcovy pohledávky, nelze
ani - jak je dáno již povahou věci - uzavřít, zda osoba dlužníkovi blízká, s
níž dlužník učinil právní úkon nebo v jejíž prospěch učinil právní úkon,
prokázala, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti
nemohla poznat (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 21.11.2013 sp. zn. 21 Cdo 3337/2012). Závěr soudů o tom, že žalovaný
vyvinul náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu C. K. zkrátit žalobkyni jako
věřitelku C. K., je proto (zatím) předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v souladu se zákonem.
Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení § 243e
odst.1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
(Okresnímu soudu ve Zlíně) k dalšímu řízení (§ 243e odst.2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243g odst.1 část věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu