21 Cdo 2686/2015

21 Cdo 2686/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka,

Ph.D. v právní věci žalobkyně Ing. E. O., zastoupené JUDr. Miloslavou

Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá č. 1/12, proti

žalované České republice – Hasičskému záchrannému sboru Ústeckého kraje se

sídlem v Ústí nad Labem, Horova č. 1340/10, IČO 70886300, o 1,300.000,- Kč s

úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C

1102/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem

ze dne 2. prosince 2014 č.j. 12 Co 1551/2013-185, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobkyně se žalobou podanou dne 5.5.2008 a následně změněnou se souhlasem

soudu prvního stupně mimo jiné domáhala (v tomto rozsahu byly uplatněné nároky

žalobkyně usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.4.2015 č.j. 19 C

1102/2009-252 vyloučeny k samostatnému řízení), aby jí žalovaná z titulu

zadostiučinění (náhrady) za nemajetkovou újmu způsobenou

- neplatným odvoláním z funkce ekonomické náměstkyně ke dni 31.12.2002,

provedeným rozhodnutím ředitele žalované ze dne 20.1.2003 č.j. HSUL-142/KŘ-KKŘ-

Ží-2003, zaplatila částku 100.000,- Kč,

- nespravedlivým kázeňským trestem, uloženým rozhodnutím náměstkyně

ředitele žalované ze dne 16.7.2004 č.j. HSUL-100/KŘ-EU-Gu-2004, zaplatila

částku 250.000,- Kč,

- nespravedlivým odnětím osobního příplatku, provedeným rozhodnutím

ředitele žalované ze dne 21.11.2005 č.j. HSUL-1587/KŘ-KKŘ-GR-2005, zaplatila

částku 250.000,- Kč,

- nesprávným započtením doby praxe, provedeným rozhodnutím ředitele

žalované dne 1.1.2007 č.j. HSUL-18-1/KŘ-KKŘ-MI-2007, a postupem při nápravě

zaplatila částku 150.000,- Kč,

- diskriminujícím převedením do zálohy, provedeným rozhodnutím ředitele

žalované ze dne 8.9.2011 č.j. HSUL-KŘ-561/KKŘ-2011, zaplatila částku 450.000,-

Kč, a

- ustanovením na diskriminující nové služební místo, provedeným

rozhodnutím ředitele Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy ze dne

1.12.2012, zaplatila částku 100.000,- Kč,

tedy celkem 1,300.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení od 5.5.2008 do zaplacení.

Žalobu v části, která se týká výše uvedených nároků, odůvodnila zejména

tím, že neplatným odvoláním z funkce ekonomické náměstkyně u ní došlo k

dlouhodobému ekonomického znevýhodnění, ztrátě duševní pohody, narušení kvality

soukromého života, cítila křivdu, bezmoc, beznaděj a tento „protiprávní stav

související s odvoláním trval od 31.12.2002 minimálně do 11/2012“, přičemž

„problémy z toho vzniklé nejsou dořešeny dodnes“. Nespravedlivý kázeňský trest

spočívající ve snížení funkčního platu, nespravedlivé odnětí osobního

příplatku, nesprávné započtení doby praxe, diskriminující převedení do zálohy a

ustanovení na diskriminující nové služební místo, které bylo „hluboko pod

úrovní jejích znalostí a dovedností“ ve špatných pracovních podmínkách,

žalovaná podle názoru žalobkyně učinila v rozporu dobrými mravy na újmu

žalobkyně, „diskriminovala tím žalobkyni za její smýšlení“, „postihovala ji za

to, že se domáhala svých práv ze služebního vztahu“ a „nevytvořila žalobkyni

podmínky pro rovné zacházení, pokud se týká odměňování, odborné přípravy a

služebního postupu“. Těmito závadnými rozhodnutími u žalobkyně došlo ke ztrátě

postavení, ztrátě pracovní a duševní pohody, ztrátě radosti ze života a

schopnosti prožitku stavů běžného životního uspokojení, zmaření oprávněného

očekávání, zdravotním problémům, narušení kvality soukromého života,

ekonomickému znevýhodnění, duševním ponížení spojenému s nespravedlivou

dehonestací, musela pracovat ve zneklidňujícím a nepřátelském pracovním

prostředí, musela vyvinout zvýšené úsilí k zajištění běžného chodu věcí, cítila

beznaděj a bezmoc; tento stav trval v prvním případě od 16.7 do 14.9.2004, kdy

byl kázeňský trest zrušen, v druhém případě od 21.11.2005 do 7.5.2008, kdy bylo

rozhodnutí o odnětí osobního příplatku zrušeno soudem, v třetím případě od

1.1.2007 do 29.1.2007, kdy bylo vydáno nové rozhodnutí se správným zápočtem

doby praxe, ve čtvrtém případě od 8.9.2011 do 30.11.2012 a v pátém případě od

1.12.2012 do 17.5.2013.

Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20.11.2013 č.j. 19 C

1102/2009-171 řízení ohledně výše vymezených nároků žalobkyně zastavil a

rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc v uvedeném rozsahu

postoupena k projednání a rozhodnutí řediteli Hasičského záchranného sboru

Ústeckého kraje. Zdůraznil, že k projednání a rozhodnutí o právech a

povinnostech vyplývajících ze služebního poměru příslušníků Hasičského

záchranného sboru České republiky, který není vztahem soukromoprávním, nýbrž

veřejnoprávním, je ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. dána pravomoc soudů

jen tehdy, stanoví-li to zákon. Protože předmětem řízení jsou nároky žalobkyně

na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou různými

rozhodnutími služebních funkcionářů (ať již jde o odvolání z funkce, o kázeňský

trest, o odnětí osobního příplatku, o započtení doby praxe, o převedení do

zálohy nebo o ustanovení na nové služební místo), není v této věci s ohledem na

ustanovení § 77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. dána pravomoc soudu, nýbrž se o

těchto nárocích „rozhoduje v řízení ve věcech služebního poměru“.

K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne

2.12.2014 č.j. 12 Co 1551/2013-185 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ve

shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí o právech a

povinnostech vyplývajících ze služebního poměru příslušníků Hasičského

záchranného sboru České republiky nespadá – s ohledem na jeho veřejnoprávní

povahu – do pravomoci soudu v občanskoprávním řízení ani podle ustanovení § 7

odst. 1 o.s.ř., ani podle § 7 odst. 3 o.s.ř. Výjimkou jsou podle ustanovení §

77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. pouze případy, kdy došlo ve služebním poměru

k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení jiným jednáním,

než rozhodnutím služebního funkcionáře. Z uvedeného podle názoru odvolacího

soudu vyplývá, že v případě nároků žalobkyně na poskytnutí peněžitého

zadostiučinění (náhrady) za nemajetkovou újmu, která má skutkový základ v

několika rozhodnutích nadřízeného služebního funkcionáře, není dána pravomoc

soudu, nýbrž příslušného služebního orgánu.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vyslovila

nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že ve věci není dána pravomoc soudu,

přičemž „vnímá velmi negativně, že by o problémech, kterým byla léta vystavena,

měli opět rozhodovat lidé, kteří se na šikaně z části také podíleli“. Zdůraznila, že „se sborem bojuje od roku 2003“ a „vedoucí funkcionáři byli a

jsou proti ní“. Řediteli sboru, který by měl nyní rozhodovat, „naprosto

nedůvěřuje a je naprosto přesvědčena, že jeho rozhodnutí bude pouze

pokračováním předchozího nátlaku a úsilí zbavit se jí za každou cenu“. Z jejího

pohledu je „nemajetková újma představována následky souboru všech dílčích

skutků, které ji postihly, a jakékoliv tříštění nemajetkové újmy na tu, která

vznikla rozhodnutím služebního funkcionáře nebo jiným jednáním, degraduje

vážnost újmy, kterou žalobkyně fakticky utrpěla“. Žalobkyně souhlasí s tím, že

ve věcech porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení jiným

jednáním, než rozhodnutím služebního funkcionáře by měly rozhodovat soudy. Podle jejího názoru však to, že zákon č. 361/2003 Sb. výslovně nehovoří o tom,

který orgán má pravomoc rozhodovat ve věcech nerovného zacházení v souvislosti

s rozhodnutím služebního funkcionáře, „automaticky neznamená, že to bude

ředitel sboru s odkazem na § 170 a § 2 odst. 1 cit. zákona“. O takové žalobě by

měl podle mínění dovolatelky „rozhodovat podle obecné úpravy soud, a to dle § 1

písm. c) a § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona a § 7 odst. 3 o.s.ř.“, neboť

„chybí-li nějaká zvláštní procesní úprava v zákoně č. 361/2003 Sb., je třeba

použít obecnou úpravu“, která od 1.9.2009 platí „napříč pracovněprávními a

správními vztahy“, vztahuje se i na příslušníky ve služebním poměru a podle

které „primární ochranu poskytují šikanovaným příslušníkům soudy“. I když

antidiskriminační zákon v době podání žaloby ještě neplatil, lze s ohledem na

judikaturu ústavního soudu „vyvozovat, že vyloží-li soud ústavně komformním

způsobem starší a obecnější zákonnou úpravu ve shodě s pozdějším a podrobnějším

zněním zákona, nedopouští se přitom porušení zásady zákazu aplikace zákona

retroaktivním způsobem“. Kromě toho nelze pominout, že ustanovení § 77 odst. 9

zákona č. 361/2003 Sb. „se týká skutkové podstaty v § 77 odst. 8 cit. zákona“,

přičemž „pokud žalobkyně v žalobě u skutků z doby do 1.1.2007 hovoří o nerovném

zacházení, činí tak v hmotněprávní terminologii právní úpravy dle zákoníku

práce v letech 2003 až 2006 a podstatou je šikana, které byla žalobkyně dle

svého tvrzení několik let vystavena“, a „šikana by pro účely těchto procesních

úvah musela být podle terminologie zákona č. 361/2003 Sb. posuzována jako

skutková podstata § 77 odst. 1, tj. jako diskriminační jednání v rozporu s

dobrými mravy, nikoliv jako skutková podstata dle § 77 odst. 8 cit. zákona“.

Kromě toho je žalobkyně přesvědčena a rovněž „Evropský soud pro lidská práva

již v minulosti několikrát naznačil“, že „z povahy předmětu sporu, ve kterém

nejde přímo o práva a povinnosti ze služebního poměru, ale o náhradu za újmu

vzniklou porušením těchto práv a povinností ze služebního poměru šikanou,

vyplývá, že se jedná více o civilní vztah než veřejnoprávní“. Je tomu tak

jednak proto, že se žalobkyně ve své funkci „nepodílela na přímém výkonu

veřejné moci“, a jednak proto, že „nemajetková újma z titulu šikany je více

formou osobního nároku příslušníka, z jehož povahy je vyloučeno, aby poškozený

příslušník byl v podřízené pozici vůči státu“, a bylo by v rozporu s ústavou a

právem na spravedlivý proces, kdyby o nároku rozhodoval ten, kdo šikanu sám

konal nebo se na ní podílel. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené

usnesení odvolacího soudu „v celém rozsahu zrušil a změnil ho tak, že pravomoc

k rozhodnutí o celé žalobě náleží Okresnímu soudu v Ústí nad Labem“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání

projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do

31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014

(srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu

bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení

§ 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné

podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť otázka pravomoci soudu pro rozhodnutí ve

věcech služebního poměru uvedených v ustanovení § 77 odst. 9 zákona č. 361/2003

Sb., nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, přezkoumal

napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243

odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní

věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních

vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen

stanoví-li to zákon (srov. § 7 odst. 1 a 3 o.s.ř.).

V posuzované věci se žalobkyně žalobou podanou u soudu dne 5.5.2008 (a následně

změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhá, aby jí žalovaná zaplatila

peněžité zadostiučinění (náhradu) za nemajetkovou újmu, která byla žalobkyni

způsobena v rámci služebního poměru k Hasičskému záchrannému sboru České

republiky v průběhu let 2003 až 2013 závadným jednáním ze strany nadřízených

zaměstnanců. Toto závadné jednání sestává – jak uvádí dovolatelka - ze „souboru

(celkem osmnácti podrobně popsaných) dílčích skutků, které ji postihly“, a v

nichž žalobkyně jako účastnice služebního poměru spatřuje jednak porušení práv

a povinností vyplývajících z rovného zacházení (pokud se týká odměňování,

odborné přípravy a služebního postupu), jednak diskriminaci „za její smýšlení“,

jednak zneužívání výkonu práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru k

její újmě a ponižování její lidské důstojnosti (resp. výkon práv a povinností v

rozporu s dobrými mravy), a jednak postih proto, že se zákonným způsobem domáhá

svých práv a nároků, které pro ni vyplývají ze služebního poměru. Předmětem

dovolacího řízení je šest shora uvedených nároků na náhradu nemajetkové újmy v

celkové výši 1,300.000,- Kč, které Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze

dne 22.4.2015 č.j. 19 C 1102/2009-252 vyloučil k samostatnému řízení, jichž se

žalobkyně domáhá v souvislosti s rozhodnutím ředitele žalované ze dne 20.1.2003

č.j. HSUL-142/KŘ-KKŘ-Ží-2003, rozhodnutím náměstkyně ředitele žalované ze dne

16.7.2004 č.j. HSUL-100/KŘ-EU-Gu-2004, rozhodnutím ředitele žalované ze dne

21.11.2005 č.j. HSUL-1587/KŘ-KKŘ-GR-2005, rozhodnutím ředitele žalované dne

1.1.2007 č.j. HSUL-18-1/KŘ-KKŘ-MI-2007, rozhodnutím ředitele žalované ze dne

8.9.2011 č.j. HSUL-KŘ-561/KKŘ-2011 a rozhodnutím ředitele Hasičského

záchranného sboru hlavního města Prahy ze dne 1.12.2012.

V projednávané věci bylo řízení o náhradu nemajetkové újmy v penězích zahájeno

podáním žaloby dne 5.5.2008 poté, co nabyl účinnosti zákon č. 361/2003 Sb., o

služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Teto zákon komplexně

upravuje služebně právní vztahy vyplývající – mimo jiné – ze služebního poměru

příslušníka Hasičského záchranného sboru České republiky (dále též jen

„příslušníka bezpečnostního sboru“), z nichž žalobkyně odvozuje všechny své

nároky (srov. § 1 odst. 1 cit. zákona). Podle ustanovení § 1 odst. 3 cit.

zákona je příslušník bezpečnostního sboru ve služebním poměru k České

republice, přičemž práva a povinnosti České republiky vůči příslušníkovi plní

příslušný bezpečnostní sbor. Do služebního poměru příslušníka bezpečnostního

sboru, který vzniká mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o

přijetí), může být přijat pouze občan České republiky starší 18 let, který

složil služební slib a splňuje další zákonem stanovené předpoklady (srov. §§ 13

a 17 cit. zákona). V soudní praxi je obecně ve vztahu ke služebně právním

vztahům přijímán názor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky

ze dne 18.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 1553/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 28.5.1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné v časopise Soudní

judikatura roč. 1998, č. 22, pod poř. č. 162, z něhož vychází i odvolací soud),

že služební poměr (ať již vojáka z povolání, policisty nebo v daném případě

příslušníka hasičského záchranného sboru) je svojí povahou typickým právním

poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se

výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním.

Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru – jak z toho též soudy správně

vycházejí - se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému

jako nositel veřejné svrchované moci, a tím jako silnější subjekt, který

druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva.

Uvedený právní názor, na kterém dovolací soud i nadále setrvává a neshledává

žádné důvody k jeho změně, platí bez ohledu na okolnost, že se žalobkyně

„nepodílela na přímém výkonu veřejné moci“ a že podle mínění dovolatelky

„nemajetková újma z titulu šikany je více formou osobního nároku příslušníka“,

a tedy „se jedná více o civilní vztah než veřejnoprávní“. Právní úprava

služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru totiž musí postihnout

zvláštní povahu „zaměstnavatele“ jako primárního nositele veřejné moci, a proto

veřejnoprávní povaha je příznačná pro vzájemné vztahy účastníků služebního

poměru jako celku. Za služebně právní vztahy nelze považovat jen takové vztahy,

které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k

výkonu služby; o takový případ se však v posuzované věci zřejmě nejedná. Na

veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani

způsob, jakým žalobkyně svůj požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění

(náhrady) za nemajetkovou újmu procesně uplatnila, neboť žaloba ve smyslu

ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním

nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v

ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř.

Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů

vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k

projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., jen

stanoví-li to zákon.

Řízení ve věcech služebního poměru upravuje zákon č. 361/2003 Sb. tím

způsobem, že ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů

jednají a rozhodují jménem státu služební funkcionáři, jimiž jsou nadřízený

ředitele bezpečnostního sboru, ředitel bezpečnostního sboru a osoby pověřené

rozhodováním ve věcech služebního poměru (srov. § 2 cit. zákona). Práva a

povinnosti účastníků řízení ve věcech služebního poměru a postup služebních

funkcionářů v rámci tohoto řízení, včetně opravných prostředků, zmíněný zákon

vymezuje v Části dvanácté nadepsané „Řízení ve věcech služebního poměru“ v

ustanoveních §§ 169 až 196. Ustanovení zde obsažená - kromě jiného - stanoví,

že řízení ve věcech služebního poměru může proběhnut rovněž za účasti bývalého

příslušníka, jehož služební poměr již zanikl (srov. § 169 cit. zákona), že

proti rozhodnutí služebního funkcionáře vydaného podle ustanovení § 181 cit.

zákona je možné podat odvolání, o němž rozhoduje služební funkcionář nadřízený

služebnímu funkcionáři, který napadené rozhodnutí vydal (srov. § 190 odst. 1 a

6 cit. zákona), že proti rozhodnutí ministra nebo vládou určeného člena vlády

lze podat rozklad, o kterém rozhoduje služební funkcionář, který napadené

rozhodnutí vydal (srov. § 191 cit. zákona), že rozhodnutí, proti kterému již

nelze podat odvolání (rozklad), je v právní moci (§ 182 odst. 1 cit. zákona) a

že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře soudem je možno podat

až po vyčerpání opravného prostředku podle ustanovení § 190 nebo § 191, a to v

době 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 196 odst. 1 cit. zákona,

a rovněž § 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Rozhodnutí ve smyslu

ustanovení § 181 zákona č. 361/2003 Sb. služební funkcionář nevydává pouze v

taxativně vymezených případech uvedených v ustanovení § 171 písm. a) až j)

zákona č. 361/2003 Sb. (tj. pokud se jedná o přijímací řízení, služební

hodnocení, vyslání na služební cestu, vyslání na studijní pobyt, vyslání na

ozdravný pobyt, nařízení služební pohotovosti, rozvržení doby služby v týdnu,

nařízení služby přesčas, určení nástupu dovolené a odvolání z ní a udělování

služebního volna s poskytnutím služebního příjmu).

Vedle zmíněných procesních ustanovení upravujících postup služebních

funkcionářů v rámci řízení ve věcech služebního poměru obsahuje zákon č.

361/2003 Sb. v Části šesté, Hlavě I. pod marginální rubrikou „Péče o

příslušníky“ též hmotněprávní ustanovení, v nichž je promítnuta jednak zásada

rovného zacházení se všemi příslušníky bezpečnostního sboru (srov. § 77 odst. 8

cit. zákona), jednak zákaz přímé i nepřímé diskriminace ve služebním poměru

(srov. § 77 odst. 2 cit. zákona), jednak zákaz zneužití práv a povinností

vyplývajících ze služebního poměru k újmě jiného účastníka služebního poměru

nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti (srov. § 77 odst. 1 cit. zákona) a

jednak zákaz postihu nebo znevýhodňování příslušníka bezpečnostního sboru

proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv a nároků, které pro něj

vyplývají ze služebního poměru (srov. § 77 odst. 10 cit. zákona). Všechny

nároky vyplývající z porušení těchto zásad a zákazů je třeba jednoznačně chápat

jako nároky vyplývající ze služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru,

pro něž v zásadě platí procesní režim podle Části dvanácté zákona č. 361/2003

Sb. Jedinou výjimku z tohoto pravidla vymezuje ustanovení § 77 odst. 9 cit.

zákona, podle kterého, dojde-li ve služebním poměru k porušení práv a

povinností vyplývajících z rovného zacházení jiným jednáním než rozhodnutím

služebního funkcionáře, má příslušník právo domáhat se u soudu, aby bylo

upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny jeho následky a aby mu bylo

dáno přiměřené zadostiučinění, toto právo má příslušník i v případě, že jeho

služební poměr již skončil. Výši náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti

vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo.

Citované ustanovení zakládá výluku z obecné procesní úpravy řízení ve věcech

služebního poměru svěřených jinak služebnímu funkcionáři, a v uvedených typech

řízení zakládá přímou pravomoc soudu v občanském soudním řízení. Z uvedeného

ustanovení vyplývá, že ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních

sborů je podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. dána pravomoc soudu rozhodovat na

základě žaloby podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. pouze tehdy, je-li žaloba

podána z důvodu porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení

jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře vydaným podle ustanovení

§ 181 zákona č. 361/2003 Sb. Tímto jiným jednáním lze rozumět např. obtěžování

a sexuální obtěžování (srov. § 77 odst. 5 a 6 cit. zákona), pronásledování,

odmítnutí nebo opomenutí přijmout určité rozhodnutí nebo opatření, jehož

důsledkem je znevýhodnění jednoho příslušníka oproti jiným apod. Má-li porušení

práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení základ v konkrétním

rozhodnutí služebního funkcionáře, rozhodují o právech nebo povinnostech

příslušníků bezpečnostních sborů, tak jako ve všech ostatních věcech

vyplývajících ze služebního poměru (vyjma případů uvedených v ustanovení § 171

cit. zákona, na něž se ustanovení o řízení ve věcech služebního poměru

nevztahují), služební funkcionáři podle Části dvanácté zákona č. 361/2003.

S názorem dovolatelky, že o dovoláním dotčených nárocích, jejichž „podstatou je

šikana“, by měl „rozhodovat podle obecné úpravy soud, a to dle § 1 písm. c) a §

10 odst. 1 antidiskriminačního zákona a § 7 odst. 3 o.s.ř.“, nelze souhlasit.

Právní úprava vzájemných práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru

příslušníků bezpečnostních sborů, obsažená v zákoně č. 361/2003 Sb. má kodexový

charakter. Je vymezena natolik komplexně, že je ji třeba chápat jako

samostatnou a nezávislou na jiných právních předpisech. Problematiku rovného

zacházení, diskriminace a „šikany“ (zneužití výkonu práv a povinností na újmu

jiného účastníka služebního poměru) upravuje zákon č. 361/2003 Sb. v zásadě

stejně jako žalobkyní zmiňovaný zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o

právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů

(antidiskriminační zákon). Zákon č. 361/2003 Sb. rovněž připouští přímou

ingerenci soudu v případech nerovného zacházení, i když jen tehdy, dojde-li k

nerovnému zacházení jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře. Je

zde reflektováno, že v těchto situacích je třeba posílit postavení příslušníka

bezpečnostního sboru a dát mu možnost přímo se obrátit s uplatněním svého práva

na soud. V případech, kdy nerovné zacházení vyplývá z konkrétního rozhodnutí

služebního funkcionáře, je zřejmě z důvodu zachování celistvosti způsobu

nápravy nesprávného rozhodnutí služebního funkcionáře zachován procesní režim

Části dvanácté zákona č. 361/2003 Sb. s tím, že služební funkcionář, stejně

jako soud v občanském soudním řízení, je při svém rozhodování povinen dbát

zvláštní úpravy břemene tvrzení a břemene důkazního v souvislosti s

projednáváním nároků z porušení zákazu diskriminace (srov. § 180 odst. 3 zákona

č. 361/2003 Sb. a § 133a o.s.ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dovoláním

dotčených nároků, které vyplývají ze služebního poměru žalobkyně jako

příslušnice Hasičského záchranného sboru České republiky a které mají základ v

konkrétních rozhodnutích služebních funkcionářů, na základě žaloby podle

ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř., zákon nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení

§ 7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek

podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§ 104

odst. 1 o.s.ř.).

Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu

věcně správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad

uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.

nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně

podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c

odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části

věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na

náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení

žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 19. prosince 2016

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu