U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce Ing. M. V., zastoupeného JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským,
advokátem se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Vinohradská č. 2134/126, proti
žalovanému XEROX CZECH REPUBLIC s. r. o. se sídlem v Praze 3, Vinohradská č.
2828/151, IČO 48109193, zastoupenému JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem
v Praze 1 – Novém Městě, Panská č. 895/6, o 216.451,- Kč s úroky z prodlení,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 200/2006, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2013 č. j.
30 Co 499/2012-257, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. dubna 2012 č. j. 18 C
200/2006-187 ve výroku o věci samé, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mění
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. dubna 2012 č. j. 18 C
200/2006-187 se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 127.207,- Kč do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Adama Batuny, advokáta se sídlem v
Praze 1 – Novém Městě, Panská č. 895/6.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího
řízení 50.009,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Adama Batuny, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Panská č. 895/6.
IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
12.503,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Adama
Batuny, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Panská č. 895/6.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 2. 10. 2006
domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 216.451,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z
částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u
žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 25. 10. 2001 zaměstnán od 2. 1.
2002 do 8. 4. 2004 jako „zástupce pro klíčové zákazníky“, že v době od 26. 5.
2003 do 7. 4. 2004 byl nepřetržitě z důvodu nemoci v pracovní neschopnosti a že
podle vnitřního předpisu žalovaného „The document company, čl. 3. 1. Finanční
podpora během nemoci“ žalovaný poskytoval všem zaměstnancům „kompenzaci
základního platu během pracovní neschopnosti z důvodu nemoci“. Vzhledem k tomu,
že žalovaný poskytl žalobci, jehož základní mzda podle pracovní smlouvy činila
50.000,- Kč měsíčně a jemuž byly za uvedenou dobu pracovní neschopnosti
vyplaceny nemocenské dávky ve výši 133.313,- Kč, pouze částečnou „kompenzaci
základního platu během pracovní neschopnosti z důvodu nemoci“ ve výši 84.925,-
Kč, domáhá se žalobce zbývající části této „kompenzace“.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 6. 8. 2009 č. j. 18 C 200/2006-88
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 49.539,- Kč k rukám advokáta JUDr. Adama Batuny. Vycházel ze
zjištění, že podle článku 3.3.1 dokumentu „Průvodce zaměstnance společnosti
XEROX CZECH REPUBLIC s. r. o.“ žalovaný „poskytuje všem zaměstnancům jako
výhody v případě pracovní neschopnosti z důvodu nemoci jeden až dva po sobě
následující dny, během kterých může zaměstnanec zůstat doma bez lékařského
potvrzení, pouze za podmínky souhlasu přímého nadřízeného a dále kompenzaci
základního platu během pracovní neschopnosti z důvodu nemoci“ a že podle
vnitřního předpisu žalovaného s datem účinnosti 5. 6. 2003 „počínaje dnem 5. 6.
2003 se nadstandardní firemní benefit – doplnění příjmu do výše mzdy v případě
nemoci, poskytuje pouze po dobu prvních 21 dnů od prvního dne nepřítomnosti v
práci pro nemoc“ s tím, že „tato podpora bude poskytována pouze jednou za
kalendářní rok“ a „v případě, že nepřítomnost pro nemoc nedosáhne 28 dnů, bude
zbývající část podpory v nemoci užita při následné nemoci v daném kalendářním
roce, že „nevyužitá část podpory v nemoci není převoditelná do dalšího
roku/let“ a že tento vnitřní předpis „nahrazuje všechny jiné předpisy o podpoře
v nemoci vydané dříve“. Dospěl k závěru, že žalobce nemůže na základě uvedeného
vnitřního předpisu, o kterém byl žalovaným informován dopisem ze dne 5. 5.
2004, „nárokovat plnou podporu v nemoci“ od 5. 6. 2003, s výjimkou částky
84.925,- Kč, která představuje kompenzaci základního platu žalobce jednak do
doby vydání vnitřního předpisu účinného od 5. 6. 2003 a jednak za dobu
následujících 21 pracovních dnů v roce 2003 a za dobu dalších 21 pracovních dnů
v roce 2004 a která byla žalobci zaplacena.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 2010 č. j. 30
Co 192/2010-115 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že vnitřní předpis žalovaného nazvaný „Průvodce
zaměstnance společnosti XEROX CZECH REPUBLIC s. r. o.“ byl s účinností od 5. 6.
2003 změněn novým vnitřním předpisem, který stanovil, že nadstandardní benefit
– doplnění příjmů do výše mzdy v případě nemoci – bude s účinností od tohoto
data poskytován zaměstnancům pouze po dobu prvních 21 dnů ode dne prvního dne
nepřítomnosti v práci v každém roce, a že z provedených důkazů nelze učinit
závěr, že by žalovaný nový vnitřní předpis vyhotovil „účelově až dodatečně“,
jak tvrdil žalobce. Vyslovil názor, že právo zaměstnanců na informace a
projednání stanovené v ustanovení § 18 zákoníku práce neznamená, že veškeré
informace je zaměstnavatel povinen individuálně předat a případně projednat s
každým zaměstnancem zvlášť, a že splnění povinnosti podat zaměstnancům
informaci o přijetí nového vnitřního předpisu není sama o sobě nutnou
podmínkou, aby se vnitřní předpis stal účinným, nejde-li o případ, kdy
zaměstnavatel účinnost vnitřního předpisu váže na oznámení zaměstnancům.
Usoudil, že zcela postačuje, aby zaměstnavatel „informaci svým zaměstnancům
předal např. formou oběžníku, e-mailovou poštou, umístěním informace na veřejně
přístupném místě vyhrazeném pro takové účely apod.“ (v projednávané věci
žalovaný informoval své zaměstnance o novém vnitřním předpisu „prostřednictvím
nástěnky, e-mailem, a též prostřednictvím svých vedoucích pracovníků“), a že
pro účinnost a „aplikovatelnost“ vnitřního předpisu není významné, že se
konkrétní zaměstnanec o jeho existenci a obsahu nedověděl, neboť s ním nebyl ze
strany zaměstnavatele individuálně seznámen např. proto, že byl v pracovní
neschopnosti. K námitce odvolatele, že v řízení došlo k odnětí zákonného
soudce, neboť soud prvního stupně opakovaně rozhodoval v jiném složení,
odvolací soud uvedl, že „změny v obsazení senátu 18 C tak, jak byly v řízení
před soudem prvního stupně opakovaně provedeny, nelze hodnotit jako porušení
čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“ a že věc projednával „vždy
senát ve složení, které vyplývalo pro ten který rok z rozvrhu práce Obvodního
soudu pro Prahu 6 (správně Obvodního soudu pro Prahu 3), byť se konkrétní
obsazení tohoto senátu při jednáních ve věci několikrát změnilo“.
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. II.
ÚS 3213/10 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010 č. j. 30
Co 192/2010-115 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 8. 2009 č. j.
18 C 200/2006-88, neboť dospěl k závěru, že v jiném než určeném složení může
příslušný senát, stanovený rozvrhem práce, rozhodovat pouze tehdy, jestliže je
absence rozvrhem práce soudu určených soudců či přísedících důvodná, avšak že v
takovém případě se zastoupení soudců i přísedících, stejně jako složení senátů,
musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce a není možné,
aby – jak tomu bylo v projednávané věci - byli přísedící „dosazováni do senátu
v podstatě ad hoc (byť z řádně sestaveného seznamu přísedících), a senát tak
jednal při každém jednání v jiném složení“. Ústavní soud uzavřel, že takové
„netransparentní“ dosazování a určování přísedících pro jednotlivá nařízená
jednání není slučitelné s právem na zákonného soudce vyplývajícího z čl. 38
odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24. 4. 2012 č. j. 18 C 200/2006-187
žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení 51.396,- Kč k rukám advokáta JUDr. Adama Batuny. Na
základě dokazování, provedeného „zcela nově od samého počátku“, dospěl k
závěru, že žalobce nemůže na základě vnitřního předpisu žalovaného o názvu
„Průvodce zaměstnance společnosti XEROX CZECH REPUBLIC s. r. o.“ nárokovat
„plnou podporu v nemoci“ od 5. 6. 2003 (s výjimkou částky 84.925,- Kč, která
představuje kompenzaci základního platu žalobce jednak do doby vydání vnitřního
předpisu účinného od 5. 6. 2003 a jednak za dobu následujících 21 pracovních
dnů v roce 2003 a za dobu dalších 21 pracovních dnů v roce 2004 a která byla
žalobci zaplacena), neboť uvedený vnitřní předpis byl s účinností od 5. 6. 2003
změněn novým vnitřním předpisem, který kompenzaci základního platu v průběhu
pracovní neschopnosti omezil pouze na prvních 21 dnů jejího trvání v
kalendářním roce, a který se tedy od doby svého vydání „zcela vztahoval i na
dorovnání žalobcovy mzdy“. Výrok rozsudku o náhradě nákladů řízení odůvodnil
tím, že žalovaný měl ve věci úspěch, a že má proto právo na náhradu nákladů
řízení spočívajících v odměně advokáta podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve výši 41.630,- Kč a ve 4 paušálních náhradách hotových výdajů po
300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zvýšených o
daň z přidané hodnoty.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 7. 2013 č. j. 30
Co 499/2012-257 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
(výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že výše těchto
nákladů činí 177.979,- Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.), a
uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího
řízení 45.883,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Adama Batuny (výrok III.). Shodně se
soudem prvního stupně dovodil, že vnitřní předpis žalovaného nazvaný „Průvodce
zaměstnance společnosti XEROX CZECH REPUBLIC s. r. o.“ byl s účinností od 5. 6.
2003 změněn novým vnitřním předpisem, který stanovil, že nadstandardní benefit
– doplnění příjmů do výše mzdy v případě nemoci – bude s účinností od tohoto
data poskytován zaměstnancům pouze po dobu prvních 21 dnů ode dne prvního dne
nepřítomnosti v práci v každém roce, a že z provedených důkazů nelze učinit
závěr, že by žalovaný nový vnitřní předpis vyhotovil „účelově až dodatečně“,
jak tvrdil žalobce. Vyslovil názor, že právo zaměstnanců na informace a
projednání stanovené v ustanovení § 18 zákoníku práce neznamená, že veškeré
informace je zaměstnavatel povinen individuálně předat a případně projednat s
každým zaměstnancem zvlášť, a že splnění povinnosti podat zaměstnancům
informaci o přijetí nového vnitřního předpisu není samo o sobě nutnou
podmínkou, aby se vnitřní předpis stal účinným, nejde-li o případ, kdy
zaměstnavatel účinnost vnitřního předpisu váže na oznámení zaměstnancům.
Usoudil, že z hlediska ustanovení § 18 zákoníku práce zcela postačuje, aby
zaměstnavatel „informaci svým zaměstnancům předal např. formou oběžníku,
e-mailovou poštou, umístěním informace na veřejně přístupném místě vyhrazeném
pro takové účely apod.“ (v projednávané věci žalovaný informoval své
zaměstnance o novém vnitřním předpisu „prostřednictvím nástěnky, e-mailem, a
též prostřednictvím svých vedoucích pracovníků“), a že pro účinnost a
„aplikovatelnost“ vnitřního předpisu není významné, že se konkrétní zaměstnanec
o jeho existenci a obsahu nedověděl, neboť s ním nebyl ze strany zaměstnavatele
individuálně seznámen např. proto, že byl v pracovní neschopnosti. Postup
žalovaného, který se rozhodl omezit „benefity“ zaměstnanců, které „v širokém
rozsahu“ přesahovaly nároky, jež by jim náležely podle pracovněprávních
předpisů, odvolací soud neshledal šikanózním výkonem práva ani postupem
příčícím se dobrým mravům, neboť toto omezení se týkalo „všech zaměstnanců bez
výjimky“. Změnu rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů
řízení odůvodnil odvolací soud tím, že vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013
sp. zn. Pl. ÚS 25/2012, a že je proto třeba výši odměny advokáta stanovit podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb. Výši náhrady nákladů řízení přiznané žalovanému určil
částkou 177.979,- Kč (odměna advokáta za 15 úkonů právní služby po 9.180,- Kč a
za 1 úkon ve výši 4.590,- Kč, 16 paušálních náhrad hotových výdajů po 300,- Kč
a daň z přidané hodnoty ve výši 30.889,- Kč).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým tento
rozsudek napadá ve výroku o věci samé a ve výroku, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasí se závěrem
soudů, že „splnění povinnosti podat zaměstnancům informaci o přijetí nového
vnitřního předpisu sama o sobě není též vždy nutnou podmínkou, aby se vnitřní
předpis stal účinným“, neboť zaměstnanec je tak krácen na svých právech a platí
pro něj jiná pravidla při vstupu do zaměstnání a v jeho průběhu. Má za to, že
zaměstnavatel je povinen seznamovat zaměstnance s vnitřními předpisy v době
trvání jejich pracovního poměru analogicky jako při vstupu do zaměstnání podle
ustanovení § 35 odst. 2 zákoníku práce a že má tuto povinnost „individuálně
alespoň k těm zaměstnancům, jejichž nároků se vnitřní předpis bezprostředně
týká“. Ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, dovolatel namítá, že
náhradu nákladů řízení nelze přiznat „u těch navýšených nákladů“, které vznikly
pouze vadným procesním postupem soudu a které nezavinil ani jeden z účastníků
řízení (v posuzovaném případě jde o „celé řízení před obecnými soudy až do
zrušujícího nálezu“ Ústavního soudu), neboť chybný postup soudu nemůže jít k
tíži (byť procesně neúspěšného) účastníka řízení a na místě je postup podle
ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Podle názoru dovolatele postup, kdy
odvolací soud po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. „přepočítává“ náklady řízení
u potvrzujících rozhodnutí odvolacího soudu „podle advokátního tarifu i za
předcházející řízení, a to i tam, kde výše nákladů podle advokátního tarifu
převyšuje náklady vypočtené podle zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb.“,
představuje nepřípustnou retroaktivitu a „rozpor s legitimním očekáváním
maximálních nákladů řízení“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť
žalovaný neměl v souvislosti se změnou vnitřních předpisů povinnost postupovat
analogicky podle ustanovení § 35 odst. 2 zákoníku práce ani povinnost s
předpisem individuálně seznámit zaměstnance, kterých se měla změna týkat, a,
jde-li o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, vadný procesní postup soudu není
důvodem pro použití ustanovení § 150 občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jsou obsaženy
v ustanoveních § 237, 238 a 238a o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V posuzovaném případě závisí napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o
věci samé mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek byl
vnitřní předpis zaměstnavatele v době účinnosti zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „zák.
