ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Marií Karasovou, advokátkou
se sídlem v Brně, Úvoz č. 82/39, proti žalované Ing. B. H., zastoupené Mgr.
Magdou Havlovou, advokátkou se sídlem v Ivančicích, Tyršova č. 1316/21, o
neplatnost závětí, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 1278/94,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. června
2015, č. j. 18 Co 276/2014-722, takto:
Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Břeclavi ze dne 22. listopadu 2013, č. j. 4 C 1278/94-673, ve spojení s
usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. března 2014, č. j. 4 C
1278/94-688, o určení náhrady nákladů státu a náhrady nákladů řízení, a ve
výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení; v dalším se dovolání žalované
zamítá.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi dne 12.10.1994 domáhal
určení, že závěť datovaná dne 18.12.1987 a údajně psaná zůstavitelem J. K.,
zemřelým dne 28.6.1988, je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „po
prostudování závěti zjistil, že závěť není psaná vlastní rukou zůstavitele“ a
že „jde o takový nedostatek závěti, který způsobuje její absolutní neplatnost“.
Dále se žalobce žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi dne 12.10.1994
domáhal určení, že závěť datovaná dne 5.3.1989 a údajně psaná zůstavitelkou B.
K., zemřelou dne 1.11.1989, je neplatná. Žalobce namítal, že důvody uvedené v
závěti, podle které zůstavitelka vyděďuje žalobce a jeho syna K. K. s
odůvodněním, že jí neposkytli v nemoci a ve stáří potřebnou pomoc, že se s ní a
zemřelým manželem odmítli stýkat a když je zemřelá s manželem chtěli navštívit,
byli vykázáni, „nejsou pravdivé“, a tudíž „nemohlo dojít k platnému vydědění“.
Dále uvedl, že pokud je závěť napsaná vlastní rukou zůstavitelky, „byla napsaná
jednoznačně pod vlivem žalované, která má dlouhodobě k žalobci špatný vztah“ a
„chce jej připravit o veškerý majetek po rodičích“, že však „i přes zásahy
žalované s rodiči vycházel velmi dobře“, a proto jde o úkon učiněný v tísni,
způsobený naléháním a tlakem žalované.
Oba návrhy, které žalobce podal na základě výzvy soudu k podání žaloby vydané v
rámci řízení o dědictví po zůstaviteli J. K., zemřelém dne 28.6.1988 – na
základě rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9.9.1994, č.j. D
959/88-87, a v rámci řízení o dědictví po zůstavitelce B. K., zemřelé dne
1.11.1989 – na základě rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9.9.1994,
č.j. D 1626/89-13, byly Okresním soudem v Břeclavi dne 30.1.1996 spojeny ke
společnému projednání.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 27.9.2000, č.j. 4 C 1278/94-165,
zamítl návrh na určení, že závěť datovaná dne 18.12.1987 a psaná údajně
zůstavitelem J. K., zemřelým dne 28.6.1988, je neplatná, a dále určil, že závěť
datovaná dne 5.3.1989 a psaná údajně zůstavitelkou B. K., zemřelou dne
1.11.1989, je neplatná; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Na základě zjištění, že zůstavitel J. K., zemřelý dne
28.6.1988, zanechal závěť ze dne 18.12.1987 a že zůstavitelka B. K. zanechala
závěti sepsané dne 18.12.1987, dne 30.10.1988 a dne 5.3.1989, a na základě
provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že „ze znaleckého posudku
písmoznalkyně Marie Mezlíkové jednoznačně vyplývá, že závěť ze dne 18.12.1987
sepsal J. K. vlastnoručně“, a protože další závěť v průběhu dědického řízení po
zůstaviteli J. K. „předložena nebyla“, dospěl k závěru, že návrh žalobce, pokud
jde o vyslovení neplatnosti závěti zůstavitele J. K. ze dne 18.12.1987, „není
důvodný“. Ve vztahu k platnosti závěti B. K. ze dne 5.3.1989 také dovodil, že
„jde o závěť psanou vlastní rukou a podle vyjádření znalkyně rukou B. K.“, že
však důvod neplatnosti závěti vznesený žalobcem, tedy že závěť byla sepsána pod
vlivem žalované, soud prvního stupně shledal jako „důvodný“ na základě
prokázaného zjištění, že „zemřelá B. K. si stěžovala na to, že ji žalovaná
přinutila k sepsání závěti, kterou vydědila žalobce“, a závěru, že, sepsala-li
B. K. závěť dne 18.12.1987, dle které by mimo jiné právo užívat byt přešlo na
J. K., a další závěť dne 30.10.1988, kterou již vyděďuje svého syna, „je
nelogické, že by v průběhu necelého roku změnila B. K., pokud by tu nebylo
působení ze strany žalované, tak výrazným způsobem svoji závěť, když by důvody
k vydědění uvedené v závěti ze dne 30.10.1988 a 5.3.1989 trvaly již po dobu
několika let“, a proto uzavřel, že závěť sepsaná B. K. dne 5.3.1989 „nebyla
učiněná svobodně, ale pod tlakem žalované“, a jde tak o „neplatný právní úkon
ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.“. Závětí zůstavitelky ze dne
25.10.1989 se soud prvního stupně odmítl zabývat s odůvodněním, že „tato závěť
není předmětem tohoto řízení“.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22.3.2002,
č.j. 18 Co 290/2001-212, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Ve vztahu k platnosti závěti J. K. soudu prvního stupně vytkl,
že se „vůbec nevypořádal s námitkami žalobce ke znaleckému posudku, ani
neučinil pokus zajistit další potřebný srovnávací materiál“, a proto bylo třeba
„v tomto směru řízení doplnit, vyslechnout znalkyni k námitkám žalobce a
případně uvážit důvody k nařízení důkazu revizním znaleckým posudkem“. Podle
odvolacího soudu se soud prvního stupně měl zabývat také závětí B. K. ze dne
25.10.1989, neboť „otázkou platnosti pozdější závěti zůstavitelky se soud musí
zabývat, aby mohl posoudit, zda touto závětí nebyla zrušena závěť
předcházející“, a proto uzavřel, že v řízení je třeba provést doplnění
dokazování, které přesahuje rámec řízení odvolacího.
Okresní soud v Břeclavi poté rozsudkem ze dne 15.7.2009, č.j. 4 C 1278/94-491,
4 C 1279/94, určil, že „žalobce i žalovaná jsou ve vztahu k dědictví po J. K.,
zemřelém dne 28.6.1988, dědici ze závěti ze dne 18.12.1987“ (výrok I.) a že
„žalobce i žalovaná jsou ve vztahu k dědictví po B. K., zemřelé dne 1.11.1989,
dědici ze zákona“ (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů státu (výrok
III.) a náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně předně uzavřel,
že „považuje závěť sepsanou S. N. podle diktátu B. K. za přítomnosti svědků dne
25.10.1989 za neplatnou“, neboť „neuvěřil výpovědím svědků“ a navíc „tato závěť
byla sepsána jako tzv. allografická závěť, kdy tato forma byla jako možnost
sepsání závěti možná až po 31.12.1991“. Při posouzení platnosti závětí
zůstavitele J. K. ze dne 18.12.1987 a zůstavitelky B. K. ze dne 5.3.1989 soud
prvního stupně na základě provedeného dokazování znaleckým posudkem Marie
Mezníkové a revizním znaleckým posudkem Mgr. Jindry Železné dospěl k závěru, že
„účastníci jsou po zůstaviteli J. K. dědici ze závěti ze dne 18.12.1987“, že
„nemá pochyby ani o tom, že závěť ze dne 5.3.1989 byla sepsána B. K.“, že však
je tato závěť včetně listiny o vydědění, která je její součástí, „neplatná pro
nedostatek vůle na straně zůstavitelky“, neboť „na sepsání závěti B. K. dne
5.3.1989 a na její obsah měla zásadní vliv žalovaná“, a „tato závěť tudíž
nebyla projevem svobodné vůle zůstavitelky“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23.6.2011, č.j. 18 Co
64/2010-524, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených
výrocích II., III. a IV. a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně
vytkl jednak, že „překročil rozsah podané žaloby“ na určení neplatnosti závěti
B. K. ze dne 5.3.1989, a to „aniž došlo v průběhu řízení ke změně žalobního
návrhu“, jednak že je rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto směru
„nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění“, neuvedl-li hodnocení důkazů,
závěr o skutkovém stavu ani posouzení věci po právní stránce, a tedy ani „z
jakých konkrétních důkazů dovodil, že B. K. byla k sepsání závěti 5.3.1989
donucena žalovanou a tudíž nebyla projevem její svobodné vůle“.
Okresní soud v Břeclavi - poté, co usnesením ze dne 12.12.2011, č.j. 4 C
1278/94-578, připustil „rozšíření žaloby o určení, že závěť sepsaná B. K. a
datovaná dne 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. J. K. a svého vnuka
Ing. K. K., je neplatná“ - rozsudkem ze dne 18.1.2012, č.j. 4 C 1278/94-594, 4
C 1279/94, zamítl žalobu v části, ve které žalobce navrhoval určení, že závěť
datovaná dnem 5.3.1989 a psaná údajně zůstavitelkou B. K., zemřelou dne
1.11.1989, je (absolutně) neplatná (výrok I.), určil, že závěť sepsaná B. K. a
datovaná dnem 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. J. K. a svého vnuka
Ing. K. K., je (relativně) neplatná (výrok II.); současně rozhodl o náhradě
nákladů státu (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Podle soudu
prvního stupně v rozsudku ze dne 15.7.2009, č.j. 4 C 1278/94-491, „bylo velmi
důkladně odůvodněno, proč nepovažuje závěť ‘údajně‘ sepsanou B. K. dne 5.3.1989
za absolutně neplatnou“, a z toho důvodu „se jí nebude dále zabývat“. Ve vztahu
k otázce relativní neplatnosti této závěti soud prvního stupně dovodil, že
„rozhodující byly vztahy v době před smrtí B. K.“, a protože jde o dobu před
rokem 1989, vyšel z výslechů svědků učiněných již dříve v řízení a dospěl k
závěru, že „vztahy mezi žalobcem a zůstavitelkou v době sepsání předmětné
závěti sice nebyly ideální“, ale že „nemůže kategoricky konstatovat, že by
žalobce trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat
měl“, neboť „o matku žalobce se po smrti manžela starala žalovaná“, a naopak
„nebylo prokázáno, že by žalobce o svou matku neprojevoval žádný zájem, popř.
že by jí nepomohl v nemoci, popř. že by se k ní zachoval v rozporu s dobrými
mravy“, ale žalobce „v mezích možností, které mu umožňovaly jeho zdravotní
problémy a vztah mezi ním a žalovanou, o matku projevoval zájem, který lze od
potomka očekávat“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13.12.2012, č.j. 18 Co
309/2012-623, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených
výrocích II., III. a IV. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud nesouhlasil s postupem soudu prvního stupně, který při
rozhodování vycházel z právních předpisů platných ke dni rozhodování soudu,
neboť soud v projednávané věci „musí postupovat dle právních předpisů platných
v době úmrtí zůstavitele“, a vytkl mu, že otázku vydědění hodnotil dle současné
právní úpravy, zabýval-li se především „důvodností vydědění ve smyslu § 469a
odst. 1 písm. b) obč. zák. v aktuálně platném znění“, přestože „takový důvod
zůstavitelka v závěti a listině neuvedla a ani uvést nemohla, protože v době
sepsání listiny zákon takový důvod vydědění neupravoval“, a tedy že „v tomto
rozsahu je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný“, navíc když se soud
prvního stupně ani řádně nevypořádal s otázkou existence důvodů vydědění, že
ani „není možné, aby soud prvního stupně odkazoval na odůvodnění v předchozím
rozhodnutí, navíc bylo-li toto rozhodnutí zrušeno odvolacím soudem pro
nepřezkoumatelnost“, že ve výroku II. rozhodoval o právech Ing. K. K., ačkoli
„tento nebyl účastníkem řízení“, a že „otázkou tzv. relativní neplatnosti
závěti zůstavitelky je povinen zabývat se soud v rámci řízení o dědictví“,
neboť „předmětem tohoto sporného řízení může být jen vyřešení sporné
skutečnosti“. Odvolací soud dále odmítl námitku promlčení vznesenou žalovanou s
odůvodněním, že „neexistence důvodů vydědění byla žalobcem tvrzena již v podané
žalobě“ a navíc „dle konstantní rozhodovací praxe soudů při podání žaloby na
neplatnost závěti je v tomto úkonu zahrnuto i dovolání se relativní neplatnosti
závěti“.
Okresní soud v Břeclavi poté rozsudkem ze dne 22.11.2013, č.j. 4 C 1278/94-673,
ve spojení s usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14.3.2014, č.j. 4 C
1278/94-688, určil, že důvody pro vydědění uvedené v závěti sepsané B. K. a
datované dne 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. J. K., nejsou dány
(výrok I.), zamítl žalobu v části, podle které se určuje, že závěť sepsaná B.
K. a datovaná dnem 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého vnuka Ing. K. K., je
(relativně) neplatná (výrok II.); současně rozhodl, že žalobce i žalovaná jsou
povinni každý zaplatit na náhradě nákladů státu České republice na účet
Okresního soudu v Břeclavi částku 21.162,- Kč (výrok III.) a že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Protože soud
prvního stupně k návrhu žalobce „nesprávně připustil rozšíření žaloby i na Ing.
K. K.“, který však „nikdy nebyl účastníkem tohoto řízení“, dovodil, že „nemohlo
být v tomto řízení rozhodováno o jeho právech“, a proto žalobu v tomto rozsahu
zamítl. Při hodnocení otázek předběžných pro posouzení platnosti závěti B. K.
ze dne 5.3.1989 soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k
závěru, že závěť B. K. ze dne 25.10.1989 „je neplatná“ jednak z důvodu, že „dne
25.9.1989 byla za účasti notáře a úřednice státního notářství v nemocnici ve
Znojmě podepsána darovací smlouva“, a proto soud „neuvěřil výpovědím svědků,
kteří ve stejný den měli s B. K. sepisovat závěť a prohlášení“, jednak z
důvodu, že „tato závěť byla sepsána jako tzv. alografická závěť“, přestože
„tato forma soupisu závěti byla jako možnost sepsání závěti možná až po
31.12.1991“, a že závěť B. K. sepsaná dne 5.3.1989 „byla napsána B. K.“, když k
tomuto závěru dospěly také obě znalkyně (znalkyně Marie Mezlíková a Mgr. Jindra
Železná, která v projednávané věci zpracovala revizní znalecký posudek). Soud
prvního stupně dále na základě provedeného dokazování především výslechy svědků
uzavřel, že „bylo prokázáno, že vztahy mezi žalobcem a zůstavitelkou v době
před sepsáním předmětné závěti sice nebyly ideální“, na druhou stranu však soud
„nemůže kategoricky konstatovat, že by žalobce v rozporu ´s pravidly
socialistického soužití´ neposkytl zůstavitelce potřebnou pomoc v nemoci a ve
stáří“, neboť „o matku žalobce se po smrti manžela J. K. st. starala žalovaná“,
a že žalobce „v mezích možností, které mu umožňovaly jeho zdravotní problémy a
vztah mezi ním a žalovanou, o matku projevoval zájem i ´starost´“. Rozhodnutí o
nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142
odst. 2 a § 150 občanského soudního řádu, neboť „každý z účastníků řízení v něm
byl částečně úspěšný a částečně neúspěšný, přičemž poměr úspěchu a neúspěchu se
v tomto konkrétním případě nedá jednoznačně určit“, a „okolnosti hodné zřetele
spatřuje v tom, že k podání žaloby byl žalobce vyzván usnesením soudu v rámci
projednávání dědictví“, a dále uvedl, že také rozhodnutí o nákladech státu
spočívá na stejném principu.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.6.2015, č.j. 18 Co
276/2014-722, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených
výrocích I., III. a IV. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Na základě zjištění, že „zůstavitelka B. K., zemřelá
dne 1.11.1989, zanechala závěť datovanou 5.3.1989, která je současně listinou o
vydědění“ syna Ing. J. K. a vnuka K. K., a že „v řízení o dědictví po B. K.
bylo rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9.9.1994, č.j. 1626/89-13,
uloženo Ing. J. K., aby podal dle § 18 dříve platného notářského řádu žalobu
proti B. H. o neplatnost závěti zemřelé“, odvolací soud dovodil, že „předmětem
rozhodnutí soudu v tomto řízení je tak pouze rozhodnutí o ‘sporné skutečnosti‘
platnosti závěti zemřelé B. K., případně existence důvodů vydědění v této
listině, nikoliv, kdo je či není dědicem“, že „pro stanovení platnosti závěti
či listiny o vydědění, jakož i určení rozsahu možných důvodů vydědění, je
rozhodující stav v době pořízení závěti a listiny o vydědění“, že „zůstavitelka
ve své závěti a listině o vydědění ze dne 5.3.1989 jasně a srozumitelně uvedla
důvod vydědění, který odpovídá zákonnému důvodu ‘neposkytnutí pomoci v nemoci a
ve stáří“, a že „otázkou tzv. relativní neplatnosti závěti zůstavitelky je
povinen se zabývat soud v rámci řízení o dědictví“, a dále uzavřel, že „námitka
promlčení, vznesená žalovanou, nemůže obstát, byla-li neexistence důvodu
vydědění tvrzena žalobcem již v podané žalobě“ a je-li „při podání žaloby na
neplatnost závěti v tomto úkonu zahrnuto i dovolání se relativní neplatnosti
závěti“. Poté, co se - s výjimkou hodnocení svědecké výpovědi L. P. - ztotožnil
s hodnocením svědeckých výpovědí, odvolací soud dospěl k závěru, že
„zůstavitelka měla zajištěnu péči v době nemoci a stáří ze strany dcery –
žalované, případně dalších osob“, že „nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by
zůstavitelka po žalobci požadovala, aby jí poskytl nějakou konkrétní pomoc v
nemoci a stáří“, že naopak „bylo prokázáno, že se žalobce se zůstavitelkou
delší dobu pravidelně nestýkal“, a ztotožnil se se závěrem soudu prvního
stupně, že „důvody pro vydědění žalobce uvedené v závěti B. K., datované
5.3.1989, nejsou dány“. Ve vztahu k náhradě nákladů státu odvolací soud
dovodil, že „je na místě, aby tyto náklady nesli oba účastníci řízení“, neboť
„nelze přihlížet k tomu, který účastník jednotlivý důkaz navrhl“, a dále shodně
se soudem prvního stupně uzavřel, že v případě náhrady nákladů řízení mezi
účastníky „zde jsou důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150
občanského soudního řádu“, když „žalovaná, která by podle výsledku řízení měla
žalobci nahradit účelně vynaložené náklady, mohla důvodně vycházet ze závěti a
listiny o vydědění B. K. ze dne 5.3.1989 a výsledné rozhodnutí je výsledkem
rozsáhlého dokazování a právního hodnocení věci“, a že tyto důvody také
odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení úspěšnému žalobci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka v
první řadě namítá, že „odvolací soud nesprávně vyhodnotil, kdo má stran v
žalobě uvedených skutečností povinnost tvrzení a důkazní“, že „žalobě vyhověl z
důvodu, že nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by zůstavitelka po žalobci
požadovala, aby jí poskytl nějakou konkrétní pomoc v nemoci a ve stáří“, tedy
že „žalovaná neunesla břemeno tvrzení ani důkazní“, ačkoliv podle dovolatelky
„břemeno tvrzení a břemeno důkazní tíží zásadně stranu žalující“ a ve sporu o
existenci důvodu vydědění použitého zůstavitelem v listině o vydědění „je na
vyděděném, aby v řízení prokázal opak“, tedy že „bylo na žalobci, aby prokázal,
že důvody vydědění nejsou dány“, který však „takovou skutečnost neprokázal a
žaloba ve vztahu k důvodům vydědění měla být zamítnuta“, neboť „žádný provedený
důkaz, ke kterému soud přihlížel (znalecké posudky, výpověď Ing. A. S., R. L.,
V. R., B. U.), neprokazuje, že důvody vydědění nejsou dány“, a „ostatní
listinné důkazy provedené soudem prvního stupně se týkaly řízení o absolutní
neplatnosti závětí a nemají právní relevanci ve vztahu k žalobcem tvrzené
neplatnosti jeho vydědění“, a z tohoto důvodu má za to, že „není zřejmé, jaká
skutková zjištění a na základě jakých důkazů“ soudy dospěly k negativnímu
závěru o tom, že by žalobce v rozporu s pravidly socialistického soužití
neposkytl zůstavitelce potřebnou pomoc v nemoci a ve stáří, a rozhodnutí soudů
považuje za „nepřezkoumatelná a porušující její právo na spravedlivý proces“.
Podle dovolatelky nesprávné právní posouzení věci „pramení“ z neúplných
skutkových zjištění a závěrů soudů ohledně důvodů vydědění specifikovaných v
předmětné závěti, jednak když soud prvního stupně „opomenul v rámci hodnocení
důkazů provést listinné důkazy - sdělení J. B., J. V. a P. Š.“, a ani odvolací
soud se s tímto „nevypořádal“, jednak když odvolací soud oproti soudu prvního
stupně dovodil, že mělo být přihlíženo ke svědecké výpovědi L. P., přestože
„ani on k ní nepřihlížel a důkaz znovu neprovedl“, i když z tohoto důkazu podle
dovolatelky vyplývá, že „důvody vydědění byly dány“, a jednak že
„nerespektoval“ samotný text závěti zůstavitelky, která „uvedla i další důvody
vydědění v souladu s § 469a obč. zák. ve znění k 5.3.1989“, mimo jiné že
odmítnutím žalobce navštívit zůstavitelku v den pohřbu manžela jí „v rozporu s
pravidly socialistického soužití neposkytl pomoc v jiných závažných případech“.
Odvolacímu soudu také vytýká nesprávné posouzení otázky „promlčení práva dědice
dovolat se neplatnosti vydědění“ a dovolacímu soudu předkládá k posouzení
otázky jednak, „zda k promlčení práva dědice domoci se neplatnosti vydědění
mohlo dojít i v průběhu řízení před notářem v řízení dle zákona č. 95/1963 Sb.,
kdy doba k uplatnění nároku počala běžet od seznámení se s obsahem závěti a
vydědění“, jednak „zda dle právní úpravy obsažené v § 18 zákona č. 95/1963 Sb.
je způsobilým předmětem sporného řízení zahájeného na základě odkazu dědického
soudu nejen určení sporné skutečnosti nebo sporné otázky, ale i neplatnost
důvodů vydědění“, neboť „podle právní úpravy obsažené v § 18 zákona č. 95/1963
Sb. způsobilým předmětem sporného řízení zahájeného na základě odkazu dědického
soudu bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky“, a proto se
„v tomto případě jednalo pouze o určení absolutní neplatnosti závěti v
návaznosti na tvrzení žalobce v dědickém řízení o tom, že závěť není napsána
vlastní rukou zůstavitelky“, jestliže „nebyla žádná jiná sporná skutečnost
žalobcem v dědickém řízení uvedena“. Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem
odvolacího soudu o náhradě nákladů státu a náhradě nákladů řízení, neboť má za
to, že, tvrdil-li žalobce v obou řízeních, že závěti nebyly psány rukou
zůstavitelů a že pokud by závěť byla psána rukou zůstavitelky, pak byla psána
pod nátlakem žalované, a ani jedno z jeho tvrzení se neukázalo pravdivým, měly
by jít náklady státu, které vznikly jako znalečné za vypracování znaleckých
posudků a revizního znaleckého posudku a za výslech znalců u soudu „jednoznačně
k tíži žalobce“, jelikož „vznikly výhradně a pouze kvůli žalobci“, a že
odvolací soud také „pochybil“, použil-li ustanovení § 150 o.s.ř., aniž by
„všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány“, a
„jde tak o libovolný postup způsobilý zasáhnout do základního práva na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny“. Dovolatelka proto navrhuje,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a rozsudek
soudu prvního stupně v části výroku I., III. a IV.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že „dovolání nepřináší ničeho nového a
dovolací důvod jednoznačně není dán“ a že „nemůže být dovolání vyhověno“, a
proto navrhuje dovolání žalobkyně jako nedůvodné odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno
přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení
právních otázek, zda po dobu řízení o dědictví podléhá promlčení právo dědice
dovolat se neplatnosti vydědění, zda je ve sporném soudním řízení zahájeném
žalobou, jejíž podání bylo žalobci uloženo v řízení o dědictví dle ustanovení §
18 zákona č. 95/1963 Sb., způsobilým předmětem řízení určení skutečnosti, že
důvody vydědění uvedené v závěti zůstavitelky nejsou dány, jejíž spornost se
mezi dědici projevila až ve sporném řízení, a zda lze důvody hodné zvláštního
zřetele ve smyslu ustanovení § 150 občanského soudního řádu spatřovat v tom, že
žalovaná mohla důvodně vycházet ze závěti a listiny o vydědění B. K. z 5.3.1989
a že výsledné rozhodnutí je výsledkem rozsáhlého dokazování a právního
hodnocení věci. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva (otázka
promlčení práva dědice dovolat se neplatnosti vydědění) dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a další otázky procesního práva
nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny a že
jejich vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující),
dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání Ing. B. H. je podle
ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka B. K. zemřela dne 1.11.1989 a při dědění se
použije právo platné (účinné) v den smrti zůstavitelky, řídí se dědické právo
po zůstavitelce i v současné době právní úpravou účinnou v době její smrti, tj.
zákonem č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.1991
(dále jen „obč. zák.“, srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a
řízení o dědictví zákonem č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před
státním notářstvím (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů účinném do
31.12.1991 (dále jen „not. ř.“), a zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 31.12.1991 (dále jen „OSŘ“; srov. Čl. II bod 3. zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony); řízení však od 1.1.1993 probíhá u soudu
(srov. Čl. II bod 1. a 2. zákona č. 263/1992 Sb.).
Z obsahu spisu vyplývá, že v dědickém řízení po B. K., zemřelé dne 1.11.1989,
byla předložena (mimo jiné) závěť ze dne 5.3.1989, jíž B. K. odkázala veškerý
svůj majetek své dceři Ing. B. H. a jíž zároveň vydědila svého syna Ing. J. K.
a vnuka K. K., neboť „jí ve stáří a v nemoci, která ji upoutala na lůžko a
vyžaduje stálou péči jinou osobou, neposkytli žádnou pomoc; od roku 1974 se s
ní i s jejím zemřelým manželem odmítali stýkat, a když je několikrát chtěli
navštívit, vykázali je od dveří svého domu; odmítli ji navštívit v den pohřbu
jejího manžela, i když byli zetěm pozváni“. Okresní soud v Břeclavi rozhodnutím
ze dne 9.9.1994, č.j. D 1626/89-13, uložil Ing. J. K., aby podal „podle § 18
dříve platného notářského řádu žalobu proti B. H. o neplatnost závěti“, když
vycházel ze závěru, že Ing. J. K. namítl, že závěť zůstavitelky nebyla napsána
vlastní rukou zůstavitelky.
Nemůže-li státní notářství rozhodnout proto, že jeho rozhodnutí závisí na
skutečnosti, jež zůstala mezi účastníky sporná i po šetření provedeném státním
notářstvím k jejímu objasnění, a není-li možno dosáhnout mezi účastníky dohody,
přeruší státní notářství řízení až do rozhodnutí o sporné skutečnosti v
soudním, popřípadě v jiném řízení. Nepodá-li účastník, jemuž to státní
notářství uložilo, ve stanovené lhůtě návrh na takové rozhodnutí, státní
notářství v řízení pokračuje a rozhodne i o této skutečnosti (srov. § 18 not.
ř.).
Ze znění ustanovení § 18 not. ř., podle kterého musí jít o skutečnost, na které
závisí rozhodnutí státního notářství, lze vyvodit, že v řízení před státním
notářstvím jde o řešení předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 25 not. ř. a §
135 OSŘ, i když s odchylně upraveným postupem. Jde tu o vyvolání rozhodnutí
jiného orgánu než státního notářství, především soudu, tedy o vyřešení sporu o
právo mezi účastníky řízení o dědictví na základě skutečnosti, která je mezi
nimi sporná a která proto musí být pro řízení před státním notářstvím závazně
vyřešena orgánem k tomu příslušným. Aplikace ustanovení § 18 not. ř. se proto
použije zejména tam, kde půjde o řešení sporných otázek skutkových. V řízení o
dědictví především půjde o řešení otázek, na kterých závisí posouzení dědického
práva určité osoby (osob), půjde například o to, zda byl zůstavitel způsobilý
pořizovat pro případ smrti, zda závěť vlastní rukou psal a podepsal, zda byly
dány důvody vydědění uvedené v příslušné listině o vydědění, apod.
Ustanovení § 18 not. ř. neuvádí, jakým způsobem státní notářství uloží
účastníku podání návrhu na zahájení občanského soudního řízení nebo jiného
řízení; výrok rozhodnutí však musí být formulován jasně, přesně a určitě a musí
v něm být uvedeno zcela jednoznačně, která skutečnost, popřípadě skutečnosti
jsou mezi účastníky sporné, aby nevznikaly pochybnosti o tom, k čemu má návrh
na zahájení řízení směřovat, přičemž důvody této spornosti musí být patrny z
odůvodnění.
Zůstavitel může vydědit potomka, protože v rozporu s pravidly socialistického
soužití neposkytl zůstavitelovi potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v
jiných závažných případech. O náležitostech listiny o vydědění a o jejím
zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a 480; v listině však musí být uveden
důvod vydědění (srov. § 469a obč. zák.).
Dojde-li v řízení o dědictví mezi dědici ke sporu o skutkových otázkách, na
jejichž vyřešení závisí posouzení dědického práva určité osoby (osob),
postupuje státní notářství podle ustanovení § 18 not. ř.
Ačkoliv - jak vyplývá z obsahu dědického spisu - v řízení o dědictví vznikl
mezi dědici spor o platnost závěti zůstavitelky B. K. ze dne 5.3.1989, jejíž
součástí byla také listina o vydědění žalobce, a žalobce byl odkázán k podání
žaloby na neplatnost závěti, žalobce v podané žalobě také namítal, že
skutečnosti uvedené v předmětné závěti „nejsou pravdivé“, a tudíž „nemohlo vůči
němu dojít k platnému vydědění“, a Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne
12.12.2011, č.j. 4 C 1278/94-578, připustil rozšíření žaloby o určení, že
„závěť sepsaná B. K. a datovaná dne 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého syna
Ing. J. K. a svého vnuka Ing. K. K., je neplatná“.
Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že v případě, že
podaná žaloba jde nad rámec pravomocného rozhodnutí státního notářství,
vydaného podle ustanovení § 18 not. ř., nemusí tím být omezena možnost takovou
žalobu věcně před soudem projednat a o uplatněném nároku rozhodnout, neboť může
jít o nárok uplatnitelný před soudem bez ohledu na to, zda probíhá u státního
notářství řízení o dědictví, v němž se řeší totožná nebo obdobná otázka mezi
týmiž účastníky jako otázka významná pro projednávání dědictví (k tomu srov.
například právní názor vyjádřený ve zprávě projednané a schválené
občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp.
zn. Cpj 165/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
49, ročník 1982).
Vzhledem k tomu, že pro řízení před státním notářstvím podle ustanovení § 18
not. ř. platí, že státní notářství má vést jednání tak, aby probíhalo rychle a
hospodárně, je s tím spojena také povinnost zaměřit šetření prováděné státním
notářstvím tak, aby byly objasněny všechny sporné skutečnosti, aby bylo
zabráněno vzniku zbytečných průtahů, například tím, že by státní notářství bylo
nuceno postupně, jak by se v průběhu řízení objevovaly další sporné
skutečnosti, odkazovat v několika rozhodnutích účastníky na soudní nebo jiné
řízení. S tím souvisí také potřeba, aby účastníci řízení uvedli konkrétně
všechny skutečnosti spolu s důvody, jejichž existenci tvrdí nebo popírají.
Rozhodnutím soudu by pak měla být vyřešena sporná otázka nebo všechny sporné
otázky mezi dědici tak, aby státní notářství bez dalšího odkladu nebo nového
přerušení řízení dle ustanovení § 18 not. ř. mohlo o dědictví rozhodnout.
Smyslem a účelem rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném po odkazu dle
ustanovení § 18 not. ř. je tak posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti
rozhodné pro posouzení dědického práva, přičemž není významné, zda se všechny
tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení o
dědictví nebo zda některé z nich byly formulovány až v řízení sporném, jako
tomu bylo v projednávaném případě ohledně vydědění žalobce, které zůstavitelka
učinila listinou o vydědění, jež byla součástí závěti ze dne 5.3.1989, a které
žalobce napadl až v rámci podané žaloby a o jehož určení neplatnosti soud
prvního stupně připustil rozšíření žaloby. Vzhledem k výše uvedenému proto
nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že způsobilým předmětem sporného řízení
zahájeného na základě odkazu dědického soudu bylo jen určení absolutní
neplatnosti závěti. Dovolací soud má za to, že předmět žaloby podané žalobcem,
tj. na určení, že důvody vydědění žalobce uvedené v závěti zůstavitelky ze dne
5.3.1989 nebyly dány, byl způsobilý k projednání v rámci sporného řízení
zahájeného na základě odkazu žalobce k podání žaloby dle ustanovení § 18 not.
ř., neboť jde o skutečnost mezi účastníky spornou, na jejímž vyřešení závisí
posouzení dědického práva žalobce v řízení o dědictví po zůstavitelce B. K., a
to navíc za situace, kdy v projednávaném případě byla žaloba žalobce v části o
určení, že závěť datovaná dnem 5.3.1989 a psaná údajně zůstavitelkou B. K.,
zemřelou dne 1.11.1989, je (absolutně) neplatná, rozsudkem Okresního soudu v
Břeclavi ze dne 18.1.2012, č.j. 4 C 1278/94-594, 4 C 1279/94, pravomocně
zamítnuta. Nelze také přehlédnout, že například v případě, že by žalobce tuto
spornou skutečnost namítl až v rámci pokračujícího řízení o dědictví po
zůstavitelce a nebylo-li by možno dosáhnout mezi účastníky dohody, muselo by
státní notářství (nyní soud) řízení o dědictví po zůstavitelce v souladu s
ustanovením § 18 not. ř. opětovně přerušit až do rozhodnutí o této sporné
skutečnosti.
Z výše uvedeného lze také dovodit, že mohou-li účastníci řízení po celou dobu
řízení o dědictví tvrdit či popírat existenci skutečností rozhodných pro
posouzení dědického práva určité osoby (osob), nepodléhá tak po dobu řízení o
dědictví jejich právo tyto skutečnosti tvrdit a popírat promlčení. V
projednávaném případě to tedy znamená, že po dobu dědického řízení po
zůstavitelce B. K. nemohlo dojít k promlčení práva žalobce namítnout neplatnost
důvodů vydědění, které zůstavitelka uvedla v závěti ze dne 5.3.1989, jejíž
součástí byla také listina o vydědění žalobce. K promlčení dochází pouze v
případě práva oprávněného dědice (tj. toho, kdo nebyl účastníkem řízení o
dědictví) na vydání dědictví ve smyslu ustanovení § 485 obč. zák.; o takový
případ se však v projednávané věci nejedná.
V rozsahu, v němž dovolatelka dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí
odvolacího soudu z důvodu, že „žádný provedený důkaz, ke kterému soud přihlížel
– znalecké posudky, výpověď Ing. A. S., R. L., V. R., B. U. – neprokazuje, že
důvody vydědění nejsou dány“, že některé důkazy soud prvního stupně „opomenul v
rámci hodnocení důkazů provést“ a ani „odvolací soud se s tímto nevypořádal“,
že ostatní listinné důkazy provedené soudem prvního stupně se týkaly řízení o
absolutní neplatnosti závětí, a proto „nemají právní relevanci ve vztahu k
žalobcem tvrzené neplatnosti jeho vydědění“, že odvolací soud „nepřihlédl
shodně se soudem prvního stupně k výslechu L. P., ani tento důkaz znovu
neprovedl“, a vznáší k posouzení otázku, „kdo má stran v žalobě tvrzených
uvedených skutečností povinnost tvrzení a důkazní“, ačkoliv pro rozhodnutí
tohoto sporu nebylo určující neunesení důkazního břemene, když k závěru o tom,
že „důvody pro vydědění tak, jak jsou uvedeny v závěti sepsané B. K. a datované
dne 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. J. K., nejsou dány“, odvolací
soud dospěl na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování,
tedy že „zůstavitelka měla zajištěnu péči v době nemoci a stáří ze strany své
dcery - žalované“, a jejich správného právního posouzení, dovolatelka nebere
náležitě v úvahu, že těmito námitkami nezpochybňuje právní posouzení věci, ale
že jimi uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a
odst. 1 o.s.ř., a proto dovolání v tomto rozsahu trpí vadami, pro které se
těmito námitkami dovolací soud nemohl zabývat. V této souvislosti nemůže být
důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na
spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé
rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v části, v níž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve věci samé (tj. o určení, že důvody
pro vydědění, jak jsou uvedeny v závěti sepsané B. K. a datované dne 5.3.1989,
pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. J. K., nejsou dány), z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen některou z
vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b)
o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalované proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř.
zamítl.
Důvodné jsou však námitky dovolatelky týkající se náhrady nákladů řízení mezi
účastníky.
Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů
potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve
věci úspěch neměl (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.).
Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně
rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo
(srov. § 142 odst. 2 o.s.ř.).
Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez
vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí
soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (srov. § 150
o.s.ř.).
Ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro
řízení odvolací (srov. § 224 odst. 1 o.s.ř.).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud
výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo
náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu
o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního
zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Odvolací
soud při tomto posuzování přihlíží – obdobně jako soud prvního stupně – v první
řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to
nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také oprávněného
účastníka, významné jsou pak rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u
soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení
apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2013, sp. zn.
29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
2, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2014, sp. zn. 21 Cdo
222/2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.6.2016, sp. zn. 26 Cdo
128/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2014, sp. zn. 23 Cdo
2941/2013). Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných
zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o
takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé
ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, jenž by měl náklady řízení podle
jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat
na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého. Nejde
přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a
před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány
v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení
odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu
prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které
předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů
odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení § 150 o.s.ř. má být – ve
srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně - jen zcela
výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 25.9.2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2015).
Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že již soud prvního stupně
nepostupoval v souladu s výše uvedenými zásadami, když se při posuzování
konkrétních okolností věci majetkovými, sociálními, osobními ani dalšími poměry
účastníků nezabýval a zohlednil pouze okolnost, jež vedla žalobce k podání
žaloby, tedy že „byl k podání žaloby vyzván usnesením soudu v rámci
projednávání dědictví“. Také odvolacímu soudu je potřeba vytknout, že nevymezil
hypotézu ustanovení § 150 o.s.ř. správně, jestliže se nezabýval majetkovými,
sociálními, osobními a dalšími poměry obou účastníků řízení (tedy okolnostmi
podstatnými a významnými) a důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval pouze v
tom, že „žalovaná mohla důvodně vycházet ze závěti a listiny o vydědění B. K. z
5.3.1989“ a že „výsledné rozhodnutí je výsledkem rozsáhlého dokazování a
právního hodnocení věci“. Podle názoru dovolacího soudu nelze soudy uvedené
důvody považovat za okolnosti jakkoli výjimečné, jež by odůvodňovaly moderaci
náhrady nákladů řízení. Ve sporných řízeních totiž bezpochyby je potenciální
neúspěch ve věci „rizikem“ podané žaloby, které nese žalobce, jímž je v řízení
vyvolaném na základě odkazu dle ustanovení § 18 not. ř. především ten, který by
měl z hlediska hmotného práva povinnost prokazovat určité skutečnosti. Vzhledem
k uvedenému je proto závěr odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci jsou
dány důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení a nákladů odvolacího řízení,
předčasný, a proto také nesprávný.
Nelze také přehlédnout, že uvádí-li odvolací soud, že žalovaná by podle
výsledku řízení měla žalobci nahradit účelně vynaložené náklady, nebere
náležitě v úvahu, že předmětem sporného řízení nebylo pouze určení, zda jsou
dány důvody pro vydědění Ing. J. K. tak, jak byly uvedeny v závěti B. K. ze dne
5.3.1989, ale také posouzení platnosti závěti zůstavitelky B. K. datované dne
5.3.1989 a posouzení platnosti závěti zůstavitele J. K. datované dne
18.12.1987, a proto soudy měly při posuzování, který z účastníků sporného
řízení by měl být zavázán k náhradě nákladů řízení, přihlédnout také k závěrům
o těchto sporných otázkách. Náhrada nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci
ve smyslu ustanovení § 142 o.s.ř. je totiž uplatňována také ve sporu zahájeném
žalobou podanou na základě výzvy dle ustanovení § 18 not. ř., jehož účastníky
jsou - kromě žalobce - také všichni ostatní účastníci řízení o dědictví, pokud
mají postavení nerozlučných společníků (a to na straně žalované), včetně těch,
kteří tvrzení dědice odkázaného k podání žaloby podporovali nebo ke skutkovým
okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko. Protože předmětem řízení
vyvolaného na základě žaloby podané podle ustanovení § 18 not. ř. je určení
mezi účastníky řízení o dědictví sporných skutečností, je úspěch ve věci
poměřitelný výsledkem rozhodnutí o předmětu řízení vymezeném žalobou.
Ačkoliv dovolatelka dále namítá, že náklady řízení státu by měl nést pouze
žalobce, jelikož „vznikly pouze a výhradně kvůli žalobci“, přehlíží, že
zaviněním ve smyslu ustanovení § 147 o.s.ř. se rozumí porušení procesních
povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených soudem,
k němuž došlo alespoň z nedbalosti. Zavinění a náhoda jsou důvodem k separaci
nákladů jen v případě, že měly za následek náklady, které byly vynaloženy
zbytečně. O zavinění jde např. tehdy, jestliže se účastník nedostavil k
jednání, při němž měl být vyslechnut jako účastník řízení, ačkoliv byl řádně a
včas předvolán a věděl, že tím bude zmařen účel jednání (k tomu srov. například
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 994). O takový případ se však v
projednávané věci nejedná.
Náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně
soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady
důkazů, odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové
výdaje, odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje, tlumočné, náhrada za daň
z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o
mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst. 3
(srov. § 137 odst. 1 o.s.ř.).
Stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení,
které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků (srov. § 148 odst. 1 o.s.ř.).
Zákon předpokládá, že v občanském soudním řízení dojde k vynaložení různých
výdajů, které mají vztah ke konkrétnímu probíhajícímu řízení a které jsou
potřebné k tomu, aby řízení mohlo proběhnout podle požadavků práva na
spravedlivý proces, včetně nákladů účastníků a dalších osob (fyzických a
právnických) zúčastněných na řízení (zástupce, notáře jako soudního komisaře,
správce dědictví, svědka, znalce, tlumočníka, osoby povinné podat informaci
apod.). Podle ustanovení § 137 odst. 1 o.s.ř. jsou náklady důkazů veškeré
náklady, které vznikají za řízení soudu v souvislosti s prováděním dokazování,
tj. především svědečné, znalečné, tlumočné, finanční úhrady za vydání potvrzení
nebo odborného vyjádření ve smyslu ustanovení § 127 odst. 4 o.s.ř. a výdaje
osob, kterým soud uložil při dokazování nějakou povinnost. V ustanovení § 148
odst. 1 je zakotveno právo na náhradu nákladů řízení státu, které v průběhu
řízení platil, proti účastníkům tohoto řízení. Pro závěr, který z účastníků je
povinen podle ustanovení § 148 odst. 1 nahradit státu jím placené náklady
řízení, je rozhodující výsledek řízení. Ve sporném řízení se výsledkem řízení
rozumí úspěch účastníků ve věci.
Přestože lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že při rozhodování o
náhradě nákladů řízení státu „nelze přihlížet k tomu, který účastník jednotlivý
důkaz navrhl, resp. k prokázání jakých tvrzení byl důkaz proveden“, má dovolací
soud za to, že závěr odvolacího soudu, že tyto náklady řízení by měli nést oba
účastníci řízení, je za situace, kdy odvolací soud dosud nepřihlédl k výsledkům
řízení v projednávané věci a řádně je nezhodnotil, předčasný, a proto také
nesprávný.
Z uvedeného tak vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním
napadených výrocích, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o náhradě nákladů řízení státu a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, správný.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v uvedených výrocích
zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o
nákladech řízení rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu