21 Cdo 2666/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce R. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované obchodní
společnosti J. a l. v., a.s., zastoupené advokátem, o odškodnění pracovního
úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 360/90, o dovolání
účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2000, č.j. 29
Co 526/99-359, ve znění usnesení ze dne 15. února 2000, č.j. 29 Co 526/99-368,
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše úroků od 15. 3. 1999 do 15. 7. 1999
činí 12% ročně, se zamítá.
II. Ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o měsíční rentě za dobu od 1. 12. 1999 (s
výjimkou výroku rozhodnutí o povinnosti žalované platit žalobci měsíčně
12.078,- Kč „brutto“) se rozsudek městského soudu zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
III. Jinak se dovolání odmítají.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
žalovaná zaplatila jako náhradu za pracovní úraz utrpěný dne 24. 3. 1989
srdeční příhodou na bolestném a ztížení společenského uplatnění 1.161.100,- Kč
s úroky z prodlení, které specifikoval, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti 40.095,- Kč „netto“ s úroky, které specifikoval, na
náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při uznání
invalidity za dobu od 20. 1. 1990 do 19. 1. 1991 56.724,- Kč „netto“ s úroky z
prodlení, které specifikoval, za dobu od 20. 1. 1991 do 31. 12. 1992 120.162,-
Kč „netto“ a od 1. 1. 1993 do 28. 2. 1999 1,132.803,- Kč „brutto“ s úroky,
které specifikoval, připojištění k důchodu od 20. 1. 1990 do 28. 2. 1999
částkou 21.800,- Kč s úroky, které specifikoval, náhradu za ztrátu pojistného
250.000,- Kč „netto“ s úroky, jež vyčíslil, a hradila měsíční rentu od 1. 3.
1999 ve výši 23.947,- Kč „brutto“ + 200,- Kč připojištění „netto“. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že dne 24. 3. 1989 ve službě jako průvodčí lůžkového
vozu byl postižen srdeční příhodou a od 19. 1. 1990 byl uznán plně invalidní.
Žalovaná (kterou označil „Č. J. a l. v. P., odstavné nádraží j., P., Ch. č. 3)
odmítá uvedené částky žalobci uhradit.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 1. 1997, č.j. 23 C 360/90-102,
žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 524.330,- Kč a od 1. 3. 1996 měsíčně
11.620,- Kč s tím, že nedoplatek za období od 1. 3. 1996 do 31. 1. 1997 ve výši
127.820,- Kč je žalovaná povinna zaplatit do 1 měsíce od právní moci rozsudku,
„co do částky 1.137.071,70 Kč a měsíčně 2.443,- Kč a co do celého
příslušenství“ žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit na účet Obvodního
soudu pro Prahu 4 znalečné ve výši 5.328,- Kč a na soudním poplatku 20.973,-
Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce
byl u žalované v pracovním poměru a že v souvislosti s plněním pracovních
povinností utrpěl dne 29. 3. 1989 (správně 24. 3. 1989) pracovní úraz (infarkt
myokardu) v důsledku neúnosné psychické a fyzické zátěže v kombinaci s
konfliktem s revizorem. Vycházeje poté ze znaleckých posudků o výši bolestného,
ztížení společenského uplatnění a o ztrátách na výdělku, uložil žalované
zaplatit žalobci částky ve výroku uvedené.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 1997,
č.j. 23 Co 219/97-143, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobci 11.850,- Kč, a ve výroku o povinnosti
zaplatit státu znalečné, potvrdil, ve výroku o povinnosti zaplatit ztížení
společenského uplatnění změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobci 112.500,- Kč; v ostatních výrocích rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po
doplnění dokazování listinnými důkazy dovodil, že právním nástupcem původně
žalované Č. J. a l. v. P. se stala obchodní společnost J. a l. v., a.s.
Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce utrpěl úraz
(infarkt myokardu) v přímé souvislosti s výkonem práce, dovodil však, že
nesprávně rozhodl o výši uplatněných nároků na odškodnění uvedeného úrazu.
Správným shledal rozsudek soudu prvního stupně jen pokud přiznal bolestné ve
výši 11.850,- Kč, ztížení společenského uplatnění však přiznal ve výši 10-ti
násobku bodového ohodnocení, tedy částkou 112.500,- Kč. Konstatoval dále, že ve
výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě za ztrátu na výdělku, je rozsudek
soudu prvního stupně nesrozumitelný, neboť výše přiznaných částek bez uvedení
data, za jaké časové období ztráta na výdělku byla přiznána, nezjištění
průměrného výdělku žalobce v rozhodném období a neodůvodnění i dalších výroků,
týkajících se důvodů, pro které byla žaloba zamítnuta, činí rozsudek
nepřezkoumatelný. Proto v těchto částech vrátil věc k dalšímu rozhodnutí soudu
prvního stupně.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 5. 1998, č.j. 23 C 360/90-178,
žalované uložil zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti za období od 24. 3. 1989 do 19. 1. 1990 40.095,- Kč, na
náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 20.
1. 1990 do 19. 1. 1991 částku 56.724,- Kč, za období od 20. 1. 1991 do 31. 12.
1992 částku 120.162,- Kč, za období od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1993 částku
41.310,- Kč a za období od 1. 7. 1993 do 1. 12. 1997 částku 756.012,- Kč a
počínaje 1. 12. 1997 rentu ve výši 21.970,- Kč měsíčně, přičemž dluh vzniklý na
rentě za období od 1. 12. 1997 do 30. 4. 1998 ve výši 109.850,- Kč žalované
uložil zaplatit do 1 měsíce od právní moci rozsudku, co do částky 424.748,72 Kč
a co do příslušenství za období od 24. 3. 1989 do 28. 5. 1997 žalobu zamítl, a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že
žalovaná je povinna zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 znalečné ve
výši 7.100,- Kč a soudní poplatek ve výši 49.466,10 Kč. Soud prvního stupně
znovu dospěl k závěru, že dne 29. 3. 1989 (správně 24. 3. 1989) žalobce v
pracovním poměru u žalované utrpěl pracovní úraz (infarkt myokardu) v důsledku
neúnosné psychické a fyzické zátěže v kombinaci s konfliktem s revizorem.
Vycházeje z toho, že průměrný čistý měsíční výdělek žalobce z obou pracovních
poměrů za rozhodné období 1988 činil 6.959,- Kč a za rozhodné období 1989
částku 5.891,- Kč, přiznal žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku částky
uvedené ve výroku rozsudku. Ohledně příslušenství přisouzených částek žalobu
zamítl, neboť celková a přesná výše náhrady škody byla stanovena „až v současné
době“, a proto dovodil, že by „nebylo spravedlivé“ uložit žalované zaplatit i
příslušenství přisouzených částek, když jí přesná výše škody nebyla známa a
byla určena až konečným soudním rozhodnutím.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 1998,
č. j. 53 Co 526/98 - 208, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že neodstranil nejasnosti v
označení žalované, když v záhlaví uvedl „Č. J. a l. v. a.s.“, žalovaná se sama
označuje „Č. J. a l. v.“ a podle plné moci a výpisu z obchodního rejstříku jde
o „J. a l. v., a.s.“. Nedostatek spatřoval i ve „zmatečnosti žalobních petitů“,
z čehož vyplývá nejasnost v otázce, čeho a v jaké výši se žalobce vlastně
domáhá. Bez náležitého vyjasnění jednotlivých požadovaných nároků a jejich výše
není možno s konečnou platností rozhodnout o zbývajícím odškodnění žalobce.
Konečně vytknul soudu prvního stupně, že užil vadného znaleckého posudku, v
němž znalec hodnotí právní otázky, ač v občanském soudní řízení náleží znalci
pouze odborné posouzení skutečnosti a nikoli její právní hodnocení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 7. 1999, č.j. 23 C 360/90-273,
žalované uložil zaplatit žalobci 161.570,- Kč „netto“ a částku 681.133,- Kč
„brutto“, žalobu ohledně částky 55.411,- Kč „netto“ a 451.670,- Kč „brutto“,
žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci připojištění k důchodu od
20. 1. 1990 do 28. 2. 1999 21.800,- Kč s úroky, které specifikoval, aby
žalovaná byla povinna zaplatit žalobci náhradu za ztrátu pojistného 250.000,-
Kč „netto“ s úroky, které specifikoval, a aby žalovaná byla povinna hradit
žalobci účelně vynaložené náklady spojené s léčením, zamítl; žalované dále
uložil platit žalobci měsíčně částku 12.173,- Kč „brutto“ počínaje červencem
1999, žalobu ohledně částky 11.774,- Kč měsíčně „brutto“ a 200,- Kč měsíčně
„netto“ od 1. 7. 1999 a žalobu, aby žalovaná byla povinna hradit žalobci
měsíční rentu od 1. 3. 1999 do 30. 6. 1999 ve výši 23.947,- Kč „brutto“ a 200,-
Kč připojištění „netto“ zamítl. Žalované dále uložil zaplatit žalobci úroky z
prodlení v procentní výši, z částek a za období, jež ve výroku svého rozsudku
rozvedl, ohledně zbylé části příslušenství žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaná je povinna zaplatit
na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 soudní poplatek 34.030,-Kč a znalečné ve
výši 7.100,- Kč. Vycházeje znovu z toho, že dne 24. 3. 1989 žalobce při plnění
svých pracovních úkolů utrpěl pracovní úraz (infarkt myokardu) v důsledku
neúnosné psychické a fyzické zátěže v kombinaci s konfliktem s revizorem ve
vlaku, ze zjištěných podkladů vypočetl průměrný čistý výdělek žalobce z
hlavního i vedlejšího pracovního poměru (pro výpočet náhrady za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti částkou 6.848,- Kč a pro výpočet náhrady
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částkou 6.598,- Kč) a
poté stanovil náhradu za ztrátu na výdělku za jednotlivá období, jak byla ve
výroku rozsudku uvedena. V rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal vyšších
částek, žalobu jako nedůvodnou zamítl, stejně jako uplatněný nárok z titulu
připojištění, neboť penzijní připojištění je dobrovolné a ze žádného předpisu
nevyplývá povinnost zaměstnavatele je platit. Protože žalobce blíže
nespecifikoval svůj nárok na částku 250.000,- Kč, kterou nazval ztrátu na
pojistném, zamítl žalobu i v této části. Žalovanou označil „J. a l. v., a.s.“.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2000,
č.j. 29 Co 526/99-359, ve znění usnesení ze dne 15. 2. 2000, č.j. 29 Co
526/99-368, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že počínaje dnem 1. 12.
1999 je žalovaná povinna platit žalobci měsíčně částku 12.078,- Kč „brutto“, a
tak, že výše úroků od 15. 3. 1999 do 15. 7. 1999 činí 12% ročně a že žalovaná
je povinna zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 12% ročně z částky
12.173,- Kč od 15. 8. 1999 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 11% ročně z
částky 12.173,- Kč od 15. 9. 1999 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 11%
ročně z částky 12.173,- Kč od 15. 10. 1999 do zaplacení, úroky z prodlení ve
výši 10% ročně z částky 12.173,- Kč od 15. 11. 1999 do zaplacení, úroky z
prodlení ve výši 10% ročně z částky 11.814,- Kč od 15. 12. 1999 do zaplacení a
úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 11.814,- Kč od 15. 1. 2000 do
zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl
k závěru, že soud prvního stupně rozhodl na podkladě správných a úplných
zjištění a že z nich vyvodil i správné závěry právní, s nimiž se ztotožnil. Za
správný považoval závěr soudu prvního stupně, který výši náhrady za ztrátu na
výdělku určil z výdělků dosahovaných žalobcem v obou pracovních poměrech,
jejich součtem, a správně postupoval i při stanovení výše náhrady za ztrátu na
výdělku. Náhrada za pojistné plnění ve výši 250.000,- Kč žalobci rovněž
nepřísluší, neboť pojišťovna odmítla žalobci pojistné plnění nikoli proto, že
nebyla vyřešena otázka, zda šlo nebo nešlo o úraz pracovní (tato okolnost
vzhledem k obsahu smlouvy nebyla rozhodující), ale proto, že v případě infarktu
myokardu se nejednalo o úraz ve smyslu ustanovení § 22 vyhlášky č. 55/1979 Sb.
Nárok na příspěvek k invalidnímu důchodu ve výši 200,- Kč měsíčně, který
žalobce dovozoval z výnosu Federálního ministerstva dopravy č. 23, uveřejněného
ve Věstníku dopravy z prosince roku 1979, může žalobce uplatnit u svého
posledního zaměstnavatele „Č.“; ve vztahu k tomuto nároku není žalovaná pasivně
legitimována. Žalobce ani v odvolacím řízení nedoložil náklady spojené s jeho
léčením a navíc tyto náklady nelze přiznat „do budoucna nějakou paušální
částkou“. Důvodné neshledal odvolací soud odvolací námitky žalované nejen
proto, že otázka existence pracovního úrazu byla již vyřešena odvolacím soudem
v rozhodnutí č.j. 23 Co 219/97-143, ale i proto, že provádění dalších důkazů v
tomto směru nebylo třeba ani podle ustanovení § 120 o.s.ř., neboť šlo o shodná
tvrzení účastníků; žalobce od počátku řízení tvrdil, že došlo k pracovnímu
úrazu a jakým způsobem, a žalovaná tuto skutečnost uznala v záznamu o pracovním
úrazu z 12. 7. 1990 i výslovným písemným prohlášením z 22. 4. 1991. Nedůvodná
byla i vznesená námitka promlčení („žalobci vznikla škoda po úraze ze dne
24.3.1989 a žalobu na odškodnění úrazu podal u soudu dne 22. 10. 1990“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Žalobce namítá,
že odvolací soud nesprávně posoudil výši ztráty na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, zejména pokud jde o aplikaci limitů ve smyslu ustanovení § 195
odst. 1 a 2 zák. práce, účinného před 1. 6. 1994. Po výpočtech, jež v dovolání
provádí, dospívá k závěru, že za období od 20. 1. 1991 do 31. 12. 1992 mu
přísluší 162.745,- Kč „netto“, za období od 1. 1. 1993 do 30. 11. 1999 částka
1.354.962,- Kč „brutto“ a dále renta od 1. 12. 1999 ve výši 22.090,- Kč
„brutto“. S ohledem na nesprávný výpočet jistiny považuje za nesprávné
rozhodnutí i ohledně výše úroků z prodlení v jednotlivých částech, které by
měly být jako ztráta na výdělku žalobci vypláceny. Žalobci měly být rovněž
přiznány náklady léčení, neboť doložil soudu doklad o nákupu léků z lékárny I.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaná v dovolání namítá, že žaloba byla podána proti subjektu „Č. – J. a l.
v., odstavné nádraží j.“. V průběhu řízení, ač upozorňován, neprovedl žalobce
„změnu subjektu žalovaného“. Řízení proto podle dovolatelky trpí „zmatečností
dle § 237 o.s.ř.“, neboť „organizační jednotka J. byla v rámci privatizace
převedena na F. n. m. a posléze prodána, vznikla akciová společnost, nicméně
soudy I. a II. stupně jednaly se žalovaným jako s účastníkem řízení, teprve
Městský soud v Praze dne 30. 11. 1997 se touto otázkou zabýval“. Připomíná
dále, že nebyl proveden „relevantní hmotný důkaz“ k tomu, že se jedná v případě
žalobce o pracovní úraz. Soudy proto při svém rozhodování vycházely ze
skutečnosti, pro kterou vůbec není ve spise podklad. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání byla podána proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení)
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal věc bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
směřují převážně proti rozhodnutí, proti němuž není tento opravný prostředek
přípustný, a že dovolání žalobce z části není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští
(§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
V projednávané věci jsou dovoláními napadeny všechny výroky rozsudku odvolacího
soudu. Odvolací soud napadeným rozsudkem jednak změnil rozsudek soudu prvního
stupně, a to tak, že žalovaná je povinna měsíčně platit žalobci počínaje 1. 12.
1999 částku 12.078,- Kč „brutto“, a v části výroku o povinnosti žalované platit
úrok z prodlení od 15. 3. 1999 do 15. 7. 1999 (o úrocích z prodlení od 15. 8.
1999 soud prvního stupně nerozhodoval). Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen. Protože napadenými výroky odvolacího soudu bylo rozhodnuto o
samostatných nárocích, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z
přisouzených nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též
třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v
jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jediným rozhodnutím.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu z
hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána proto, že dřívější
rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž byla rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušena, nezavazovala soud prvního stupně právním názorem ve vztahu k věci
samé; zrušovacími usneseními bylo v převážné míře ukládáno pouze odstraňování
procesních nedostatků v řízení. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům
nevyplývá ani z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. (odvolací soud nevyslovil
přípustnost dovolání proti svému rozsudku) a § 239 odst. odst. 2 o.s.ř. (žádný
z účastníků nepodal před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení
přípustnosti dovolání).
Dovolání proti těmto výrokům by tedy mohlo být přípustné pouze z hlediska
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. S námitkou žalované, že řízení trpí
„zmatečností dle § 237 o.s.ř.“, neboť „organizační jednotka J. byla v rámci
privatizace převedena na F. n. m. a posléze prodána, vznikla akciová
společnost, nicméně soudy I. a II. stupně jednaly se žalovaným jako s
účastníkem řízení, teprve Městský soud v Praze dne 30. 11. 1997 se touto
otázkou zabýval“, není důvodná.
Tzv. zmatečnostní vada dotýkající se subjektivity účastníka může spočívat jen v
tom, že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být
účastníkem řízení [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. V projednávané věci tomu tak
ale nebylo. Žalovaná ani netvrdí, že by v řízení vystupoval jako účastník
někdo, kdo neměl způsobilost být účastníkem. Její námitka podle svého obsahu
zpochybňuje postup soudu, který nejprve jednal jako s žalovanou s „Č. J. a l.
v. P., odstavné nádraží j., P., Ch. 3“, a poté, co v rámci privatizace byla
organizační jednotka J. a l. v. prodána a vznikla žalovaná, soudy jednaly s
touto žalovanou teprve po rozhodnutí Městského soudu v Praze dne 30. 11. 1997.
V podstatě tedy žalovaná namítá, že řízení bylo vedeno v době, kdy již žalovaná
byla nositelem eventuální hmotně právní povinnosti, o níž bylo v tomto řízení
jednáno, stále proti původní žalované, jež už nositelkou této hmotně právní
povinnosti, o níž je řízení vedeno, nebyla. Tato okolnost ale může mít svůj
vliv toliko na rozhodnutí soudů ve věci samé, nikoliv na otázku „zmatečnosti“
řízení ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. Skutečnost, že je řízení vedeno proti
někomu, kdo nemá ať už aktivní nebo pasivní hmotně právní legitimaci ve sporu
(není nositelem ani práva ani povinnosti, o něž je řízení vedeno), se může
projevit jen v rozhodnutí soudu o věci samé, a to tak, že žalobu zamítne. Z
uvedeného vyplývá, že řízení není vadou ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) a c) o.s.ř. postiženo.
Protože dovolatelé netvrdí a z obsahu spisu nevyplývá, že by byl rozsudek
odvolacího soudu postižen jinou vadou uvedenou v § 237 odst. 1 o.s.ř., a
protože dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu, jak výše
uvedeno, není přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) a § 239
odst. 1 a 2 o.s.ř., směřuje dovolání v tomto rozsahu proti výrokům, proti nimž
není dovolání přípustné.
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden také ve výroku, jímž byl částečně změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o příslušenství přisouzené jistiny (od
15. 3. 1999), tedy ve výroku o úrocích z prodlení.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 o.s.ř. je založena na rozdílnosti
(nesouhlasnosti) rozsudku (usnesení ve věci samé) odvolacího soudu s rozsudkem
(usnesením ve věci samé) soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek (usnesení
ve věci samé) jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci
byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené
účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků (usnesení ve věci
samé) odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud
nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který
rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř.
nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř. a jak z tohoto pohledu
formuloval výrok svého rozsudku (usnesení ve věci samé), není sama o sobě
významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 238 a §
239 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (usnesení ve věci samé).
V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o příslušenství přisouzených částek jen proto, že s účinností od 15. 3.
1999 došlo ke změně diskontní sazby vyhlašované Českou národní bankou. Při
posuzování důvodnosti požadovaného plnění dospěl odvolací soud ke shodnému
závěru jako soud prvního stupně v tom, že žalobci úroky z prodlení přísluší;
oba soudy tak ze stejných meritorních důvodů žalobě v tomto rozsahu vyhověly
[odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně posoudil pouze výši úroků od 15.
3. 1999 do 15. 7. 1999 (o úrocích za období od 15. 8. 1999 soud prvního stupně
nerozhodoval)].
Vzhledem k tomu, že oba soudy při tomto vymezení práv a povinností účastníků
dospěly ke shodným závěrům (dovolatelé napadají tyto shodné závěry soudů obou
stupňů), je třeba považovat rozsudek odvolacího soudu i v citovaném výroku (ve
výroku o změně výše úroků za období od 15. 8. 1999) – bez ohledu na formulaci
tohoto výroku – z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 a § 239
o.s.ř. za rozsudek mající povahu rozsudku potvrzujícího.
Přípustnost dovolání proto v posuzovaném případě není proti naposledy uvedenému
výroku podle ustanovení § 238 o.s.ř. založena. Protože rozsudek odvolacího
soudu není v tomto napadeném výroku – jak výše uvedeno - rozsudkem měnícím,
nemůže se přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
uplatnit. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) a podle
§ 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. není dána z důvodů, jež byly uvedeny výše a týkaly se
potvrzujících výroků rozsudku odvolacího soudu.
Měnícím výrokem je tak v napadeném rozsudku odvolacího soudu toliko výrok, jímž
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše úroků od 15. 3.
1999 do 15. 7. 1999 činí 12% ročně, a výrok, jímž byla zamítnuta žaloba na
placení renty vyšší než 12.078,-Kč měsíčně od 1. 12. 1999 (do částky 12.078,-
Kč měsíčně za dobu od 1. 12. 1999 rozhodly oba soudy shodně).
Po přezkoumání prvně uvedené části výroku rozsudku odvolacího soudu dospěl
dovolací soud k závěru, že v uvedeném výroku rozhodl odvolací soud správně.
Podle ustanovení § 256 odst. 2 věty první zák. práce účastník, jehož peněžitý
nárok nebyl včas a řádně uspokojen, může požadovat úroky z prodlení ve výši
stanovené pro občanskoprávní vztahy.
Výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis (§ 517
odst. 2 věta za středníkem obč. zák.).
Výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou
národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1
nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ze dne 8. června 1994, kterým se stanoví výše
úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku).
Protože podle úředního sdělení České národní banky č. 8/1999, o úpravě
základních úrokových sazeb, uveřejněného ve Věstníku České národní banky č.
7/1999, schválila s účinností od 12. 3. 1999 Bankovní rada České národní banky
na svém zasedání dne 11. 3. 1999 úpravu základních úrokových sazeb tak, že
diskontní sazba byla snížena na 6,0 %, náleží žalobci požadovaný úrok z
prodlení u částek renty splatných od 15. 3. 1999 do 15. 7. 1999 ve výši 12%
ročně, jak uvedl odvolací soud. Proto dovolací soud dovolání proti naposled
uvedenému výroku rozsudku dovolacího soudu potvrdil.
Dovolání je přípustné též proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o měsíční rentě za
dobu od 1. 12. 1999 nad částku 12.078,- Kč měsíčně (do částky 12.078,- Kč
měsíčně za dobu od 1. 12. 1999 rozhodly oba soudy shodně).
Ve výroku, který se týká renty, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně proto, že se jej dotklo nařízení vlády č. 283/1999 Sb., o úpravě náhrady
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem
nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti nebo při invaliditě (úprava náhrady za ztrátu na
výdělku), jež nabylo účinnosti až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně
(30. 11. 1999). Podle jeho ustanovení § 1 a § 2 odst. 2 se průměrný výdělek
rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku zvyšuje s účinností od 1. 12.
1999 o 8,5%.
Při výpočtu měsíční renty odvolací soud k průměrnému výdělku rozhodnému pro
výpočet náhrady ztráty na výdělku (15.686,- Kč) připočetl částku 1.333,- Kč,
odpovídající zvýšení o 8,5% podle nařízení vlády č. 283/1994 Sb., odečetl
invalidní důchod pobíraný žalovaným (7.174,- Kč), který snížil o 220,- Kč podle
ustanovení § 14 zákona č. 183/1994 Sb., a výslednou částku zvýšil o 20%; dospěl
tak k závěru, že žalobci náleží počínaje 1. 12. 1999 měsíční renta 12.078,- Kč.
Přehlédl přitom, že zjištěný průměrný výdělek měl zvýšit nejprve ode dne 1. 12.
1998 o 9% podle ustanovení § 1 a § 2 nařízení vlády č. 320/1998 Sb. (jak to
učinil soud prvního stupně) a teprve takto zvýšený průměrný výdělek dále zvýšit
podle ustanovení § 1 a § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 283/1999 Sb. o dalších
8,5%. Jak totiž vyplývá z výslovného znění ustanovení § 1 nařízení vlády č.
283/1999 Sb. („průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na
výdělku, popřípadě zvýšený podle pracovněprávních předpisů“) a poznámky pod
čarou u tohoto ustanovení, zvýšení o 8,5% se vztahuje k výdělkům zvýšeným mimo
jiné i podle nařízení vlády č. 320/1998 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí
z povolání a o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo při invaliditě (úprava náhrady za ztrátu na výdělku).
Rozsudek odvolacího soudu proto ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na
placení renty vyšší než 12.078,-Kč měsíčně od 1.12. 1999, není správný.
Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části zrušil a věc vrátil v
tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část
věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci není přípustnost dovolání proti ostatním
výrokům rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř.
založena a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z
vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání
směřují (s výjimkou výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak,
že výše úroků od 15. 3. 1999 do 15. 7. 1999 činí 12% ročně a výroku o výši
měsíční renty od 1. 12. 1999 přesahující 12.078,- Kč) proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České
republiky proto dovolání proti ostatním výrokům rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§
243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu