USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně M. F., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Šimonem
Vochozkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 2033/21,
proti žalované Obchodní akademii a Vyšší odborné škole ekonomické, Tábor,
Jiráskova 1615, příspěvkové organizaci se sídlem v Táboře, Jiráskova č. 1615/2,
IČO 60064790, zastoupené JUDr. Ing. Miroslavem Noskem, advokátem se sídlem v
Táboře, Havlíčkova č. 690/11, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 27/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019 č. j. 3
Co 29/2018-866, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 7 926 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Miroslava Noska, advokáta se sídlem v Táboře, Havlíčkova č. 690/11. Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019 č. j. 3 Co 29/2018-866 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka (za jakých podmínek
je možné použít zvukový záznam rozhovoru pořízený bez vědomí a souhlasu
nahrávané osoby jako důkaz v občanském soudním řízení) byla posouzena jinak. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení § 120
odst. 1 věty druhé o. s. ř. soud neprovede důkazy, které jsou pro věc
nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění
skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy,
které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo
(důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné); stejně tak neprovede důkazy, které byly
pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy – důkazy
nezákonné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. 21
Cdo 1009/98, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 21
Cdo 4841/2007, který byl uveřejněn pod č. 71 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2009, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Účastníkem označený důkaz soud neprovede,
jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou
skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat
tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva
pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 8. 4. 1994 sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v
časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Nejvyšší soud rovněž dospěl ve své judikatuře k závěru, že zvukový nebo
obrazový záznam, který se týká člověka nebo jeho projevů osobní povahy a který
byl pořízen soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby, lze použít jako důkaz
v občanském soudním řízení pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti,
kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do
absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu
vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby
před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či
obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na
prospěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo
1267/2018, který byl uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2019).
V projednávané věci nelze dovodit, že by zvukové záznamy pořízené bez vědomí
nahrávaných osob na provozních poradách a jiných jednáních žalobkyně jako
zaměstnankyně se žalovanou jako její zaměstnavatelkou či s dalšími osobami,
které žalobkyně navrhla k důkazu, byly způsobilé – vzhledem k údajům žalobkyně
o tom, o tom, co jimi mělo být prokázáno (u jednání odvolacího soudu uvedla, že
tyto audiozáznamy „mohou prokázat, že rozsudek soudu prvního stupně je
nespravedlivý“, a v dovolání pouze povšechně uvádí, že audionahrávky prokazují
„intenzitu jednání žalované“) – prokázat její tvrzení o diskriminaci žalobkyně
(nerovném zacházení) ze strany žalované. Z podání a přednesů žalobkyně v
průběhu řízení před soudy rovněž nevyplývá, že by zvukové záznamy, které
navrhla k důkazu, měly vést k prokázání konkrétních žalobkyní tvrzených
skutečností, které by byly rozhodné pro posouzení věci a které by zároveň
nebylo možné prokázat jinak, tj. pomocí důkazů, které nezasahují do
osobnostních práv osob dotčených těmito záznamy – zejména písemnými zápisy o
poradách a jednáních, které byly vyhotoveny, popřípadě výslechem osob, jež se
jich zúčastnily, jako svědků (lze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že
provedení důkazu uvedenými zvukovými záznamy by mohlo být opodstatněné např. „pokud by žalobkyně tvrdila, že během … jednání byla podrobena fyzickému či
psychickému nátlaku, který z písemného zápisu nemůže vyplývat, nic obdobného
však tvrzeno v této či jiné souvislosti nebylo“). Odmítly-li soudy za těchto
okolností provedení důkazu uvedenými zvukovými záznamy, odpovídá tento jejich
postup konstantní judikatuře Nejvyššího soudu reprezentované výše označenými
rozsudky. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutí
v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.