21 Cdo 2638/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně K. N., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) České
republice - Okresnímu úřadu v Jindřichově Hradci, 2) Z. H., o určení nároku ve
výši 78.515,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C
913/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15.prosince 1999 čj. 7 Co 3057/99-81, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba na určení,
že \"ke dni úmrtí J. H., tedy ke dni 26.6.1995 existovala ještě další
pohledávka žalobkyně vůči J. H. v částce 32.524,40 Kč, se v části, v níž bylo
rozhodnuto o určení pohledávky ve výši 6.273,40 Kč, odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že \"ke dni úmrtí J.
H., tedy ke dni 26.6.1995 existovala ještě další pohledávka žalobkyně vůči J.
H. v částce 32.524,40 Kč, se v části, v níž bylo rozhodnuto o určení pohledávky
ve výši 26.251,- Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že \"ku dni úmrtí J. H., tedy ku dni 26.6.1995, existovala
pohledávka žalobkyně vůči J. H. v částce 78.515,- Kč\". Žalobu odůvodnila tím,
že dne 26.6.1995 zemřel její zaměstnavatel J. H., u kterého na základě pracovní
smlouvy ze dne 31.3.1994 pracovala jako přípravářka stavby, a že podle dohody o
rozvázání pracovního poměru skončil uvedený pracovní poměr ke dni 31.7.1995;
důvodem rozvázání pracovního poměru bylo to, že smrt J. H. měla za následek
\"faktický zánik zaměstnavatelské firmy\". Protože všichni zákonní dědicové
dědictví po zemřelém J. H. odmítli a celá pozůstalost připadá jako odúmrť
státu, má žalobkyně vůči žalovaným z titulu nevyplacené mzdy za měsíce duben až
červenec 1995 a odstupného odpovídajícího dvojnásobku průměrného výdělku nárok
ve výši 78.515,- Kč.
Proti žalované 2) vzala žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně
žalobu zpět. Okresní soud v Jindřichově Hradci proto usnesením ze dne 26.8.1999
č.j. 2 C 913/97-45 řízení proti této žalované zastavil a rozhodl, že žalobkyně
je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 1.725,- Kč k rukám
advokáta. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze
dne 15.12.1999 č.j. 7 Co 3056/99-88 toto usnesení změnil ve výroku o náhradě
nákladů tak, že se žalované 2) nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně, a rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 31.8.1999 č.j. 2 C 913/97-56
určil, že \"ku dni úmrtí J. H., tedy ku dni 26.6.1995, existovala pohledávka
žalobkyně vůči J. H. v částce 33.234,60,- Kč\", zamítl žalobu \"co do částky
39.467,40,- Kč\", řízení \"do částky 5.813,- Kč\" zastavil a rozhodl, že
žalovaná 1) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil,
že žalobkyně byla na základě pracovní smlouvy ze dne 31.3.1994 zaměstnankyní
\"Stavební firmy J. H., N. 175/I, J.\" a že J. H. dne 26.6.1995 zemřel. Dne
20.7.1995 žalobkyně uzavřela se synem J. H. M. H. dohodu o rozvázání
pracovního poměru ke dni 31.7.1995. V průběhu dědického řízení po J. H.,
vedeném u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. D 617/95, které
dosud není skončeno, dědicové ze zákona (manželka zůstavitele Z. H. a děti
zůstavitele M. H. a R. K.) dědictví \"i za své děti\" odmítli a bezpodílové
spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky bylo vypořádáno usnesením
Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 7.11.1997 č.j. D 617/95-1031. Na
základě uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil, že pracovní poměr
žalobkyně u J. H. skončil smrtí zaměstnavatele (\"ztrátou jeho způsobilosti být
subjektem práv a povinností pracovně právního vztahu\"), neboť \"v důsledku
absence dědiců nenastal ve smyslu § 251a zákoníku práce přechod práv a
povinností z pracovně-právních vztahů na jiné subjekty\"; dědicové ze zákona
totiž dědictví odmítli a práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi
žalobkyní a J. H. nepřešla ani na stát, jemuž dědictví připadne jako odúmrť,
neboť není ve smyslu ustanovení § 462 obč. zák. dědicem. Vzhledem k tomu, že
prohlášení o odmítnutí dědictví má \"zpětné účinky k době zůstavitelovy
smrti\", nemohl \"nastat přechod práv a povinností z pracovně-právního vztahu
mezi žalobkyní a zemřelým J. H., podle ustanovení § 251a zákoníku práce na
dědice J. H. mladšího\" (správně M. H.); M. H. proto nebyl \"legitimován\" k
uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru. Z provedených důkazů vzal soud
prvního stupně dále za prokázané, že J. H. dlužil žalobkyni mzdu a cestovní
náhrady za období od dubna do června 1995 ve výši 33.234,60 Kč. Odstupné
poskytované při rozvázání pracovního poměru, požadované ve výši 26.251,- Kč,
žalobkyni nenáleží, neboť podle ustanovení § 60a odst.1 zák. práce je \"právo
zaměstnance na odstupné při skončení pracovního poměru vázáno na organizační
změny vyplývající z vůle zaměstnavatele, kdy podnět zaměstnavatele je z
hlediska právní konstrukce odstupného rozhodující\". Žalobkyně podle názoru
soudu prvního stupně rovněž nemá nárok na mzdu za 4 dny měsíce června 1995 a za
červenec 1995. Zastavení řízení o určení pohledávky ve výši 5.813,- Kč
zdůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobkyně vzala v tomto rozsahu žalobu
zpět.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
15.12.1999 č.j. 7 Co 3057/99-81 rozsudek soudu prvního stupně \"ve výroku v
odstavci II.\" (tj. ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta) změnil tak, že
\"ke dni úmrtí J. H., tj. ke dni 26.6.1995 existovala ještě další pohledávka
žalobkyně vůči J. H. v částce 6.943,- Kč\" a že zamítl žalobu na určení, že
\"ke dni úmrtí J. H., tedy ke dni 26.6.1995 existovala pohledávka žalobkyně
vůči J. H. v částce 32.524,40 Kč\", a ve výroku o nákladech řízení změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně; současně vyslovil, že rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku v odstavcích I. a IV. (tj. ve výroku, kterým bylo
žalobě vyhověno, a ve výroku o zastavení řízení \"do částky 5.813,- Kč\")
\"zůstává nedotčen\", a rozhodl, že žalovaná 1) nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení a že se návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhovuje.
Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že pracovní poměr
žalobkyně skončil (zanikl) okamžikem smrti zaměstnavatele J. H. (\"ztrátou jeho
způsobilosti být subjektem práv a povinností bez možnosti jejich přechodu na
jiný subjekt\"), a že syn J. H. nebyl oprávněn k uzavření dohody o skončení
pracovního poměru se žalobkyní. Žalobkyně nemá podle názoru odvolacího soudu s
ohledem na způsob skončení pracovního poměru \"právo na odstupné, ale ani na
případnou náhradu mzdy za dny, když ještě u bývalého zaměstnavatele prováděla
účetní závěrku a inventuru\", neboť \"nevyplývá z žádného právního předpisu.
Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud částečně změnil
proto, že nárok žalobkyně na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1994
a poměrnou část roku 1995 ve výši 6.943,- Kč je podle jeho názoru \"důvodný\" a
\"uvedená částka se stala i s ohledem na vyjádření odpůrce nespornou\". Návrhu
žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl s
odůvodněním, že \"se plně ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a
neshledal splnění podmínek ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které - jak
vyplývá z obsahu dovolání - směřuje proti zamítavému výroku rozsudku. Dovozuje,
že projednávaná věc \"ukazuje na určitou mezeru v právních předpisech\", kterou
je ovšem možné \"překlenout interpretací za použití analogie (extenzivním
výkladem)\". Ve vztahu k nároku na odstupné žalobkyně poukazuje na okolnost, že
zákoník práce vznikl a nabyl účinnosti v polovině 60. let, kdy bylo \"takřka
nemyslitelné\", aby jako zaměstnavatel vystupovala fyzická osoba, a protože i v
době, kdy byl zaveden nárok na odstupné, vystupovaly jako zaměstnavatelé jen
tzv. socialistické organizace, nepředpokládal se zánik pracovního vztahu z
důvodu právní události - smrti zaměstnavatele; i když se společenské poměry
podstatně změnily, tato mezera v zákoníku práce zůstala a \"přetrvává navzdory
novelizacím\" bez povšimnutí zákonodárců. Za této situace se proto soudy měly
pokusit mezeru odstranit výkladem v souladu s Ústavou a Listinou základních
práv a svobod. Soudy obou stupňů však postupovaly způsobem, který \"bezdůvodně
zakládá faktickou nerovnost pracovníků\", jelikož je znevýhodněn zaměstnanec,
jehož pracovní poměr skončil na základě události (smrtí zaměstnavatele) oproti
tomu zaměstnanci, jehož pracovní poměr skončil právním úkonem, tj. výpovědí
nebo dohodou, ačkoliv o jeho nároku na odstupné nejsou - vzhledem ke znění
ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce - žádné pochybnosti. V době po 26.6.1995
(tj. po smrti J. H.) až do konce července 1995 žalobkyně pracovala \"na základě
pověření ze dne 27.6.1995\" proto, aby byly provedeny účetní uzávěrky a
inventury majetku zaniklé firmy\", a považuje za \"nepředstavitelné\", aby
neměla právo na odměnu za tuto práci či \"na náhradu nákladů jí takto vzniklých
\". Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. a
navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil
a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání
projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále
jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda dovolání je
v projednávané věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž
bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve
výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li
odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými
bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u
rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§ 239
odst.3 o.s.ř. ve vztahu k § 237 odst.2 a k § 238 odst.2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.a) o.s.ř. je založena
na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto
rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení,
pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr,
který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků. Okolnost jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku,
není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska
ustanovení § 238 odst. 1 písm.a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou
rozsudků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon
931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1999)
V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, kterým byla žaloba \"co do částky 39.467,40 Kč\" zamítnuta, tak, že
žalobu zamítl \"co do částky 32.524,40 Kč\"; shodně se soudem prvního stupně
dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na odstupné a na \"náhradu mzdy\" za
odpracované dny po 26.6.1995. Vzhledem k tomu, že o uvedených nárocích jsou
závěry soudů obou stupňů shodné, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku, kterým byla žaloba \"co do částky 39.467,40 Kč\" zamítnuta,
jen v tom rozsahu, v jakém žalobě vyhověl (tj. \"co do částky 6.943,- Kč\").
Požadavek žalobkyně na určení, že \"ke dni úmrtí J. H., tj. ke dni 26.6.1995
existovala pohledávka žalobkyně vůči J. H. v částce 32.524,40 Kč\", posoudil
odvolací soud shodně jako soud prvního stupně, a proto z hlediska přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. je třeba považovat rozsudek
odvolacího soudu v této části za potvrzující rozsudek.
Z uvedeného vyplývá, že proti zamítavému výroku rozsudku není dovolání podle
ustanovení § 238 odst.1 písm.a) o.s.ř. přípustné. Protože přípustnost dovolání
není dána ani podle ustanovení § 238 odst.1 písm.b) o.s.ř. nebo podle
ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř. a protože dovolatelka netvrdí (a ani z obsahu
spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího v napadeném výroku byl postižen
některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř., může přípustnost
dovolání vyplývat pouze z ustanovení § 239 odst.2 a 3 o.s.ř.
V posuzovaném případě bylo rozsudkem odvolacího soudu ve výroku, kterým byla
zamítnuta žaloba na určení pohledávky ve výši 32.524,40 Kč, rozhodnuto o dvou
právech se samostatným (odlišným) skutkovým základem, a to jednak o určení
nároku žalobkyně na odstupné ve výši 26.251,- Kč, jednak o určení mzdového
nároku žalobkyně za práci, kterou měla vykonat (podle vlastního tvrzení) po
smrti J. H. do konce července 1995, ve výši 6.273,40 Kč. Vzhledem k tomu, že
jde o práva se samostatným (odlišným) skutkovým základem, posuzují se ve vztahu
k nim samostatně též předpoklady přípustnosti dovolání proti napadenému výroku
rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byla zamítnuta
žaloba na určení mzdového nároku žalobkyně za práci, kterou měla vykonat (podle
vlastního tvrzení) po smrti J. H. do konce července 1995, nemůže být přípustné
ani podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř., neboť jde o peněžité plnění, které
nepřevyšuje 20.000,- Kč [srov. § 239 odst.3 o.s.ř. ve vztahu k § 238 odst.2
písm.a) o.s.ř.]. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti
tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu - aniž by se věcí mohl dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst.4 věty první a § 218 odst.1 písm.c) o.s.ř. odmítl.
Podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň
o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze
skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného
právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl
použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové
právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího
soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při rozhodování o žalobě na určení pohledávky ve výši 26.251,- Kč odvolací soud
posuzoval otázku, zda nárok na odstupné, poskytované zaměstnancům při rozvázaní
(skončení) pracovního poměru podle ustanovení § 60a a násl. zák. práce, má
zaměstnanec, jestliže zemřel jeho zaměstnavatel, který je fyzickou osobou.
Uvedená právní otázka v judikatuře vyšších soudů dosud nebyla vyřešena;
dovolací soud se k této otázce do současné doby při svém rozhodování
nevyjádřil. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na určení pohledávky
ve výši 26.251,- Kč, je podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Po projednání této věci ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České
republiky k závěru, že uvedený výrok rozsudku odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že zaměstnavatel
žalobkyně J. H. zemřel dne 26.6.1995 a kdy měl vzniknout nárok žalobkyně na
odstupné, poskytované při rozvázání (skončení) pracovního poměru - zejména
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.
153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb.,
č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb.,
č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb. a č. 74/1994 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1995
(dále jen \"zák. práce\"), a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č.
87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb.,
č. 264/1992 Sb. a č. 267/1994 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění
účinném do 30.6.1995 (dále jen \"obč. zák.\").
Při řešení otázky, zda žalobkyně má nárok na odstupné, poskytované zaměstnancům
při rozvázání (skončení) pracovního poměru, odvolací soud - jak vyplývá z
odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku - vycházel ze závěru, že pracovní
poměr žalobkyně u J. H., založený pracovní smlouvou ze dne 31.3.1994, skončil
dnem 26.6.1995, kdy J. H. zemřel. Uvedený závěr dovodil z toho, že ve smyslu
ustanovení § 251a zák. práce nedošlo k přechodu práv a povinností z
pracovněprávního vztahu ze zemřelého J. H. \"na jiné subjekty\", neboť všichni
dědici po J. H. dědictví odmítli.
S názorem odvolacího soudu, že pracovní poměr zaniká dnem zániku
zaměstnavatele, který je právnickou osobou, nebo dnem smrti zaměstnavatele,
který je fyzickou osobou, jestliže nedošlo k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů na jiného, lze souhlasit.
Úvaha dovolatelky o tom, že v době, kdy byl \"zaveden\" nárok na odstupné,
vystupovaly jako zaměstnavatelé jen tzv. socialistické organizace a
nepředpokládal se zánik pracovního poměru v důsledku smrti zaměstnavatele -
fyzické osoby a že tato \"mezera\" v zákoníku práce \"přetrvává navzdory
novelizacím bez povšimnutí zákonodárců\", nemá oporu v právních předpisech.
Institut odstupného, poskytovaného zaměstnancům při rozvázání (skončení)
pracovního poměru z důvodu organizačních změn, byl do našeho právního řádu
zaveden s účinností od 1.8.1990 ustanovením § 17a vyhlášky č. 195/1989 Sb. ve
znění vyhlášky č. 312/1990 Sb.; s účinností od 31.5.1991 byla tato právní
úprava nahrazena zákonem č. 195/1991 Sb. a s účinností od 1.6.1994 právní
úpravou obsaženou v ustanovení § 60a až 60c zákoníku práce. Fyzické osoby mohly
zaměstnávat zaměstnance nejen pro \"osobní potřebu\" nebo při \"poskytování
služeb\" na základě povolení vydaného příslušným orgánem státní správy, ale i
při svém podnikání ode dne 1.5.1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 105/1990 Sb.
(srov. § 4 tohoto zákona a tehdy platné ustanovení § 269 zákoníku práce), a od
1.5.1990 také platí, že smrtí zaměstnavatele (podnikatele) přecházejí na jeho
dědice práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů (srov. ustanovení § 17
nařízení vlády č. 121/1990 Sb., které bylo s účinností od 1.6.1994 nahrazeno
ustanovením § 251a zákoníku práce). Nelze tedy úspěšně dovozovat, že by v době
\"zavedení\" nároku na odstupné (tj. ke dni 1.8.1990) vystupovali jako
zaměstnavatelé jen tzv. socialistické organizace. Z uvedeného naopak vyplývá,
že v té době byli způsobilými zaměstnavateli nejen organizace (tj. právnické
osoby), ale též fyzické osoby - podnikatelé, a že nárok na odstupné,
poskytované při rozvázání (skončení) pracovního poměru, měli za stanovených
podmínek též zaměstnanci zaměstnavatelů, kteří jsou fyzickými osobami (srov.
zejména tehdy platné ustanovení § 269 zákoníku práce a § 2 nařízení vlády č.
121/1990 Sb.). Není proto důvod hovořit o tom, že by ve vymezení nároku na
odstupné poskytované zaměstnancům při rozvázání (skončení) pracovního poměru,
obsaženém v právních předpisech, přetrvávala \"mezera\", kterou by bylo třeba
řešit způsobem, naznačeným žalobkyní v dovolání.
Výslovnou úpravu o tom, že pracovní poměr zaniká dnem zániku zaměstnavatele,
který je právnickou osobou, nebo dnem smrti zaměstnavatele, který je fyzickou
osobou, jestliže nedošlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů
na jiného, obsahovalo ustanovení § 42 odst.5 zákoníku práce ve znění
vyplývajícím z čl. I bodu 6 zákona č. 231/1992 Sb., účinné od 29.5.1992 (ve
vztahu k zaměstnavateli, který je fyzickou osobou, bylo toto ustanovení
použitelné - jak uvedeno již výše - vzhledem k ustanovení § 269 odst.1 a 2
zákoníku práce ve znění účinném do 31.5.1994 a podle nařízení vlády č. 121/1990
Sb. ve znění pozdějších předpisů). I když ustanovení § 42 odst. 5 zákoníku
práce bylo s účinností od 1.6.1994 zrušeno (srov. čl. I bod 40 a čl. IX zákona
č. 74/1994 Sb.), lze skončení pracovního poměru v tomto případě dovodit z
analogického použití ustanovení § 42 odst.4 zák. práce.
Za správný však nelze považovat názor odvolacího soudu, že práva a povinnosti z
pracovního poměru (z pracovněprávního vztahu) mezi žalobkyní a J. H. nepřešla
(nemohla přejít) ze zemřelého J. H. na \"jiný subjekt\".
Podle ustanovení § 251a zák. práce smrtí zaměstnavatele, který je fyzickou
osobou, přecházejí na jeho dědice práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů.
Zákoník práce a ani jiné pracovněprávní předpisy nedefinují, kdo se rozumí
\"dědicem zaměstnavatele, který je fyzickou osobou\"; při vymezení tohoto pojmu
je proto třeba vycházet ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, který upravuje dědění (srov. § 460 až § 487 obč. zák.), a
ze zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
který upravuje řízení o dědictví (srov. § 175a až § 175z o.s.ř.).
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§ 461 odst.1 obč.
zák.). Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§ 462 obč. zák.).
Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim
dědictví přenechají k úhradě dluhů; soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li
zákonu nebo dobrým mravům (§ 471 odst.1 obč. zák.). Projednání dědictví je
skončeno usnesením o dědictví, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému
dědici [§ 481 obč. zák., § 175q odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo kterým byla
schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví [§ 482 obč. zák., § 175q odst.1
písm.c) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických
podílů dědicům, jejichž dědické právo bylo prokázáno, nedošlo-li mezi dědici k
dohodě [§ 483 obč. zák., § 175q odst.1 písm.d) o.s.ř.], nebo kterým bylo
potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný z dědiců, připadlo státu [§ 462
obč. zák., § 175q odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo kterým byla schválena dohoda o
přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů [§ 471
odst.1 obč. zák., § 175p o.s.ř., § 175q odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Je-li dědictví předluženo a nedošlo-li k dohodě o přenechání předluženého
dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, lze nařídit likvidaci
dědictví. Likvidaci dědictví může soud nařídit také tehdy, navrhne-li ji stát
za podmínek uvedených v ustanovení § 472 odst.2 obč. zák. (§ 175t o.s.ř.).
Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty,
soud řízení o dědictví zastaví (§ 175h o.s.ř.).
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.). K nabytí dědictví
zůstavitelovými dědici, k nabytí dědictví státem jeho připadnutím podle
ustanovení § 462 obč. zák. nebo k nabytí dědictví zůstavitelovými věřiteli na
základě dohody o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů však nedochází
jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z
principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že
dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že
řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být
projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví
nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle usnesení soudu o dědictví se nabývá dědictví
s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do
pravomocného usnesení soudu o dědictví tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem
řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem, jak
bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici, zda dědictví
připadne státu, zda bude uzavřena dohoda o přenechání předluženého dědictví
zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů a zda bude soudem schválena).
Stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení
soudu o dědictví, se projevuje také ve vztazích k majetku patřícímu do
dědictví. Až do vypořádání dědictví pravomocným usnesením soudu jsou dědici
považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí,
hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele), z právních úkonů, týkajících se
věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni
a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a jejich dědický podíl
vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech.
Jestliže dědicové dědictví odmítnou, nastává stejná situace, jako kdyby
zůstavitel žádné dědice nezanechal (odmítnutí dědictví má zpětné účinky ke dni
smrti zůstavitele); dědictví v takovém případě připadá státu a až do právní
moci usnesení, kterým bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný z
dědiců, připadlo státu, je považován za vlastníka celého majetku patřícího do
dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele) stát. Došlo-
li k dohodě o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům,
nabývají zůstavitelovi věřitelé majetek patřící do dědictví na základě
pravomocného usnesení soudu o schválení této dohody ke dni smrti zůstavitele;
až do právní moci tohoto usnesení jsou dědici považováni za vlastníky tohoto
majetku. V případě, že soud nařídí likvidaci dědictví (§ 175t o.s.ř.), provede
ji po právní moci usnesení zpeněžením všeho zůstavitelova majetku podle
ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo
prodejem mimo dražbu přiměřeně podle ustanovení § 27 odst.2 a § 27a zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a o majetku
zůstavitele, který se nepodaří zpeněžit, rozhodne, že připadá státu s účinností
ke dni smrti zůstavitele (§ 175u o.s.ř.). Ten, kdo v rámci zpeněžení
zůstavitelova majetku získá věci, hodnoty nebo jiná majetková práva
zůstavitele, se stává jejich vlastníkem (majitelem) ke dni smrti zůstavitele;
až do zpeněžení jsou považováni za jejich vlastníky (majitele) dědicové,
popřípadě stát, jestliže zůstavitel nezanechal dědice nebo jestliže dědicové
dědictví odmítli nebo z jiných důvodů nemohou dědit.
Za \"dědice zaměstnavatele, který je fyzickou osobou\", nelze ve smyslu
ustanovení § 251a zák. práce považovat jen toho, komu bylo jako jedinému dědici
potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli, který byl zaměstnavatelem, nebo ty,
kdo dědí po zůstaviteli, který byl zaměstnavatelem, ze zákona nebo ze závěti
anebo z obou těchto důvodů a byla soudem schválena jejich dohoda o vypořádání
dědictví, popřípadě jim bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů. Z výše uvedeného vyplývá, že výsledkem dědického řízení po zůstaviteli, který
byl zaměstnavatelem, může být také stav, že dědictví připadne státu podle
ustanovení § 462 obč. zák., nebo že dědictví nabudou zůstavitelovi věřitelé na
základě soudem schválené dohody o přenechání předluženého dědictví k úhradě
dluhů, anebo že věci, hodnoty a jiná majetková práva patřící do dědictví mohou
přejít do vlastnictví (majetku) jiného na základě zpeněžení, provedeného v
rámci likvidace dědictví, jakož i to, že až do pravomocného usnesení soudu o
dědictví (do zpeněžení věcí, hodnot a jiných majetkových práv patřících do
dědictví při likvidaci) se považují za vlastníky zůstavitelova majetku dědici,
popřípadě stát. Při posouzení, zda došlo k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů ve smyslu ustanovení § 251a zák. práce, není na místě
rozlišovat podle toho, jaký byl výsledek projednání dědictví po zůstaviteli,
který byl zaměstnavatelem. Jde o okolnost, kterou zaměstnanec jako účastník
pracovněprávního vztahu se zemřelým zaměstnavatelem nemůže ovlivnit, a z
hlediska výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na straně
zaměstnavatele nemůže být významné, kdo a z jakého právního důvodu při
projednávání dědictví získal zůstavitelův majetek. Názor, podle kterého práva a
povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí podle ustanovení § 251a zák. práce jen na ty, kteří se stali zůstavitelovými dědici podle ustanovení § 481,
§ 482 nebo § 483 obč. zák., rovněž nebere náležitý zřetel k tomu, že rovněž v
případě jiného výsledku dědického řízení není důvodu narušovat jednotu osobních
a hmotných složek podnikání a že zánikem pracovněprávních vztahů může dojít po
smrti zůstavitele bezdůvodně ke snížení ceny majetku patřícího do dědictví,
ačkoliv pro určení obecné (obvyklé) ceny majetku patřícího do dědictví je
rozhodný stav v době smrti zůstavitele, a tím k poškození toho, kdo majetek z
dědictví nabyl. Z hlediska právního postavení zaměstnanců je třeba - vzhledem
ke čl. 1 Listiny základních práv a svobod, která byla usnesením předsednictva
České národní rady č. 2/1993 Sb.
vyhlášena jako součást ústavního pořádku České
republiky - v neposlední řadě přihlédnout k tomu, že rozlišování v přechodu
práv a povinností z pracovně právních vztahů po smrti zaměstnavatele, který je
fyzickou osobou, podle toho, jaký byl výsledek projednání dědictví a kdo na
jeho základě získal do vlastnictví zůstavitelův majetek, popřípadě podle toho,
zda dosud probíhá řízení o dědictví nebo zda již bylo skončeno, zakládá
nerovnost mezi zaměstnancem, který byl zaměstnán u zůstavitele, po němž majetek
nabyl dědic zůstavitele podle ustanovení § 481, § 482 nebo § 483 obč. zák., a
mezi zaměstnancem, který byl zaměstnán u zůstavitele, po němž dědictví získal
do vlastnictví (majetku) někdo jiný, popřípadě zaměstnancem, který byl
zaměstnán u zůstavitele, po němž projednání dědictví dosud není skončeno. Podle
názoru dovolacího soudu proto smyslu a účelu ustanovení § 251a zák. práce
odpovídá takový výklad, který považuje za \"dědice zaměstnavatele, který je
fyzickou osobou\", všechny výše uvedené osoby, popřípadě stát, kterému připadlo
nebo má připadnout dědictví podle ustanovení § 462 obč. zák.
V případě, že podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nebo o
přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů nabude
podnik, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, jeden (někteří) ze
zůstavitelových dědiců nebo věřitelů, přechází práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů jen na tyto dědice nebo věřitele. Opačný závěr by
odporoval účelu a smyslu projednání dědictví a ustanovení § 251a zák. práce.
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nedochází tehdy,
jestliže zůstavitel nezanechal majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné
hodnoty (§ 175h o.s.ř.). V těchto případech zůstavitel nemá právního nástupce,
který by vstupoval do jeho práv a povinností, a případný majetek nabývá
vypravitel pohřbu nikoliv z titulu dědění, ale rozhodnutím soudu (§ 132 obč.
zák.). Není tu proto nikdo, na koho by mohla ze zemřelého zaměstnavatele práva
a povinnosti z pracovněprávních vztahů přejít.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že za dědice zaměstnavatele,
který je fyzickou osobou, se ve smyslu ustanovení § 251a zák. práce považuje
nejen ten, komu bylo soudem jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po
zaměstnavateli, ten, kdo jako dědic podle soudem schválené dohody o vypořádání
dědictví nabyl podnik, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, nebo ti,
kterým soud potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů, ale i ten, kdo
podle soudem schválené dohody o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým
věřitelům k úhradě dluhů nebo při zpeněžení zůstavitelova majetku, provedeného
v rámci likvidace dědictví, nabyl podnik, v němž pracovali zůstavitelovi
zaměstnanci, nebo stát, kterému připadlo dědictví podle ustanovení § 462 obč.
zák. V době od smrti zaměstnavatele do právní moci usnesení o dědictví nebo do
zpeněžení podniku, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, provedeného v
rámci likvidace dědictví, se dědici zaměstnavatele, který je fyzickou osobou,
ve smyslu ustanovení § 251a zák. práce rozumí ti, jimž svědčí ze zákona, ze
závěti nebo z obou těchto důvodů dědické právo po zůstaviteli, nebo stát,
jestliže zůstavitel nezanechal dědice ze závěti ani ze zákona nebo jestliže
tito dědici dědictví odmítli, popřípadě z jiných důvodů nemohou dědit. K
přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 251a
zák. práce nemůže dojít tehdy, nezanechal-li zůstavitel majetek nebo
zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty.
V průběhu řízení před soudy bylo zjištěno, že syn zůstavitele M. H. uzavřel se
žalobkyní dne 20.7.1995 dohodu o rozvázání pracovního poměru, že dohodu o
rozvázání pracovního poměru uzavřel zřejmě i s jinými zaměstnanci zůstavitele
J. H. a že posléze dědictví po J. H. odmítl. Odvolací soud se ztotožnil s
názorem soudu prvního stupně, že M. H. není dědicem po J. H., neboť v důsledku
odmítnutí dědictví po zůstaviteli nedědí, a že dohoda o rozvázání pracovního
poměru ze dne 20.7.1995 je proto neplatným právním úkonem, aniž by vzal v
úvahu, že podle ustanovení § 465 obč. zák. dědictví nemůže odmítnout dědic,
který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout, a aniž by si pro
posouzení věci z hlediska ustanovení § 465 obč. zák. obstaral všechna potřebná
zjištění. Dovolací soud k této vadě řízení podle ustanovení § 242 odst.3 věty
druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Odvolací soud ve věci rozhodoval - jak vyplývá z obsahu spisu - v době, kdy
řízení o dědictví po J. H., vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod
sp. zn. D 617/95, ještě nebylo skončeno. Vzhledem k tomu, že nezpochybnil
věcnou legitimaci žalované 1) v řízení a ani závěr soudu prvního stupně, podle
něhož \"všichni v úvahu přicházející zákonní dědicové dědictví odmítli\",
vycházel odvolací soud při svém rozhodování ze závěru, že dědictví po J. H. má
připadnout státu. I kdyby všichni dědici ze zákona po J. H. dědictví odmítli,
nemůže jen na základě tohoto zjištění obstát závěr, že dědictví připadne státu
podle ustanovení § 462 obč. zák. Není totiž možné předjímat výsledek dědického
řízení; kdyby za této situace stát podle ustanovení § 472 odst.2 obč. zák.
navrhl a soud v řízení o dědictví podle ustanovení § 175t odst.1 věty druhé
o.s.ř. nařídil likvidaci dědictví, nemohlo být poté státu potvrzeno, že mu
připadlo dědictví podle ustanovení § 462 obč. zák. jako tzv. odúmrť (srov. §
175t odst.3 o.s.ř.), a nároky zůstavitelových zaměstnanců by bylo možné
uspokojit jen v rámci rozvrhu výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku (§ 175v
o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle kterého pracovní poměr
žalobkyně u J. H. zanikl (skončil) dnem jeho smrti (tj. dnem 26.6.1995),
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedený závěr odvolacího soudu by
měl své opodstatnění jen tehdy, kdyby J. H. nezanechal žádný majetek nebo kdyby
zanechal majetek jen nepatrné hodnoty; takové zjištění však soudy neučinily,
naopak z obsahu spisu vyplývá, že zanechal značný majetek (byť v důsledku
velkého množství dluhů je dědictví předluženo). Za této situace pak nemohou
obstát ani jeho úvahy o tom, zda a za jakých podmínek může žalobkyni náležet
odstupné, poskytované zaměstnancům při rozvázání (skončení) pracovního poměru.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na
určení pohledávky ve výši 26.251,- Kč, spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a protože v tomto výroku trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu v uvedeném
výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc
v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. května 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu