21 Cdo 731/2006

21 Cdo 731/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce Ing. J. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice -

Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého

zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14

C 19/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.

října 2005, č.j. 11 Co 340/2005-151, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15.

dubna 2005, č.j. 14 C 19/2001-119 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro

Prahu 7 k dalšímu řízení.

Dopisem ze dne 27.11.2000 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje

pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení

pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobce „dne

2.11.2000 v D. baru, P. 5 předal Ing. Z. L., předsedovi představenstva L., a.s.

a Ing. A. K., členu představenstva L., a.s. část kontrolního protokolu z

kontrolní akce č. 00/01 ,Hospodaření se státním majetkem v procesu privatizace

zdravotnických zařízení včetně majetkových účastí státu, které byly převedeny

na Fond národního majetku ČR‘, na které se žalobce účastnil jako vedoucí

skupiny kontrolujících“. Tímto jednáním žalobce podle názoru žalované porušil

„jednu ze základních povinností zaměstnance stanovenou v § 73 odst. 2 písm. b)

zák. práce, tj. povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se

dozvěděl při výkonu zaměstnání, tj. při výkonu kontrolní činnosti, a které v

zájmu zaměstnavatele, tj. NKÚ, nelze sdělovat jiným osobám“, a porušil rovněž

povinnost vyplývající pro něj „přímo ze zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším

kontrolním úřadu, kde je v § 22 odst. 2 písm. f) v rámci povinností

kontrolujících stanovena také povinnost zachovávat mlčenlivost o všech

skutečnostech, o kterých se kontrolující dozvěděli při výkonu kontroly, a

nezneužívat znalostí těchto skutečností“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního

poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že důvod tohoto opatření je

„nepřezkoumatelný“, jeho vymezení je „neurčité, nejasné a kdykoli zaměnitelné

nebo měnitelné“, a že se vytčeného porušení pracovní kázně „nedopustil skutkově

vůbec“. Zdůraznil, že jmenovaným osobám „nepředal vůbec nic“, a že „naopak je

pravdou“, že na schůzce v D. baru dne 2.11.2000 mu byl předán k nahlédnutí

„nepodepsaný bezhlavičkový papír“, který byl poté „extra legem“ zajištěn

policejním orgánem. Jednalo se přitom o pracovní verzi textu z počítače, ke

které měl přístup kromě žalobce jakýkoli pracovník informatiky (správce sítě),

každý z ředitelů a další personál žalované, který průběžně navštěvuje kanceláře

zaměstnavatele. Navíc – jak dále uvedl – kontakt s L. a.s. měli již dříve

někteří zaměstnanci žalované, „takže takový text mohl být získán touto stranou

kdykoli před tím a prakticky od jiných osob než ze strany žalobce“. Podle jeho

názoru je předmětné okamžité zrušení pracovního poměru úkonem, který „jistě

nemá na mysli zákoník práce“ a který je „i v přímém rozporu s § 7 zák. práce a

zakládá zneužití výkonu práv a povinností z pracovněprávního vztahu“.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 15.4.2005, č.j. 14 C 19/2001-119

žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě

nákladů řízení 5.800,- Kč „k rukám jejího zástupce“. Z provedeného dokazování

(zejména z listinných důkazů – protokolů o výslechu svědků Ing. A. K., Ing. Z.

L. a RNDr. L. K. a z protokolu o hlavním líčení ze dne, obsažených ve spise

Obvodního soudu pro P. 5 zn. ve věci trestního stíhání žalobce pro trestné činy

přijímání úplatku) soud prvního stupně zjistil, že žalobce (pracující u

žalované od 3.1.1994 jako kontrolor) se jako vedoucí skupiny kontrolujících

„zúčastnil kontrolní akce č. 00/01 (kontrola privatizace S. l. l. T.) a dne

2.11.2000 v D. baru předal zástupcům společnosti L. a.s. několik listin, mimo

jiné i část kontrolního protokolu (str. 7-11) ze zmíněné kontrolní akce“. Podle

jeho názoru žalobce tímto jednáním „porušil povinnost mlčenlivosti uloženou mu

jednak zákoníkem práce a dále specielně zák. č. 166/1993 Sb.“, neboť předal

část kontrolního protokolu jiným osobám, „čímž jim zpřístupnil skutečnosti, o

nichž se dozvěděl v průběhu kontrolní akce, a navíc tak učinil vůči osobám,

které mohly mít z výsledků této kontrolní akce prospěch a měly tak na jejím

výsledku zájem“. S přihlédnutím k tomu, že povinnost zachovávání mlčenlivosti o

skutečnostech, o nichž se žalobce dozvěděl v souvislosti s prováděnou

kontrolou, „soud považuje za základní povinnost zaměstnance ve funkci

kontrolora NKÚ“, a dále „s ohledem na ostatní okolnosti případu, zejména osoby,

jimž byly tyto skutečnosti poskytnuty“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že

se „v daném případě jednalo o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“.

Protože okamžité zrušení pracovního poměru splňuje rovněž všechny formální

náležitosti vyžadované zákoníkem práce (bylo provedeno písemně, jeho důvod byl

skutkově vymezen dostatečně určitě a nezaměnitelně a bylo žalobci doručeno ve

lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se žalovaná o tomto důvodu dozvěděla), jde o

platný právní úkon.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.10.2005, č.j. 11 Co

340/2005-151 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je

povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč „s

19% DPH“ k rukám advokátky. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního

stupně, že žalovaná v dopise ze dne 27.11.2000 vymezila důvod okamžitého

zrušení pracovního poměru žalobce „zcela jasně, určitě a nezaměnitelným

způsobem“ a že tedy sporný zrušovací projev vůle „má formální náležitosti

předpokládané ust. § 55 zák. práce“. Rovněž ve shodě se soudem prvního stupně

dovodil, že skutková zjištění vyplývající z obsahu spisu Obvodního soudu pro P.

5 zn. ve věci trestního stíhání žalobce pro trestné činy přijímání úplatku

(především ze svědeckých výpovědí Ing. A. K., Ing. Z. L. a RNDr. L. K., kteří

dne 23.11.2000 před Policií ČR P. 7 – Úřadem vyšetřování uvedli, že v době a

místě uvedených v předmětném okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce předal

svědkům Ing. K. a Ing. L. inkriminovaný protokol) „nepochybně prokazují

existenci vytčeného porušení pracovní kázně“ žalobcem. Jelikož se jednalo o

výpovědi svědků učiněné bezprostředně po vytýkaném jednání, kdy stejně tak jako

v civilním řízení i svědci v trestním řízení vypovídají po poučení o hrozbě

možného trestního stíhání v případě křivé výpovědi, „není relevantní námitka

žalobce, že v tomto směru nelze výpovědi svědků v rámci trestního řízení použít

jako důkazu v tomto civilněprávním sporu“. Podle názoru odvolacího soudu tak

„bylo nepochybně zjištěno, že žalobce jmenovaným osobám předal část kontrolního

protokolu, tedy listiny obsahující skutečnosti, o kterých se dozvěděl jako

pracovník (kontrolor) žalované při výkonu práce – kontroly, a tím porušil jak

ustanovení § 73 odst. 2 písm. b) zák. práce, tak zák. č. 166/1993 Sb., a to

ust. § 22 odst. 2 písm. f)“, podle něhož kontrolující jsou povinni zachovávat

mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli při výkonu kontroly,

a nezneužít znalostí o těchto skutečnostech. Při hodnocení intenzity porušení

pracovní kázně vzal odvolací soud v úvahu zejména postavení žalované ve

společnosti, kdy – jak zdůraznil – se jedná „o jednu z nejvýše postavených

institucí“, která vykonává kontrolu např. hospodaření se státním majetkem a

finančními prostředky, plnění státního rozpočtu (přičemž zjišťované skutečnosti

podléhají kontrole Úřadu bez ohledu na druh a stupeň utajení), která vykonává

kontrolu i u ministerstev a která je nezávislým kontrolním orgánem České

republiky (srov. § 2 a § 3 zákona č. 166/1993 Sb.); proto, poruší-li

zaměstnanec (kontrolor) tohoto Úřadu povinnost mlčenlivosti, která je mu

uložena nejen zákoníkem práce, „ale ještě výslovně citovaným zákonem“, pak

podle názoru odvolacího soudu „se nepochybně jedná o tak závažné porušení

pracovní kázně, jak má na mysli ust. § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce“. Z

těchto důvodů se odvolací soud „ztotožnil se závěry soudu prvního stupně“ a

napadený rozsudek jako správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že v daném

případě nebyly v rozporu s ustanovením § 6 o.s.ř. spolehlivě zjištěny sporné

skutečnosti a že „prakticky jediným důkazním materiálem“ se pro soudy obou

stupňů stal obsah vyšetřovacího spisu. Dovolatel vytkl soudům, že při hodnocení

důkazního materiálu „nevzaly do úvahy“, že v trestní věci vedené proti žalobci

dosud neproběhlo hlavní líčení, neboť zde zahájené řízení bylo již před

několika lety přerušeno. Žalobce do této doby neměl možnost k výpovědím svědků,

o které opírají svá zjištění soudy obou stupňů, se vyjádřit, popřít je či je

vyvrátit, přičemž – jak zdůraznil – v tomto stádiu trestního řízení je možno

také očekávat, že žalobce bude obžaloby zproštěn a dotčené výpovědi svědků

budou shledány jako nepravdivé. Za této situace, kdy se žalobce navíc vzhledem

ke svému zdravotnímu stavu nemohl osobně jednání soudů zúčastnit, bylo podle

jeho názoru „nezbytné“ zjistit skutkový stav věci „zvlášť pečlivě, za pomoci

dalších důkazů“, a kromě toho nebyla nikdy před soudem předložena ani přečtena

listina či listiny, které podle jeho tvrzení měly být svědkům prostřednictvím

žalobce předány. Dovolatel má zato, že tímto postupem soudů mu bylo „upřeno

právo na spravedlivý proces tak, jak má na mysli ustanovení článku 36 a

následující zákona č. 2/1993 Sb. Listiny základních práv a svobod“, a že soudy

tím, že „nepřipustily provedení rozhodujících důkazů, postavily svá rozhodnutí

a právní názor na neúplném a pro vlastní rozhodnutí ve věci nepostačujícím

důkazním stavu věci, a tudíž ani nemohly dospět k adekvátním skutkovým, natož

právním závěrům“. Podle jeho názoru kdyby soud prvního stupně i soud odvolací

„správně vnímal souvislosti obsahu trestního spisu, musel by dospět k

jednoznačnému závěru, že výpovědi svědků, kteří by měli usvědčovat žalobce ze

zvlášť hrubého poručení pracovní kázně, mohou být motivovány jejich vlastním

osobním zájmem, neboť, kdyby vypovídali jinak, mohli by vystavit sami sebe

nebezpečí trestního stíhání“. Takovéto „skutečně účelové“ výpovědi z

předmětných protokolů „nemohou sloužit jako důkaz pro spolehlivý závěr, že byly

splněny podmínky ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce“, nýbrž – jak

dovolatel zdůraznil – „tito svědci měli být vyslechnuti soudem v tomto řízení“.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, případě i

soudu prvního stupně, zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve

zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu

prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem

prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil),

může být přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu založena

jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)

o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání

nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených

v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Žalobce v dovolání - mimo jiné - nastoluje právní otázku, zda lze založit závěr

o skutkovém zjištění, určujícím pro právní posouzení věci samé, na listinném

důkazu – protokolu o výpovědi svědka učiněné v jiném (neskončeném) řízení, i

když účastník občanského soudního řízení pravdivost tohoto důkazu (jeho obsahu)

provedeného v jiném řízení zpochybňuje a navrhuje provedení důkazu výslechem

svědka. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu

vyřešena. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí

projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího

soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího

soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.

provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České

republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání

(§ 122 odst. 1 o.s.ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož

základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Zákon neurčuje,

jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost

(§ 120 o.s.ř.) navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení (neurčuje rozsah

skutečností připuštěných jako důkaz); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení

a podává pouze příkladný výčet důkazních prostředků, které nejčastěji

přicházejí v úvahu. Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze

zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření

orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. § 125

o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že důkazním prostředkem listinné povahy v občanském

soudním řízení může být – podle okolností projednávané věci - též protokol o

výslechu (výpovědi) svědka, který byl učiněn v jiném (např. trestním) řízení. S

názorem odvolacího soudu, že tento listinný důkaz, ač jeho pravdivost a

věrohodnost žalobce v průběhu řízení zpochybňoval a navrhoval jako důkaz přímý

výslech svědka, bez dalšího postačuje k prokázání sporné skutečnosti významné

pro posouzení dané věci (tj. toho, zda se žalobce dopustil jednání, jímž

žalovaná odůvodnila okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27.11.2000),

neboť – jak odvolací soud zdůraznil – v obou řízeních „svědci vypovídají po

poučení o hrozbě možného trestního stíhání v případě křivé výpovědi“, však

nelze souhlasit.

Občanské soudní řízení je ovládáno - mimo jiné - zásadou přímosti

(bezprostřednosti), která je vyjádřena v ustanovení § l22 odst. l o.s.ř. tím

způsobem, že dokazování zásadně provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při

jednání, ke kterému je třeba předvolat účastníky řízení (§ 115 odst. 1 o.s.ř.).

Dokazování mimo jednání procesního soudu (dožádaným soudem nebo mimo jednání

předsedou senátu z pověření senátu) zákon umožňuje pouze výjimečně za

předpokladu, že to je účelné (§ 122 odst. 2 o.s.ř.); hlediskem je zejména

nákladnost nebo obtížnost provedení důkazu před procesním soudem (výslech

svědků mimo obvod soudu nebo upoutaných na lůžko apod.). I při dokazování

prováděném mimo jednání mají účastníci právo být přítomni, aby – stejně tak

jako při provádění důkazů při jednání - mohli uplatnit své procesní právo

vyjádřit se k důkazům, které byly provedeny (§ 123 o.s.ř.), případně se

souhlasem předsedy senátu klást svědkům otázky (§ 126 odst. 3 o.s.ř.). Postup

při dokazování a pořadí, v jakém budou jednotlivé důkazy prováděny, určuje

předseda senátu v závislosti na povaze věci, s cílem, aby hned na počátku

dokazování byly soustředěně provedeny takové důkazy, které nejlépe osvětlí

skutkový děj.

Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést

všechny navržené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a

podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny (§ 120

odst. 1 věta druhá o.s.ř.); soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc

nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i

důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor.

Z toho vyplývá, že při objasňování skutkového stavu věci (tj. při zjišťování

skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy) by soud měl dbát na

to, aby byly provedeny takové z navržených důkazů, které jsou v daném případě k

prokázání sporných skutečností nejvhodnější. Je-li k prokázání sporné

skutečnosti navrhováno více důkazů, může vhodnost důkazu (z hlediska jeho

schopnosti prokázat danou spornou skutečnost) určovat také jeho povaha.

Při provádění důkazu výslechem svědků (§ 126 o.s.ř.), na němž se mohou aktivně

podílet i samotní účastníci řízení tím, že se souhlasem předsedy senátu mohou

svědkům dávat otázky (§ 126 odst. 3 o.s.ř.), případně výslechem znalců (§ 127

o.s.ř.) nebo účastníků řízení (§ 131 o.s.ř.), se jednoznačně projevuje již

zmíněná zásada přímosti (bezprostřednosti), neboť při hodnocení těchto důkazů

spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač

nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v

protokolu o jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968, sp.

zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř.

č. 62, ročník 1968). Při důkazu výpovědí svědka soud vyhodnocuje věrohodnost

výpovědi nejen z toho, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k

projednávané věci, ale též s přihlédnutím k tomu, jaká je jeho rozumová a

duševní úroveň, ke způsobu reprodukce skutečností, o nichž vypovídá, a k

chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota

odpovídat na otázky apod.). Oproti tomu u jiných důkazních prostředků,

například u listin (§ 129 o.s.ř.), písemného znaleckého posudku (§ 127 odst. 1

o.s.ř.) nebo protokolu o výslechu účastníka řízení či svědka před dožádaným

soudem (který - jak uvedeno výše - je možno provést jen výjimečně - srov. § 122

odst. 2 o.s.ř.), je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na

hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen. Z tohoto důvodu, vzhledem k zásadě

přímosti, je nepřípustné nahrazovat důkaz výslechem svědka (§ 126 o.s.ř.),

který byl navržen a lze jej objektivně provést, pouhým přečtením protokolu o

výpovědi vyhotoveném v jiném řízení, i kdyby v tomto jiném řízení vyslýchaná

osoba vypovídala po poučení o následcích křivé výpovědi, neboť - kromě toho, že

se účastníci občanského soudního řízení nemohou aktivně podílet na výslechu

této osoby - soud nemůže posoudit věrohodnost (pravdivost) tohoto důkazu (jeho

obsahu) s přihlédnutím k výše zmíněným skutečnostem nezachytitelným v

protokolu, které významně dokreslují celkový názor o pravdivosti či

nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Takový důkaz listinou,

který nabízí pouze písemně zachycenou výpověď osoby ke skutečnostem významným

pro právní posouzení věci samé, nelze z hlediska jeho schopnosti prokázat

sporné skutečnosti s co nejvyšší mírou jistoty (pravděpodobnosti) považovat za

vhodný a dostačující, neboť v případě, jestliže účastník řízení pravdivost

obsahu protokolu o výpovědi popírá, musí mít rovněž reálnou možnost svá tvrzení

prokázat.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v případě, popírá-li účastník

občanského soudního řízení pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v

jiném řízení, nemůže soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení

věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných

skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka podle ustanovení §

126 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.

Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část

věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které byl zrušen

rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil

Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty

za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. března 2007

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu