21 Cdo 2609/2006

21 Cdo 2609/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v

právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. K.,

zastoupenému advokátem, o 50.512,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního

soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 321/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. dubna 2006, č. j. 20 Co

610/2005-74, takto:

I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn

rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky

50.512,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 9. 12. 2004 do zaplacení, se zamítá; v

dalším se dovolání žalobce odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu 50.512,- Kč s 3%

úrokem z prodlení „od doručení žaloby“. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že

žalovaného „jako kamaráda“ požádal o výpomoc – přepravu osobním automobilem, a

proto mu půjčil vozidlo, které normálně používá k provozování taxislužby.

Žalovaný při cestě z P. do N. zavinil dopravní nehodu a žalobci tak vznikla

škoda, která spočívala v nákladech na opravu automobilu 41.132,- Kč a v ušlém

zisku za dobu opravy vozidla ve výši 9.380,- Kč.

Žalovaný namítal, že sice na žádost žalobce pro něj jízdu vykonal a že způsobil

i dopravní nehodu, při níž došlo k poškození žalobcova automobilu, že však

vztah mezi žalobcem a žalovaným byl vztahem pracovněprávním, založeným dohodou

o provedení práce podle ustanovení § 236 zák. práce. Odpovědnost za škodu v

takovém případě je nutno posuzovat podle ustanovení § 234 zák. práce; protože

za provedení jízdy měl žalovaný dostat odměnu ve výši 500,- Kč a sám žalovaný

již uhradil náklady na odtah poškozeného vozidla ve výši 4.200,- Kč, jím

uhrazená částka zdaleka překračuje zákonnou hranici náhrady škody, kterou by

měl žalobci uhradit.

Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 13. 9. 2005, č. j. 5 C 321/2004-51, ve

znění „doplňujícího“ usnesení ze dne 13. 9. 2005, č. j. 5 C 321/2004-55, uložil

žalovanému zaplatit žalobci 50.512,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 9. 12. 2004

do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech

řízení 16.837,80 Kč. Z provedeného dokazování měl za prokázané, že účastníci se

dohodli na tom, kdy, kam a pro koho žalovaný pojede a jakou odměnu mu za

provedenou jízdu žalobce zaplatí. V řízení ale nebyl předložen žádný důkaz o

tom, že by spolu účastníci chtěli uzavřít nebo že by uzavřeli pracovněprávní

vztah formou dohody o provedení práce ve smyslu ustanovení § 236 zákoníku

práce. Tím, že se účastníci dohodli na druhu práce a na odměně za provedení

práce, neznamená, že by mezi nimi byl navázán pracovněprávní vztah, a to i za

situace, že při plnění úkolu žalovaným byly plněny podnikatelské úkoly žalobce.

Způsob výplaty odměny za provedení cesty a účetní evidence tohoto výdaje

neodpovídaly pracovněprávnímu vztahu. Částka 500,- Kč, kterou žalobce

žalovanému zaplatil, nebyla nikde evidována, žalobce ji vyplatil žalovanému „ze

svého“ a žalovaný tuto částku nezdanil. Ani vozidlo, se kterým žalovaný

předmětnou jízdu vykonal, nejelo tak, aby vykazovalo znaky vozidla jedoucího

jako taxi. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se jednalo o smluvní dopravu

zajišťovanou žalobcem a jejím provedením mezi účastníky pracovněprávní vztah

nevznikl; žalovaný nevyvrátil tvrzení žalobce, že šlo o „formu jakési

kamarádské výpomoci“. Žalovaný je proto povinen žalobci zaplatit náhradu škody

v plné výši.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 4.

2006, č. j. 20 Co 610/2005-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že

žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na

nákladech řízení před soudem prvního stupně 17.858,30 Kč a na nákladech

odvolacího řízení 14.553,70 Kč k rukám „advokáta žalovaného“. Zabývaje se tím,

o jaký právní vztah mezi účastníky se v projednávané věci jednalo, vzal v

úvahu, že dohody o pracech konaných mimo pracovní poměr podle Části čtvrté

zákoníku práce jsou zcela specifické pracovněprávní instituty, neboť

zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci

v pracovním poměru, že v dohodě o provedení práce, která může být uzavřena

písemně nebo ústně, musí být vymezen pracovní úkol, sjednána odměna za jeho

provedení a zpravidla též doba, v níž má být pracovní úkol proveden, a že

veškeré tyto náležitosti ujednání mezi účastníky splňovalo. Žalovaný za žalobce

v rámci jeho podnikatelské činnosti vykonal jízdu u žalobce objednanou jeho

obchodním partnerem, účastníci se na tom, jakou jízdu žalovaný pro žalobce

vykoná, dohodli a byla mezi nimi sjednána i odměna 100,- Kč za 1 hodinu, tj.

celkem 500,- Kč. Byl dán i vztah nadřízenosti a podřízenosti, neboť žalovaný

plnil pokyny žalobce. Odvolací soud dovodil, že žalovaný proto jako zaměstnanec

odpovídá žalobci jako svému zaměstnavateli za škodu ve smyslu ustanovení § 234

odst. 1 zákoníku práce a výše náhrady škody způsobené žalovaným z nedbalosti

tak nesmí přesáhnout třetinu skutečné škody a nesmí být ani vyšší než třetina

odměny sjednané za provedení této práce. Protože mezi účastníky nebylo sporu o

tom, že odměna za tuto práci činila 500,- Kč a že žalovaný již částku 4.200,-

Kč v souvislosti se způsobenou škodou zaplatil, není žaloba důvodná. Doplnil,

že o občanskoprávní vztah mezi účastníky by se jednalo tehdy, kdyby žalovaný

uskutečněnou jízdou neplnil pro žalobce úkoly spojené s jeho podnikatelskou

činností (nevezl by klienta jeho firmy a nečinil by tak na jeho pokyny

opakovaně), ale například zcela ojediněle by vyhověl jeho žádosti o odvoz

rodinných příslušníků z místa bydliště na chalupu, nebo kdyby žalobce přislíbil

odvoz rodiny svému příteli a místo něj by tuto činnost vykonal na jeho prosbu

žalovaný. O takový případ však nešlo, neboť žalovaný opakovaně, na základě

pokynů žalobce, za sjednanou odměnu vykonával práci řidiče s vozidlem, které

žalobce používal ke své podnikatelské činnosti, a za tento odvoz - včetně

projednávaného případu - žalobce účtoval svým obchodním partnerům odměnu.

Skutečnost, že žalobce v souvislosti se zadáváním práce žalovanému případně

neplnil své evidenční a daňové povinnosti uložené mu právními předpisy, na tyto

závěry nemá vliv.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že je podnikatel a

provozuje taxislužbu. Občas se mu stávalo, že nebyl schopen zajistit dohodnutou

přepravu osobně, a, protože si žalovaný jako student rád přivydělal, v několika

málo případech jej požádal, jestli by pro něj přepravu neuskutečnil. Žalovaného

však rozhodně nežádal, aby pro něj „taxikařil“; prováděl vždy pouze „smluvní

přepravu“. Při cestě, kdy žalovaný havaroval, ani při žádné z předchozích cest

nemělo vozidlo štít s označením taxi a nebyl ani zapnutý taxametr. Podle jeho

názoru zákoník práce nevylučuje možnost realizovat plnění úkolů zaměstnavatele

jiným způsobem – podle obchodního nebo občanského zákoníku. Z textu zákona

„ ... zaměstnavatelé povinni zajišťovat plnění svých úkolů především

zaměstnanci …jen výjimečně mohou plnění svých úkolů nebo k zabezpečení svých

potřeb uzavírat s fyzickými osobami také dohody o pracích konaných mimo

pracovní poměr …“ ještě nevyplývá, že jiný postup, než postup podle zákoníku

práce je vyloučený, nezákonný a že dohody uzavřené podle jiných právních

předpisů jsou považovány automaticky za dohody podle zákoníku práce. Je

přesvědčen, že ujednání účastníků „mnohem více“ splňovalo náležitosti smlouvy

příkazní podle § 724 a násl. obč. zák. Byla dohodnuta činnost, kterou měl

žalovaný uskutečnit, a on ji provedl dle svých schopností a znalostí, zatímco

žalobce mu poskytl přiměřené prostředky nezbytné pro splnění příkazu a uhradil

mu také dohodnutou odměnu. Mezi účastníky bylo také dohodnuto, že žalovaný

jízdu uskutečnit nemusí v případě, nebude-li mít čas a nebude tak moci cestu

absolvovat. Z dohody účastníků nepřímo vyplývalo právo žalovaného cestu

odmítnout a žalobce jej žádným způsobem nemohl k cestě – tedy k plnění úkolu –

nutit. Protože žalovaný nebyl povinen dbát příkazů žalobce jako zaměstnavatele,

ale mohl projevit svou vůli, jednalo se nepochybně o smlouvu příkazní;

neexistoval žádný vztah nadřízenosti a podřízenosti. Ustanovení § 232 zák. práce nevylučuje, aby zaměstnavatel svou podnikatelskou činnost realizoval

prostřednictvím jiných osob – nezaměstnanců. Nebude porušením zákona, pomůže-li

někdo podnikateli bez nároku na odměnu – formou „občanské výpomoci“. Stěží by

bylo možno tvrdit, že taková výpomoc je vztahem pracovněprávním. Stejně tak

nebude porušením zákona, pojede-li někdo z rodinných příslušníků pro

podnikatele jako řidič. Z ujednání mezi účastníky žalobci ani nevyplývala

povinnost práci žalovanému přidělit, nebylo podstatné, jakou jízdu uskuteční,

zda pro osobní účely žalobce nebo v rámci jeho podnikání. Bylo pouze dohodnuto,

jak bude žalovaný honorován, provede-li jízdu, a jak se o jednotlivé cestě

účastníci dohodnou.

Mělo-li by se jednat o vztah pracovněprávní a dokonce

sjednaný na neurčitou dobu, přičemž by žalovaný odmítl jízdu vykonat, mohla by

žalobci tímto jednáním vzniknout škoda, kdyby se pak žalobce obrátil na soud o

náhradu takto vzniklé, úmyslně způsobené, škody, „žalovaný by jistě tvrdil, že

šlo o vztah občanskoprávní, a nebyla-li uzavřena smlouva příkazní pro konkrétní

odmítnutou cestu, nebyl povinen ji absolvovat, protože smlouvu neuzavřel“. Základní normou pro vztahy mezi občany je zákoník občanský a zákoník práce je

ve vztahu k němu „normou zvláštní“. Žádný právní předpis nestanoví, že podnikat

s pomocí třetích osob lze jedině za podmínek dle zákoníku práce. Měla-li by pro

vztah účastníků platit jiná než občanskoprávní úprava, muselo by to být

výslovně dohodnuto. Protože se tak nestalo, byl uzavřen vztah občanskoprávní,

který je dále třeba zkoumat co do jeho obsahu, aby se zjistilo, o jaký druh

smlouvy se jedná. Dokonce by bylo „možno tvrdit“, že ujednání účastníků spadá

pod ustanovení obchodního zákoníku, např. pod smlouvu o příležitostné činnosti

podle § 269 odst. 2 obch. zák. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího

soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o

rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a

odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že

žalobce se domáhá uspokojení nároků, které měly vzniknout na podkladě dohody

účastníků ze srpna 2004 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění

do 30. 9. 2004, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým

se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti – dále

jen „zák. práce“.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (žalobce skutková

zjištění soudů z tohoto pohledu nenapadá), že žalobce, který provozoval

taxislužbu, uzavřel se žalovaným dohodu, podle které žalobce v případě, že

nebyl schopen zajistit dohodnutou přepravu osobně, požádal žalovaného, aby pro

něj přepravu provedl, a žalovaný v případě, že mu to časově vyhovovalo, pro

žalobce přepravu provedl a za to od žalobce obdržel částku 100,- Kč za jednu

hodinu práce. Při cestě, při které žalovaný s automobilem žalobce havaroval,

nebylo vozidlo označeno jako taxi a nemělo ani zapnutý taxametr.

Pro posouzení do jaké výše odpovídá žalovaný za takto způsobenou škodu žalobci,

je důležité posoudit, zda ujednání mezi účastníky mělo povahu pracovněprávní

nebo občanskoprávní, tedy zda má být posuzováno podle občanského zákoníku nebo

podle zákoníku práce.

Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv

nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 240 odst.

1 zák. práce, § 34 obč. zák.). Sama okolnost, jak je právní úkon (i

dvoustranný) označen, není pro jeho posouzení rozhodná. Rozhodující je

posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno.

Podmínkou zároveň je, že vůle musí být svobodná a vážná, projev určitý a

srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný [§ 242 odst. 1 písm. b) zák.

práce, § 37 obč. zák.]. Zatímco pracovní poměr je charakterizován tím, že

zaměstnanec vykonává činnost podle pokynů zaměstnavatele, ve stanovené pracovní

době, na jeho riziko a jejím cílem je plnění úkolů zaměstnavatele,

občanskoprávní vztah tuto charakteristiku postrádá.

Při úvaze o povaze právního vztahu založeného mezi účastníky odvolací soud

správně z této charakteristiky pracovněprávního vztahu vycházel. V projednávané

věci nebylo pochybností o tom, že žalovaný svoji činnost (žalobcem předtím

dohodnutou přepravu) vykonával podle pokynu žalobce; nešlo o osobní aktivitu

žalovaného. Jejím cílem bylo nepochybně plnění úkolů žalobce (zajištění

přepravy, kterou žalobce sám dohodl a za jejíž uskutečnění byl odpovědný), byla

prováděna na riziko žalobce (ohledně přepravy zde nebyl vztah mezi žalovaným a

přepravovanou osobou, ale vztah mezi objednatelem přepravy a žalobcem). Jednalo

se tedy typicky o závislou pracovní činnost.

Dovolací námitky žalobce nemohou správnost tohoto závěru odvolacího soudu

zvrátit. Především nemůže obstát argument, že se o pracovněprávní vztah nemohlo

jednat proto, že mezi účastníky nebylo dohodnuto, že žalovaný vždy musí cestu

vykonat, jestliže žalobce takovou potřebu projeví, ale že žalobce (pokud se mu

to nehodilo) mohl vždy vykonání takové cesty odmítnout. Pro posouzení věci je

totiž rozhodující, že žalovaný s tím, že pro žalobce uskuteční přepravu dne 23.

8. 2004, souhlasil. Tím, jak správně uvedl odvolací soud, došlo k uzavření

dohody o provedení práce ve smyslu ustanovení § 236 odst. 2 zák. práce. Není

totiž podstatné, zda všechny náležitosti dohody o provedení práce jsou ujednány

v jediném okamžiku; dohoda je uzavřena v okamžiku, kdy je dohodnuta poslední z

nezbytných náležitostí. Jestliže tedy mezi účastníky bylo rámcově dohodnuto,

jakou činnost a za jakých podmínek bude případně žalovaný pro žalobce

vykonávat, stačilo, že v jednotlivých případech byla uzavřena jen dohoda o tom,

z jakého konkrétního místa, na jaké místo a ve kterém čase má žalovaný pro

žalobce přepravu uskutečnit, a dohoda o provedení práce byla uzavřena.

Argumentace dovolatele tím, že plnění svých úkolů vyplývajících z jeho

podnikatelské činnosti mohl zajišťovat libovolným způsobem, zejména uzavíráním

smluv podle občanského, případně obchodního zákoníku, nemůže na závěrech

odvolacího soudu o tom, že se v projednávané věci jednalo o pracovněprávní

vztah, rovněž ničeho změnit. V projednávané věci nebylo sporu o tom, že

předmětem činnosti žalobce bylo provozování taxislužby, ani o tom, že v rámci

této činnosti žalovaný na základě dohody mezi účastníky v případě, že žalobce

nebyl schopen zajistit dohodnutou přepravu osobně, prováděl tuto přepravu na

místo něj. Při úvaze o povaze právního vztahu (právních vztahů) založeného mezi

účastníky odvolací soud správně zvažoval především to, jaký obsah měl mít

právní vztah vzniklý na základě dohody mezi účastníky, bez ohledu na to, jak

případně bylo toto ujednání označeno. I kdyby totiž účastníci tvrdili (a o

takový případ se nejedná), že chtěli uzavřít smlouvu podle určitého právního

předpisu, ačkoli svým obsahem (vymezením práv a povinností účastníků smlouvy)

by se jednalo o smlouvu jinou (chtěli mít jiná vzájemná práva a povinnosti), ve

skutečnosti by šlo o simulovaný právní úkon, jímž měl být zastřen jiný

(disimulovaný) právní úkon. V takovém případě platí, že simulovaný právní úkon

je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný [§ 242 odst.

1 písm. b) zák. práce, § 37 obč. zák.]. Protože však disimulace sama o sobě

není protiprávní, je třeba platnost zastřeného úkonu posoudit samostatně, a má-

li disimulovaný právní úkon všechny potřebné náležitosti, je třeba uznat jej za

platný [platí zastřený (disimulovaný) právní úkon]. Vzhledem k tomu, že

činnost, kterou žalovaný pro žalobce vykonával, byla svou povahou (obsahem

ujednaných práv a povinností) činností závislou (regulovanou zejména zákoníkem

práce), je pro posouzení věci nepodstatné, že žalobce mohl plnění úkolů

vyplývajících z jeho podnikatelské činnosti zajišťovat také uzavíráním smluv

podle občanského, případně obchodního zákoníku; rozhodující je, co bylo mezi

účastníky fakticky ujednáno.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu

správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek

odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř.,

§ 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3

o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b

odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu - jak výslovně uvádí – „v

plném rozsahu“, tedy také ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou

stupňů.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má

z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,

jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma

rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o náhradě nákladů řízení

před soudy obou stupňů je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení,

která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu

(srov. § 237 až § 239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí

podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o

rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože

nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku

rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a to bez

zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící či

potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího

řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp.

zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 2003).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v části směřující proti

výrokům o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a §

218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a §

142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá

na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady

nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. května 2007

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu