21 Cdo 2659/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se
sídlem ve Frýdku-Místku, Svatoplukova č. 1209, proti žalované OKD, a.s. se
sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí č. 6/2020, IČO 268 63
154, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku
pod sp. zn. 16 C 78/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 2. května 2012 č.j. 16 Co 82/2012-277, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaná
zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za
období od 1.1.2006 do 31.5.2008 částku 114.385,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval od 4.10.1971 jako horník v ražení
– dobývání, dne 23.1.2003 byl MUDr. Ch. vystaven lékařský posudek, v němž byl
žalobce uznán neschopen práce horníka pro obecnou nemoc s tím, že „je nadále
schopen práce v podzemí mimo přetěžování obou kolen stáním, chůzí, mimo klek,
dřep, mimo chůzí po svážných, mimo vlhko, chlad a v nepříznivých klimatických
podmínkách“, a od 29.1.2003 jej žalovaná převedla z práce horníka na práci
důlního zámečníka. Žalobce nesouhlasil s tím, že by onemocnění dolních končetin
bylo obecným onemocněním, byl proto vyšetřen na oddělení nemocí z povolání, a
„dne 1.3.2004 byla vyhotovena hlášenka nemoci z povolání s tím, že od 16.1.2003
byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání – gonartróza 2. až 3. stupně“. Podle
názoru žalobce mu tak vznikl nárok na náhradu škody z důvodu nemoci z povolání
ode dne převedení na jinou práci, tj. od 29.1.2003, a vzhledem k tomu, že se
nárok na náhradu škody promlčuje ve dvouleté promlčecí lhůtě, „uplatňuje
žalobce náhradu škody od 1.2.2006“.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 21.12.2011 č.j. 16 C 78/2008-258
rozhodl, že „základ žalobního nároku je opodstatněn“ a že o výši nároku a
náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že „žalobce prokázal existenci nemoci z povolání, vznik škody
spočívající v poklesu na výdělku a příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou a
nemocí z povolání“, neboť „onemocnění artrózou pravého kolenního kloubu, byť na
predisponovaném terénu (po nepracovním úrazu), by nevzniklo, nebýt pracovních
podmínek, které vedly k dokončení degenerativního procesu u pravého kolenního
kloubu“. Vycházel zejména ze znaleckého posudku Univerzity Karlovy v Praze, 1.
Lékařské fakulty, a poukázal na to, že hlášení nemoci z povolání přiznává
charakter onemocnění nemocí z povolání toliko u levého kolenního kloubu, u
pravého kolenního kloubu bylo zjištěno degenerativní onemocnění - artróza,
způsobené závažným nepracovním úrazem a následnými operacemi, ale „také v
důsledku výkonu prací v nepříznivých pracovních polohách, což se nepochybně na
finálním onemocnění pravého kolenního kloubu žalobce podílelo“. Uzavřel proto,
že „k degenerativnímu onemocnění pravého kolenního kloubu žalobce by nedošlo,
nebýt působení pracovního prostředí a práce žalobce v nepříznivých pracovních
polohách“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.5.2012 č.j. 16 Co
82/2012-277 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítnul,
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně. Odvolací soud vycházel z důkazů provedenými soudem
prvního stupně, dospěl však k závěru, že v dané věci není dána příčinná
souvislost mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, protože „samotná okolnost, že na finálním onemocnění pravého
kolenního kloubu se nepochybně spolupodílela rovněž práce žalobce v
nepříznivých pracovních polohách, nezakládá odpovědnost žalované za škodu ve
formě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 195 zákoníku
práce“. Ze znaleckého posudku totiž vyplývá, že o nemoc z povolání se u žalobce
jedná pouze v případě artrotického postižení levého kolenního kloubu, a že
žalobce by, „bez ohledu na nemoc z povolání, nebyl schopen vykonávat dosavadní
práci horníka rovněž z důvodu současně probíhajícího artritického postižení
pravého kolenního kloubu, které je obecným degenerativním onemocněním“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Namítá, že k degenerativnímu onemocnění pravého kolenního kloubu žalobce
„by nedošlo nebýt působení pracovního prostředí a jeho práce v nepříznivých
pracovních polohách“, a že tedy i toto onemocnění „bylo vyvoláno jeho
pracovními podmínkami“. Vzhledem k tomu, že „u levého kolene jde o nemoc z
povolání“, je dovolatel přesvědčen, že „z výkonu práce horníka v podzemí dolu
jej diskvalifikují onemocnění obou kolenních kloubů mající profesní původ“.
Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
aby věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že ve věci není dána příčinná souvislost mezi nemocí z
povolání a ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Jak vyplývá z
doplňku znaleckého posudku ze dne 9.5.2011, i „při odhlédnutí od existence
nemoci z povolání by žalobce nebyl schopen vykonávat původní práci horníka –
důlního zámečníka v profesi strojní údržba porubů v podzemí dolu proto, že z
tohoto druhu práce jej také vylučovalo současně probíhající degenerativní
onemocnění pravého kolenního kloubu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31.12.2012, (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího
soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku) oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (v jeho napadené
části) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, od kdy
žalobce požaduje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
- podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006,
tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. §
364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z
povolání podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce jsou existence nemoci z
povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná
souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při
nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá
za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci,
který není schopen pro následky nemoci z povolání dosahovat takový výdělek,
jaký měl před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy – jak správně uvedl odvolací soud –
vznikla-li škoda následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by
škoda nevznikla, tak jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti,
jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé
připuštění možnosti vzniku škody v důsledku nemoci z povolání (jejích
následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Pracovní
úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z
příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Při řešení otázky
příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody nejde o otázku
právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v
konkrétních souvislostech. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v
tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji
izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je
zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z
celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu,
zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a
následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu.
V projednávaném případě byl žalobce ode dne 29.1.2003 převeden z práce
horníka na práci „revizní zámečník“, či „důlní zámečník“ původně z důvodu
„obecné choroby č. 6 dle vyhl. 19/1991 Sb.“ s tím, že je i nadále schopen
pracovat v dole mimo přetěžování obou kolen. Dne 1.3.2004 však byla hlášena
nemoc z povolání – gonartróza II. – III. stupně levého kolenního kloubu,
zjištěná ke dni 16.1.2003. Za tohoto stavu by mohl být uplatněný nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku opodstatněn, kdyby nemoc z povolání byla příčinou
důležitou podstatnou a značnou, která žalobce vylučovala z původní práce (srov.
k tomu závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str.98 a 99). Že tomu tak v
posuzované věci ale není, plyne ze závěrů znaleckého posudku Univerzity Karlovy
v Praze, 1. Lékařské fakulty ze dne 18. 5. 2010 č. 11/09 a z jeho doplnění ze
dne 9.5.2011, podle kterých žalobce při svém zdravotním stavu ke dni 29.1.2003
a „při odhlédnutí od existence nemoci z povolání nebyl schopen výkonu dosavadní
práce horníka – důlního zámečníka v profesi strojní údržba porubů – v podzemí
dolu. Z tohoto druhu práce jej vylučovalo současně probíhající degenerativní
onemocnění pravého kolenního kloubu, kde došlo ke vzniku artrózy kolenního
kloubu v terénu predisponovaném závažným nepracovním úrazem a následnými
operacemi při práci v nepříznivých pracovních polohách, která se nepochybně na
finálním onemocnění tohoto kloubu rovněž podílela.“
Namítá-li žalobce v dovolání, že „k degenerativnímu onemocnění pravého
kolenního kloubu by nedošlo, nebýt působení pracovního prostředí“, potom z
rámce svých úvah vylučuje závěr znaleckého posudku, že práce v nepříznivých
pracovních polohách se sice „etiopatogeneticky spolupodílela“ i na vzniku
artrózy pravého kolena, ovšem „predisponovaného závažným úrazem a následnými
operacemi“ (odstranění obou menisků), tedy „sportovním úrazem se závažnými
následky“. Neméně významné ale je, že práce v určitých pracovních podmínkách či
méně příznivém pracovním prostředí sama o sobě nezakládá nárok na náhradu
škody, nevyústí-li v nemoc z povolání, anebo, nejsou-li nepříznivé pracovní
podmínky při plnění pracovních úkolů důsledkem porušení právních povinností a
je dán prostor k úvaze o obecné odpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu
ustanovení § 187 odst. 1 nebo 2 zák. práce (což žalobce netvrdí a z obsahu
spisu to ani nevyplývá). Je totiž třeba mít na zřeteli, že ke ztrátě na výdělku
dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla snížena (omezena) nebo
zanikla následkem nemoci z povolání a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku
je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své
zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký
měl před poškozením, a že zaměstnavatel nemůže odpovídat za ztrátu na výdělku,
která by vznikla (ať již z důvodu jiného úrazu, resp. obecného onemocnění v
případě omezené pracovní způsobilosti), i kdyby následků nemoci z povolání
nebylo.
Jestliže tedy – jako je tomu v projednávané věci – bylo zjištěno, že by
žalobce, bez ohledu nemoc z povolání nebyl schopen vykonávat dosavadní práci
horníka rovněž z důvodu současně probíhajícího obecného degenerativního
onemocnění pravého kolenního kloubu, je závěr odvolacího soudu o tom, že zde
není příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání (artrotickým postižením levého
kolenního kloubu) zjištěnou od 16.1.2003 a případnou ztrátou na výdělku v
období po převedení žalobce na méně placenou práci důlního zámečníka.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2,
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst.1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího
řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu