21 Cdo 2671/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce Ing. M. M., zastoupeného advokátem, proti žalované C. A. C, s.r.o.,
zastoupené advokátkou, o 1,452.820 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 179/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2003 č.j. 23 Co 190/2003-120, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1,452.820 Kč s příslušenstvím.
Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne
23.12.1999 jako obchodní zástupce a že pracovní poměr účastníků byl rozvázán
dohodou ke dni 31.7.2001 z důvodu nadbytečnosti žalobce podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce. Za tohoto stavu náleželo žalobci „dle ust. § 60a
zák. č. 65/1965 Sb.“ odstupné ve výši dvojnásobku jeho průměrného výdělku,
který „dle ust. § 17 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb.“ činil 564.226,- Kč
„(netto)“. Žalovaná, ačkoli jí „muselo být známo, že součástí hrubé mzdy jsou i
veškeré odměny podléhající zdanění“, však do hrubé mzdy rozhodné pro výpočet
průměrného výdělku „nezahrnula odměny vyplacené žalobci v rozhodném období“ a
vyplatila mu z tohoto důvodu pouze 166.666,- Kč „(netto)“. Žalobce proto po
žalované požadoval zbývající část odstupného ve výši 1,029.286 Kč „(netto)“ a
dále doplatek náhrady mzdy za vyčerpanou a nevyčerpanou dovolenou v měsících
červenec, srpen a září 2000 a červen, červenec a srpen 2001 v celkové výši
423.534,- Kč „(netto)“, neboť i v těchto případech žalovaná podle jeho názoru
vycházela z nesprávně stanoveného průměrného výdělku.
Žalovaná uvedla, že vedle odměny – hrubé měsíční mzdy sjednané mezi účastníky v
pracovní smlouvě ze dne 23.12.1999 ve výši 80.000,- Kč (od 1.4.2001 zvýšené na
83.333,- Kč) sice byly žalobci v souladu s interními předpisy žalované
vypláceny rovněž provize, avšak jejich výplata „byla výlučně závislá na tom,
zda zákazník zaměstnavatele uzavřel se společností zaměstnavatele licenční
smlouvu a zaplatil sjednané plnění“ s tím, že „pokud úhrady dle podmínek
licenční smlouvy mají povahu splátek (částečných plnění), provize se poskytují
zálohově a mají charakter zúčtovatelné půjčky zaměstnanci“. Vzhledem k těmto
podmínkách vzniku nároku „nebyla provize považována za odměnu za práci“ a
nebyla proto (jak vyplývá z článku IV. bodu 5. pracovní smlouvy ze dne
23.12.1999 a z článku IV. „Dodatku k dohodě o rozvázání pracovního poměru“ ze
dne 16.7.2001) započítávána do průměrného výdělku rozhodného pro nároky z
titulu vyčerpané a nevyčerpané dovolené či odstupného.
Obvodní soud pro Prahu 8 (poté, co z důvodu částečného zpětvzetí žaloby
usnesením ze dne 29.8.2002 č.j. 10 C 179/2001-73 řízení ohledně částky 67.500,-
Kč zastavil) rozsudkem ze dne 12.12.2002 č.j. 10 C 179/2001-93, ve znění
doplňujícího usnesení ze dne 6.2.2003 č.j. 10 C 179/2001-99, zastavil řízení
„ohledně úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 67.500,- Kč od 1.9.2001 do
zaplacení“, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 961.786,- Kč s
příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části rozsudku, zamítl žalobu ohledně
nepřiznané části příslušenství a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na nákladech řízení 101.488,46 Kč k rukám „právního zástupce“ žalobce.
Soud prvního stupně vycházeje z ustanovení § 4 odst. 1, 2 zákona č. 1/1992 Sb.,
podle kterého „pojmovým znakem mzdy je, že přísluší za vykonanou práci, a tedy
naopak, pouze plnění, která nemají žádnou vazbu na vykonanou práci, se za mzdu
nepovažují“, dospěl k závěru, že pracoval-li žalobce jako obchodní zástupce a
jeho úkolem byl prodej produktů žalované zákazníkům, „pak je evidentní, že
provize ze sjednaných obchodů jsou závislé právě na jeho práci a zhodnocují
jeho výkon, a to bez ohledu na to, že druhou podmínkou pro nárok na provizi
bylo zaplacení ceny produktu zákazníkem“. Protože podle ustanovení § 17 odst. 1
zákona č. 1/1992 Sb. je pro výpočet průměrného výdělku rozhodující hrubá mzda
zúčtovaná k výplatě „čili kritériem je, že tato hrubá mzda podléhá zdanění“, a
protože v daném případě bylo zjištěno, že provize byly žalobci vypláceny spolu
se základní mzdou a jako mzda byly také zdaněny, soud prvního stupně „ze všech
těchto důvodů“ dovodil, že ustanovení pracovní smlouvy ze dne 23.12.1999 o tom,
že „jiné platby či požitky, které jsou předmětem samostatného ujednání (tedy i
provize) nejsou relevantní pro výpočet průměrného výdělku, se svým obsahem
příčí zákonu a jako takové je podle § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatné,
a tudíž vyplacené částky provizí je třeba do tohoto výpočtu zahrnout“. Jelikož
žalobce v rozhodném období (tj. ve II. čtvrtletí roku 2001) dosáhl průměrného
výdělku 958.880,- Kč, odstupné činí 1,917.760 Kč, přičemž po odečtení již
vyplacených 166.666,- Kč, by měl žalobce nárok (jehož se nemohl na základě
dohody s žalovanou ze dne 16.7.2001 předem platně vzdát) ještě na 1,751.094 Kč.
Přestože i další uplatněné nároky žalobce za vyčerpanou a nevyčerpanou
dovolenou jsou opodstatněné, soud prvního stupně - jsa vázán žalobním petitem
(§ 153 odst. 2 o.s.ř.) - přiznal žalobci pouze 961.786,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.6.2003 č.j. 23 Co
190/2003-120 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku“
změnil tak, že žalobu o zaplacení 961.786,- Kč s příslušenstvím zamítl, a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy
obou stupňů 147.797,- Kč „na účet JUDr. M. J.“. Odvolací soud zdůraznil, že
mzda, která „je obecně pojata jako ekvivalent za vykonanou práci v pracovním
poměru, nikoli jako plnění zaměstnavatele vůči zaměstnanci vyplývající z pouhé
existence pracovního poměru“, se podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 1/1992
Sb. (zákona o mzdě) sjednává především v pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě
nebo v kolektivní smlouvě. V daném případě byla mezi účastníky sjednána mzda
pouze v pracovní smlouvě ze dne 23.12.1999 a jejím dodatku v konečné výši
83.333,- Kč, přičemž podmínky pro výplatu provize byly stanoveny interním
předpisem žalované, „který vzal žalobce svým podpisem na vědomí s tím, že
všechny provize, které mu mají být vyplaceny, představují zálohy, které mají
charakter půjček a jsou refundovatelné a vratné žalobci (správně žalované) v
souladu s podmínkami prodejního plánu“. Z toho podle názoru odvolacího soudu
vyplývá, že „ohledně provizí neexistovalo mezi účastníky (s výjimkou dohody o
poskytnutí provize ve výši 1,092.009 Kč v souvislosti s ukončením pracovního
poměru) žádné smluvní ujednání“, a navíc nelze přehlédnout, že „výplata provize
byla podle uvedených interních předpisů vázána na splnění dalších nezbytných
podmínek, které s pracovní činností žalobce nesouvisejí. Z tohoto pohledu
provize nemá přímou vazbu na vykonanou práci a nemůže být pojata jako
ekvivalent za vykonanou práci v pracovním poměru“. Odvolací soud proto na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že provize a zálohy na provize,
které žalovaná žalobci vyplácela, nelze posoudit jako součást mzdy a že „pokud
byly žalobci v rozhodném období provize vyplaceny, postupovala žalovaná
správně, když je nezahrnula jako součást mzdy do výpočtu průměrného výdělku dle
§ 17 zákona o mzdě“ při stanovení výše odstupného při skončení pracovního
poměru dohodou z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce
a výše náhrady mzdy za vyčerpanou a nevyčerpanou dovolenou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že v pracovní smlouvě ze dne
23.12.1999 „je doslova uvedeno, že žalobce měl pro žalovanou vykonávat v
pracovním poměru funkci obchodního zástupce pro prodej služeb a produktů
žalované na teritoriu České republiky“, že „kritériem úspěšnosti je objem
prodejů vyjádřený v penězích“ a že „jádrem pracovní náplně je samostatné
vyhledávání potenciálních zákazníků, jejich obchodní rozpracování a prodej
výrobků a služeb zaměstnavatele středním a velkým podnikům a organizacím přímo,
či ve spolupráci s obchodními partnery“. Vedle hrubé měsíční mzdy ve sjednané
výši 80.000,- Kč pracovní smlouva v čl. IV. bodu. 5. a 6. počítala i s
dalšími „platbami“ poskytovanými žalobci „na základě samostatných smluvních
ujednání“, tyto platby ovšem „paušálně vyjmula z režimu mzdy bez ohledu na
jejich důvod“. Z „Plánu odměňování pro finanční rok 2001“ a „Plánu materiálního
nárůstu pro finanční rok 2002“, které zpracovala žalovaná a s nimiž byl žalobce
oproti podpisu seznámen, přitom vyplývá, že odměna (provize) žalobce byla
stanovena – jak dovolatel zdůraznil - „v závislosti na výsledcích plnění jeho
pracovních úkolů vymezených v pracovní smlouvě“, tedy „obecně řečeno oba plány
stanovovaly tím vyšší odměnu (provizi) žalobce, čím více produktů a služeb
žalovaná jeho přičiněním prodá“. Podle jeho názoru je proto „závislost
vyplacených provizí na vykonané práci zcela evidentní“ (nehledě k tomu, že byly
vypláceny spolu se mzdou a jako mzda zdaňovány) a „naprosto nesprávným se z
tohoto pohledu jeví i závěr odvolacího soudu, že ohledně výplaty provizí
neexistovalo mezi žalobcem a žalovanou žádné smluvní ujednání“. Žalobce navrhl,
aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že dne 23.12.1999
uzavřeli účastníci pracovní smlouvu na dobu neurčitou, ve které bylo dohodnuto,
že žalobce od 1.2.2000 nastoupí do pracovního poměru k žalované a „bude
vykonávat funkci obchodního zástupce pro prodej produktů a služeb CA (žalované)
na teritoriu České republiky“. „Kriteriem úspěšnosti je objem prodejů vyjádřený
v penězích. Jádrem pracovní náplně je samostatné vyhledávání potenciálních
zákazníků, jejich obchodní rozpracování a prodej výrobků a služeb
zaměstnavatele (žalované) středním a velkým podnikům a organizacím přímo, či ve
spolupráci se smluvními partnery“ (čl. I. bod 1. a 2.). Dále byla v čl. IV.
bodu 1. pracovní smlouvy mezi účastníky sjednána jako „odměna“ (základní) hrubá
měsíční mzda ve výši 80.000,- Kč (od 1.4.2001 zvýšená na částku 83.333,- Kč) s
tím, že „bez ohledu na jiná ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je
mzdou ve smyslu Zákoníku práce a příslušných právních předpisů částka sjednaná
jako odměna za práci v této pracovní smlouvě a případných dodatcích. Jiné
platby či požitky, které jsou předmětem samostatného ujednání, nejsou
relevantní pro náhrady mzdy po dobu dovolené či jiné náhrady založené na
výpočtu průměrného výdělku, jak je stanoven v Zákoníku práce a souvisejících
právních předpisech“ (čl. IV bod 5.).
Dne 19.7.2000 uzavřeli účastníci smlouvu označenou jako „Plán odměňování pro
finanční rok 2001“, která konkrétní finanční částkou stanovila pro žalobce
„cílovou provizi za produkt a služby“ a „cílovou prémii po dosažení kvóty“ za
předpokladu, že žalobce splní zde vymezený „prodejní úkol pro finanční rok
2001“. Dne 13.6.2001 účastníci uzavřeli smlouvu označenou jako „Plán
materiálního nárůstu pro finanční rok 2002“, která obsahovala „novou a
vylepšenou strukturu provizí“, stanovila pro žalobce „cíl pro provize“ (kvóty
na prodej produktů a služeb a sazby provize za jejich prodej) a „čtvrtletní
prémie za konsistentní výsledky“. Podle výplatních listin za květen, červen,
červenec, září a prosinec 2000 a leden až květen a červenec 2001 žalobce
obdržel vedle základní měsíční mzdy rovněž „odměny“, které byly zahrnuty do
celkového „hrubého příjmu“, vyplaceného žalobci po snížení o zákonné srážky.
Dne 16.7.2001 uzavřeli účastníci dohodu o rozvázání pracovního poměru, podle
níž pracovní poměr žalobce u žalované skončil ke dni 31.7.2001 z důvodu
uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce; dále bylo mimo jiné
dohodnuto, že „v nejbližším výplatním termínu po skončení pracovního poměru
bude zaměstnanci vyplaceno odstupné (dle § 60 Zákoníku práce v souladu s § 46
odst. 1 písm. c) Zákoníku práce) ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, což
činí 166.666,- celkem brutto“ (čl. III.). Podle dohody účastníků označené jako
„Dodatek k dohodě o rozvázání pracovního poměru“ uzavřené rovněž dne 16.7.2001
„provize vyplácená na základě separátního ujednání po dobu trvání pracovního
poměru či sjednaná v tomto dodatku není odměnou za práci ve smyslu § 111 an.
Zákoníku práce či obdobných právních norem. Není tedy relevantní pro výpočet
průměrného výdělku a výplat náhrady mzdy“ (čl. IV.).
Po skončení pracovního poměru žalobce obdržel od žalované odstupné ve výši
166.666,- Kč. Žalobce však má zato, že žalovaná při výpočtu odstupného a rovněž
při výpočtu náhrady mzdy za vyčerpanou a nevyčerpanou dovolenou za rok 2000 a
2001 vycházela z nesprávně stanoveného průměrného výdělku, neboť do něj
nezahrnula odměny (provize) vyplacené žalobci na základě „Plánu odměňování pro
finanční rok 2001“ a „Plánu materiálního nárůstu pro finanční rok 2002“.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá uspokojení nároků, které mu měly vzniknout především v roce
2001 - podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní
pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993
Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 217/2000 (dále jen
„zákon o mzdě“), neboť tento zákon upravuje poskytování mzdy a odměny za
pracovní pohotovost, jakož i zjišťování a používání průměrného výdělku pro
pracovněprávní účely (srov. § 1 zákona o mzdě) pro zaměstnance, jejichž platové
poměry nestanoví zvláštní předpis (§ 2 zákona o mzdě), a použití ustanovení §
111 až 123 zákona č. 65/1965 Sb. (zákoníku práce) na tyto vztahy je ustanovením
§ 22 zákona o mzdě vyloučeno.
Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o mzdě průměrný výdělek pro pracovněprávní
účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v
rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Podle odstavce 2
tohoto ustanovení pokud není dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím
předchozí kalendářní čtvrtletí; průměrný výdělek se zjišťuje k prvnímu dni
následujícího kalendářního měsíce.
Uvedené ustanovení stanoví základní zásady zjišťování průměrného výdělku pro
pracovněprávní účely, v jejichž rámci lze podle potřeby sjednat v kolektivní
smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu bližší úpravu (srov. § 17 odst. 10
věty první zákona o mzdě). Zákon ovšem neumožňuje (a s ohledem na kogentní
charakter pracovněprávních předpisů je vyloučeno) provést „bližší úpravu
zjišťování průměrného výdělku“ na základě smluvního ujednání mezi zaměstnancem
a zaměstnavatelem mimo zákonem vymezený rámec. Proto již z tohoto hlediska
nemůže mít právní význam skutečnost, že mezi účastníky bylo v pracovní smlouvě
ze dne 23.12.1999 (čl. IV bod 5.) a v „Dodatku k dohodě o rozvázání pracovního
poměru“ ze dne 16.7.2001 (čl. IV.) sjednáno, že určitá plnění poskytnutá
žalobci ze strany žalované během pracovního poměru „nejsou relevantní pro
výpočet průměrného výdělku“, neboť v tomto směru jim pracovněprávní předpisy
neumožňují uplatnit smluvní volnost a jejich vůli tudíž není přiznávána
jakákoli relevance.
Pro stanovení průměrného výdělku - jak vyplývá z ustanovení § 17 odst. 1 zákona
o mzdě - mají význam tři základní skutečnosti - rozhodné období, hrubá mzda
dosažená v rozhodném období a odpracovaná doba v rozhodném období. Hrubou mzdou
dosaženou v rozhodném období je vždy hrubá mzda zúčtovaná zaměstnanci k
výplatě v bezprostředně předcházejícím kalendářním čtvrtletí. Z uvedeného je
zřejmé, že do základu pro výpočet průměrného výdělku se zahrnují pouze ty
částky, které mají povahu mzdy. Při úvaze, které částky náleží do základu pro
výpočet průměrného výdělku, není z hlediska určení, zda se v konkrétním případě
jedná o mzdu či o jiné hmotné plnění, rozhodující, jak je takové plnění
označeno, podstatná je okolnost, zda lze plnění poskytované zaměstnavatelem
zaměstnanci podřadit pod pojem mzdy tak, jak je tento pojem vymezován zákonem o
mzdě.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou
práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá
plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná
zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti
a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a
dosahovaných pracovních výsledků; nepovažují se za ni další plnění poskytovaná
podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy,
odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací
a odměna za pracovní pohotovost.
Základním pojmovým znakem mzdy tedy je, že přísluší za vykonanou práci; není
přitom rozhodující, zda je poskytována v penězích nebo jako naturální mzda za
podmínek uvedených v ustanovení § 13 zákona o mzdě. Vedle základní mzdy
(měsíční, hodinové či podílové) je třeba za mzdu považovat i její ostatní
složky (např. příplatky, odměny, prémie apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci
za práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na
vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.), a
zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se
o mzdu. Z tohoto důvodu zaměstnanci v zásadě nepřísluší mzda za dobu, kdy práci
nevykonává (např. po dobu překážek v práci, kdy mu náleží náhrada mzdy nebo
dávky nemocenského pojištění).
S názorem odvolacího soudu, že provize, které byly žalobci v průběhu pracovního
poměru ze strany žalované vyplaceny, „nemají přímou vazbu na vykonanou práci a
nemohou být proto pojaty jako ekvivalent za vykonanou práci v pracovním
poměru“, dovolací soud nesouhlasí.
Z pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 23.12.1999 vyplývá, že
žalobce pracoval u žalované jako „obchodní zástupce pro prodej produktů a
služeb žalované na teritoriu České republiky“, přičemž „jádrem“ jeho pracovní
náplně bylo „samostatné vyhledávání potenciálních zákazníků, jejich obchodní
rozpracování a prodej výrobků a služeb zaměstnavatele středním a velkým podniků
a organizacím přímo, či ve spolupráci se smluvními partnery“, a „kriteriem
úspěšnosti“ byl „objem prodejů vyjádřený v penězích“. Z takto sjednaného druhu
a náplně práce je zřejmé, že jakékoli hmotné plnění, které bylo žalobci
poskytnuto „za prodej produktů a služeb žalované na teritoriu České republiky“
a jeho výše se odvíjela od „kriteria úspěšnosti“, jímž podle pracovní smlouvy
byl „objem prodejů vyjádřený v penězích“, bylo žalobci poskytováno za práci
vykonanou podle této pracovní smlouvy. Proto peněžitá plnění žalované označená
jako „provize“, které byly žalobci vypláceny podle „Plánu odměňování pro
finanční rok 2001“ a „Plánu materiálního nárůstu pro finanční rok 2002“, jejich
výše byla stanovena - jak zdůrazňuje dovolatel - „v závislosti na výsledcích
plnění jeho pracovních úkolů vymezených v pracovní smlouvě“, byly nepochybně
přímo vázány na žalobcem vykonanou práci podle pracovní smlouvy. Okolnost, že
„výplata provize byla výlučně závislá na tom, zda zákazník zaměstnavatele
uzavřel se společností zaměstnavatele licenční smlouvu a zaplatil za sjednané
plnění“ – jak to zdůrazňuje žalovaná - a že „výplata provize byla podle
interních předpisů žalované vázána na splnění dalších nezbytných podmínek,
které s činností žalobce nesouvisejí“, jak to akcentuje odvolací soud, může
představovat podmínku, na kterou je vázána splatnost, popřípadě vznik nároku,
avšak nemůže ničeho změnit na skutečnosti, že vlastní peněžité plnění, bylo
poskytováno – za uvedených podmínek – za vykonanou práci.
Odvolacímu soudu nelze ani přisvědčit, uvádí-li na podporu svých závěrů, že
„ohledně provizí neexistovalo mezi účastníky žádné smluvní ujednání“.
Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se
sjednává především v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní
smlouvě (srov. § 4 odst. 3 zákona o mzdě). Pro sjednání mzdy v těchto smlouvách
právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být dohodnuta nižší než
minimální mzda, popřípadě nižší než mzda, která náleží podle kolektivní smlouvy
nebo podle zákona o mzdě (srov. § 4 odst. 4 větu první a druhou zákona o mzdě);
v ostatním zákon o mzdě zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu
dohodli podle své úvahy (mzdu lze sjednat například jako mzdu měsíční,
hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na
splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele
nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.;
uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat), a neomezuje je ani stanovením
nejvyšší přípustné mzdy. Jestliže si účastníci v posuzovaném případě sjednali
ve smlouvě označené jako „Plán odměňování pro finanční rok 2001“ možnost
vyplacení „cílové provize za produkt a služby“ a „cílové prémie po dosažení
kvóty“ a poté ve smlouvě označené jako „Plán materiálního nárůstu pro finanční
rok 2002“ možnost vyplacení „provize“ a „čtvrtletní prémie za konsistentní
výsledky“, jedná se o platné smlouvy o mzdě, neboť účastníci postupovali v
souladu s pracovně právními předpisy, které jim takové ujednání umožňují.
Peněžitá plnění – provize, které žalovaná poskytovala žalobci na základě
ujednání účastníků označených jako „Plán odměňování pro finanční rok 2001“ a
„Plán materiálního nárůstu pro finanční rok 2002“, v řádných výplatních
termínech, spolu se základní měsíční mzdou, zahrnovala je do celkového „hrubého
příjmu“, který vyplácela žalobci po snížení o zálohu na daň z příjmu, pojistné
na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné
na všeobecné (veřejné) zdravotní pojištění, je třeba považovat za mzdu,
respektive součást mzdy (její pobídkovou složku). Při úvaze, zda uvedené
peněžité plnění zúčtované k výplatě v rozhodném období náleží do základu pro
výpočet průměrného výdělku, totiž není rozhodující, jak je takové plnění
označeno; podstatná je okolnost, zda jde o peněžité plnění poskytované
zaměstnanci za práci, a nikoli o další plnění poskytované zaměstnanci v
souvislosti se zaměstnáním. Kogentní povaha pracovněprávních předpisů rovněž
neumožňuje provést „bližší úpravu zjišťování průměrného výdělku“ nad rámec
vymezený zákonem na základě smluvního ujednání mezi zaměstnancem a
zaměstnavatelem. Za tohoto stavu [jestliže by nárok žalobce nebyl modifikován
případnou dohodou podle ustanovení § 259 zák. práce (dovolací soud mohl
přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání –
srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.)] by byla žalovaná povinna uvedená peněžitá plnění
zahrnout do „hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období“ pro
zjištění průměrného výdělku žalobce pro pracovněprávní účely (§ 17 zákona o
mzdě).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že soud prvního stupně opomněl
rozhodnout o části předmětu řízení týkajícího se zaplacení částky 423.534,- Kč
s příslušenstvím, a postará se, aby způsobem vyplývajícím z ustanovení § 166
o.s.ř. byla zjednána náprava.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2004
JUDr. Zdeněk Novotný
1
předseda senátu