21 Cdo 2668/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Mgr. V. R., zastoupeného JUDr. Ladislavem Vávrou, advokátem
se sídlem v Karlových Varech, Moskevská č. 66, proti žalované Základní umělecké
škole Antonína Dvořáka Karlovy Vary, příspěvkové organizaci se sídlem v
Karlových Varech, Šmeralova č. 489/32, IČO 635 55 573, zastoupené JUDr. Petrem
Orctem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce č. 53, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod
sp. zn. 13 C 30/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 16. května 2012 č.j. 12 Co 185/2012-254, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne
24. listopadu 2011 č.j. 13 C 30/2011-188 se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 18.11.2010 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, „a to v návaznosti
na Vaše vzdání se pracovního místa ředitele příspěvkové organizace Základní
umělecké školy Antonína Dvořáka Karlovy Vary dnem 31. října 2010, a s ohledem
na skutečnost, že zaměstnavatel pro vás nemá žádnou práci dle ustanovení § 73
odst. 6 zák. práce“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že „z úkonu žalované nevyplývá nic o tom, že by
zaměstnavatel přijal jakékoliv organizační opatření ve smyslu ustanovení § 52
písm. c) zák. práce“, neboť nebylo přijato žádné organizační opatření o snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce. Jestliže žalovaná
„rozvazuje pracovní poměr se zaměstnancem, který má kvalifikaci k výkonu
sjednaného druhu práce a letitou praxi, když na druhou stranu zachovává
existenci pracovních poměrů zaměstnanců, kteří pro výkon téže činnosti
kvalifikaci nemají, neboť jde o zaměstnance se smluvním vztahem na dobu určitou
a navíc důchodce, je evidentní, že rozhodnutí žalovaného ukončit pracovní poměr
není opodstatněno jakýmikoli organizačními důvody, ale zřetelně důvody zcela
jinými“, „jde o politický aspekt celé záležitosti“. Jediné „organizační
opatření“, které provedla zástupkyně ředitele, bylo odebrání výuky hry na
housle tří žáků původně přidělených žalobci.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 24.11 2011 č.j. 13 C
30/2011-188, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení částku 12.700,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že
poté, co se žalobce vzdal funkce ředitele školy dopisem ze dne 20.10.2010,
„žalovaná neměla statutární orgán, tj. neměla ředitele, který by ve smyslu
ustanovení § 131 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. byl oprávněn za žalovanou
rozhodovat, u žalované nebyl statutární orgán, který by ve smyslu ustanovení §
11 odst. 1 zák. práce, § 20 odst. 1 obč. zák. byl oprávněn jménem žalované
činit právní úkony“. Uvedený závěr o neexistenci statutárního orgánu žalované v
rozhodném období „vyplývá z bodu 3 zřizovací listiny, § 131 zákona č. 561/2004
Sb., neboť statutárním orgánem žalované mohl být toliko ředitel jmenovaný Radou
Karlovarského kraje“. „Na uvedeném závěru nemění ničeho, že Krajský úřad
Karlovarského kraje dopisem ze dne 1.11.2010 vzal na vědomí, že do doby
jmenování nového ředitele příspěvkové organizace (žalované) má vykonávat práva
a povinnosti vyplývající z pracovního místa ředitele zástupkyně ředitele D. S.,
neboť ze strany Rady Karlovarského kraje tímto nedošlo k dočasnému pověření
výkonem funkce ředitele, tím méně k jmenování ředitele (statutárního orgánu),
když to se stalo až jmenováním Mgr. Bc. I. H. V.“. „S listinou o jmenování
statutárního zástupce ředitele D. S. z 1.9.2010 nelze spojovat žádné právní
následky, neboť „jmenování bylo uskutečněno v rozporu s ustanovením § 33 odst.
3, 4 zák. práce“. „Jmenovat statutární orgán žalované (zástupce statutárního
orgánu) nebyla oprávněna žalovaná ani její ředitel, nýbrž toliko Rada
Karlovarského kraje“. S ohledem na neexistenci oprávnění D. S. jednat jako
statutární orgán podle § 20 odst. 1 obč. zák., jakož i na nedostatek zákonného
zmocnění k jednání jménem žalované ve smyslu § 20 odst. 2 obč. zák., je výpověď
z pracovního poměru neplatná.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16.5.2012 č.j.
185/2012-254 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o
náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení částku 12.160,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava
Vávry a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
odvolacího řízení 11.809,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Vávry. Je
„nepochybné“, že D. S. byla jmenována dne 1.9.2010 zástupkyní ředitele žalované
a že žalobce se teprve poté dopisem ze dne 20.10.2010 vzdal funkce ředitele
žalované ke dni 31.10.2010; Krajský úřad Karlovarského kraje vzal tuto
skutečnost na vědomí dopisem ze dne 5.11.2010. Žalovaná je evidována jako
školské zařízení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, a není tedy
pochyb o tom, že jde o školskou právnickou osobu podle ustanovení § 124 a násl.
zákona č. 561/2004 Sb. Závěr soudu prvního stupně, že výpověď je neplatná, je
správný, neboť v rozhodném období od 1.11.2010 do 31.1.2011 neměla žalovaná
řádného statutárního zástupce. Tato skutečnost byla dána chybným postupem Rady
Krajského úřadu Karlovarského kraje, neboť jmenování D. S. vzal pouze na
vědomí, a způsobila, že teprve od 1.2.2011 byl jmenován řádný statutární
zástupce v osobě Mgr. Bc. I. H. V.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Zásadní právní
význam posuzované věci spatřovala v tom, že soudy nesprávně vycházely z
ustanovení školského zákona, aniž by vzaly v potaz, že žalovaná není školskou
právnickou osobou a že příslušná ustanovení školského zákona na ni nelze
aplikovat. Není též pochyb o tom, že rozsudky soudů obou stupňů jsou založeny
na nesprávném východisku, podle něhož jménem žalované, respektive za žalovanou
mohl v příslušné době jednat toliko statutární orgán a nikoliv například též
osoba naplňující předpoklady podle ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. V tomto
směru jde o nesprávnou aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 zák. práce a ustanovení
§ 20 odst. 2 obč. zák., jejíž náležitá reflexe má rovněž judikaturní přesah. Z
rejstříku škol a školských zařízení vyplývá, že žalovaná je příspěvkovou
organizací zřízenou podle zákona o rozpočtových pravidlech, a nikoliv školskou
právnickou osobou zřízenou podle školského zákona. Nelze tedy na daný vztah
aplikovat ustanovení § 131, případně ustanovení § 124 a násl. školského zákona,
neboť žalovaná není školskou právnickou osobou, jejíž postavení a činnosti jsou
upraveny těmito normami. Rozsudek odvolacího soudu podle názoru dovolatelky
vůbec nepřihlíží k ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák., upravujícímu zákonné
zastoupení právnické osoby, neboť primárně vychází z předpokladu, že není-li
statutárního orgánu, neexistuje ani žádná osoba, která by mohla jednat jménem
či v zákonném zastoupení žalovaného. Jelikož však byla D. S. ustanovena do
funkce zástupkyně ředitele žalované s oprávněním jednat „v plném rozsahu“ a
tuto funkci též vykonávala, pak – aniž by byl relativizován fakt, že žalobci
nepřísluší námitka nedostatku zmocnění a fakt, že žalobce chce těžit z vlastní
nepoctivosti – je zřejmé, že D. S. byla osobou s pracovním zařazením, u kterého
je obvyklé, že za příslušnou právnickou osobu činí právní úkony, a ve smyslu
ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. byla tedy oprávněna dát žalobci výpověď z
pracovního poměru. Příslušným usnesením Rady Karlovarského kraje došlo „de
facto“ k dočasnému pověření D. S. k výkonu činností, která náleží řediteli
žalované, a to tím, že Rada Karlovarského kraje vyjádřila srozumění s tím, že s
účinností od 1.11.2010 do doby jmenování nového ředitele vykonává práva a
povinnosti vyplývající z pracovního místa ředitele žalované D. S. Jestliže to
byl žalobce, kdo D. S. ustanovil do funkce zástupkyně ředitele žalované, a mělo-
li by takové ustanovení mít nějaké nedostatky, pak tyto nedostatky a jejich
důsledky padají na žalobce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř.), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobce byl u
žalované zaměstnán v pracovním poměru od 25.8.1994 jako učitel, a že od
1.9.1998 vykonával funkci ředitele žalované. Dne 1.9.2010 žalobce jmenoval D.
S. „do funkce statutárního zástupce ředitele, a to v plném rozsahu“. Dopisem ze
dne 20.10.2010 se žalobce vzdal funkce ředitele ke dni 31.10.2010. Rada
Karlovarského kraje svým usnesením č. RK 1032/10/10 ze dne 25.10.2010 vzala „na
vědomí oznámení Mgr. V. R. o vzdání se pracovního místa ředitele příspěvkové
organizace Základní umělecká škola Antonína Dvořáka Karlovy Vary dnem 31. října
2010 s tím, že s účinností od 1. listopadu 2010 vykonává práva a povinnosti
vyplývající z pracovního místa ředitele uvedené příspěvkové organizace paní D.
S., jako zástupkyně ředitele, která jej v době jeho nepřítomnosti zastupuje v
plném rozsahu činnosti, a to do doby jmenování nového ředitele na základě
výsledků konkursního řízení“. Odbor školství, mládeže a tělovýchovy krajského
úřadu dopisem ze dne 1.11.2010 sdělil obsah uvedeného usnesení D. S. a požádal
ji, aby „protokolárně převzala agendu vyplývající z této funkce“. Dne 2.12.2010
žalobce převzal výpověď z pracovního poměru ze dne 18.11.2010, kterou podepsala
„D. S., zástupkyně ředitele“.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí ve sporu významné (mimo jiné) vyřešení
právní otázky, kdo jedná jménem právnické osoby – příspěvkové organizace – v
mezidobí poté, co se ředitel této příspěvkové organizace vzdal své funkce, nebo
byl z funkce odvolán, do doby jmenování nového ředitele. Protože uvedená právní
otázka dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, a vzhledem k tomu, že její
posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující),
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že
dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení
§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalovaná dala žalobci výpověď dopisem ze dne 18.11.2010 – podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31.12.2010, tj. předtím, než
nabyly účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v
souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních
věcí a č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o
Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony – dále též jen „zák.
práce“, a podle souvisejících předpisů účinných v uvedené době.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Kraj, obec a dobrovolný svazek obcí, jehož předmětem činnosti jsou úkoly v
oblasti školství (dále jen „svazek obcí“), zřizuje školy a školská zařízení
jako školské právnické osoby nebo příspěvkové organizace podle zvláštního
právního předpisu (§ 8 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb, školský zákon). Bez
ohledu na to, zda škola či školské zařízení má právní formu školské právnické
osoby nebo příspěvkové organizace zřízené podle zákona č. 250/2000 Sb., o
rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, je
nepochybné, že se v obou případech jedná o právnické osoby, jejichž právní
úkony, jsou-li zaměstnavatelem, se podle ustanovení § 11 odst. 1 zák. práce
řídí ustanovením § 20 občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 20 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném ke dni dání výpovědi)
právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou
oprávněni smlouvou
o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány).
Podle ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. za právnickou osobu mohou činit právní
úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních
předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení
obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti
právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby
a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.
V posuzovaném případě byla žalovaná zřízena jako příspěvková organizace Radou
Karlovarského kraje zřizovací listinou ze dne 1.1.2002 s tím, že „statutárním
orgánem je ředitel jmenovaný a odvolávaný radou kraje“ (srov. též § 27 odst. 2
písm. d) zákona č. 250/2000 Sb.). Řediteli, jako statutárnímu orgánu již dále
nepřísluší oprávnění jmenovat svého zástupce, který by měl rovněž oprávnění a
postavení statutárního orgánu, jako to učinil žalobce jmenovací listinou ze dne
1.9.2010, kdy jmenoval D. S. „do funkce statutárního zástupce ředitele, a to v
plném rozsahu“. Lze tedy přisvědčit názoru, že poté, co se žalobce vzdal funkce
ředitele ke dni 31.10.2010, neměla žalovaná až do jmenování nové ředitelky
Radou Karlovarského kraje svého statutárního zástupce. Odvolací soud však
opomenul, že podle ustanovení § 20 odst. 2 věty první obč. zák. za právnickou
osobu mohou činit právní úkony i jiní její zaměstnanci, pokud je to stanoveno
ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu
zařazení obvyklé. Jestliže tedy Rada Karlovarského kraje vzala na vědomí, že „s
účinností od 1. listopadu 2010 vykonává práva a povinnosti vyplývající z
pracovního místa ředitele uvedené příspěvkové organizace D. S., jako zástupkyně
ředitele, která jej v době jeho nepřítomnosti zastupuje v plném rozsahu
činnosti, a to do doby jmenování nového ředitele na základě výsledků
konkursního řízení“, jak to také sdělil žalobkyni odbor školství, mládeže a
tělovýchovy krajského úřadu, je mimo pochybnost, že uvedená zástupčí činnost
byla vzhledem k pracovnímu zařazení D. S. činností „obvyklou“, a že tedy D. S.
- aniž byla statutárním zástupcem - mohla za žalovanou činit právní úkony ve
smyslu ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák., včetně právních úkonů směřujících k
rozvázání pracovního poměru.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243d
odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu