21 Cdo 2647/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce EURO ÚSTÍ s.r.o. se sídlem v Děčíně, U plovárny č. 36/6, IČ
25030434, zastoupeného Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na
Zámecké č. 457/5, proti žalovaným 1) E. E., a 2) A. Š., o 237.062,- Kč, vedené
u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 33/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. dubna 2008 č.j. 16 Co
191/2007-357, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst.2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2008
č .j. 16 Co 191/2007-357, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Šumperku ze dne 23. 5. 2007 č. j. 14 C 33/2003-307 ve věci samé (tj. ve výroku,
jímž byla zamítnuta žaloba „v rozsahu, ve kterém požaduje žalobce po 1)
žalované zaplacení částky 118.531,- Kč, a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba
„v rozsahu, ve kterém požaduje žalobce po 2) žalované zaplacení částky
118.531,- Kč“), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
(ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by
odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít
po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z
jeho obsahu – srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř. (dovolatel totiž podrobuje kritice skutková zjištění
odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází a současně v dovolání
předestírá vlastní skutkové závěry – zejména, že „prokázal, že žalované měly
vytvořeny podmínky k tomu, aby splnily svou povinnost vyplývající z jejich
pracovního poměru“, tedy „hradit platby pojistného za žalobce“ - na nichž pak
buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci) -
zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. [srov. též právní
názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21
Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč.
2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání
skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku
existence právní otázky zásadního významu, a § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být
při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., přihlédnuto].
K námitce, že již „vznikem závazku (nikoli až jeho zaplacením) došlo k újmě v
majetkové sféře žalobce vyjádřitelné v penězích“, lze uvést, že otázkou
existence škody spočívající ve zmenšení majetkové podstaty poškozeného se již
soudní praxe v minulosti zabývala, a zaujala stanovisko, že ke zmenšení
majetkové podstaty žalující organizace nemohlo dojít již okamžikem, kdy bylo
pravomocně rozhodnuto o uložení pokuty, nýbrž teprve tehdy, kdy z majetkových
prostředků organizace byla pokuta uhrazena příslušnému úřadu. Samotný závazek,
i když je vykonatelný, nemůže být škodou ještě před jeho splněním už také
proto, že není jisto, zda k majetkové újmě vůbec dojde. Žalující zaměstnavatel
může tedy žalovat svého zaměstnance o náhradu škody teprve tehdy, až sám splní
svůj závazek vůči příslušnému úřadu – v tomto případě Okresní správě sociálního
zabezpečení Děčín - (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 15. 6. 1973 sp.zn. 5 Cz 23/73, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek roč. 1974, pod č. 32. Rozhodnutí odvolacího soudu je
tedy v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud
nemá důvod cokoliv měnit, a nemá tedy po právní stránce zásadní význam.
Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné,
Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalovaným 1) a 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. července 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu