21 Cdo 2720/99
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně R. M.
proti žalované B., s.r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp.zn. 7C 654/97, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 1999, č.j. 15 Co
407/98-52, takto :
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 19.5.1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní "na
základě ust. § 53 ZP okamžitě rozvazuje pracovní poměr". Porušení pracovní
kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, ža žalobkyně měla neomluvené
absence "nejméně od 22.4.1997 do současnosti".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru
ze dne 19.5.1997 dané žalobkyni žalovanou dne 22.5.1997 je neplatné. Žalobu
odůvodnila zejména tím, že se vytýkaného porušení pracovní kázně nedopustila,
neboť v termínu od 20.4.1997 do 15.5.1997 měla neplacené volno odsouhlasené
zaměstnavatelem, a že dne 7.5.1997 vydal jednatel žalované (J. M.) příkaz,
kterým jí zakázal vstup do jiných než veřejných prostor "ČSPHM L.", čímž jí
znemožnil vykonávat práci dle pracovní smlouvy (ačkoli se opakovaně do
zaměstnání dostavila). Dále namítala, že okamžité zrušení pracovního poměru
neobsahuje podstatné formální náležitosti ve smyslu ustanovení § 55 zák. práce,
když v něm chybí konkretizace příslušného ustanovení § 53 zák. práce, o které
se opírá, a skutkové vymezení důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 13.5.1998, č.j. 7C 654/97-30, žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech
řízení částku 4.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního
zástupce žalobkyně. Rozsudkem ze dne 14.5.1998, č.j. 7C 654/97-33, doplnil
předcházející rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice "na
účet" Okresního soudu v Blansku soudní poplatek ze žaloby ve výši 1.000,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku. Vycházeje z toho, že písemnou pracovní smlouvu
ze dne 23.5.1996 ve znění jejího dodatku ze dne 1.6.1996 s žalobkyní uzavřel za
žalovanou P. M., který již v té době nebyl statutárním orgánem žalované (jejím
jednatelem), a proto žalované z tohoto písemného právního úkonu nemohly
vzniknout práva a povinnosti, zabýval se soud prvního stupně jako otázkou
předběžnou otázkou vzniku pracovního poměru mezi účastníky. Po provedeném
dokazování dovodil, že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou vznikl s
účinností od 1.6.1996 na základě pracovní smlouvy uzavřené konkludentním
jednáním, neboť tím, že žalobkyně tohoto dne nastoupila do zaměstnání a začala
pro žalovanou s jejím vědomím vykonávat práci zástupkyně vedoucí provozu na
čerpací stanici v L., došlo k dohodě o všech podstatných náležitostech pracovní
smlouvy ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 zák. práce (tj. o druhu práce, místu
výkonu práce i dni nástupu do práce). Dále vycházel z toho, že na základě ústní
žádosti žalobkyně jí její nadřízený na pracovišti J. M. rovněž ústně udělil od
20.4.1997 neplacené volno, které žalobkyně od tohoto dne čerpala (proto nebyla
přítomna na pracovišti), a že příkazem ze dne 7.5.1997 jednatel žalované J. M.
žalobkyni zakázal vstup na pracoviště, čímž jí znemožnil nástup do práce.
Dospěl proto k závěru, že sice okamžité zrušení pracovního poměru splňuje
formální náležitosti dané ustanovením § 55 zák. práce, avšak žalovaná
neprokázala, že by žalobkyně svým jednáním porušila pracovní kázeň, natož, že
by šlo o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.5.1999, č.j. 15 Co
407/98-52, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění rozsudku ze dne 14.5.1998,
č.j. 7 C 654/97-33) potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 1.075,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku; návrh žalované na připuštění dovolání zamítl. Ohledně vzniku
pracovního poměru shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyni od
1.6.1996 vznikl u žalované pracovní poměr, když pracovní smlouvu rovněž
považoval za uzavřenou konkludentním jednáním (žalobkyně vykonávala pro
žalovanou práci po řadu měsíců, měla pracovní úkoly a pobírala mzdu). Vzhledem
k tomu skutečnost, že P. M. již v době, kdy za žalovanou uzavíral písemnou
pracovní smlouvu s žalobkyní (dne 23.5.1996), nebyl jednatelem žalované,
nepovažoval významnou. I při posuzování platnosti rozvázání pracovního poměru s
žalobkyní okamžitým zrušením (jehož důvodem byla tvrzená neomluvená absence za
dobu "od 22.4.1997 do současnosti") se odvolací soud ztotožnil se skutkovými a
právními závěry soudu prvního stupně; dovodil, že jestliže J. M. z titulu svého
postavení nadřízeného žalobkyně souhlasil s tím, aby žalobkyně čerpala
neplacené pracovní volno, nemůže být její nepřítomnost v zaměstnání v době "od
22.4.1997 do současnosti" posuzována jako neomluvená absence (konstatoval, že
za neomluvenou je možno považovat absenci v zaměstnání pouze tehdy, jestliže
"nepřítomnost zaměstnance v práci byla nedůvodná, neopírala se o nějaký
omluvitelný důvod"). Zdůraznil přitom, že při udělování pracovního volna
žalobkyni J. M. nevystupoval jako jednatel (statutární orgán) žalované, ale
jako její nadřízený na pracovišti, který byl oprávněn o čerpání pracovního
volna zaměstnanců rozhodovat. Výpověď svědka J. M. nepovažoval za vyvrácenou
ani "přehledy o vyměřovacích základech a pojistném malé organizace", které
předložila žalovaná, a podle nichž "u žalobkyně byl vyměřen základ i v dubnu a
v květnu 1997 částkou 11.000,- Kč". Tyto listiny podle odvolacího soudu svědčí
pouze o tom, že příslušné okresní správě sociálního zabezpečení byla zasílána
hlášení neodpovídající skutečnosti, nikoli však o tom, že by žalobkyni nebyl
udělen souhlas s čerpáním pracovního volna. Rozhodnutí o nepřipuštění dovolání
odůvodnil odvolací soud tím, že žalovaná neuvedla, v čem má rozhodnutí soudu po
právní stránce zásadní význam, a odvolací soud sám důvody pro připuštění
dovolání neshledal.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení 237 odst. 1 písm. f) a § 239 odst. 2 o.s.ř. Naplnění vady podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. spatřuje v tom, že
jejímu "statutárnímu orgánu není známo, že by obdržel obsílku k nařízenému
jednání odvolacího soudu, přičemž tímto postupem byla zkrácena na svých
procesních právech, tj. konkrétně na možnosti jednat před soudem ve smyslu
účasti u jednání odvolacího soudu a u tohoto jednání se k předmětu řízení
příslušným způsobem vyjadřovat". Rozhodnutí odvolacího soudu má podle žalované
po právní stránce zásadní právní význam, protože se zabývá dosavadní
judikaturou dosud neřešenou otázkou "relevance pokynů nepravého jednatele
směřujících vůči zaměstnancům společnosti, jež se fakticky v rukou nepravého
jednatele nachází, a to zejména za situace, kdy nepravý jednatel je vůči
zaměstnanci osobou blízkou". Konkrétně nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů,
že pracovní poměr žalobkyně u žalované platně vznikl konkludentním způsobem,
neboť podle jejího názoru jednání "nepravého jednatele", který s faktickým
výkonem práce žalobkyně souhlasil a platil jí mzdu, přestože byl již 5.12.1995
ze své funkce odvolán, nemůže být přičítáno k tíži žalované, která je
právnickou osobou a jejíž jednání je navenek vyjádřeno konáním či opomenutím
jejího statutárního orgánu. Má proto zato, že jestliže žalobkyně uzavřela
pracovní poměr "vědomě s neoprávněnou osobou" žalované, která jí přidělovala
práci a vyplácela mzdu, pracovní poměr u žalované jí platně nevznikl. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že J. M. při udělování
neplaceného volna žalobkyni nevystupoval jako statutární orgán žalované, ale
jako její nadřízený na pracovišti, který byl oprávněn o čerpání volna
zaměstnanců rozhodovat. Podle žalované z "uvedené argumentace" odvolacího soudu
není zřejmé, z jakého titulu ("mimo tvrzené jednatelství") by měl být J. M. nadřízeným žalobkyně na pracovišti oprávněným rozhodovat o čerpání pracovního
volna či přidělování pracovních úkolů. Jestliže J. a P. M. dovozovali takové
své údajné oprávnění z pracovního poměru, který mezi nimi a žalovanou měl být
uzavřen na výkon práce ředitele a zástupce ředitele, považuje žalovaná takové
pracovní smlouvy za neplatné s odkazem na "Rc 13/95". Žalobkyně (na rozdíl od
ostatních zaměstnanců čerpací stanice, kteří jako svědci vypovídali "o
oprávnění J. M. k udělování neplaceného volna" a kteří o jeho odvolání z funkce
jednatele nemuseli vědět a toto oprávnění u něj na základě minulé zkušenosti
předpokládali) jako osoba blízká ve vztahu k J. M. (její tchán) věděla nejen o
jeho odvolání z funkce jednatele, ale i o tom, že po odvolání z této funkce
není oprávněn jí "udělit neplacené volno". Výpověď žalobkyně dovolatelka navíc
považuje za účelovou, neboť je potvrzována pouze J.
M., jehož výpověď je
"problematická" nejen s ohledem na blízký příbuzenský vztah, ale zejména s
ohledem na "Hlášení o výši vyměřovacího základu", které za dobu údajného
neplaceného volna žalobkyně vystavil a zaslal okresní správě sociálního
zabezpečení (údaje v něm uvedené jsou v příkrém rozporu s obsahem jeho svědecké
výpovědi); vytýká odvolacímu soudu, že "uvedené hlášení" při hodnocení důkazů
"zcela vytrhl z kontextu". Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a po přezkoumání věci ve smyslu § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští
(§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou
rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo
že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána,
a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí,
které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku
nevyslovil přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., může být
proti němu dovolání přípustné jen tehdy, je-li postižen některou z vad
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., nebo jsou-li splněny podmínky
přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo
některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost
dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v
tomto ustanovení skutečně trpí. Protože jiné vady řízení vyjmenované v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají,
zabýval se dovolací soud otázkou, zda řízení trpí vadou uvedenou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., na kterou poukazuje dovolatelka.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí
postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která
mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy,
navrhovat důkazy, vyjadřovat se k navrženým a provedeným důkazům apod.). O vadu
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy,
jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu
určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup
soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Nejde-li o
případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření
nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud
rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže
soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti
účastníka.
Námitka žalované, že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. proto, "že statutárnímu orgánu není
známo, že by obdržel obsílku k nařízenému jednání odvolacího soudu, kdy tímto
postupem byl zkrácen na svých procesních právech, tj. konkrétně na možnosti
jednat před soudem ve smyslu účasti u jednání odvolacího soudu a u tohoto
jednání se k předmětu řízení příslušným způsobem vyjadřovat", není důvodná.
Podle ustanovení § 24 věty první o.s.ř. účastník se může dát v řízení
zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. Oprávnění zvolit si zástupce je právem
zaručeno (Článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je
poskytnout procesním právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu.
Zástupce vybavený procesní plnou mocí je oprávněn ke všem úkonům, které může v
řízení učinit účastník (§ 28 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), ať je jím advokát (§
25 o.s.ř.) nebo jiný zmocněnec (§ 27 o.s.ř.). Proto ustanovení § 49 odst. 1
věta první o.s.ř. stanoví, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé
řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Je tomu tak zejména z toho
důvodu, aby i tímto způsobem byl naplněn cíl zastoupení v občanském soudním
řízení, kterým je kvalifikované vystupování účastníka (prostřednictvím jeho
zástupce) vůči soudu. Nejenom zástupci, ale i účastníku samotnému se písemnost
doručuje pouze v případě, že účastník má sám osobně něco vykonat, tedy
například dostavit se k výslechu u soudu, ke znalci apod. (§ 49 odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
O odnětí možnosti jednat před soudem jde v případě zastoupeného účastníka
tehdy, jestliže účastník v důsledku postupu soudu nemůže realizovat svá
procesní práva prostřednictvím svého zástupce.
V posuzované věci se o takovou situaci nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že
žalovanou na základě plné moci ze dne 24.9.1997 zastupoval advokát JUDr. R. K.
(tedy zástupce s plnou mocí pro celé řízení). Odvolací soud k projednání
odvolání žalované nařídil jednání na den 19.5.1999 a k tomuto jednání tzv.
obyčejným způsobem (nikoli do vlastních rukou) předvolal žalobkyni a jejího
zástupce, žalovanou (na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním rejstříku, tj.
L. č. 236, kterou také sama v písemných podáních k soudu uvádí) a jejího
zástupce. Zástupci žalované advokátovi bylo předvolání k tomuto jednání
doručeno dne 4.5.1999 a žalované dne 6.5.1999 (vzhledem k tomu, že nešlo o
písemnost určenou do vlastních rukou právnické osoby, nebylo třeba, aby byla
doručena statutárnímu zástupci žalované - srov. § 48 odst. 1 o.s.ř.). Podle
obsahu spisu žádná ze sporných stran nežádala, aby odvolací řízení bylo
doplněno výslechem žalované (jejího statutárního zástupce). Jak vyplývá z
protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 19.5.1999, tohoto jednání se
osobně zúčastnil zástupce žalované a v průběhu jednání mu bylo umožněno činit
přednesy, navrhovat důkazy a k provedenému dokazování se také vyjádřit.
Žalované tedy bylo (prostřednictvím jejího zástupce) umožněno uplatnit všechna
procesní práva, která jí zákon jako účastníku řízení poskytuje.
Proto skutečnost, že odvolací soud dne 19.5.1999 jednal jen za účasti zástupce
žalované advokáta (bez přítomnosti statutárního zástupce žalované), vadu řízení
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nepředstavuje. Tímto
postupem odvolacího soudu k odnětí možnosti žalované jednat před soudem nedošlo.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není postižen ani vadou uvedenou
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., není dovolání žalované z hlediska
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné.
Protože žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu
navrhla připuštění dovolání, majíc zato, že toto rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, a to - jak výslovně uvádí v dovolání - proto, že "se
zabývá dosavadní judikaturou dosud neřešenou otázkou relevance pokynů nepravého
jednatele směřujících vůči zaměstnancům společnosti, jež se fakticky v rukou
nepravého jednatele nachází, a to zejména za situace, kdy nepravý jednatel je
vůči zaměstnanci osobou blízkou", a protože odvolací soud tomuto jejímu návrhu
nevyhověl, je namístě posoudit přípustnost dovolání také podle ustanovení § 239
odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň
o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud
aplikuje konkrétní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit
správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde
nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v
projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o
posouzení takové právní otázky, která pro rozhodnutí věci nebyl určující).
Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam
z hlediska rozhodovací činnosti vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena, nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou právní otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou otázku jinak, než je
řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího
soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury
uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího
soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky].
Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání
připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na
vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení
právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku
odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena
podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. I když v dovolání uvedla,
že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
(proto, že se "zabývá se dosavadní judikaturou dosud neřešenou otázkou
relevance pokynů nepravého jednatele směřujících vůči zaměstnancům společnosti,
jež se fakticky v rukou nepravého jednatele nachází, a to zejména za situace,
kdy nepravý jednatel je vůči zaměstnanci osobou blízkou"), z obsahu dovolání (z
vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z
nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Zpochybňuje-li žalovaná správnost
skutkového závěru odvolacího soudu (shodného se závěrem soudu prvního stupně) o
tom, že žalobkyně pro žalovanou fakticky po řadu měsíců pracovala, plnila
pracovní úkoly a pobírala mzdu, a o tom, že J. M. byl nadřízeným žalobkyně na
pracovišti, oprávněným rozhodovat mimo jiné o udělení neplaceného pracovního
volna, když tvrdí, že šlo "o nepravého jednatele", nepodrobuje tím kritice
vlastní právní posouzení věci odvolacím soudem. Ve skutečnosti podstatou
námitek žalované v tomto směru je to, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (i
soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy (zejména výpověď žalobkyně,
svědků P. M., J. M. a důkazy listinné) a k jakým skutkovým závěrům z
provedených důkazů dospěl. Žalovaná současně vychází z odlišných skutkových
závěrů než odvolací soud (dovolatelka činí z provedených důkazů vlastní
skutkový závěr, na němž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné
právní posouzení věci). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech
buduje odlišný právní názor na věc (ve vztahu k otázce vzniku pracovního poměru
mezi účastníky i k otázce oprávněnosti J. M. k udělení neplaceného pracovního
volna žalobkyni), nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale
skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem
rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení
dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen
(srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalované uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Správnost
rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241
odst. 3 písm. c) o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že
rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak výše uvedeno -
přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu není postižen žádnou z vad uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a protože dovolání podle ustanovení § 239 odst.
2 o.s.ř. není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na
náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová