21 Cdo 2604/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny
v právní věci žalobce J. D., zastoupeného Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se
sídlem
ve Frýdku - Místku, Novodvorská č. 667, proti žalovanému DB Trans s.r.o. se
sídlem v Bohumíně, Bezručova č. 336, IČ 25820982, zastoupenému JUDr. Janou
Kudrnovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Na
Hradbách č. 3, o 111.383,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v
Karviné pod sp. zn. 25 C 66/2003,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna
2009
č.j. 16 Co 179/2008-170, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 13.160,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jany
Kudrnové, Ph.D., advokátky se sídlem v Moravské - Ostravě, Na Hradbách č. 3.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 29. 9. 2003 domáhal,
aby mu žalovaný zaplatil 111.383,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 20.316,-
Kč
od 1. 1. 2001 do zaplacení, s 7,5% úrokem z prodlení z částky 43.903,- Kč od
1.1.2002
do zaplacení a s 4% úrokem z prodlení z částky 47.164,- Kč od 1. 10. 2002 do
zaplacení; podáním ze dne 9.9.2004, doručeným soudu prvního stupně dne 10. 9.
2004, změnil žalobu tak, že požadoval, aby mu žalovaný zaplatil 111.807,- Kč s
10% úrokem z prodlení z částky 18.261,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení, s 7,5%
úrokem z prodlení z částky 43.988,- Kč
od 1. 1. 2002 do zaplacení a s 4% úrokem z prodlení z částky 49.558,- Kč od 1.
10. 2002
do zaplacení, podáním ze dne 7. 9. 2007, doručeným soudu prvního stupně dne 12.
9. 2007, sdělil, že požaduje, aby mu žalovaný zaplatil 111.807,- Kč s 3,5%
úrokem z prodlení
od 1. 11. 2002 do zaplacení, a při jednání u soudu prvního stupně dne 14. 1.
2008 žalobce uvedl, že bere žalobu zpět ohledně 10% úroku z prodlení od
1.10.2001 do zaplacení z částky 18.261,- Kč, 7,5% úroku z prodlení od 1. 1.
2002 do zaplacení z částky 43.988,- Kč,
4% úroku z prodlení od 1. 10. 2002 do 30. 10. 2002 z částky 49.550,- Kč a 0,5%
úroku z prodlení od 1. 11. 2002 do zaplacení z částky 49.558,- Kč, a že proto
nadále požaduje zaplacení 111.807,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 1. 11. 2002
do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalovaného v době od
1. 11. 1998 do 30. 11. 2002
jako řidič mezinárodní kamionové dopravy. "Platebními výměry" žalovaného mu
byla stanovena mzda, vedle které měl žalobce nárok na "cestovní náhrady -
stravné", ve skutečnosti mu žalovaný vyplácel - stejně jako jiným řidičům -
tzv. "kilometrovné" ve výši 1,80
až 1,90 Kč za "každý pracovně ujetý kilometr". Žalobce dovozuje, že tímto
způsobem byl
ve svých mzdových nárocích a v nárocích na cestovné poškozen; žalovaný mu
"dluží" za rok 2000 částku 18.261,- Kč, za rok 2001 částku 43.998,- Kč a za rok
2002 částku 49.558,- Kč.
Žalovaný potvrdil, že žalobce u něho pracoval jako řidič mezinárodní kamionové
dopravy a že mu byl stanoven "měsíční plat" od února 2000 ve výši 4.600,- Kč,
od 1. 11. 2000 ve výši 5.200,- Kč, od 1. 1. 2001 ve výši 5.800,- Kč, od 1. 7.
2001 ve výši 6.500,- Kč
a od 1. 1. 2002 ve výši 7.000,- Kč, a popřel, že by žalobci vyplácel "jakési
kilometrovné".
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 23. 1. 2008 č.j. 25 C 66/2003-124
zastavil řízení "ve věci, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 2.050,- Kč
s 10% úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení, 10% úrok z prodlení od 1. 10. 2001 do zaplacení z částky
18.261,- Kč, 7,5% úrok z prodlení od 1. 1. 2002 do zaplacení z částky 43.988,-
Kč, 4% úrok z prodlení od 1. 10. 2002 do 30. 10. 2002 z částky 49.558,- Kč a
0,5% úrok z prodlení
od 1. 11. 2002 do zaplacení z částky 49.558,- Kč, připustil změnu žaloby,
uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 108.342,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení
od 1. 11. 2002 do zaplacení, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po
žalovaném zaplacení dalších 3.465,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 1. 11. 2002
do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 33.885,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Fialy, že žalobce je
povinen zaplatit "České republice" na náhradě nákladů řízení 42,- Kč, že
žalovaný
je povinen zaplatit "České republice" na náhradě nákladů řízení 1.358,- Kč a že
žalobce
je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné soudní
poplatek
ve výši 20,- Kč. Z provedeného dokazování, zejména z výpovědí jednatele
žalovaného
Ing. J. Š. a svědků M. K., M. B., S. Š., A. K., K. S., J. S. a J. N., soud
prvního stupně dovodil,
že žalobci nebylo vypláceno tzv. "kilometrovné", ale mzda, stanovená "platovými
výměry" žalovaného, a "stravné včetně kapesného na základě výdajového dokladu
proti podpisu"; žalobcovo tvrzení o tzv. "kilometrovném" nebylo prokázáno, když
je potvrdili pouze svědci S. Š. a A. K., a žalobce přes poučení poskytnuté
podle ustanovení
§ 118a odst.3 nenavrhl žádné další důkazy. Vzhledem k tomu, že žalobce v
průběhu řízení popřel, že by podpisy uvedené na mzdových listech (o převzetí
mzdy stanovené "platovými výměry") za měsíce březen, červen, červenec a říjen
2001 a duben 2002 a na výdajových pokladních dokladech (o převzetí "stravného
včetně kapesného") za měsíce listopad 2000, březen, červenec, září a listopad
2001 a únor, březen, duben a červenec 2002 "byly
jeho podpisy", provedl soud prvního stupně důkaz znaleckým posudkem Mgr. Radima
Mončky z oboru písmoznalectví, z něhož zjistil, že není žalobcovým
"vlastnoruční podpisem" podpis na výdajovém pokladním dokladu za měsíce
listopad 2000, červenec a září 2001
a duben 2002 a na mzdových listech za měsíce březen, červen a září 2001. Podle
soudu prvního stupně žalovaný neprokázal zaplacení "mzdy a stravného" za tyto
měsíce,
jakož i za měsíce březen a listopad 2001 a únor, březen a červenec 2002, za něž
nepředložil originály výdajových pokladních dokladů, a za měsíce červenec 2001
a duben 2002,
za něž nepředložil originály mzdových listů (a nemohly být proto posouzeny
"sporné podpisy na těchto dokladech"), ačkoliv k tomu byl vyzván a ačkoliv byl
poučen podle ustanovení
§ 118a odst.3 občanského soudního řádu.
Podle soudu prvního stupně bylo ve věci
"prokázáno, že žalovaný neprokázal v měsících, kdy žalobce tvrdil, že nedostal
zaplacené kilometrovné, že žalobci nebyla zaplacena mzda nebo i stravné", tedy
že bylo "prokázáno,
že za listopad 2000 žalovaný neprokázal, že zaplatil žalobci stravné ve výši
14.481,- Kč",
že "za rok 2001 žalovaný neprokázal, že za březen 2001 zaplatil žalobci mzdu
5.165,- Kč
v čisté mzdě a stravné ve výši 16.377,- Kč, za červenec 2001 mzdu ve výši
5.560,- Kč v čisté mzdě a stravné ve výši 17.894,- Kč, za září 2001 stravné ve
výši 12.259,- Kč, za říjen 2001 mzdu ve výši 5.639,- Kč v čisté mzdě a za
listopad 2001 stravné ve výši 24.554,- Kč",
a "za rok 2002 žalovaný neprokázal, že žalobci zaplatil za únor 2002 stravné
ve výši 7.219,- Kč, za březen 2002 stravné ve výši 14.057,- Kč, za duben 2002
mzdu
ve výši 5.975,- Kč v čisté mzdě a stravné ve výši 32.666,- Kč a v červenci 2002
stravné
ve výši 19.341,- Kč"; s ohledem na to, že byl "vázán návrhem žalobce" a že
částka 85,- Kč
z roku 2001 je promlčena, soud prvního stupně přisoudil žalobci celkem
108.342,- Kč s úroky z prodlení a ve zbývajících 3.465,- Kč s úroky z prodlení
žalobu zamítl.
K odvolání účastníků (odvolání žalobce směřovalo pouze do výroku o náhradě
nákladů řízení) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 1. 2009 č. j. 16 Co
179/2008-170 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku žalobě vyhovujícím
tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení
108.342,- s 3,5% úrokem z prodlení od 1. 11. 2002 do zaplacení, a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů 64.164,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Kudrnové, Ph.D. a že
žalobce je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Karviné
na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1.676,- Kč. Odvolací soud
nejprve dovodil, že nároky žalobce "na zaplacení mzdy a stravného" za období od
srpna 2002 do září 2002 nejsou promlčeny, neboť byly uplatněny před uplynutím
tříleté promlčecí doby
uvedené v ustanovení § 263 odst.1 zákoníku práce, a ztotožnil se se závěrem
soudu prvního stupně v tom, že žalobce neprokázal své tvrzení, podle kterého mu
žalovaný místo stanovené mzdy a stravného při zahraničních pracovních cestách
vyplácel tzv. "kilometrovné"
(paušální částku ve výši 1,80 až 1,90 Kč za každý ujetý kilometr). Ve vztahu k
závěru o tom, že žalovaný neprokázal, že by žalobci vyplatil v měsících
listopad 2000, březen, červenec, září, říjen a listopad 2001 a únor, březen,
duben a červenec 2002 mzdu nebo stravné, odvolací soud vytknul soudu prvního
stupně, že "vyplacení mzdy a jiných peněžitých nároků zaměstnance
zaměstnavatelem lze prokazovat i jinými důkazními prostředky než originály
účetních dokladů opatřených prokazatelně pravými podpisy zaměstnance
stvrzujícími převzetí částek na těchto dokladech uvedených", že se proto neměl
spokojit s důkazy v tomto směru provedenými a že měl žalovanému poskytnout
poučení podle ustanovení § 118a odst.3 občanského soudního řádu o tom, že
"dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání jeho tvrzení o tom, že v měsících
listopad 2000, březen, červenec, září, říjen a listopad 2001, únor, březen,
duben a červenec 2002 žalobce obdržel od žalovaného mzdu a stravné
ve výši uvedené na mzdových listech a výdajových pokladních dokladech", a
zároveň jej měl vyzvat k označení těchto důkazů. Příslušné poučení žalovanému
poskytl sám odvolací soud
a na základě výslechu jím navržených svědků M. B., M. K., K. S., J. N. a T. S. dospěl ke zjištění, že pokladní žalovaného všem zaměstnancům
(a tedy i žalobci) vždy vyplácely jen částky uvedené na mzdových listech a na
výdajových pokladních dokladech (nikdy žádnému zaměstnanci nevyplatily jinou
částku), že žalobce převzetí těchto částek vždy vlastnoručně podepsal,
dostavil-li se k němu osobně
do kanceláře, že "v několika případech" poslaly mzdu a stravné se mzdovými
listy
a výdajovými pokladními doklady žalobci na jeho žádost po jeho spolujezdci J. N.
nebo obálku s penězi ponechaly u dispečera pana S., kde si žalobce mzdu a
stravné vyzvedl mimo pracovní dobu, a že si žalobce nikdy nestěžoval, že by
částky neobdržel; výpovědi těchto svědků odvolací soud považoval za věrohodné,
navzájem souladné
a nevykazující žádný rozpor s jakýmikoliv dalšími provedenými důkazy, přičemž
věrohodnosti rovněž "přispívá skutečnost, že žalobce po celou dobu pracovního
poměru jakékoli nesprávnosti ve výplatě mzdy a stravného nikdy nereklamoval a
své nároky uplatnil až 29. 9. 2003". Odvolací soud proto dospěl k závěru, že
žalovaný za měsíce listopad 2000, březen, červenec, září, říjen a listopad
2001, únor březen, duben a červenec 2002 vyplatil žalobci mzdu uvedenou ve
mzdových listech a stravné uvedené ve výdajových pokladních dokladech
předložených žalovaným v originále nebo v kopii a že proto žaloba není důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
žalovaný byl již při jednání u soudu prvního stupně konaném dne 26.9.2006
poučen podle ustanovení
§ 118a odst.3 občanského soudního řádu o "nutnosti navrhnout důkazy k prokázání
výplaty mezd a stravného, včetně upozornění na možný nepříznivý procesní
následek", že účastníci byli "před skončením věci" u soudu prvního stupně
poučeni podle ustanovení § 119a odst.1 občanského soudního řádu, že odvolací
soud "novým poučením" podle ustanovení
§ 118a odst.3 občanského soudního řádu porušil "rovnost účastníků sporu, když
žalovanému se dostalo poučení soudu nad rámec běžné poučovací povinnosti
soudu", a že proto "nové dokazování v rámci odvolacího řízení" bylo provedeno v
rozporu se zákonem. Z výsledků "nového dokazování" (z výpovědí "dodatečně
vyslýchaných svědků") navíc nevyplývá žádná "konkrétní skutečnost, ze které by
bylo možné dovodit, kolik peněz, za jaké období,
na jaký nárok, kdy a kde bylo žalobci údajně vyplaceno"; údaje svědků jsou
"zcela neurčité", výpovědi některých svědků jsou nepravdivé (např. svědkyně M.
K. před soudem prvního stupně vypověděla, že "výplata peněz vždy probíhala v
sídle žalovaného, vždy byly předávány částky uvedené na výdajových pokladních
dokladech a vždy došlo k předání
oproti podpisu", a nyní svoji výpověď "účelově změnila" a "vzpomíná si na zcela
jiné situace") a odvolací soud nehodnotil nově provedené důkazy ve vztahu
k dříve provedeným důkazům a "zcela do pozadí důležitosti a významu" odsunul
znalecký posudek, z něhož je patrné, že žalovaný "pozměňoval doklady ve svém
účetnictví ve svůj prospěch", a z jehož zjištění, že "doklady jsou opatřeny
napodobeninou podpisu žalobce", logicky vyplývá závěr, že "částky uvedené na
těchto padělaných dokladech žalobci nemohly být vyplaceny" (kdyby tomu tak
bylo, "stalo by se tak proti podpisu žalobce a nebyl by důvod jeho podpis
falšovat"). Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné
odmítl, případně jako bezdůvodné zamítl. Uvedl, že odvolací soud postupoval v
souladu s ustanovením § 213 občanského soudního řádu, když ve smyslu ustanovení
§ 118a odst.3 občanského soudního řádu vyzval k označení důkazů k prokázání
tvrzení o výplatě mzdy
a stravného. Všechny provedené důkazy (učiněné před soudem prvního stupně a
doplněné před odvolacím soudem) odvolací soud hodnotil jednotlivě i v jejich
souhrnu a dospěl
ke správným skutkovým zjištěním; vyplývá z nich logicky též poznatek, že "kdyby
žalobce, který byl jediným živitelem rodiny s postiženým dítětem, neobdržel
mzdu a stravné
za všechny měsíce, jistě by u žalovaného nepracoval a již v případě první
neuhrazené mzdy
a stravného by jistě pracovní poměr u žalovaného ukončil", neboť nelze
"předpokládat,
že by u žalovaného pracoval přes neplacení mzdy a stravného".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném
do 30. 6. 2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci žalobce v řízení před soudem prvního stupně - jak vyplývá
z obsahu spisu - namítal, že nejsou jeho vlastnoručními ty z podpisů, kterými
měl potvrdit
na mzdových listech převzetí mzdy za měsíce březen, červenec a říjen 2001 a za
měsíc duben 2002 a kterými měl na výdajových pokladních dokladech potvrdit
převzetí stravného
za měsíce listopad 2000, březen, červenec, září, říjen a listopad 2001 a únor,
březen, duben
a červenec 2002; námitky uplatnil při provádění důkazů mzdovými listy a
výdajovými pokladními doklady, prostřednictvím kterých měly být objasněny
plnění poskytnutá žalobci
v době od srpna 2000 do září 2002 jako mzda a stravné. I když se ve věci
domáhal
- jak vyplývá z obsahu žaloby - zaplacení rozdílu mezi nárokem na mzdu a
stravné, který měl správně (podle jeho názoru) obdržet, a mezi plněním
poskytnutým jako tzv. "kilometrovné" (tedy ve formě paušální částky za každý
ujetý kilometr), během řízení před soudem prvního stupně též uvedl, že mu
plnění "ve sporných obdobích" nebyly vyplaceny. Soud prvního stupně - jak dále
vyplývá z obsahu spisu - poučil žalovaného podle ustanovení § 118a odst.3
o.s.ř. při jednání konaném dne 26. 9.2006, při němž mu sdělil, že "doposud
nenavrhl důkazy
k prokázání svého tvrzení o zaplacení mzdy a stravného" za období, která jsou
vyjmenována
v protokole o jednání, neboť zatím soudu předložil pouze "fotokopie dokladů,
které se nedají použít pro znalecké dokazování, když žalobce tvrdí, že podpisy
na těchto dokladech nejsou jeho", a při němž ho vyzval, aby tyto důkazy
"označil bez zbytečného odkladu, jinak to bude mít pro žalovaného nepříznivý
procesní následek, tj. že neprokáže, že žalobci předmětné stravné nebylo
zaplaceno a že předmětná mzda mu nebude zaplacena".
V řízení před soudem prvního stupně byl poté proveden důkaz znaleckým posudkem
Mgr. Radima Mončky z oboru písmoznalectví, v němž znalec učinil závěr, že
všechny sporné podpisy na listinách, které byly předloženy ke zkoumání, jsou
"smyšlenými nepravými podpisy" žalobce. Ve svém rozsudku ze dne 23. 1. 2008
č.j. 25 C 66/2003-124 soud prvního stupně dospěl - při posuzování otázky, jaká
plnění žalovaný poskytl žalobci v době od srpna 2000 do září 2002 jako mzdu a
stravné - k závěru, že žalovaný za řízení neunesl důkazní břemeno
("neprokázal") o tom, že by žalobci vyplatil mzdu a stravné za výše uvedená
"sporná" období, neboť znalec Mgr. Radim Mončka ohledně předložených listin a
dokladů stanovil, že obsahují "smyšlené nepravé podpisy" žalobce, a ve vztahu k
ostatním "sporným" mzdovým listům a výdajovým pokladním dokladům žalovaný přes
poučení soudu
podle ustanovení § 118a odst.3 o.s.ř. nesplnil svoji důkazní povinnost
(nepředložil přes výzvu soudu jejich originály).
Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné
skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá
tvrzení doplnil, a poučí jej,
o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§ 118a
odst.1 o.s.ř.). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce
posoudit
jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném
rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle
ustanovení
§ 118a odst.1 o.s.ř. (§ 118a odst.2 o.s.ř.).
Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy
potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil
bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§ 118a
odst.3 o.s.ř.).
Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně,
jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen
tehdy, má-li být jimi splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci
významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro
nesplnění některé
z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl
řádně poučen podle ustanovení § 118a odst.1, 2 a 3 o.s.ř. [§ 205a odst.1
písm.d) o.s.ř.]. Jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu
namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního
stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o.s.ř. nebo tehdy,
neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení
§ 205a odst.1 o.s.ř. (§ 211a o.s.ř.).
V odvolacím řízení se postupuje podle ustanovení § 118a o.s.ř.; tento postup
však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s
ustanovením
§ 205a nebo § 211a o.s.ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za
odvolacího řízení nepřípustná (§ 213b odst.1 o.s.ř.).
V ustanovení § 118a o.s.ř. je upraven postup soudu při poučení o povinnosti
tvrzení
(v ustanovení § 118a odst.1 a 2 o.s.ř.), při poučení o povinnosti důkazní (v
ustanovení
§ 118a odst.3 o.s.ř.) a při poučení o jiných procesních právech a povinnostech
(v ustanovení
§ 118a odst.4 o.s.ř.).
Poučení o povinnosti důkazní podle ustanovení § 118a odst.3 o.s.ř. spočívá v
tom,
že soud jednak účastníka řízení vyzve, aby označil k prokázání všech svých
sporných tvrzení potřebné důkazy, a jednak mu sdělí, jaké by byly následky
nesplnění této výzvy
(tedy že účastník neunese důkazní břemeno a že proto nemůže být ve sporu nebo
jiné právní věci úspěšný). K poučení o povinnosti důkazní soud nepřistupuje
pouze tehdy, je-li účastník nečinný; poučení podle ustanovení § 118a odst.3
o.s.ř. soud poskytne jak účastníku,
který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, tak i tehdy, jestliže
účastník sice
o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý
sporné
tvrzení prokázat, nebo jestliže účastník o svém sporném tvrzení označil důkazy,
přesto se však mu nepodařilo jejich prostřednictvím sporné tvrzení prokázat. Z
ustanovení
§ 118a odst.3 o.s.ř. proto mimo jiné vyplývá závěr, že soud poskytne poučení o
povinnosti důkazní vždy také tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení
účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže
proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci
úspěšný.
Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o.s.ř. v občanském soudním řízení
neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná
poučení, včetně poučení o povinnosti důkazní podle ustanovení § 118a odst.3
o.s.ř., zákon ukládá
- jak je zřejmé z ustanovení § 213b odst.1 o.s.ř. - také odvolacímu soudu,
který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku
poskytnutého poučení podle ustanovení § 118a odst.1, 2 nebo 3 o.s.ř. účastník
měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s ustanoveními § 205a
nebo § 211a o.s.ř. nebo kdyby měl uplatnit po poučení poskytnutém podle
ustanovení § 118a odst.4 o.s.ř. taková procesní práva, která jsou za odvolacího
řízení ve smyslu ustanovení § 216 odst.1 a 2 o.s.ř. nebo jinak nepřípustná. V projednávané věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaný neunesl důkazní
břemeno o svém tvrzení, že by žalobci vyplatil mzdu za měsíce březen, červenec
a říjen 2001 a za měsíc duben 2002 a stravné za měsíce listopad 2000, březen,
červenec, září, říjen
a listopad 2001 a únor, březen, duben a červenec 2002, neboť podpisy na
příslušných mzdových listech a na výdajových pokladních dokladech, které byly
předloženy,
jsou "smyšlenými nepravými podpisy" žalobce a ve vztahu k ostatním "sporným"
listinám
a dokladům žalovaný přes poučení soudu podle ustanovení § 118a odst.3 o.s.ř. nepředložil originály listin a nesplnil tedy svoji důkazní povinnost. I když
bylo zjištěno, že (některé) "doklady" jsou opatřeny "napodobeninou podpisu"
žalobce, bez dalšího z toho samo o sobě nevyplývá, že částky uvedené na těchto
mzdových listech a na výdajových pokladních dokladech nebyly (nemohly být)
žalobci vyplaceny, neboť motiv pro "padělání" žalobcových podpisů mohl spočívat
v něčem jiném, např. v opatření "účetního dokumentu" o předání peněz žalobci,
které nepotvrdil svým vlastnoručním podpisem. Odvolací soud v této souvislosti
správně uvedl, že "vyplacení mzdy a jiných peněžitých nároků zaměstnance
zaměstnavatelem lze prokazovat i jinými důkazními prostředky než originály
účetních dokladů opatřených prokazatelně pravými podpisy zaměstnance
stvrzujícími převzetí částek na těchto dokladech uvedených" a že v tomto směru
měl být žalovaný o své důkazní povinnosti poučen postupem podle ustanovení §
118a odst.3 o.s.ř., ukázalo-li se, že mzdové listy a výdajové pokladní doklady
nedokazují tvrzení žalovaného o výplatě mzdy a stravného ve "sporných"
obdobích.
Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalovaný byl soudem prvního
stupně poučen
o své důkazní povinnosti při jednání konaném dne 26.9.2006; poučení provedené
při tomto jednání se totiž - jak vyplývá z výše uvedeného - týkalo označení
důkazů potřebných k prokázání tvrzení o zaplacení mzdy a stravného vyžadované
proto, že žalovaný soudu zatím předložil "fotokopie dokladů, které se nedají
použít pro znalecké dokazování, když žalobce tvrdí, že podpisy na těchto
dokladech nejsou jeho", a nesměřovalo k označení důkazů
k prokázání tohoto tvrzení žalovaného, které se ukázalo jako potřebné proto, že
příslušnými listinami, jimiž byl proveden důkaz, ve skutečnosti k prokázání
tvrzení žalovaného nedošlo, ačkoliv také o tom soud musí účastníka řízení - v
zájmu splnění požadavků ustanovení
§ 118a odst.3 o.s.ř. - poučit.
Protože soud prvního stupně úplně nesplnil svoji poučovací povinnost
podle ustanovení § 118a odst.3 o.s.ř. a protože v důsledku toho neměl žalovaný
ve věci úspěch (soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 23. 1. 2008 č. j.
25 C 66/2003-124 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 108.342,- Kč s 3,5%
úrokem z prodlení od 1. 11. 2002 do zaplacení), postupoval odvolací soud v
souladu s ustanovením § 213b odst.1 o.s.ř.,
když sám žalovanému poskytl potřebné poučení o jeho důkazní povinnosti, přičemž
jeho poučení mohlo vést - vzhledem k výjimce ze zákazu uplatňování nových
důkazů
v systému neúplné apelace ve smyslu ustanovení § 205a odst.1 písm.d) o.s.ř. - i
k označení
nových důkazů ze strany žalovaného. O porušení "rovnosti účastníků sporu"
se tu - jak se mylně domnívá žalobce - nemůže jednat už proto, že odvolací soud
při poskytnutí poučení postupoval v souladu se zákonem a sám učinil takový
úkon,
který měl být vykonán již za řízení v prvním stupni. Nelze proto souhlasit se
žalobcem v tom, že by bylo v rozporu se zákonem dokazování, při němž odvolací
soud provedl důkazy, žalovaným označené až po poučení daném odvolacím soudem.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný vyplatil žalobci mzdu a stravné
v jím tvrzené výši také v měsících žalobcem "rozporovaných", představuje
skutkové zjištění soudů; jeho správnost lze v dovolací řízení zpochybnit
prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné
mimo jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, se pokládá ve smyslu ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. výsledek
hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §
132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nevyplynuly ani nevyšly nijak najevo, jestliže soud naopak pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, jestliže v hodnocení důkazů z hlediska závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti
či věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení
věci.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá
ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat
s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi,
že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů
vyplývá
jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění
jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně
napadnout.
Závěr o tom, že žalovaný zaplatil žalobci za měsíce listopad 2000, březen,
červenec, září, říjen a listopad 2001, únor, březen, duben a červenec 2002 mzdu
uvedenou ve mzdových listech a stravné uvedené ve výdajových pokladních
dokladech předložených žalovaným (v originále nebo v kopii) odvolací soud
učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku
- po zopakování výpovědí svědkyň M. B. a M. K. [které pracovaly
u žalovaného jako účetní a které vypověděly, že všem zaměstnancům (i žalobci)
vyplácely
jen částky uvedené ve mzdových listech a na výdajových pokladních dokladech
proti jejich podpisu a že v několika případech poslaly žalobci mzdu a stravné
na jeho žádost v zalepené obálce po jeho spolujezdci J. N. nebo obálku s penězi
ponechaly
u dispečera pana S., kde si žalobce mzdu a stravné vyzvedl mimo pracovní dobu)
a svědka J. N., který byl spolujezdcem žalobce] a z výpovědi svědka
T. S. (který vykonával u žalovaného dispečera), kteří potvrdili, že po nich
účetní někdy posílaly výplatu žalobci v zalepené obálce, kterou žalobci vždy
předali, a že žalobce s tímto postupem souhlasil a nikdy výši částek
nerozporoval), tedy z výsledků dokazování,
a řádně vysvětlil, proč těmito důkazy byly - i z pohledu hodnocení výpovědí
svědků učiněných před soudem prvního stupně a závěrů znaleckého posudku -
rozhodné skutečnosti náležitě objasněny. Podle obsahu spisu (provedených
důkazů, přednesů účastníků a všeho dalšího,
co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuelně
věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě, že by hodnocení důkazů odporovalo
ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Předestírá-li žalobce vlastní hodnocení důkazů a
z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry
než odvolací soud (vyúsťujících v názor, že tvrzení žalovaného nebylo
ani novým dokazováním prokázáno), napadá tak hodnocení důkazů soudem, které
samo
o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem. Uvedené skutkové
zjištění odvolacího soudu tedy má oporu v provedeném dokazování.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 12.860,- Kč (srov. § 3 odst.
1 bod 4,
§ 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a
v paušální částce náhrady výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.
ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004
Sb.
a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 13.160,- Kč; náhrada za daň z přidané
hodnoty
z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokátka, která
žalovaného zastupovala, v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění vyhlášek
č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006
Sb. neprokázala, že by byla plátcem této daně. Protože dovolání žalobce bylo
zamítnuto, dovolací soud
mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o.s.ř. uložil,
aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu
nákladů řízení
v celkové výši 13.160,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto
řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2010
JUDr. Ljubomír Drápal , v. r.
předseda senátu