I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 19.8.2003, č.j. 21 C 73/2003-8,
odmítl „podání žalobce ze dne 14.3.2003, ve spojení s podáním ze dne 10.7.2003,
v části, ve které se žalobce domáhal určení, že žalovaný je vůči němu v
prodlení“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.11.2003, č.j. 15 Co
421/2003-13, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem
prvního stupně vycházel ze závěru, že „podání žalobce ze dne 14.3.2003 a
10.7.2003“ a „ani odvolání ze dne 29.8.2003 neobsahuje žádné skutečnosti, v
důsledku kterých by bylo možné uvažovat o splnění podmínek pro věcné projednání
návrhu“.
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne
3.2.2005, č.j. 33 Odo 31/2005-48, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že dovoláním
napadené usnesení odvolacího soudu je správné a že žalobcem podaná žaloba není
projednatelná.
Žalobce žalobou pro zmatečnost podanou u Městského soudu v Praze dne 5.4.2004
napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19.8.2003-8, č.j. 21 C
73/2003-8, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.11.2003, č.j. 15 Co
421/2003-13, s odůvodněním, že „podává žalobu pro zmatečnost na základě
ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., protože v průběhu řízení mu byla vědomě
nesprávným a záměrným postupem soudů znemožněna či odňata možnost jednat před
soudem“; že „soudkyně obvodního soudu neustále požadovala další doplňování a ve
svých obstrukcích zašla tak daleko, že žalobu odmítla se zcela vymyšleným a
nepravdivým zdůvodněním, že na její výzvu nereagoval a své podání nedoplnil“;
že „vrcholem arogance nekontrolovatelné moci je pak usnesení odvolacího soudu,
který potvrdil usnesení soudu prvního stupně se stejným zdůvodněním, ačkoli mu
bylo prokazatelně známo, že toto usnesení je v rozporu se skutečností a je
založeno na zcela vymyšleném nepravdivém zdůvodnění“.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7.9.2005, č.j. 66 C 6/2004-16, žalobu pro
zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Vycházel ze závěru, že „žaloba je nepřípustná, neboť je uplatněna z
důvodu § 229 odst. 3 o.s.ř., a přitom nesměřuje k rozhodnutí soudu, kterým,
bylo rozhodnuto ve věci samé“; že „pro doplnění je nutno uvést, že by nebyly
ani dány zmatečnostní důvody“, neboť „dle již ustálené judikatury postupem
soudu v průběhu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. je činnost,
která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní
rozhodovací akt soudu“.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15.3.2006, č.j. 11 Cmo
408/2005-25, usnesení Městský soud v Praze ze dne 7.9.2005, č.j. 66 C
6/2004-16, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že
žalobou pro zmatečnost v posuzovaném případě není napadáno „rozhodnutí soudu ve
věci samé“. Současně uvedl, že „žalobce v odvolání nově namítl, že soudci,
kteří žalobou pro zmatečnost napadená usnesení vydali, se dopustili trestného
činu, neboť vědomě a záměrně porušili zákon“, že však „k těmto námitkám nemohl
přihlédnout, neboť žalobce tak nepřípustně rozšířil důvod zmatečnosti o
ustanovení § 229 odst. 1 písm. g) o.s.ř.“; že „rozsah, v jakém se rozhodnutí
napadá, a důvod žaloby pro zmatečnost mohou být měněny jen po dobu trvání lhůt
k žalobě“; že „v projednávané věci žalobce pouze dovozuje, že tím, že v
původním řízení nebylo jeho žalobě vyhověno a jeho podání bylo odmítnuto,
přičemž odvolací soud odmítavé usnesení potvrdil, se soudci ve věci rozhodující
dopustili trestného činU“, že se tedy „nejedná o to, že by se žalobce dodatečně
o tomto dozvěděl, a k uplatnění dalšího důvodu zmatečnosti dochází bez
konkrétního opodstatnění a tedy opožděně“.
Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že „ve své
žalobě pro zmatečnost uvedl, že žalobu podává podle ustanovení § 229 odst. 3
o.s.ř., a dále podrobně rozvedl důvody, pro které žalobu podal, zejména, že
důvodem podání žaloby je vědomě nesprávný a záměrný postup soudu, kterým mu
byla znemožněna a odňata možnost jednat před soudem, že tento postup považuje
za protizákonný, porušující zákon a tudíž naplňující skutkovou podstatu
trestného činu“; že „důvody zmatečnosti, resp. popis skutečností, pro které
byla žaloba pro zmatečnost podána se od počátku neměnily ani nebyly dodatečně
doplňovány, jak se mylně domnívá odvolací soud“; že „právě tuto skutečnost oba
soudy posoudily nesprávně a účelově, když uvedly, že žaloba pro zmatečnost byla
podána pouze podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.; že „jelikož je žaloba pro
zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. možná pouze proti rozhodnutím,
kterými bylo rozhodnuto ve věci samé, což však není jeho případ, musely soudy
zákonitě dospět k závěru, že žaloba není přípustná“; že „pokud by však soudy
správně podanou žalobu posoudily podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. g)
o.s.ř., pak musely dospět k závěru, že žaloba je přípustná“; že rozhodnutí
soudů obou stupňů tak „spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť
soudy nesprávně aplikovaly ustanovení občanského soudního řádu a neposuzovaly
jeho žalobu podle jejího obsahu v souladu s ustanovením § 41 odst. 2 o.s.ř.“.
Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst. 1
písm.b), § 238a odst. 2 a v § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost
[§ 238a odst. 1 písm.b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm.a) o.s.ř.], nebo
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a
odst. 1 písm.b), § 238a odst. 2 a § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě
pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.
1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o
žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst. 1 písm.
b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost.
Podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst.1
písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem [238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci
samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a §
237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst.
2 a § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího
soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce.
Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo
vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2
písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř.
(srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr,
zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po
právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem
podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a
odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
V posuzovaném případě dovolatel odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně)
vytýká pouze nesprávný závěr o tom, který důvod (příp. důvody) zmatečnosti
uplatnil v žalobě pro zmatečnost podané dne 5.4.2004.
Podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může
napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné
usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu
řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. g) o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník
může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího
soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch
účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího.
Podle ustanovení § 41 odst. 1 a 2 o.s.ř. účastníci mohou provádět své úkony
jakoukoli formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu.
Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Procesní úkony účastníků soud posuzuje podle jejich obsahu, i když úkon byl
označen nesprávně nebo jestliže vůbec nebyl označen. Uvedená zásada platí ovšem
jen tehdy, jestliže je úkon účastníka určitý a srozumitelný nebo jestliže má -
jde-li o podání - všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný
závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby
úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon učiněný při jednání
nebo jiném soudním roku nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu
přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (srov. § 43 o.s.ř.); teprve poté lze
úkon posuzovat podle jeho obsahu. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu
neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem
sledovaný smysl. Ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. soudu ukládá posuzovat
procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda
jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby \"domýšlel\" obsah úkonu nebo z
obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. Obdobně se
podle obsahu a nikoliv jen podle označení posuzují jednotlivé náležitosti
procesního úkonu, zejména vymezení odvolacího nebo dovolacího důvodu a důvodu
obnovy řízení nebo zmatečnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29.5.1997, sp.zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod
č. 69, ročník 1997).
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci, tj. při posouzení
žalobcem uplatněného důvodu zmatečnosti, vycházel. Dovoláním napadené usnesení
odvolacího soudu proto nemůže mít po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému usnesení odvolacího soudu není
dovolání přípustné ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2
a § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5
věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu