21 Cdo 2740/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované Střední
průmyslové škole a. a Střednímu odbornému učilišti a., příspěvkové organizaci,
zastoupené advokátkou, o 34.242,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního
soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 306/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31.
května 2005 č.j. 22 Co 193/2005-146, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na nedoplatku mzdy za měsíce
prosinec 2002 až duben 2003 celkem 34.242,- Kč s 3% úrokem od 1.6.2003 do
zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že ke dni 31.8.2001 byl odvolán z
funkce ředitele žalované, že po skončení výkonu této funkce nebyl zařazen \"na
v té době volné tabulkové místo učitele\", že \"rozhodnutím OSSZ P. čj.
OSSZ/02/Cho/103 ze dne 14.8.2002 mu byla přiznána částečná invalidita\" a že mu
žalovaná dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c)
zákoníku práce, na základě které skončil pracovní poměr účastníků dnem
30.4.2003. Náhrada mzdy, kterou od žalované pobíral, mu byla z důvodu
organizační změny \"s odkazem na kolektivní smlouvu pro rok 2002 a ustanovení §
130 odst.2 zákoníku práce krácena na 60% průměrného výdělku\", ačkoliv \"k
žádné změně organizační struktury organizace nedošlo\". Žalobce má za to, že mu
náleží náhrada mzdy \"ve výši 100% průměru\".
Žalovaná potvrdila, že žalobce byl odvolán z funkce ředitele školy ke dni
31.8.2001. Po odvolání z funkce žalobce \"nebyl pracovně zařazen, neboť
žalovaná pro něho neměla žádnou práci, kterou by mu mohla nabídnout\", od
20.9.2001 až \"do vyčerpání podpůrčí doby\" dne 19.9.2002 byl v pracovní
neschopnosti a pracovní poměr účastníků byl rozvázán dnem 30.4.2003. Po
ukončení pracovní neschopnosti a po vyčerpání \"zbylé části dovolené\" žalovaná
poskytovala žalobci náhradu mzdy ve výši 60% průměrného výdělku, neboť žalobce
nepracoval z důvodu překážek na straně žalované a náhrada mzdy mu v této výši
náleží podle kolektivní smlouvy a podle ustanovení § 130 odst.2 zákoníku práce.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 14.12.2004 č.j. 18 C 306/2003-119
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 11.310,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že po odvolání z
funkce ředitele školy ke dni 31.8.2001 žalovaná nesplnila vůči žalobci tzv.
nabídkovou povinnost podle ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce, ačkoliv v té
době měla volné místo odborného učitele. Tímto \"porušením právní povinnosti v
rámci plnění úkolů těmi, kdo jednají jménem zaměstnavatele\", žalovaná
způsobila žalobci škodu, kterou je podle ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce
povinna nahradit; způsobená škoda spočívá - vzhledem k tomu, že žalovaná
vyplatila žalobci za období od prosince 2002 do dubna 2003 pouze 60% náhrady
mzdy - \"ve výši 40% mzdy, která by žalobci náležela na místě odborného učitele
\".
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 31.5.2005 č.j. 22 Co 193/2005-146 rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.739,50 Kč a na
náhradě nákladů odvolacího řízení 13.020,- Kč k rukám advokátky JUDr. M. K. Na
základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl nejprve k závěru, že
příčinou škody (\"ve výši 40% mzdy, která by žalobci náležela na místě
odborného učitele\") nebylo porušení tzv. nabídkové povinnosti podle ustanovení
§ 65 odst.3 zákoníku práce žalovanou, ale jí podaná \"výpověď z pracovního
poměru z důvodu organizační změny, která vedla žalovanou postupem dle § 130
odst.2 zákoníku práce ke stanovení náhrady mzdy v rozsahu 60% průměrného výdělku
\". Žalobcův nárok může být proto podle názoru odvolacího soudu založen jen
podle ustanovení § 130 zákoníku práce; protože žalovaná dala žalobci dopisem ze
dne 20.12.2002 \"výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost [§ 46 odst.1
písm.c) zákoníku práce], tedy z důvodu vyplývajícího ze změny organizační
struktury organizace\", který je podle kolektivních smluv pro léta 2002 a 2003
považován za \"vážný provozní důvod\" ve smyslu ustanovení § 130 odst.2
zákoníku práce, přísluší žalobci podle těchto kolektivních smluv náhrada mzdy
ve výši 60% průměrného výdělku. Námitku žalobce, že u žalované \"k žádné změně
organizační struktury nedošlo\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že
platnost výpovědi z pracovního poměru dané dopisem ze dne 20.12.2002 nebyla
postupem podle ustanovení § 64 zákoníku práce napadena, že proto tato \"sporná
skutečnost\", která byla \"předmětem výpovědi (výpovědním důvodem)\", \"sdílí
osud tohoto právního úkonu\", a že \"umožnění takového postupu by znamenalo
přezkum vlastní výpovědi\", což je vyloučeno. Žalobce tedy nemá na požadované
plnění nárok.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že po
odvolání žalobce z funkce ředitele školy s ním žalovaná nedohodla další
pracovní zařazení a že mu od 1.9.2001 vyplácela náhradu mzdy ve výši, v jaké by
žalobci náležela mzda při práci odborného učitele (10. třída, 12. stupeň), na
kterou by byl zařazen, kdyby žalovaná splnila svou tzv. nabídkovou povinnost
podle ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce. Krácení náhrady mzdy na 60%
průměrného výdělku nemůže mít plně příčinu v důvodu výpovědi z pracovního
poměru, kterou žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 20.12.2002, neboť výpověď
byla žalobci doručena až dne 3.1.2003. Odvolací soud podle názoru dovolatele
\"směšuje dva nároky žalobce\", a to nárok z neplatného rozvázání pracovního
poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce, který není předmětem tohoto
řízení, a nárok na náhradu škody podle ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce z
nesplnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 65 odst.3
zákoníku práce po odvolání žalobce z funkce ředitele žalované, jehož se v
projednávané věci žalobce domáhá. Žalobcův nárok na náhradu škody \"nemůže
změnit\" ani \"neplatné rozvázání pracovního poměru ze dne 3.1.2003\". Žalobce
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť rozsudek odvolacího
soudu je správný. Příčinou vyplácení náhrady mzdy ve výši 60% byla \"ostatní
překážka na straně zaměstnavatele daná v souladu s ustanovením § 130 odst.2
zákoníku práce vymezením vážných provozních důvodů, pro které nemůže
zaměstnavatel přidělovat zaměstnanci práci\", a dohoda uzavřená s příslušným
odborovým orgánem o výši náhrady mzdy \"pro tento případ\". Žalobcův požadavek
na náhradu škody nemůže být důvodný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.3.2005 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 31.5.2005), avšak -
vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 14.12.2004 - po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3
zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, volbou
nebo jmenováním (srov. § 27 odst.2, 3 a 4 zákoníku práce). Pracovní poměr
nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i v případech, v nichž se
pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním, může být fyzická osoba do funkce
zvolena nebo jmenována jen se svým souhlasem.
Do funkce může být jmenována (zvolena) nejen fyzická osoba, která u
zaměstnavatele dosud nebyla zaměstnána; zákon nevylučuje (nezakazuje) jmenovat
(zvolit) do funkce též fyzickou osobu, která u zaměstnavatele již pracuje
(například v pracovním poměru vzniklém pracovní smlouvou, popřípadě volbou nebo
jmenováním do jiné funkce). V posléze uvedeném případě dochází jmenováním
(zvolením) do funkce ke změně v obsahu pracovního poměru; vždy se mění druh
vykonávané práce a, má-li zaměstnanec vykonávat funkci, do níž byl jmenován
(zvolen), jinde než dosud pracoval, dochází ke změně též v místě výkonu práce.
Právní postavení zaměstnance, který byl do funkce jmenován (zvolen) v době, kdy
již u zaměstnavatele pracoval, se po provedeném jmenování (volbě) v dalším
neliší od postavení těch, jejichž pracovní poměr u zaměstnavatele jmenováním
(volbou) teprve vzniká.
Zaměstnanec, který byl do funkce jmenován (zvolen), může být z funkce odvolán
nebo se může funkce vzdát; odvolání a vzdání se funkce musí být písemné a
doručené druhému účastníku, jinak je neplatné (srov. § 65 odst.2 větu první
druhou a třetí zákoníku práce). Funkce zaměstnance zvoleného do funkce zaniká
též uplynutím volebního období.
Uplynutím volebního období, odvoláním z funkce nebo vzdáním se funkce pracovní
poměr zaměstnance u zaměstnavatele nekončí (§ 65 odst.3 věta první zákoníku
práce). Zákon v ustanovení § 65 odst.3 větě druhé zákoníku práce předpokládá
(stanoví jako pravidlo), že zaměstnanec bude nadále u zaměstnavatele konat
dohodou účastníků stanovenou jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci,
popřípadě jinou pro něho vhodnou práci.
Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji
zaměstnanec odmítne (k dohodě o jeho dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele
z těchto důvodů nedojde), podle ustanovení § 65 odst.3 věty třetí zákoníku
práce (ve znění účinném od 29.5.1992 do 31.12.2000) platilo, že \"je dán
výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce\". Zákon tu
vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat
pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti
výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele
nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o
změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách (jak to jinak
ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního
poměru výpovědí vyžaduje).
Jestliže zaměstnanec byl z funkce odvolán nebo se funkce vzdal anebo
uplynulo-li jeho volební období, pak do doby, než se zaměstnavatel se
zaměstnancem dohodne na dalším pracovním zařazení, popřípadě do doby skončení
pracovního poměru (například na základě výpovědi dané zaměstnanci pro \"fikci
nadbytečnosti\" nebo dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené z tohoto
důvodu), se vztahy mezi účastníky vyznačují tím, že zaměstnanec nekoná pro
zaměstnavatele práci, neboť dosud zastávanou funkci již není oprávněn (povinen)
vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele není (zatím) určeno.
Judikatura soudů dovodila, že uvedený stav nepředstavuje překážku v práci na
straně zaměstnavatele a že proto zaměstnanec nemá nárok na náhradu mzdy podle
ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce; v případě, že zaměstnavatel měl pro
zaměstnance jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho
vhodnou práci, avšak tuto práci mu nenabídl nebo mu takovou práci nenabídl
ihned, jakmile to bylo možné, šlo o porušení právní povinnosti způsobené v
rámci plnění úkolů zaměstnavatele těmi, kdo jednají jeho jménem, a za škodu
způsobenou porušením těchto právních povinností zaměstnavatel odpovídal
zaměstnanci podle ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.2.1998 sp. zn. 2 Cdon 662/97, který byl
uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
S účinností ode dne 1.1.2001 bylo ustanovení § 65 odst.3 věty třetí zákoníku
práce změněno tak, že za slova \"takovou práci\" se vkládají slova \", jde o
překážku v práci na straně zaměstnavatele (§ 130) a současně\" a že se zrušují
slova \"nebo zaměstnanec ji odmítne\" (srov. Čl. I bod 34 zákona č. 155/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Uvedená změna právní úpravy měla za
následek, že v období ode dne, kterým byl zaměstnanec z funkce odvolán, kterým
se zaměstnanec funkce vzdal nebo kterým uplynulo zaměstnancovo volební období,
až do dne, kdy se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodl na dalším pracovním
zařazení, popřípadě do dne skončení pracovního poměru, sice zaměstnanec nekoná
pro zaměstnavatele práci [dosud zastávanou funkci zaměstnanec již nebyl
oprávněn (povinen) vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele
nebylo určeno], avšak - na rozdíl od dosavadní právní úpravy - šlo o překážku v
práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 zákoníku práce, byl-li
uvedený stav způsobem tím, že zaměstnavatel neměl pro zaměstnance jinou práci
odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci [to platí
též tehdy, jestliže zaměstnanec nabídku takové práce odmítl, neboť i za této
situace zaměstnavatel ve skutečnosti \"neměl pro zaměstnance jinou vhodnou práci
\", protože zaměstnance nelze (z důvodu zákazu \"nucené práce\") nutit, aby bez
svého souhlasu konal jinou práci, i kdyby pro něj jinak byla vhodná]. Ustanovení § 65 odst.3 věty třetí zákoníku práce (ve znění účinném od 1.1.2001)
vytvořilo vedle dosavadní \"fikce nadbytečnosti\" další \"fikci překážky v
práci na straně zaměstnavatele\"; neměl-li tedy zaměstnavatel pro zaměstnance
jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou
práci, šlo o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §
130 zákoníku práce, aniž by bylo možné se zabývat tím, zda zaměstnanec skutečně
nemohl konat pro zaměstnavatele práci pro jiné překážky na straně
zaměstnavatele než které jsou uvedeny v ustanovení § 129 zákoníku práce (jak to
jinak ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce vyžaduje), a takové posouzení by
ostatně ani nebylo dobře možné, neboť - jak uvedeno již výše - zaměstnanec v
tomto období ani žádnou práci pro zaměstnavatele nekoná (nemůže konat), protože
dosud zastávanou funkci již není oprávněn (povinen) vykonávat a jeho nové
pracovní zařazení u zaměstnavatele nebylo určeno. Právní následky uvedené
\"fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele\" pak spočívají v tom, že
zaměstnanec má až do doby, než se dohodne se zaměstnavatelem na dalším
pracovním zařazení nebo do doby skončení pracovního poměru nárok na náhradu
mzdy ve výši průměrného výdělku, který se stanoví podle ustanovení § 17 zákona
č.
1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku (ve
znění pozdějších předpisů) za kalendářní čtvrtletí předcházející kalendářnímu
čtvrtletí, v němž byl zaměstnanec z funkce odvolán, v němž se zaměstnanec
funkce vzdal nebo v němž uplynulo zaměstnancovo volební období.
Z uvedeného vyplývá, že výše uvedený právní názor, vyjádřený například v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.2.1998 sp. zn. 2 Cdon 662/97, se podle
právní úpravy účinné od 1.1.2001 již nemůže uplatnit. Jestliže zaměstnanec byl
z funkce, která se obsazuje jmenováním nebo volbou, odvolán nebo se této funkce
vzdal anebo mu uplynulo volební období a jestliže se nedohodl se
zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení, protože zaměstnavatel pro něho
nemá jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci nebo jinou pro něho vhodnou
práci, popřípadě jestliže zaměstnanec nabídku takové jiné práce odmítl, má
zaměstnanec podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 nárok na náhradu mzdy ve
výši průměrného výdělku, a to až do dne, kterým se případně (dodatečně) dohodne
se zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení, nejpozději do doby skončení
pracovního poměru.
Za této situace se soud prvního stupně nesprávně (nadbytečně) zabýval tím, zda
žalovaná neodpovídá podle ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce za škodu,
kterou mu měla (mohla) způsobit porušením povinnosti nabídnout žalobci práci
odborného učitele. Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že náhradu mzdy snížil
postupem podle ustanovení § 130 odst.2 zákoníku práce, ačkoliv právním důvodem
nároku žalobce na náhradu mzdy nemohly být vážné provozní důvody, vymezené v
písemné dohodě zaměstnavatele a příslušného odborového orgánu, ale \"fikce
překážky v práci na straně zaměstnavatele\".
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalovaná dopisem ze dne 20.12.2002
rozvázala se žalobcem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst.1
písm.c) zákoníku práce \"z důvodu nadbytečnosti\", který spatřovala v tom, že
\"podle organizační struktury školy jsou všechna pracovní místa plně obsazena\"
a že proto není možné žalobci \"nabídnout jinou práci\", aniž by platnost
tohoto rozvázání pracovního poměru byla zpochybněna postupem podle ustanovení §
64 zákoníku práce.
Podle ustálené judikatury soudů chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel
dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu o
rozvázání pracovního poměru, musí podat žalobu o určení jeho neplatnosti
nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto
rozvázáním (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968
sp.zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1969, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28.5.1980
sp.zn. 6 Cz 8/80, uveřejněný pod č. 43 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 1982 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp.zn. 2 Cdon 475/96,
uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Nepodal-li
zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti rozvázání
pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo
dohodou, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i
kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po marném uplynutí
dvouměsíční lhůty právo na určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání
pracovního poměru zanikne a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky
platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li
neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným
rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z
toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
To, že soud považuje za platné rozvázání pracovního poměru, které nebylo
zpochybněno postupem podle ustanovení § 64 zákoníku práce, na druhé straně
neznamená, že by byl vždy vázán důvody takového rozvázání pracovního poměru. Z
důvodů rozvázání pracovního poměru soud vychází jen tehdy, vyplývá-li ze
zákona, že jsou určující pro vznik, změnu, další trvání nebo zánik nároku
zaměstnavatele nebo zaměstnance. V projednávané věci žalobcův nárok na náhradu
mzdy vychází z ustanovením § 65 odst.3 věty třetí zákoníku práce (ve znění
účinném od 1.1.2001) založené \"fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele
\" a důvody, pro které žalovaná rozvázala se žalobcem pracovní poměr výpovědí
obsaženou v dopise ze dne 20.12.2002, tu jsou podle hmotného práva zcela
nerozhodné. Názor odvolacího soudu o tom, že \"sporná skutečnost\", která byla
\"předmětem výpovědi (výpovědním důvodem)\", \"sdílí osud tohoto právního úkonu
\", a že \"umožnění takového postupu by znamenalo\" nepřípustný \"přezkum
vlastní výpovědi\", tedy nemůže obstát.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a
věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v
Hradci Králové k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu