21 Cdo 2596/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalované A. C. R.,
a.s., zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru
a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C
303/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.
září 2003, č.j. 23 Co 242/2003-67, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 26.
9. 2002, č.j. 3 C 303/2002-43, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha
– východ k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 30. 7. 2002 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě ruší
pracovní poměr podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Zvlášť hrubé
porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že se žalobkyně dne 29. 7. 2002 v
11.40 hod. dopustila drobné krádeže v prostoru hypermarketu; její jednání bylo
řešeno policií z „MO Ř. u P.“ blokovou pokutou ve výši 500,- Kč.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru
provedené dopisem žalované ze dne 30. 7. 2002 je neplatné, a aby žalované bylo
uloženo zaplatit jí náhradu mzdy za období od 30. 7. 2002 do 30. 9. 2002 v
částce 19.189,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 30. 7. 2002 do zaplacení. Žalobu
odůvodnila zejména tím, že se porušení kázně zvlášť hrubým způsobem
nedopustila, zejména, je-li důvodem údajná drobná nevyšetřená krádež tužky za
21,90 Kč. Pracovní pomůcku nezbytnou k výkonu práce (psací potřebu) od
zaměstnavatele nedostala, a proto „podle ustálených zvyklostí na pracovišti“ si
ji vyzvedla jako ostatní zaměstnanci v „odd. Papír v HPM“; pomůcku neodnášela z
prodejny – pracoviště ani ji nepoužila k soukromým účelům a potřebám. Za
„údajný přestupek“ byla potrestána bez jakéhokoliv vysvětlení blokovou pokutou.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 26. 9. 2002, č.j. 3 C 303/2002-43,
určil, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalované ze dne
30. 7. 2002 je neplatné, uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu mzdy za
období od 30. července do 30. září 2002 v částce 19.189,- Kč s 4% úrokem z
prodlení od 30. 7. 2002 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na nákladech řízení 5.805,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. D. Po
provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobkyně jako prodavačka měla dne
29. 7. 2002 přidělenu práci – sepisovat cenovky; nebylo však prokázáno, že by
jí žalovaná k provedení této práce přidělila pracovní pomůcku, a to propisovací
či jinou tužku. Žalovaná si vzala z oddělení papíru propisovací tužku, obal
nechala na regále a s touto tužkou sepisovala cenovky. Dospěl k závěru, že,
vzala-li si žalobkyně „sice nepovoleným způsobem“ tužku z jiného oddělení a tou
pak sepisovala cenovky, je to „určitým způsobem porušení pracovní kázně“, ale,
i když nepostupovala správně, intenzita jejího jednání není natolik vysoká, že
by tím porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Žalobkyně si sice
přisvojila cizí věc, ne však z důvodu, aby se obohatila, neboť tento úmysl jí
nebyl prokázán. Z ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce soud prvního
stupně dovodil, že „musí jít o výjimečné rozhodnutí, a to jsou-li splněny
podmínky, že pracovní kázeň je porušena zvlášť hrubým způsobem, přičemž
intenzita jednání musí být tak vysoká, že se to rovná spáchání úmyslného
trestného činu, při kterém je zaměstnanci uložen nepodmíněný trest odnětí
svobody“. V projednávané věci však o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, jak
to má na mysli ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, nešlo.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2003, č.j. 23
Co 242/2003-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 5.805,- Kč do
rukou advokáta JUDr. J. D. Za správné považoval skutkové zjištění soudu prvního
stupně, že žalobkyně, jako prodavačka v hypermarketu, si vzala z oddělení
papíru propisovací tužku v hodnotě 21,90 Kč, se kterou sepisovala cenovky, což
byla činnost (sepisování cenovek) uložená jí její nadřízenou. Soud prvního
stupně podle jeho názoru nepochybil ani v závěru, že tímto jednáním žalobkyně
sice porušila pracovní kázeň, neboť si tužku potřebnou k výkonu práce opatřila
žalovanou nepovoleným způsobem, avšak intenzita tohoto porušení nebyla tak
vysoká, jak to předpokládá ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Připustil, že formulace soudu prvního stupně, že intenzita porušení pracovní
kázně pro použití § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce by musela odpovídat
intenzitě spáchání trestného činu, za který by přicházelo v úvahu uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody, není přiléhavá, avšak posouzení intenzity
porušení pracovní kázně jako důvodu ke skončení pracovního poměru je zcela v
kompetenci soudu, který přihlíží ke všem okolnostem konkrétního případu. Soud
prvního stupně správně vzal v úvahu především hodnotu tužky, kterou si
žalobkyně vzala, a bez významu není ani okolnost, že žalobkyně si tuto tužku
výše popsaným nevhodným způsobem opatřila k tomu, aby jí použila ke splnění
uloženého pracovního úkolu.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z toho,
že ve věci je posuzována dosud neřešená zásadní právní otázka výkladu
ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce ve vztahu k drobným krádežím
zaměstnanců, žalovaná namítá, že nelze souhlasit s názory soudů obou stupňů, že
hodnota zboží odcizeného žalobkyní nebyla tak vysoká, aby mohlo jít o porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Připomíná, že provoz maloobchodní
prodejny je, podobně jako např. provoz banky, založen na naprosté vzájemné
důvěře mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci a po zaměstnavateli nelze spravedlivě
požadovat, aby v pracovním poměru ponechal osobu, která byť sebedrobnější
krádeží porušila tuto nezbytnou míru důvěry, a to ani po dobu odpovídající
výpovědní době při použití ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Nejde
totiž o výši škody, ale o podstatu skutku, který byl spáchán; malá hodnota
odcizených věcí nemůže být důvodem pro posouzení skutku jinak, než jako zvlášť
hrubé porušení pracovní kázně. Benevolentní posuzování takového případu by
nutně vedlo k vytváření prostředí, kde se nerozlišuje náležitě majetek
zaměstnavatele a zaměstnanců a kde se odcizování věcí zaměstnavatele nebo
zacházení s nimi jako s vlastními, byť v omezené míře, trpí, přičemž takový
stav je naprosto nepřípustný. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto, neboť soudy obou
stupňů řádně zhodnotily a vysvětlily, že postup žalobkyně nedosáhl intenzity
hrubého porušení pracovní kázně, jak má na mysli ustanovení § 53 odst. 1 písm.
b) zák. práce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku posouzení
intenzity porušení pracovní kázně zaměstnancem. Vzhledem k tomu, že odvolací
soud tuto otázku vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že její
posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující),
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dopěl k závěru, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná okamžitě
zrušila pracovní poměr se žalobkyní dopisem ze dne 30. 7. 2002, který byl téhož
dne žalobkyni doručen – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
do 31. 12. 2002, to je do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 136/2002 Sb.,
kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů,
č. 311/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve
znění pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů a č. 312/2002
Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů –
dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou
nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní
kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně,
závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem)
je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního
poměru [§ 53 odst. 1 písm. b), § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem
zák. práce].
Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“
a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení
pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní
kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení,
aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo
výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby
pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením
(srov. dikci ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního
poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy,
jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze
spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní
doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze
okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na
základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se
zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst.
1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze
spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní
doby. Tyto závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a
mzda č. 7-8 ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000,
sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2001, pod pořadovým číslem 21).
V průběhu řízení – jak je zřejmé z obsahu spisu – nebyly pochybnosti o tom, že
žalobkyně jednáním, jež jí bylo vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru
ze dne 30. 7. 2002, porušila pracovní kázeň; k tomuto závěru dospěly soudy obou
stupňů. Při zkoumání, zda žalobkyně vytýkaným jednáním porušila pracovní kázeň
zvlášť hrubým způsobem, však odvolací soud (ani soud prvního stupně) – jak
vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení
intenzity porušení pracovní kázně náležitě nepřihlédl.
Odvolací soud při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní, ač
správně uvedl, že „posouzení intenzity porušení pracovní kázně jako důvodu ke
skončení pracovní poměru je zcela v kompetenci soudu, který přihlíží ke všem
okolnostem konkrétního případu“, vzal v úvahu pouze hodnotu tužky, kterou si
žalobkyně vzala, a za „okolnost nikoli bez významu“ považoval, že žalobkyně si
výše popsaným nevhodným způsobem tužku opatřila k tomu, aby jí použila ke
splnění uloženého pracovního úkolu.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že při posuzování intenzity porušení
pracovní kázně je třeba přihlížet i k tomu, jaká škoda vznikla (mohla
vzniknout) při porušení pracovní kázně zaměstnancem, i s tím, že je možno
přihlédnout také k motivu jednání žalobkyně. Vzhledem k okolnostem, za nichž k
porušení pracovní kázně žalobkyní došlo, měl odvolací soud (i soud prvního
stupně) přihlížet též k tomu, jaká pravidla v obdobných případech (možnost
použít zboží zaměstnavatele k plnění pracovních úkolů) platila, zda byla
žalobkyni známa, případně, jaké v tomto směru byly zvyklosti, k tomu, jakým
způsobem žalobkyně fakticky postupovala (dle tvrzení svědka H. i závěru soudu
prvního stupně si „vzala propisovací tužku, obal nechala na regále“ ač sama
tvrdí, že „obal měla u sebe“), jaká situace u žalované panovala ve vztahu k
obdobným porušováním pracovní kázně jinými zaměstnanci (zejména s ohledem na
jejich četnost a ohlas takového jednání na ostatní zaměstnance), přihlédnout
bylo třeba také k osobě žalobkyně (zejména k jejímu dosavadnímu přístupu k
plnění pracovních úkolů) a v naznačených směrech také provést potřebné
dokazování. Zvážit měl odvolací soud též to, že ve vztazích zaměstnavatele a
zaměstnance (zejména tam, kde zaměstnanci při výkonu svých pracovních úkolů
nakládají s majetkem zaměstnavatele ve vztahu k třetím osobám) je nezbytný
vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost, jak vyplývají z
ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce. Teprve při zhodnocení všech shora
naznačených okolností by bylo možno učinit úsudek, zda tímto konkrétním
porušením pracovní kázně se žalobkyně dopustila zvlášť hrubého porušení
pracovní kázně. Přitom platí, že výsledné posouzení intenzity porušení pracovní
kázně není aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných
hledisek, ale že, jak bylo naznačeno, je třeba k některým hlediskům přistupovat
se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i specielní
charakteristika porušení pracovní kázně v konkrétní věci .
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu