21 Cdo 2713/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně VHC – h., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované
GE M. B., a. s., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem,
vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 217/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. dubna 2006, č. j.
10 Co 187/2005-54, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Domažlicích dne 4.11.2004 se žalobkyně
domáhala určení, že „k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví pro obec a
katastrální území K. p. Č., okres D., a to stavbě objekt bydlení v části
obce K. p. Č. na pozemku parc. č. 399, pozemku parc. č. st. 399 o výměře
295 m2 zastavěná plocha a pozemku parc. č. 1767 o výměře 465 m2 ostatní plocha
staveniště, není na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze
dne 6.9.1995, uzavřené mezi společností A. P., a.s., jako zástavním věřitelem a
VHC – i. v.o.s., jako zástavcem, podle které povolil Katastrální úřad v D. vklad práva rozhodnutím ze dne 20.10.1995, č.j. V2-1290/95, s právními účinky
vkladu práva ke dni 25.9.1995, zástavní právo“. Uvedla, že je vlastníkem shora
uvedených nemovitostí; že „její právní předchůdce, zaniklá společnost VHC – i. v.o.s., uzavřela jako zástavce dne 6.9.1995 se společností A. P., a. s., jako
zástavním věřitelem, smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti“; že
„Katastrální úřad v D. rozhodnutím ze dne 20.10.1995 povolil vklad zástavního
práva s právními účinky ke dni 25.9.1995“; že „tímto zástavním právem se měl
zajišťovat úvěr ve výši 5,000.000,- Kč poskytnutý A. P., a. s. dlužníku VHC –
statek B., s.r.o., a to podle smlouvy o úvěru ze dne 18.4.1995, že „na základě
Kupní smlouvy o prodeji a koupi N. A. ze dne 22.6.1998 přešla pohledávka z této
úvěrové smlouvy jako součást podniku A. P. na žalovanou“; že „má právní zájem
na určení neexistence tohoto zástavního práva, aby mohl
katastrální úřad vymazat údaj o zapsaném zástavním právu“; že „usnesením
Krajského soudu v Plzni ze dne 30.3.2000, sp. zn. 27 K 23/2000, byl na majetek
dlužníka VHC – statek B., s.r.o. prohlášen konkurs“; že „usnesením ze dne
1.2.2002, č. j. 27 K 23/2000-176, byl konkurs po zrušení rozvrhového usnesení
zrušen“; že „společnost VHC – statek B., s.r.o. byla zrušena (§ 68 odst. 3
písm. f/ obch. zák.) a následně dne 28.5.2003 vymazána z obchodního rejstříku“;
že „zánikem této společnosti jako dlužníka, a to bez nástupce, došlo i k zániku
dluhu této společnosti podle smlouvy o úvěru, a tím i k zániku zástavního práva
(§ 170 odst. 1 písm. a/ obč. zák.), pokud by snad předtím platně vzniklo“; že
„zástavní smlouva neobsahuje určité a tudíž ani platné ujednání, kterým by
bylo založeno zástavní právo k objektu bydlení č. p. 249 na pozemku parc. č. st. 399 v k.ú. K. p. Č., část obce K. p. Č.“; že „pro tuto stavbu nebylo
zástavní právo zřízeno“; že „v zástavní smlouvě není uveden ani pozemek
stavební parcela č. 399 v k. ú. K. p. Č.“; že „v předmětném
katastrálním území existuje dvojí číselná řada označování pozemků (odděleně pro
pozemkové a stavební parcely)“; že, „pokud se ve smlouvě uvádí parcela č. 399,
nejedná se v režimu dvojí číselné řady o stavební parcelu č. 399, ale o
jinou, pozemkovou parcelu č. 399, což není parcela uváděná na LV “; že
„zástavní smlouva v čl. VI. zmocňuje zástavního věřitele k prodeji“; že
„smlouva tímto obchází zákon, a je proto neplatná (§ 39 obč. zák.)“; že
„zástavní smlouva není dostatečně určitá (§ 37 odst.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 6.1.2005, č. j. 3 C 217/2004-25,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Dospěl k závěru, že „je dán naléhavý právní zájem na požadovaném
určení“; že „zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky žalované vůči
dlužníku společnosti VHC – statek B. s.r.o. a vzniklo na základě smlouvy o
úvěru ze dne 18.4.1995“; že „zánikem obligačního dlužníka po provedení
konkursu zástavní právo nezaniklo“; že „v dané věci se nejedná o žádný
případ podle ustanovení § 170 odst. 1 obč. zák“.; že „podle § 170 odst. 2
promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká“; že „v konkursním
řízení zástavní právo nezaniklo“; že „uvedené nemovitosti nebyly zařazeny do
konkursní podstaty, neboť se vycházelo z toho, že nejsou ve vlastnictví
dlužníka“; že „zástavní právo bylo zřízeno ke dni 25.9.1995 v souladu s tehdy
platnými právními předpisy“; že „katastrálním zákonem předpokládané údaje
předmětná zástavní smlouva obsahuje a není ani patrno, že by katastrální úřad
účastníky k odstranění nedostatku vyzýval“; že „návrhu na vklad bylo vyhověno“;
dále že „zástavní právo zajišťovalo pohledávku obchodního styku“; že „tehdy
platný obchodní zákoník v ustanovení § 299 odst. 2 uváděl, že zástavní věřitel
může při výkonu svého zástavního práva prodat ve veřejné dražbě zastavenou
nemovitost nebo jinou zástavu a, stanoví-li to smlouva, může zástavní
věřitel prodat zástavu jiným vhodným způsobem“; že „ani to tedy
nezpůsobovalo neplatnost“; že „zástavní právo platně vzniklo, nyní svědčí
žalovanému a nezaniklo žádným z důvodů v zákoně uvedených“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27.4.2006, č. j. 10
Co 187/2005-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru,
že „je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení“; že „soud prvního
stupně se správně v dané souvislosti zabýval především posouzením, zda došlo k
platnému uzavření zástavní smlouvy, a pokud dospěl k závěru, že smlouva
uzavřená dne 6.9.1995 je platná, když tuto otázku řešil soud prvého stupně jako
otázku předběžnou, související s existencí zástavního práva a na podrobné
odůvodnění lze odkázat“; že „smlouva uzavřená mezi účastníky je platná a došlo
tedy k platnému vzniku zástavního práva“; že „promlčením zajištěné pohledávky
nezaniká zástavní právo, které nezaniká ani zánikem dlužníka“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
„zástavní smlouva neobsahuje přesnou a podrobnou úpravu podmínek prodeje
zástavy, obchází zákon, je s ním tedy v rozporu, a proto je neplatná“; že
„zástavní smlouva dávala zástavnímu věřiteli plnou moc k prodeji nemovitosti
(neurčitě vymezeným způsobem), čímž také obcházela zákon“; že „zánikem dlužníka
– společnosti VHC-statek B., s.r.o., na kterého byl prohlášen konkurs a který
byl po splnění rozvrhového usnesení ze zákona zrušen, a to bez nástupce, došlo
i k zániku dluhu této společnosti ze smlouvy o úvěru, a tím i k zániku
zástavního práva (§ 170 odst. 1 písm. a) obč. zák.)“; že odvolací soud
„neopřel své závěry o žádné zákonné ustanovení“ a „odmítl se zabývat
jednotlivými důvody, pro které je podle žalobkyně zástavní smlouva neplatná“;
že „odvolací soud všechny její argumenty, podložené podrobnou právní analýzou,
zcela ignoroval“ a „ignoroval rovněž ustálenou judikaturu, na kterou
poukazovala“; že „odvolací soud se s poukazem na ustanovení § 170 obč. zák.
zabýval pouze otázkou, zda nedošlo k zániku zástavního práva ve smyslu tohoto
ustanovení“ a „bez uvedení důvodů převzal názor soudu prvního
stupně“; že „závěr odvolacího soudu, že v případě, bylo-li zástavní
právo zapsáno do katastru nemovitostí v souladu se zákonem č. 344/1992 Sb., v
tehdy platném znění, vzniklo platně, je názor chybný, nemající v citovaném
zákoně žádnou oporu“; že „vzhledem k tomu, že katastrální úřad nezkoumá
platnost smlouvy jako celku, může dojít k tomu, že byl povolen vklad do
katastru na základě absolutně neplatné smlouvy, což se právě v daném případě
stalo“; že „odvolací soud nevzal v úvahu neurčité vymezení nemovitostí, na
které se má zástavní právo vztahovat, nevymezení pohledávky, která měla být
zástavním právem zajištěna, neurčité vymezení způsobů, kterými měl být zástavní
věřitel oprávněn prodat zástavu, jakož i další okolnosti uváděné v žalobě a v
odvolání“; že „rozsudek odvolacího soudu řeší právní otázky v rozporu s hmotným
právem, které odmítl v dané věci aplikovat, v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu a rovněž odlišně od závěrů jiných odvolacích soudů v obdobných
věcech“; že „z předmětné zástavní smlouvy je zřejmé, že jde o neplatný právní
úkon, proto ani zástavní právo nemohlo platně vzniknout“. Navrhla, aby dovolací
soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaná uvedla, že „v dané věci není dovolání přípustné“ a že „soud prvního
stupně rozhodl věcně správně“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu by tedy v této věci
mohlo být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného
užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. §
241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
Žalobkyně v dovolání namítá, že „závěr odvolacího soudu, že v případě, bylo-li
zástavní právo zapsáno do katastru nemovitostí v souladu se zákonem č. 344/1992
Sb., v tehdy platném znění, vzniklo platně, je názor chybný, nemající v
citovaném zákoně žádnou oporu“; že „vzhledem k tomu, že katastrální úřad
nezkoumá platnost smlouvy jako celku, může dojít k tomu, že byl povolen vklad
do katastru na základě absolutně neplatné smlouvy, což se právě v daném případě
stalo“; že „odvolací soud nevzal v úvahu neurčité vymezení nemovitostí, na
které se má zástavní právo vztahovat, nevymezení pohledávky, která měla být
zástavním právem zajištěna, neurčité vymezení způsobů, kterými měl být zástavní
věřitel oprávněn prodat zástavu, jakož i další okolnosti uváděné v žalobě a v
odvolání“.
Podle ustanovení § 151b odst. 4 věty první občanského zákoníku (ve znění
účinném do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit
předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy
je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též
podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo
srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění
takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může
směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se
při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s
jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního
úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že
nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je
právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu
právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního
úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li
při postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru
žalobkyně - k závěru, že zástavní smlouva ze dne 6.9.1995 je z hlediska
označení předmětu zástavy právním úkonem určitým, nemůže rozsudek odvolacího
soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně v dovolání také namítá že „zánikem dlužníka – společnosti VHC -
statek B., s.r.o., na kterého byl prohlášen konkurs a který byl po splnění
rozvrhového usnesení ze zákona zrušen, a to bez nástupce, došlo i k
zániku dluhu této společnosti ze smlouvy o úvěru, a tím i k zániku zástavního
práva (§ 170 odst. 1 písm. a) obč. zák.)“; že „odvolací soud se, s poukazem na
ustanovení § 170 obč. zák. zabýval pouze otázkou, zda nedošlo k zániku
zástavního práva ve smyslu tohoto ustanovení“ a „bez uvedení důvodů převzal
názor soudu prvního stupně“.
V daném případě soudy při posouzení otázky, zda zaniká zástavní právo, jestliže
dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou
jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce, postupovaly v souladu s
ustálenou judikaturou soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2006,
sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 16, ročník 2007). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska
této právní otázky, nemůže mít zásadní význam.
Žalobkyně v dovolání rovněž namítá, že „zástavní smlouva neobsahuje přesnou a
podrobnou úpravu podmínek prodeje zástavy, obchází zákon, je s ním tedy v
rozporu, a proto je neplatná“; že „zástavní smlouva dávala zástavnímu věřiteli
plnou moc k prodeji nemovitosti (neurčitě vymezeným způsobem), čímž také
obcházela zákon“.
Vzhledem k tomu, že ani eventuální „nedostatečná přesnost a podrobnost“
ujednání o podmínkách prodeje zástavy nemůže, s ohledem na vymezení podstatných
náležitostí zástavní smlouvy (srov. shora citované ustanovení § 151b odst. 4
občanského zákoníku), vést k závěru, že sporné nemovitosti nejsou zatíženy
zástavním právem, nelze ani z hlediska této právní otázky dovozovat zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí.
Z vylíčení zbývajících důvodů dovolání je pak zřejmé, že žalobkyně též namítá,
že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], případně, že
rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Tyto námitky – jak výše vysvětleno – nemohou založit přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky
proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá
s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2007
JUDr. Roman Fiala,
v. r. předseda
senátu