21 Cdo 2615/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce L. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované E. J., zastoupené
advokátem, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru a o určení trvání
pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 346/98, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2004
č.j. 15 Co 64/2003-100, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. května
2002 č.j. 49 C 346/98-77 (s výjimkou výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na
určení, že pracovní poměr trvá) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „dohoda o rozvázání pracovního poměru
uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 11.5.1998 z důvodů v ust. § 42 odst. 1
písm. d) zák. práce je neplatná“, a že pracovní poměr žalobce u žalované „i
nadále trvá“. Žalobu odůvodnil tím, že dne 28.4.1998 uzavřel se žalovanou
pracovní smlouvu na dobu neurčitou, v níž byla sjednána také tříměsíční
zkušební doba, přestože žalované „v té době bylo známo“, že rozhodnutím Č. s.
s. z. ze dne 6.6.1994 byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod. Dne
11.5.1998 žalovaná předložila žalobci „dohodu o rozvázání pracovního poměru“ a
v této souvislosti mu „jako osobě právně nevzdělané“ oznámila, že „má na tento
postup právní nárok a že žalobci nezbývá, než s dohodou souhlasit“. Následně
žalobce zjistil, že „byl žalovanou uveden v omyl“, neboť zákoník práce
neumožňuje uzavřít zkušební dobu s osobami uvedenými v ustanovení § 30 odst. 2
písm. d), mezi něž žalobce „s ohledem na svůj zdravotní stav patří“; proto
podle jeho názoru je ujednání účastníků o zkušební době neplatné a „následně je
tedy neplatná i dohoda o rozvázání pracovního poměru ve zkušební době“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18.5.2000 č.j. 49 C 346/98-27 určil, že
„rozvázání pracovního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zák. práce ve zkušební
době je neplatné“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
nákladech řízení 1.000,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že v pracovní
smlouvě účastníků „nemohla být v platně sjednána zkušební doba“, protože
žalobce byl v té době osobou se změněnou pracovní schopností (a byl poživatelem
částečného invalidního důchodu), „o čemž byla žalovaná informována“, a také
protože „bylo prokázáno, že žalobce napřed k žalované nastoupil a až teprve po
několikadenní práci byla podepsána pracovní smlouva“. Za tohoto stavu „nemohl
být skončen pracovní poměr ve zkušební době ani dohodou“, a proto podle názoru
soudu prvního stupně je předmětné rozvázání pracovního poměru dohodou neplatné
[§ 242 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce].
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26.11.2001 č.j. 49 Co
311/2001-51 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „postupem podle §
95 o.s.ř.“ připustil změnu žaloby, ačkoli z obsahu protokolu o jednání ze dne
18.5.2000 „nelze bez vyloučení všech pochybností dovodit“, zda žalobce skutečně
navrhl změnu žaloby nebo „pouze v rámci závěrečného návrhu nepřesně
reprodukoval svůj původní žalobní návrh.“. Soudu prvního stupně proto uložil,
aby v dalším řízení „postupem podle § 43 novelizovaného o.s.ř.“ žalobce vyzval
„k upřesnění jeho protokolárního podání z 18.5.2000“ a o navrhované změně
žaloby rozhodl pouze tehdy, bude-li obsah určitý a srozumitelný.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 16.5.2002 č.j. 49 C 346/98-77 určil,
že „dohoda o rozvázání pracovního poměru ve zkušební lhůtě, § 42 odst. 1 písm.
d) zák. práce, ze dne 11.5.1998 uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je
neplatná“, žalobu o určení trvání pracovního poměru zamítl a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě výsledků
doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že právní úkon, jehož
neplatnosti se žalobce domáhá, „oba dva účastníci vnímali jako skončení
pracovního poměru ve zkušební době“. Jestliže žalovaná tvrdila, že chtěla
skončit pracovní poměr dohodou ve zkušební době, „dle sdělení žalobce se při
podpisu úkonu takto nechovala“, a proto „úkon žalované vzbuzuje pochybnosti o
tom, co chtěla projevit“. Ze strany žalobce pak tento úkon „nebyl učiněn
svobodně“, neboť mu žalovaná sdělila, že s ním může ukončit pracovní poměr ve
zkušební době, „čímž byl žalobce uveden v omyl“. Vzhledem k uvedeným
okolnostem, a protože „žalovaná nemohla se žalobcem ukončit pracovní poměr ve
zkušební době, neboť zkušební doba (z důvodu změněné pracovní schopnosti
žalobce) nebyla platně sjednána“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „úkon
o skončení pracovní poměru dohodou ve zkušební době je neplatný“. Žalobu o
určení trvání pracovního poměru zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal
naléhavý právní zájem na tomto určení, jestliže při jednání dne 16.5.2003
„uvedl, že by k žalované nenastoupil, neboť neví, co by se s ním dělo“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5.10.2004 č.j. 15 Co
64/2003-100 rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích I. a
III.“ (tj. ve výroku o určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru
a ve výroku o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.225,- Kč „k rukám
právní zástupkyně žalobce“. Odvolací soud po zdůraznění, že „skončení
pracovního poměru dohodou předpokládá existenci dvoustranného právního úkonu,
kdy strany projeví shodnou vůli k uzavření dohody“, dospěl ve shodě se soudem
prvního stupně k závěru, že „předmětný právní úkon nebyl dohodou, ale byl
jednostranným právním úkonem ze strany žalované – zrušením pracovního poměru ve
zkušební době“, a že podpis žalobce na listině obsahující tento úkon „je pouze
stvrzením převzetí této listiny, nikoli vyjádření vůle k dohodě“. Vycházel
především z výslechu žalobce, z něhož vyplývá, že žalobce „vůli ukončit
pracovní poměr dohodou neměl“, nýbrž „byl naopak veden tím, že s ním ze strany
žalované bude ukončen pracovní poměr z jejího rozhodnutí“. Podle názoru
odvolacího soudu „již tato okolnost sama o sobě vylučuje existenci dohody o
skončení pracovního poměru“, a to i přesto, že předmětná listina „je nadepsána
jako dohoda“, neboť – jak zdůraznil - „nelze přehlédnout“, že „slovo dohoda je
v listině předtištěno“ a že „přímo v textu listiny je výslovně uvedeno, že jde
o ukončení pracovního poměru ve zkušební době“, včetně odkazu na zákonné
ustanovení, které připouští právě tuto možnost skončení pracovního poměru.
Protože v průběhu řízení „bylo prokázáno, že žalobce byl uznán Č. s. s. z.
osobou částečně invalidní“, nebylo možno se žalobcem platně sjednat zkušební
dobu a ani „nemůže být za tohoto stavu se žalobcem zrušen pracovní poměr ve
zkušební době“ bez ohledu na to, že žalovaná o částečné invaliditě žalobce
nevěděla. Odvolací soud „ze všech těchto důvodů“ uzavřel, že „skončení
pracovního poměru ze dne 11.5.1998 je neplatné“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že
není správný závěr soudů o tom, že „listina podepsaná žalobcem a žalovanou dne
11.5.1998 nadepsaná jako dohoda o skončení pracovního poměru a obsahující
veškeré náležitosti dohody o skončení pracovního poměru“ není dohodou o
skončení pracovního poměru, nýbrž že se jedná o jednostranné zrušení pracovního
poměru ve zkušební době učiněné ze strany žalované dne 11.5.1998. Podle jejího
názoru jde o závěr, který je založen „pouze a výhradně na ničím nedoložených
tvrzeních žalobce“ o tom, že neměl v úmyslu se žalovanou uzavřít dohodu o
skončení pracovního poměru a že se „pouze podřizoval jednostrannému svévolnému
jednání žalované, které mělo za cíl ukončení pracovního poměru žalobce u
žalované“. Kromě toho se dovolatelka domnívá, že soudy „porušily zcela zásadním
způsobem základní pravidla občanského soudního řízení“, neboť „za situace, kdy
soudy naznaly, že listina ze dne 11.5.1998 je jednostranným úkonem žalované,
měla být žaloba zamítnuta z důvodu, že touto žalobou se žalobce domáhal
neplatnosti právního úkonu, který nikdy nebyl podle názoru soudů učiněn“.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (oběma rozsudky vydanými v
této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu
řízení stejně – žalobě vyhověl), může být přípustnost dovolání v této věci
založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost
dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo
uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku – řešil mimo jiné právní otázku náležitostí právního úkonu a výkladu
projevu vůle. Tuto otázku však odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou
judikaturou. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.
provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České
republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že
předmětem řízení je právní úkon učiněný dne 11.5.1998 - podle zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999 [tj. přede dnem, kdy nabyl
účinnost zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů] - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, dohoda
o rozvázání pracovního poměru, zrušení pracovního poměru ve zkušební době
apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo
povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení § 240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním
nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím
pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak,
jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům
slušnosti a občanského soužití.
I když zákoník práce ani jiné právní předpisy obecně nestanoví náležitosti
pracovněprávních úkonů, lze [kromě jiného i z ustanovení o jejich neplatnosti -
srov. zejména § 242 odst. 1 písm. a) až e) zák. práce] dovodit, že se jedná o
právní skutečnosti, které spočívají v určitém lidském chování, pro které je
charakteristická jednota (shoda) vůle a projevu. Obecná teorie práva v tomto
směru hovoří náležitostech vůle, náležitostech projevu a náležitostech poměru
projevu a vůle.
Základním předpokladem vzniku právního úkonu je především svobodná a vážná vůle
jako psychický vztah jednajícího subjektu k zamýšlenému (chtěnému) následku.
Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž sama o sobě není
navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek
(objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným
subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je
adresována. Projev vůle proto musí být určitý a srozumitelný, jinak je právní
úkon neplatný [srov. § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li vzniknout
dvoustranný (vícestranný) právní úkon (dohoda) je třeba, aby projev vůle obou
jednajících subjektů byl shodný. Pro posouzení obsahu projevu vůle (a tomu
odpovídající povahy právního úkonu) přitom není podstatná tzv. vnitřní výhrada
(mentální rezervace) jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování
vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, a významný není ani
motiv či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající
vychází a které vedou k utváření jeho vůle, avšak zůstávají skryty a druhá
strana o nich neví. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky
hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil.
„To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k normotvornému procesu patří
jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev
vůle, je obsahem smlouvy...“ (srov. Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl.
obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v
Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl IV., s. 78).
O obsahu právního úkonu mohou - tak, jako tomu bylo v projednávané věci -
vzniknout pochybnosti. Pro takový případ se v ustanovení § 240 odst. 3 zák.
práce uvádí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost
projevu vůle odstranit. Interpretují-li proto účastníci ve svých přednesech či
výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace
neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje
účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli,
kterou projevili. V takovém případě se soud musí pokusit tento nesoulad
odstranit výkladem projevu vůle.
Výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření
(podle smyslu, které požité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je
třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno a
zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký právní úkon se jedná
(jaká práva nebo povinnosti měla podle něj vzniknout, změnit se nebo
zaniknout); rozhodné jsou přitom jen okolnosti, existující v době, v níž byl
projev vůle učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí
odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle (§ 240
odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění
toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze
„nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době
neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci lze odvolacímu soudu přisvědčit, že obsah listiny ze dne
11.5.1998 není sám o sobě zcela jednoznačný. Z listiny vyplývá, že obsahuje –
jak je zřejmé, z jejího označení a záhlaví („Dohoda o rozvázání pracovního
poměru“, kterou „uzavírají“ žalobce a žalovaná) a z toho, že byla oběma
účastníky podepsána – dvoustranný právní úkon (dohodu); na druhé straně je v
souvislosti s uvedením důvodu rozvázání pracovního poměru („ve zkušební době“)
zmíněno zákonné ustanovení „§ 42 odst. 1 písm. d) ZP“, v němž je uveden jako
způsob rozvázání pracovního poměru zrušení ve zkušební době, které pojmově
představuje jednostranný právní úkon, který je povolán učinit jak
zaměstnavatel, tak zaměstnanec. Uvedené nejasnosti obsažené v listině ze dne
11.5.1998 je ovšem možné – jak se o to pokusil i odvolací soud - odstranit
pomocí výkladu projevu vůle. S názorem odvolacího soudu, že „předmětný právní
úkon nebyl dohodou, ale byl jednostranným právním úkonem ze strany žalované –
zrušením pracovního poměru ve zkušební době“, a že podpis žalobce na listině
obsahující tento úkon „je pouze stvrzením převzetí této listiny, nikoli
vyjádření vůle k dohodě“, však zatím nelze vyslovit souhlas.
Ze samotné listiny ze dne 11.5.1998 obsahující sporný projev vůle je zřejmé, že
účastníci „uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru“ (tedy dohodu ve
smyslu ustanovení § 43 zák. práce), podle níž „pracovní poměr žalobce skončí
dne 7.5.1998“. Oproti tomu je v souvislosti s uvedením důvodu rozvázání
pracovního poměru („ve zkušební době“) zmíněn „§ 42 odst. 1 písm. d) ZP“. Za
tohoto stavu jsou pro výklad projevů vůle účastníků rozhodující kromě údajů
uvedené v označení listiny a jejím záhlaví, rovněž okolnosti, za kterých byl
tento projev vůle učiněn (srov. § 240 odst. 3 zák. práce), aby byl získán
podklad pro posouzení, zda pracovní poměr měl být ve skutečnosti rozvázán podle
„§ 42 odst. 1 písm. d) ZP“, tedy zrušením ve zkušební době, anebo na základě
„dohody“ ke dni 7.5.1998.
Odvolací soud svůj názor o povaze právního úkonu obsaženého v listině ze dne
11.5.1998 založil na „skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování“, že
žalobce „vůli ukončit pracovní poměr dohodou neměl“, nýbrž že „byl veden tím,
že s ním ze strany žalované bude ukončen pracovní poměr z jejího rozhodnutí“.
Odvolací soud však (kromě toho, že účinky právního úkonu směřujícího ke
skončení pracovního poměru lze vztáhnout nejvýš ke dni, kdy byl úkon učiněn, a
je vyloučeno rozvázat pracovní poměr „zpětně“) opominul, že za daného stavu šlo
pouze o vnitřní výhradu (mentální rezervaci) žalobce, která zůstala neprojevena
(srov. výpověď žalobce dne 16.5.2002 k dotazu, „proč tuto dohodu podepsal“ - „…
by bylo jedno, zda by ji podepsal či ne“), a proto nebyla pro posouzení obsahu
projevené vůle významná. Podstatné z tohoto hlediska – jak bylo zmíněno již
výše – je totiž pouze to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou
vůli žalobce nakonec ve skutečnosti projevil. Tvrdí-li tedy žalobce, že v daném
případě šlo o (neplatné) zrušení pracovního poměru ve zkušební době, zatímco
žalovaná tvrdí, že účastníci uzavřeli dohodu o skončení pracovního poměru, je
na každém z nich, aby za situace, kdy je písemný právní úkon obsažený v listině
ze dne 11.5.1998 nejasný, prokázali své tvrzení na základě okolností, za
kterých byl uvedeného dne úkon učiněn. Kdyby tyto okolnosti i poté, co byly
předmětem dokazování, zůstaly nejasné a nezdařilo se je zjistit tak, aby mohly
být způsobilým podkladem pro závěr, o jaký právní úkon se v listině z 11.5.1998
jedná, nezbývalo by než uzavřít, že právní úkon trpí takovou vadou projevu
vůle, že je pro nesrozumitelnost neplatný [§ 242 odst. 1 písm. b) zák.
práce].
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř. zrušil; protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu