21 Cdo 2740/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně V. L., zastoupené advokátkou, proti žalované S. e., a.s.,
zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu
mzdy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 70/97, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2000, č.j. 22
Co 722/99-157, takto :
Dovolání žalované se zamítá.
Dopisem ze dne 23.8.1996 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce rozvazuje pracovní poměr. Toto
opatření odůvodnila žalovaná tím, že žalobkyně dne 14. 8. 1996 nenastoupila po
ukončení pracovní neschopnosti do zaměstnání a v dopoledních hodinách oznámila,
že nastupuje dovolenou, kterou neměla schválenou vedoucím; tato nepřítomnost
(pozdní oznámení) byla posouzena „jejím vedoucím, vedením STE a.s. RZ K. po
dohodě se ZV OSE jako neomluvená absence“. Protože se jedná o opětovné porušení
pracovní kázně a za předchozí porušení jí „byla odňata výkonnostní odměna na
dobu tří měsíců (písemné upozornění ze dne 6. 5. 1996), je dán důvod k
výpovědi“.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby bylo určeno,
že výpověď žalované ze dne 23.8.1996 podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce,
podle níž měl pracovní poměr žalobkyně skončit ke dni 31.10.1996 je neplatná a
že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni za dobu od 1.11.1996 do 30.6.1997 na
náhradě ušlé mzdy 58.320,- Kč. Žalobu odůvodnila v podstatě tím, že skutečnosti
uváděné jako výpovědní důvod jsou vykonstruované a nezakládají se na pravdě.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 1.9.1997, č.j. 7 C 70/97 - 44, žalobu
zamítl a rozhodl, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že jsou splněny všechny hmotněprávní
podmínky výpovědi. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně sice o dovolenou dne
14.8.1996 požádala, ale tato žádanka jí nebyla jejím nadřízeným odsouhlasena, a
že dne 6.5.1996 byla upozorněna na možnost výpovědi při dalším méně závažném
porušení pracovní kázně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem (správně usnesením) ze dne
24.2.1998, č.j. 22 Co 56/98 - 57, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se zabýval pouze
porušením pracovní kázně, ke kterému mělo dojít ze strany žalobkyně tím, že
nastoupila dne 14. 8. 1996 dovolenou bez souhlasu zaměstnavatele. Nezabýval se
však tím, zda žalobkyně před tímto eventuelním porušením pracovní kázně
porušila již dříve nejméně dvakrát méně závažným způsobem pracovní kázeň, a to
v určitých přiměřených časových souvislostech. Odvolací soud nesouhlasil s
názorem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno, že v písemném upozornění
žalovaného ze dne 6.5.1996 jsou uvedeny konkrétní případy, kdy se tak mělo
stát. Protože žalobkyně v reakci na písemné upozornění ze dne 6.5.1996 tvrdila,
že pracovní kázeň neporušila „nezbyde, než aby bylo prověřeno, zda se dopustila
jednání v tomto upozornění uvedených a zda jsou tedy splněny hmotněprávní
podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zák.
práce“.
Okresní soud v Kolíně dalším rozsudkem ze dne 15.9.1998, č.j. 7 C 70/97 - 78,
žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že výpovědní důvod
uplatněný ve výpovědi ze dne 23. 8. 1996 není dán. Vycházel přitom z toho, že
ačkoli žalobkyně o dovolenou dne 14.8.1996 požádala, nebyla jí žádanka
nadřízeným odsouhlasena, že porušila kázeň též dne 15.4.1996, kdy neuposlechla
příkazu nadřízeného a odmítla napsat dopisy konzumentům, že neoprávněně
přepisovala pracovní výkazy bez příkazu přímého nadřízeného, a z toho, že,
jestliže nesouhlasila s rozhodnutím ředitele ohledně neomluvených absencí v
prosinci 1995 a v únoru 1996, mohla se u soudu domáhat žalobou, aby soud
rozhodl, že její nepřítomnost v práci nebyla absencí neomluvenou.
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 1998,
č.j. 22 Co 616/98 - 99, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se
určuje, že výpověď žalovaného zaměstnavatele ze dne 23. 8. 1996 dle § 46 odst.
1 písm. f) zák. práce, podle níž měl pracovní poměr žalobkyně skončit ke dni
31.10.1996, je neplatná a pracovní poměr žalobkyně u žalované nadále trvá, a že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu ušlé mzdy za dobu od
1.11.1996 do 30.6.1997 58.320,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; zároveň
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 11.126,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
4.952,- Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Shodně se soudem prvního stupně
vyšel z toho, že žalobkyně porušila pracovní kázeň tím, že dne 15.4.1996
neuposlechla příkaz svého nadřízeného a odmítla provést přikázané práce (toto
jednání jí bylo vytknuto dopisem ze dne 6.5.1996), a tím, že dne 14.8.1996
nastoupila na dovolenou bez prokázaného souhlasu zaměstnavatele; k naposled
uvedenému porušení pracovní kázně uvedl, že i když odborová organizace
neposoudila čerpání dovolené žalobkyní jako neomluvenou absenci, nástupem na
dovolenou bez prokázaného souhlasu zaměstnavatele žalobkyně pracovní kázeň
porušila. Oproti soudu prvního stupně však dovodil, že žalovaná neprokázala, že
by žalobkyně porušila pracovní kázeň též tím, že přepisovala záznamy denních
prací provedených na „OBS Z.“, případně tím, že „svoje vyhrocené osobní
antipatie vůči vedoucímu OBS p. V. přenášela na pracoviště, což se negativně
projevilo nejen v celém kolektivu, ale i ve vztahu k zákazníkům“, když navíc je
toto porušení pracovní kázně uvedeno v dopise ze dne 6. 5. 1996 velmi obecně.
Za porušení pracovní kázně odvolací soud nepovažoval ani skutečnost, že
žalobkyně nastoupila dovolenou dne 22.12.1995 bez souhlasu svého přímého
nadřízeného, neboť toto čerpání dovolené nebylo posouzeno žalovanou ani
odborovým orgánem žalované jako neomluvená absence a údajné pochybení jí bylo
vytknuto teprve dne 6.5.1996, ani skutečnost, že žalobkyně doložila pracovní
neschopnost a nástup na lázeňskou léčbu dne 19.2.1996 potvrzením přímo osobnímu
oddělení „RZ K.“. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně se tak dopustila
nejvíce dvou porušení pracovní kázně, a i když byla na možnost výpovědi z
pracovního poměru upozorněna, nebyly zcela naplněny předpoklady ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) zák. práce. Protože žalobkyně oznámila žalovanému, že na
dalším zaměstnávání trvá, žalovaná žalobkyni neumožnila pokračovat v práci a
mezi účastníky nebylo sporu o výši průměrného výdělku žalobkyně v rozhodném
období, uložil odvolací soud žalované, aby žalobkyni za dobu od 1. 11.1996 do
30.6.1997, kdy nepracovala a nepobírala dávky z mateřské dovolené, zaplatil
náhradu mzdy.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17.11.1999,
č.j. 21 Cdo 1069/99-124, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytknul, že změnil rozsudek soudu prvního
stupně podle ustanovení § 220 odst. 2 o.s.ř., ačkoli ve skutečnosti dospěl k
odlišnému (jinému) skutkovému zjištění než soud prvního stupně, aniž dokazování
provedené před soudem prvního stupně zopakoval nebo doplnil. Dovolací soud
dospěl k závěru, že skutkový závěr odvolacího soudu (o tom, že jednáním dne
22.12.1995 a 19.2.1996 žalobkyně neporušila pracovní kázeň, a že skutečnost, že
překračovala svoji pravomoc a přepisovala záznamy denních prací provedených na
„OBS Z.“ a že „svoje vyhrocené osobní antipatie vůči vedoucímu OBS přenášela na
pracoviště, což se negativně projevilo nejen v celém kolektivu, ale i ve vztahu
k zákazníkům“, nebyla prokázána) byl učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, §
132, § 211 a § 213 o.s.ř. a že řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 28.3.2000, č.j. 22 Co 722/99-157,
připustil zpětvzetí návrhu, „pokud žalobkyně požadovala určení, že pracovní
poměr u žalované trvá nadále“, rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu
zrušil a řízení zastavil, dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
určil, že výpověď žalovaného zaměstnavatele ze dne 23. 8. 1996 dle § 46 odst. 1
písm. f) zák. práce, podle níž měl pracovní poměr žalobkyně skončit ke dni 31.
10. 1996, je neplatná, a „v dalším“ (tj. ve výroku o náhradě mzdy a o náhradě
nákladů řízení) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu
vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování (opětovným výslechem žalobkyně,
svědků J. V. a M. K. a listinami vztahujícími se k výpovědi z pracovního poměru
ze dne 23.8.1996 dané žalobkyni) dospěl odvolací soud při rozhodování o věci
samé k závěru, že nepřítomnost žalobkyně v práci v době od 14. do 28. srpna
1996 nelze považovat za neomluvenou. Vycházel přitom z toho, že žalovaná dala
žalobkyni výpověď z pracovního poměru pro nepřítomnost v práci v srpnu 1996 v
návaznosti na předcházející porušení pracovní kázně, že rozhodnutí o tom, že
žalobkyně neomluveně zameškala práci, bylo možné s ohledem na ustanovení § 40
odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. učinit jen se souhlasem příslušného
odborového orgánu, že však žalovaná tento souhlas nezískala, a naopak jí bylo
doporučeno, aby zvážila jiný postup. Protože se nejednalo o porušení pracovní
kázně, nemohla žalovaná z tohoto důvodu dát žalobkyni platně výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce; jestliže
tak žalovaná dopisem ze dne 23.8.1996 učinila, jedná se o neplatnou výpověď
podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce. Ostatními (předchozími)
porušeními pracovní kázně vytýkanými žalobkyni v dopise ze dne 6.5.1996 se již
nezabýval. Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení žalovaná zpochybnila
výši ušlého výdělku, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části
týkající se náhrady mzdy za dobu od 1.11.1996 do 30.6.1997 ve výši 58.320,- Kč
a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15.9.1998, č.j. 7 C 70/97-78 (tak, že
žalobě bylo vyhověno), podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení věci. Namítá, že není správný závěr odvolacího soudu, podle něhož
nepřítomnost žalobkyně v práci v době od 14. do 28. srpna 1996 nelze považovat
za neomluvenou absenci proto, že rozhodnutí o neomluvené absenci v práci může
zaměstnavatel učinit pouze se souhlasem příslušného odborového orgánu (§ 40
odst. 5 nař. vl. č. 108/1994 Sb.), který zaměstnavatel neobdržel. Podle jejího
názoru k definici neomluvené absence lze dospět výkladem „jednotlivých
ustanovení zákoníku práce“ (o neomluvenou absenci zaměstnance se jedná tehdy,
jestliže zaměstnanec v době sjednané pracovní doby neplní svoje pracovní
povinnosti a úkoly z důvodu svojí nepřítomnosti na určeném pracovišti a
jestliže nepřítomnost není způsobena jeho prokázanou pracovní neschopností,
existencí zákonné překážky v práci nebo čerpáním dovolené v souladu se
zákoníkem práce). Jestliže podzákonná norma, jíž je v daném případě ustanovení
§ 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., umožňuje, aby odborový orgán svým
jednáním (nesouhlasem) fakticky „amnestoval“ protiprávní jednání zaměstnance,
odporuje smyslu, účelu a zásadám právní úpravy obsaženým v normě vyšší právní
síly, kterou je zákoník práce (příkladmo zmiňuje ustanovení § 7 odst. 2 -
zásadu zneužití práv a zásadu rovnosti práv a povinností účastníků právních
vztahů); právní předpis odporující hierarchii právních norem (právnímu řádu) by
neměl být vůbec aplikován. Připomíná také, že o souhlas odborové organizace s
posouzením nepřítomnosti žalobkyně požádala, odborová organizace se však k této
otázce nevyjádřila. Žalovaná dále namítá, že pracovní poměr se žalobkyní
rozvázala pro opakované porušení pracovní kázně, které spočívalo jednak v
nastoupení na dovolenou bez souhlasu zaměstnavatele, jednak v následné
dvoutýdenní nepřítomnosti žalobkyně v zaměstnání. Je přesvědčena, že porušením
způsobu nástupu dovolené (bez souhlasu nadřízeného a v rozporu se zavedenou
praxí) dne 14.8.1996 došlo ze strany žalobkyně k porušení pracovní kázně, a to
bez ohledu na kvalifikaci její nepřítomnosti na pracovišti v době od 14.8.1996
do 28.8.1996, a že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se dopustila více než
tří méně závažných porušení pracovní kázně v odpovídající časové souvislosti,
když dne 22.12.1995 nastoupila dovolenou bez souhlasu zaměstnavatele, dne
15.4.1996 neuposlechla příkaz nadřízeného (odmítla připravit korespondenci
zákazníkům) a dále několikrát v průběhu měsíců ledna až dubna 1996 překračovala
svoji pracovní pravomoc (přepisováním záznamů v měsíčním výkaze prací - deníku
práce); písemné upozornění na porušování pracovní kázně ze dne 6.5.1996 není
mimo časovou souvislost a splňuje šestiměsíční lhůtu před skončením pracovního
poměru stanovenou v ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen o.s.ř.
(srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné
podle ustanovení § 238 odst.1 písm.a) o.s.ř., dovolací soud přezkoumal věc bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalovaná dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru v srpnu 1996 - podle zákona
č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969
Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č.
22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č.
297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., tedy
podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen „zák. práce“) a
podle nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé
další zákony, ve znění do 31.12.2000 (dále jen „nařízení vlády č. 108/1994
Sb.“).
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro
které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro
závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní
kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců
v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
O soustavné méně závažné porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce, se jedná tehdy,
dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která
nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních
povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv.
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.4.1992, sp.zn. 6 Cdo 1/92,
uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O
soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde
tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v
takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe
navazujících porušení pracovní kázně.
V posuzovaném případě žalovaná ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.8.1996
spatřovala důvod výpovědi po skutkové stránce v tom, že žalobkyně dne 14.8.1996
nenastoupila po ukončení pracovní neschopnosti do zaměstnání a v dopoledních
hodinách oznámila, že nastupuje dovolenou, kterou neměla schválenu vedoucím,
přičemž tato nepřítomnost (pozdní oznámení) byla posouzena „jejím vedoucím,
vedením SZE a.s. RZ K. po dohodě se ZV OSE“ jako neomluvená absence. Uvedla
dále, že důvod k výpovědi je dán proto, že se jedná o opětovné porušení
pracovní kázně, a za předchozí porušení byla žalobkyni odňata výkonnostní
odměna na dobu tří měsíců a bylo jí „dáno písemné upozornění ze dne 6. 5. 1996.
Tuto výpověď z pracovního poměru danou žalobkyni („zaměstnankyni OBS Z. –
člence OSE dle § 46 odst. 1f) k 31.10.1996“) projednal výbor „ZO CSE STE a.s.
RZ K.“ na svém zasedání dne 27.9.1996 se závěry, že „zdůvodnění obou případů ze
6.5., 23.8.1996 k neoprávněnému čerpání zákonné dovolané na zotavenou
(nepodepsané žádanky o dovolenou a tudíž tím nepovolené = absence) není zcela
prokazatelně zdůvodněno“, že „při použití § 108 odst. 1 ZP by k takovému řešení
nemuselo vůbec dojít“ a že „doporučuje zaměstnavateli zvážit uplatnit vzhledem
na celkovou situaci na OBS Z. jinou možnost, nežli je výpověď dle § 46 odst.
1f)“; výpověď byla žalobkyni doručena poštou, a to – jak sama uvedla – v měsíci
srpnu 1996.
Nesprávné posouzení věci spatřuje dovolatelka mimo jiné v tom, že odvolací soud
nehodnotil jako jedno (ze dvou) porušení pracovní kázně jednání žalobkyně
spočívající v tom, že porušila způsob nástupu dovolené tím, že dne 14.8.1996
nastoupila dovolenou bez souhlasu nadřízeného.
S názorem dovolatelky, že porušení pracovní kázně žalobkyní, které jí bylo
vytknuto ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.8.1996, spočívalo jednak v
nastoupení na dovolenou dne 14.8.1996 bez souhlasu zaměstnavatele, jednak v
následné dvoutýdenní nepřítomnosti žalobkyně v zaměstnání, a že se tedy jednalo
o dvojí porušení pracovní kázně, dovolací soud nesouhlasí.
Domáhá-li se zaměstnanec žalobou podanou u soudu určení neplatnosti výpovědi z
pracovního poměru (§ 64 zák. práce), soud z hlediska naplnění důvodu výpovědi
zkoumá, zda zaměstnavatelem vymezený důvod výpovědi z pracovního poměru zakládá
některý z důvodů uvedených v zákoně a zda nastaly takové skutečnosti, které
právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru.
Vychází přitom ze skutkového vylíčení důvodu použitého ve výpovědi z pracovního
poměru; zaměstnavatel totiž nemůže důvod výpovědi dodatečně měnit (srov. § 44
odst. 2 zák. práce), a proto ani soud nemůže přihlížet k takovým okolnostem,
kterými zaměstnavatel výpověď z pracovního poměru neodůvodnil. V případě
výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce to znamená, že soud
se může zabývat jen takovým jednáním zaměstnance, v němž zaměstnavatel podle
skutkového vylíčení důvodu výpovědi spatřoval porušení pracovní kázně. I kdyby
se v řízení zjistilo, že zaměstnanec porušil své povinnosti vyplývající z
pracovního poměru jiným než ve výpovědi z pracovního poměru vytýkaným jednáním,
nelze při rozhodování věci k takovýmto skutečnostem přihlížet, neboť nemohou
založit důvodnost výpovědi z pracovního poměru.
Dovozuje-li žalovaná, že u žalobkyně šlo o dvojí porušení pracovní kázně,
přehlíží, že ani nesouhlas zaměstnavatele s nástupem dovolené zaměstnancem,
jestliže zaměstnanec na takovou „dovolenou“ nenastoupí a dochází do zaměstnání,
ani nenastoupení zaměstnance do zaměstnání, jestliže se souhlasem
zaměstnavatele čerpá dovolenou, nejsou - samy o sobě - porušením pracovní
kázně. K porušení pracovní kázně dochází v takovém případě jen takovým jednáním
zaměstnance, který nenastoupí do zaměstnání a nemá zároveň souhlas
zaměstnavatele s nástupem dovolené (postup, že zaměstnanec požádá o udělení
dovolené a jeho nadřízený, do jehož pravomoci spadá takový úkon, mu dá k
čerpání dovolené souhlas, není v rozporu s ustanovením § 108 odst.1 zák. práce,
neboť v tomto souhlasu lze spatřovat určení nástupu dovolené - srov. rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.1.1968 sp.zn. 8 Co 26/68, uveřejněný
pod číslem 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969).
Výše uvedené závěry promítnuty do posuzované věci s přihlédnutím k obsahu
skutkového vylíčení důvodu uvedeného ve výpovědi z pracovního poměru ze dne
23.8.1996 (že žalobkyně „dne 14.8.1996 nenastoupila po ukončení pracovní
neschopnosti do zaměstnání a v dopoledních hodinách oznámila, že nastupuje
dovolenou, kterou neměla schválenou vedoucím“, a že „tato nepřítomnost byla
posouzena jejím vedoucím, vedením STE a.s. RZ K. po dohodě se ZV OSE jako
neomluvená absence“) znamenají, že důvodem posuzované výpovědi byla neomluvená
nepřítomnost žalobkyně v zaměstnání (po ukončení pracovní neschopnosti dne
14.8.1996), k níž došlo právě a jen v důsledku nástupu žalobkyně na dovolenou,
jež jí nebyla zaměstnavatelem odsouhlasena (určena); šlo tedy jen o jedno
porušení pracovní kázně.
Odvolací soud se proto správně zabýval otázkou, zda nepřítomnost žalobkyně v
práci z důvodu nástupu na dovolenou, jež jí nebyla zaměstnavatelem určena
(schválena), byla neomluveným zameškáním práce (neomluvenou absencí). Vycházel
přitom z toho, že rozhodnutí o tom, že žalobkyně neomluveně zameškala práci
bylo možné s ohledem na ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.
učinit jen se souhlasem příslušného odborového orgánu, tedy, že o neomluvené
zameškání práce jde jen tehdy, byl-li dodržen postup uvedený v ustanovení § 40
odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.
S názorem žalované, že ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.,
„pokud umožňuje, aby odborový orgán svým jednáním (nesouhlasem) fakticky
amnestoval protiprávní jednání zaměstnance, odporuje smyslu, účelu a zásadám
právní úpravy obsaženým v normě vyšší právní síly, kterou je zákoník práce
(např. § 7 odst. 2 – zásadě zneužití práv, a obecně platné zásadě rovnosti práv
a povinností účastníků právních vztahů)“, a že takový právní předpis odporující
hierarchii právních norem (právnímu řádu) by neměl být vůbec aplikován,
dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. o tom, zda jde o
neomluvené zameškání práce, rozhoduje zaměstnavatel v dohodě s příslušným
odborovým orgánem.
Podle článku 78 věty první Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.)
- dále jen „Ústava ČR“ - k provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna
vydávat nařízení.
Podle článku 95 odst. 1 Ústavy ČR soudce je při rozhodování vázán zákonem; je
oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem.
Z citovaných ustanovení Ústavy ČR vyplývá jednak to, že vláda může vydávat
nařízení k provedení zákona z vlastního podnětu nebo i bez zákonného zmocnění
(je k tomu zmocněna přímo ústavou), vždy však jen v mezích zákona, který
provádí, jež jsou buď vymezeny výslovně, nebo vyplývají ze smyslu a účelu
zákona, jednak to, že soud je oprávněn k tomu, aby v případě, že zjistí rozpor
mezi podzákonným předpisem a zákonem, k takovému podzákonnému ustanovení
nepřihlížel [na rozdíl od situace, kdy zjistí rozpor mezi zákonem a ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, neboť v
takovém případě předloží věc Ústavnímu soudu - článek 95 odst. 2 Ústavy ČR, §
109 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; zároveň z článku 95 odst. 1 Ústavy ČR vyplývá,
že soulad podzákonného předpisu se zákonem musí soud, má-li být takový předpis
aplikován, posoudit vždy. To, že se soud zabývá souladem používaného předpisu
podzákonného se zákonem (případně souladu používaného zákona s ústavním zákonem
a mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem), nemusí vždy výslovně
vyjádřit v odůvodnění svého rozhodnutí. Nezjistí-li soud žádný rozpor, není
třeba, aby v odůvodnění rozhodnutí vysvětloval, že jiný právní předpis je v
souladu se zákonem (nepředkládá spis Ústavnímu soudu s tím, že používané právní
předpisy jsou v souladu s ústavním zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která
má přednost před zákonem). Skutečnost, že je aplikován přímo podzákonný
předpis, svědčí o tom, že rozpor mezi podzákonným předpisem a zákonem (případně
rozpor mezi zákonem a ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má
přednost před zákonem), zjištěn nebyl.
Při zkoumání souladu podzákonného předpisu se zákonem lze posuzovat jen to, zda
právní úprava obsažená v podzákonném předpise nepřesahuje limity zákonem
stanovené. Teprve tehdy, kdyby podzákonná úprava přesahovala rámec stanovený
zákonem, byla by v rozporu se zákonem a soud by z tohoto zjištění musel vyvodit
závěry (že takové ustanovení nemůže použít). O rozpor mezi zákonem a
podzákonným předpisem se však nemůže jednat tehdy, pohybuje-li se podzákonná
úprava v rámci limitů stanovených zákonem.
Podle ustanovení § 107 odst. 2 zák. práce vláda stanoví nařízením podmínky a
rozsah krácení dovolené za neodpracovanou dobu.
Nařízení vlády č. 108/1994 Sb, které nabylo účinnosti dne 1.6.1994, bylo vydáno
vládou České republiky k provedení obecně závazného předpisu, tj. zákoníku
práce (a některých dalších zákonů); vláda je oprávněna vydat právní předpis,
který upravuje podrobnosti k provedení zákoníku práce, v případech a v rozsahu,
kdy je k tomu zákonem výslovně zmocněna, nebo i bez tohoto zmocnění, vždy však
ale pouze v rámci zákona (srov. článek 78 větu první Ústavy ČR). Nařízení vlády
č. 108/1994 Sb. v ustanovení § 40 odst. 1 až 4 stanoví pravidla pro řešení
situace, kdy zaměstnanec nepracuje, ale tato doba se posuzuje jako výkon práce
(je omluvenou nepřítomností v práci), a v ustanovení § 40 odst. 5 pouze
konkretizuje (blíže určuje) součinnost zaměstnavatele a příslušného odborového
orgánu a způsob této součinnosti při posuzování povahy nepřítomnosti
zaměstnance v práci v jednotlivých případech.
Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.
limit (meze) zmocnění stanovený zákonem (srov. § 107 odst. 2 zák. práce)
nepřesahuje; o tom ostatně není v soudní praxi pochyb (srov. např. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 21.12.1994, sp.zn. 6 Cdo 131/93, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy č. 6/1996, str. 280, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 24.2.1998, sp.zn. 2 Cdon 1535/97, uveřejněný v časopise Soudním judikatura
číslo 9, ročník 1998, pod pořadovým číslem 69).
Námitka dovolatelky že „ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.
odporuje smyslu, účelu a zásadám právní úpravy obsaženým v normě vyšší právní
síly, kterou je zákoník práce“, není proto důvodná.
Odvolací soud v projednávané věci při aplikaci ustanovení § 40 odst. 5 nařízení
vlády č. 108/1994 Sb. z výše uvedených závěrů vycházel. Ani dovolací soud
rozpor mezi podzákonným předpisem, kterým je v posuzovaném případě nařízení
vlády č. 108/1994 Sb. (jeho ustanovení § 40 odst. 5), a zákoníkem práce
neshledal.
Jednou z povinností zaměstnance vyplývajících z pracovního poměru je povinnost
ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, podle pokynů zaměstnavatele konat osobně
práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době. Neplnění této
povinnosti, která je esenciální součástí pracovněprávního závazkového vztahu
mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, představuje současně porušení povinnosti
zaměstnance dodržovat pracovní kázeň [srov. § 35 odst. 1 písm. b), § 73 zák.
práce]. Uvedený nepříznivý následek spojený s nepřítomností zaměstnance v práci
v pracovní době nenastane pouze tehdy, jestliže je zameškání práce důsledkem
určitých právem uznaných skutečností, které během trvání pracovního poměru
zaměstnanci brání nebo mu ztěžují plnění pracovních povinností z pracovního
poměru (srov. ustanovení § 127 zák. práce, které stanoví, kdy je nepřítomnost v
práci třeba považovat za omluvenou).
Zákoník práce ani jiné právní předpisy pojem „neomluvené absence“ výslovně
nedefinují. S dovolatelkou lze souhlasit, že k závěru o tom, zda jde o
neomluvenou absenci lze dospět výkladem „jednotlivých ustanovení zákoníku
práce“, a za správný lze považovat i její názor, že o neomluvenou absenci
zaměstnance se jedná tehdy, jestliže zaměstnanec v době sjednané pracovní doby
neplní svoje pracovní povinnosti a úkoly z důvodu svojí nepřítomnosti na
určeném pracovišti a jestliže nepřítomnost není způsobena jeho prokázanou
pracovní neschopností, existencí zákonné překážky v práci nebo čerpáním
dovolené v souladu se zákoníkem práce. Platí také, že nenastoupí-li zaměstnanec
do práce, rozhodne o tom, že zda jde o omluvenou či o neomluvenou nepřítomnost
v práci zaměstnavatel.
Z ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., však vyplývá, že
rozhodnutí o tom, že zaměstnanec neomluveně zameškal práci, může zaměstnavatel
učinit jen „v dohodě“ s příslušným odborovým orgánem. Neomluveným zameškáním
práce je proto nepřítomnost zaměstnance v práci jen tehdy, jestliže ji
zaměstnavatel kvalifikoval jako neomluvenou a jestliže s jeho stanoviskem
vyslovil příslušný odborový orgán souhlas; uvedené platí nejen pro účely
krácení dovolené podle ustanovení § 107 odst. 2 zák. práce a § 11 odst. 2
nařízení vlády č. 108/1994 Sb., ale - jak je zřejmé ze znění citovaného
ustanovení - pro všechny případy, v nichž jde mezi účastníky pracovněprávního
vztahu o to, zda nepřítomnost zaměstnance v práci je neomluveným či omluveným
zameškáním práce. Slova “rozhoduje v dohodě” zde nevyjadřují smluvní charakter
zkoumání důvodů nepřítomnosti zaměstnance v práci, ale součinnost
zaměstnavatele a příslušného odborového orgánu a způsob této součinnosti při
posuzování povahy nepřítomnosti zaměstnance v práci v jednotlivých případech
(zda šlo nebo nešlo o neomluvené zameškání práce). Nedojde-li v tomto směru k
„dohodě“ mezi zaměstnavatelem a příslušným odborovým orgánem, nelze
nepřítomnost zaměstnance v práci považovat za neomluvené zameškání práce; to
neplatí pouze tehdy, jestliže u zaměstnavatele nepůsobí žádná odborová
organizace. V nepřítomnosti zaměstnance v práci, která nebyla postupem uvedeným
v ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. označena za
neomluvenou, nelze spatřovat ani porušení pracovní kázně zaměstnancem.
Uvádí-li dovolatelka v dovolání, že uvedené ustanovení nařízení vlády č.
108/1994 Sb. „odporuje zásadě zneužití práv vyjádřené v ustanovení § 7 odst. 2
zák. práce a zásadě rovnosti práv účastníků právních vztahů“, není ani tato
její námitka důvodná.
Podle ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce nikdo nesmí výkon práv a povinností
vyplývajících z pracovního poměru zneužít na újmu jiného účastníka
pracovněprávního vztahu.
Otázkou výkladu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce, tedy otázkou, v čem lze
spatřovat postup, který je v rozporu s ustanovením § 7 odst. 2 zák. práce, a
jaké důsledky má pro vzájemné právní vztahy účastníků pracovního poměru, se již
dovolací soud zabýval a dospěl k závěru, že za zneužití práva lze považovat
pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného
právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno
přímým úmyslem způsobit jinému účastníku právního vztahu újmu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000, sp.zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod pořadovým číslem 126).
V posuzovaném případě však žalovaná nenamítá, že by žalobkyně jakkoli „úmyslně
zneužila svých práv“ plynoucích z ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č.
108/1994 Sb. na újmu zaměstnavatele. Jestliže žalovaná - jak sama v dovolání
připomíná - „o souhlas odborové organizace s posouzením nepřítomnosti žalobkyně
požádala, odborová organizace se však k posouzení nepřítomnosti žalobkyně
nevyjádřila“, tedy souhlas neudělila, nelze danou situaci hodnotit tak, že by
žalovaná při rozvazování pracovního poměru s žalobkyní byla aplikací ustanovení
§ 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. nějakým způsobem poškozena.
Případná nesprávná představa žalované o obsahu platné právní úpravy ještě sama
o sobě neumožňuje učinit závěr o zneužití práva ve smyslu § 7 odst. 2 zák.
práce.
Rozhodnutí zaměstnavatele (přijaté v dohodě s příslušným odborovým orgánem) o
tom, že nepřítomnost zaměstnance v práci je neomluveným zameškáním práce,
nepředstavuje takové opatření, kterým by byl soud vázán. Je proto v pravomoci
soudu posoudit správnost závěru zaměstnavatele o neomluveném zameškání práce
konkrétním zaměstnancem, a to jak na základě žaloby o určení této mezi
účastníky sporné skutečnosti, tak i jako předběžnou otázku v řízení o jiném
nároku. Při posouzení, zda zaměstnavatel učinil své rozhodnutí v dohodě s
příslušným odborovým orgánem ve smyslu ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády
č. 108/1994 Sb., soud proto zkoumá, zda a jaké stanovisko zaujal příslušný
odborový orgán jakožto kolektivní orgán k rozhodnutí zaměstnavatele o tom, že
nepřítomnost zaměstnance je neomluvenou absencí (že jde o neomluvené zameškání
práce).
Dovodil-li tedy odvolací soud poté, co se rozsahem jednání a závěry odborového
orgánu přijatými na schůzi dne 27.9.1996 z hlediska posouzení podmínek
stanovených pro součinnost zaměstnavatele a příslušného odborového orgánu při
posuzování povahy nepřítomnosti žalobkyně v práci ve smyslu ustanovení § 40
odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. ve svém rozsudku zabýval, že „žalovaná
tento souhlas nezískala“, a proto „nepřítomnost žalobkyně v práci v době od 14.
do 28. srpna 1996 nelze považovat za neomluvenou“, je jeho závěr správný.
Ani k námitkám dovolatelky, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se
dopustila více než tří méně závažných porušení pracovní kázně v odpovídající
časové souvislosti, když (před dáním výpovědi z pracovního poměru ze dne
23.8.1996) dne 22.12.1995 nastoupila dovolanou bez souhlasu zaměstnavatele, dne
15.4.1996 neuposlechla příkaz nadřízeného (odmítla připravit korespondenci
zákazníkům) a dále několikrát v průběhu měsíců ledna až dubna 1996
překračovala svoji pracovní pravomoc (přepisováním záznamů v měsíčním výkaze
prací - deníku práce), a že „písemné upozornění na porušování pracovní kázně ze
dne 6.5.1996 není mimo časovou souvislost a splňuje šestiměsíční lhůtu před
skončením pracovního poměru stanovenou v ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák.
práce“, nemohl dovolací soud přihlédnout.
Uvedená porušení pracovní kázně by mohla být soudem přezkoumána a k nim
přihlédnuto jen tehdy, dospěl-li by odvolací soud k závěru, že jednání
žalobkyně (spočívající v neomluvené nepřítomnosti žalobkyně v zaměstnání po
ukončení pracovní neschopnosti dne 14.8.1996, k níž došlo v důsledku nástupu
žalobkyně na dovolenou, jež jí nebyla zaměstnavatelem odsouhlasena), jako
důvod výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák.
práce, je porušením pracovní kázně. Vzhledem k tomu, že odvolací soud jednání
žalobkyně, jehož se dopustila poté, co byla upozorněna podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce na možnost výpovědi, jako
porušení pracovní kázně neposoudil (a tento jeho závěr shledal správným i
dovolací soud) , nemohl se již zabývat jednotlivými předchozími porušeními
pracovní kázně žalobkyní, která jí byla vytknuta v dopise ze dne 6.5.1996.
Jestliže se totiž zaměstnanec nedopustil porušení pracovní kázně znovu poté, co
byl písemně upozorněn na možnost výpovědi, pak ani skutečnost, že by bylo
zjištěno porušení pracovní kázně před takovým upozorněním, nemůže nic změnit na
tom, že zde důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. f) části věty za středníkem zák. práce není dán.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované
podle ustanovení § 243b odst.1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c,
§ 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2001
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu