21 Cdo 2600/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci
dědictví po J. P., za účasti 1) M. G., 2) O. P., obou zastoupených advokátkou,
3) D. Č. – střediska v K., vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp.zn. D
1123/2002, o dovolání M. G. a O. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 26. dubna 2005, č.j. 9 Co 672/2004-82, takto :
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2.
června 2004, č.j. D 1123/2002-64, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Litoměřicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 12.9.2002, č.j. D 1123/2002-2,
zahájil řízení o dědictví po J. P., zemřelém dne 30.8.2002 (dále též jen
„zůstavitel“). Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla
pověřena JUDr. M. K., notářka v L. (§ 38 o.s.ř.)
Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 2.6.2004, č.j. D 1123/2002-64,
rozhodl, že „v dědickém řízení bude nadále jednáno jako s dědici s pozůstalou
neteří M. G. a pozůstalým synovcem O. P.“ a že „s D. Č. -střediskem v K.,
nebude dále v dědickém řízení jednáno“. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel
pořídil o svém majetku závětí, sepsanou v jiné písemné formě, prostřednictvím
výpočetní techniky, za účasti dvou svědků“; že „dědicem veškerého svého majetku
ustanovil D. Č., středisko v K.“; že „v souladu s ustanovením § 476b obč.
zákoníku zůstavitel závěť dne 18.6.2001 podepsal a před dvěma současně
přítomnými svědky, kteří rovněž závěť podepsali, projevil, že listina obsahuje
jeho poslední vůli“; že „dědici ze zákona, tedy pozůstalý synovec O. P. a
pozůstalá neteř M. G., byli vyrozuměni o tom, že přicházejí v úvahu jako dědici
ze zákona a výslovně dědictví neodmítli“; že „závětní dědic po poučení, že
závěť je neplatná, trvá na svém původním stanovisku, že závěť je platná a stále
se považuje za dědice“; že „nebylo dosaženo mezi účastníky řízení dohody, a
proto bylo nutné, aby soud usnesením rozhodl o dědickém právu“; že „podmínkou
platnosti závěti, sepsané v této formě, je přibrání dvou svědků, kteří musí
splňovat podmínky uvedené v § 476e občanského zákoníku“; že „svědky nemohou být
osoby, které mají podle závěti dědit“; že „závětí určený dědic není fyzická
osoba, ale osoba právnická, proto za ni činí právní úkony ve smyslu ustanovení
§ 20 občanského zákonímu statutární orgán a dále i jiní její pracovníci“; že
„podle zjištění soudu jsou oba svědci A. G. a M. P. zaměstnanci závětí určeného
dědice“; že „s ohledem na skutečnost, že dle ustanovení § 73 odst. 1 zákoníku
práce jsou zaměstnanci povinni mimo jiné střežit a ochraňovat majetek
zaměstnavatele a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, nemohly
osoby podepsané na závěti vystupovat jako nestranné osoby v pozici svědka při
pořízení závěti ve prospěch svého zaměstnavatele“; že „lze mít za to, že svědci
měli osobní zájem na obsahu závěti, s ohledem na jejich vztah k závětnímu
dědici, a tento zájem vzbuzuje důvodnou pochybnost o tom, že jejich svědectví
by bylo objektivní a nezaujaté“; že „přibráním obou těchto osob jako svědků
došlo tudíž k porušení ustanovení § 476e občanského zákoníku, které má za
následek absolutní neplatnost závěti, jakožto právního úkonu, a to pro
nedostatek formy, jak stanoví § 40 odst. 1 občanského zákoníku“; že „toho, kdo
je v neplatné závěti uveden jako závětní dědic nelze důvodně považovat za
dědice, neboť samozřejmým předpokladem dědění ze závěti je platnost závěti“;,
že „ten, koho nelze důvodně považovat za dědice, není pak ve smyslu § 175b
o.s.ř. ani účastníkem dědického řízení“; že „z uvedených důvodů soud po
vyšetření podmínek dědického práva pozůstalé neteře M. G., pozůstalého synovce
O. P. a závětního dědice D. Č. K. podle § 175k odst. 1 o.s.ř. rozhodl, že
nadále bude jednáno jen s pozůstalým synovcem a pozůstalou neteří jejichž
dědické právo vyplývá ze zákona“.
K odvolání D. Č. – střediska v K. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze
dne 26.4.2005, č.j. 9 Co 672/2004-82, usnesení soudu prvního stupně změnil tak,
že „v dědickém řízení bude nadále jednáno jako s dědicem s D. Č. - střediskem v
K. jako s dědicem ze závěti“ a že „v dědickém řízení nebude jednáno jako s
dědici s pozůstalou neteří M. G. a pozůstalým synovcem O. P.“. Po doplnění
dokazování výslechem svědků A. P. a A. G. dospěl k závěru závěru, že „posouzení
platnosti závěti v souzené věci je výlučně právní otázkou“; že „okresní soud
vydal své rozhodnutí, aniž by se zabýval, vedle toho, že svědci jsou
zaměstnanci označeného závětního dědice, současně otázkou, zda by tito svědci
důvodně pociťovali újmu, kterou utrpěl závětní dědic, jako újmu vlastní“; že
„je nepochybné, že oba svědci allografní závěti zůstavitele A. P. a A. G. byli
k závětnímu dědici ve vztahu jako jeho zaměstnanci, že však z jejich výpovědi
nebylo možné dovodit, že tento pracovní vztah byl takové kvality, že by újma,
kterou by jejich zaměstnavatel mohl utrpět v souvislosti s tím, že se nestane
závětním dědicem, by se jakkoliv projevila u svědků v jejich majetkové nebo
osobnostní sféře či jinak“; „že z výpovědi obou svědků krajský soud zjistil, že
jsou odměňováni z rozpočtových prostředků (závětní dědic je rozpočtovou
organizací) a že majetek, který by připadl závětnímu dědici, by majetkové
poměry svědků nijak neovlivnil“; že „výslovně se rovněž svědkové nevyjádřili
tak, že by újmu závětního dědice považovali jako újmu vlastní“; že „svědci,
kteří předmětnou závěť podepsali, nejsou svědky vyloučenými z toho úkonu podle
§ 476f občanského zákoníku“; že „závěť je platná a závětním dědicem je podle ní
D. Č. K., s nímž, jako s jediným, bude okresní soud nadále v dědickém řízení
jednat, neboť tento závětní dědic má přednost před dědici ze zákona pozůstalou
neteří M. G. a pozůstalým synovcem O. P.“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali M. G. a O. P. dovolání. Namítají,
že „se dá důvodně tvrdit, že svědci závěti, jako zaměstnanci závětního dědice,
nemohou být osobami nezaujatými, neboť již z pracovně právního vztahu jim
vyplývají určité povinnosti (jak konstatoval i prvoinstanční soud) a jejich
zájem na poměrech právnické osoby je pochopitelný pro jejich zájem udržet si
pracovní místo u zaměstnavatele“; že „jejich újma by se mohla projevit v
situaci, kdy při případných racionalizačních opatřeních zaměstnavatele bude
jistě zohledněn jejich přístup a iniciativa k hospodaření a postavení
zaměstnavatele“; že „touto skutečností se odvolací soud vůbec nezabýval a
zdůraznil pouze to, že svědci jsou odměňováni z rozpočtových prostředků“.
Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
D. Č. – středisko v K. uvedla, že „jejich zaměstnanci nemají žádný finanční,
naturální ani jiný prospěch z darů nebo dědictví, které obdrží jejich
organizace“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal
napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu spisu - vznikl v průběhu řízení
mezi účastníky spor o dědické právo (mezi účastníky je sporné, zda D. Č. –
středisko v K. je dědicem zůstavitele podle závěti pořízené zůstavitelem dne
18.6.2001, když svědky této allografní závěti byli zaměstnanci závětí
povolaného dědice A. G. a M. P.).
Podle ustanovení § 175b věty první o.s.ř. účastníky řízení jsou ti, o nichž lze
mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob,
stát.
Účastníky řízení o dědictví jsou navrhovatel a ti, které zákon za účastníky
označuje
(§ 94 odst. 2 o.s.ř.). Zákon účastníky řízení o dědictví označuje v ustanovení
§ 175b o.s.ř.. Účastenství v dědickém řízení v tomto případě odráží hmotné
dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí
do práv a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel
nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu § 462
obč.zák. připadnout státu.
Podle ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí
dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví
neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho
má za to, že je dědicem. Podle ustanovení § 175k odst.2 věty první o.s.ř.,
závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností,
odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické
právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Z ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek
dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením
vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění
- pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž
je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít
důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této
osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních
účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno,
neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto
usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu
řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho
základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu
ustanovení § 175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně
rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za
účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále
nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř. je na místě tehdy,
jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li
rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak,
má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá
z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat
způsobem stanoveným v ustanovení
§ 175k odst.2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se
pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí
směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími
rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu
komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení
dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné,
vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví
jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Podle ustanovení § 476b obč. zák. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní
rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými
výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na
závěť podepsat.
Podle ustanovení § 476e obč. zák. svědky mohou být pouze osoby, které jsou
způsobilé k právním úkonům. Svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé,
ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají
podle závěti dědit.
Podle ustanovení § 476f obč. zák. závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby
jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci,
pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé.
U allografní závěti zákon požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby
zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina
obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, z toho důvodu,
aby osoby, které zůstavitel povolal za svědky své závěti, potvrdily (vzhledem k
tomu, že listinu nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal), že jde
o jeho pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti,
zda jde skutečně o jeho poslední vůli. Závětí povolaným dědicům, osobám, kterým
svědčí dědické právo po zůstaviteli ze zákona (zákonným dědicům), a osobám jim
blízkým zákon nepřiznává způsobilost být svědky závěti proto, že u těchto osob
nelze - s ohledem na jejich vztah k zůstavitelově majetku nebo k těm, kterým
tento majetek má jako zůstavitelovým dědicům připadnout - předpokládat, že by
své svědectví o zůstavitelově poslední vůli poskytli vždy pravdivě nebo že by
jejich svědectví o zůstavitelově poslední vůli muselo být vždy a každým
pokládáno za věrohodné.
V projednávané věci je - jak výše uvedeno - mezi účastníky řízení sporné, zda
A. G. a M. P. byli způsobilými svědky závěti zůstavitele.
Zůstavitel může v závěti ustanovit svým dědicem fyzickou osobu, právnickou
osobu nebo stát (stát je v tomto případě právnickou osobou - srov. § 21 obč.
zák.).
Povolá-li zůstavitel závětí za svého dědice fyzickou osobu, je nepochybné, že
ustanovený dědic a ani osoby jemu blízké nejsou způsobilými svědky závěti.
Osoby blízké závětnímu dědici, který je fyzickou osobou, vymezuje ustanovení §
116 obč. zák.; jsou jimi jeho příbuzní v řadě přímé, sourozenci, manžel, jakož
i jiné osoby, které jsou k závětnímu dědici v poměru rodinném nebo obdobném,
jestliže by újmu, kterou by utrpěl závětní dědic nebo taková osoba, druhý z
nich důvodně pociťoval jako újmu vlastní.
Právnické osoby jsou subjekty, které byly vytvořeny lidmi (fyzickými osobami) a
kterým zákon přiznává postavení právnických osob. Pro právnickou osobu je mimo
jiné charakteristické, že svou vůli nevytváří sama o sobě, ale jen
prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu podle práva
povolány. Jen prostřednictvím fyzických osob právnická osoba také projevuje
svoji vůli navenek (zejména činí právní úkony); právní úkony právnické osoby ve
všech věcech činí ti, kdo jsou jejím statutárním orgánem, a právní úkony mohou
činit za právnickou osobu i jiní její zaměstnanci nebo členové, stanoví-li to
její vnitřní předpisy nebo to je vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé
(srov. § 20 obč. zák.).
Občanský zákoník v ustanoveních § 476e a 476f a ani v jiných ustanoveních
výslovně neuvádí, kdo je nezpůsobilým svědkem závěti v případě, má-li podle
závěti dědit právnická osoba. Právnická osoba sama o sobě - jak je to dáno její
povahou - svědkem závěti být nemůže. Otázku nezpůsobilých svědků závěti je
proto třeba v tomto případě řešit pomocí analogie (§ 853 obč. zák.).
Je nepochybné, že mezi právnickou osobou a fyzickými osobami vznikají vztahy, a
to nejen vztahy právní, a že újmu, kterou by utrpěla právnická osoba, mohou
určité (některé) fyzické osoby důvodně pociťovat jako újmu vlastní. Utváří-li
právnická osoba svoji vůli a projevuje-li svoji vůli navenek - jak uvedeno výše
- jen prostřednictvím fyzických osob, vznikají vztahy rovněž mezi právnickou
osobou a těmito fyzickými osobami; fyzické osoby, které jsou povolány vytvářet
vůli právnické osoby a které projevují její vůli navenek, mají zřejmě vždy
blízké zájmové vazby a vztahy k této (své) právnické osobě.
Přihlédne-li se k účelu, z jakého vystupují při allografní závěti svědci
závěti, je třeba podle názoru dovolacího soudu za analogického užití ustanovení
§ 476e věty druhé a § 476f obč. zák. dovodit, že v případě, je-li allografní
závětí povolána za zůstavitelova dědice právnická osoba, jsou nezpůsobilými
svědky závěti fyzické osoby, které činí (mohou činit) za tuto právnickou osobu
právní úkony. V této situaci není totiž dobře možné u uvedených fyzických osob
rozlišit, do jaké míry jejich jednání ovlivňuje (může ovlivnit) jejich vztah k
právnické osobě a jejich zájem na poměrech právnické osoby, a nelze proto u
nich ani předpokládat, že by své svědectví o zůstavitelově poslední vůli
poskytli vždy pravdivě nebo že by jejich svědectví o zůstavitelově poslední
vůli muselo být vždy a každým pokládáno za věrohodné.
Vedle fyzických osob, které činí (mohou činit) za právnickou osobu právní
úkony, mají - jak uvedeno již výše - vztahy k právnické osobě a zájem na jejích
poměrech další fyzické osoby. Z hlediska jejich vystupování v právních vztazích
však nemůže být významný jejich jakýkoliv vztah k právnické osobě. Tak jako ve
vztazích mezi fyzickými osobami není z hlediska ustanovení § 116 obč. zák.
podstatná jakákoliv jejich vzájemná vazba, ale jen vztah určité kvality,
založený na poměru rodinném nebo na poměru obdobném poměru rodinnému, musí i
vztah této další fyzické osoby k právnické osobě - má-li mít v právu význam -
vykazovat určité vlastnosti. Tak je tomu zejména v případě, je-li fyzická osoba
společníkem, členem nebo zaměstnancem právnické osoby nebo má-li k právnické
osobě jiný obdobný vztah, a současně se jí poměry právnické osoby podstatným
způsobem dotýkají. Za analogického užití ustanovení § 116 obč. zák. proto
dovolací soud dovodil, že za osobu blízkou právnické osoby je třeba považovat
fyzickou osobu, která je společníkem, členem nebo zaměstnancem právnické osoby
nebo která má k právnické osobě jiný obdobný vztah, jestliže by důvodně
pociťovala újmu, kterou by utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní.
Je-li allografní závětí povolána za zůstavitelova dědice právnická osoba, jsou
nezpůsobilými svědky závěti fyzické osoby, které činí (mohou činit) za tuto
právnickou osobu právní úkony, jakož i fyzické osoby, které jsou společníky,
členy nebo zaměstnanci této právnické osoby nebo které k ní mají jiný obdobný
vztah, jestliže by důvodně pociťovaly újmu, kterou by utrpěla právnická osoba
povolaná za zůstavitelova dědice, jako újmu vlastní (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 7.3.2002, sp.zn. 21 Cdo 530/2001, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod č. 81, ročník 2002).
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě je mezi účastníky - jak výše uvedeno
- spor o to, zda A. G. a M. P. byli způsobilými svědky závěti zůstavitele, když
byli v době pořízení závěti zaměstnanci závětí povolaného dědice, tedy spor o
skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, je nezbytné, aby
soud postupoval způsobem stanoveným v ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř.;
rozhodnutí o daném sporu usnesením ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř. -
jak to nesprávně učinily soudy obou stupňů – proto není na místě (srov.
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.11.1997, sp.zn. 24 Co 342/97,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 53, ročník 1998).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné,
Nejvyšší soud České republiky je proto ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který
bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil
Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2006
JUDr. Roman Fiala,
v.r.
předseda
senátu