práce“), podle něhož je třeba projednávanou věc – vzhledem k tomu, že žalobce
se domáhá „kompenzace základního platu“ za dobu své pracovní neschopnosti od
26. 5. 2003 do 7. 4. 2004 – posuzovat i v současné době, způsobilý založit
nárok zaměstnance na plnění z pracovněprávních vztahů.
V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že právní předpisy
upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů
mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) v době do 31. 12. 2006 měly zásadně
kogentní povahu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný
pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C.H.Beck 1997, str.
451). Tato povaha pracovněprávních předpisů spočívala na principu, že „co není
povoleno, je zakázáno“; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům
neumožňovaly odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba vše, co těmto
předpisům nevyhovovalo, považovat za zakázané (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2525/98, který byl uveřejněn
pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Kogentnost
právní úpravy pracovněprávních vztahů se projevovala nejen v tom, že účastníci
pracovněprávních vztahů mohli své smlouvy (dohody) uzavřít jen ohledně těch
typů smluv (dohod), které byly upraveny (předvídány) pracovněprávními předpisy,
ale byla vyjádřena též v ustanovení § 20 odst. 2 větě první zák. práce, podle
něhož „v kolektivních smlouvách lze upravovat mzdové a ostatní pracovněprávní
nároky v rámci daném pracovněprávními předpisy”; platil-li tento princip vedle
individuálních smluvních vztahů také pro kolektivní vyjednávání (tedy i pro
uzavírání kolektivních smluv, z nichž vznikají nároky jednotlivým
zaměstnancům), tím spíše platil (argumentum a maiori ad minus) pro
vnitropodnikové normativní akty upravující pracovněprávní vztahy.
Vnitropodnikové normativní akty mají hybridní povahu, tj. jak povahu
normativního aktu, tak i právního úkonu. I když je nelze zaměňovat s obecně
závaznými právními předpisy, upravují stejně jako právní normy celou skupinu
právních vztahů neurčeného počtu a stejného druhu a tato normativní povaha
upravovaných práv a povinností vyžaduje, aby nárok z nich vznikající mohl být
uplatňován stejně jako nárok vznikající přímo z právního předpisu. Okolnost, že
je vnitropodnikovým normativním aktům připisována současně povaha právního
úkonu, potom - kromě jiného - znamená, že jsou jako právní úkony posuzovány i z
hlediska své platnosti, včetně toho, zda se svým obsahem nebo účelem nepříčí
zákonu nebo zákon neobcházejí nebo se jinak nepříčí zájmům společnosti [§ 242
odst. 1 písm. a) zák. práce]. V této souvislosti dospěl dovolací soud již v
minulosti k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn.
21 Cdo 249/2000, uveřejněný pod č. 103 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001,
nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 21 Cdo
5033/2007), že zaměstnavatel může poskytnout zaměstnanci plnění z
pracovněprávních vztahů jen tehdy, stanoví-li to právní předpisy a jen za
podmínek a v rozsahu těmito právními předpisy stanovených. Vnitropodnikový
normativní akt, kterým je konstituován nárok na takové plnění, ačkoliv to
obecně závazné právní předpisy neumožňují, je proto neplatným právním úkonem
pro rozpor s právními předpisy [§ 242 odst. 1 písm. a) zák. práce].
V posuzované věci je třeba vzít v úvahu, že „kompenzace základního platu během
pracovní neschopnosti z důvodu nemoci“ poskytovaná zaměstnancům žalovaného
podle jeho vnitřního předpisu nazvaného „Průvodce zaměstnance společnosti XEROX
CZECH REPUBLIC s. r. o.“, které se žalobce (za dobu od 26. 5. 2003 do 7. 4.
2004) po žalovaném domáhá, není peněžitým plněním poskytovaným zaměstnavatelem
zaměstnanci za práci, ale určitou formou hmotného zabezpečení zaměstnance
poskytovaného v souvislosti s jeho dočasnou pracovní neschopností, které nelze
považovat za mzdu (srov. § 4 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za
pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů,
účinného do 31. 12. 2006). Protože plnění z pracovněprávních vztahů může
zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci - jak bylo uvedeno výše - jen tehdy,
stanoví-li to právní předpisy a jen za podmínek a v rozsahu těmito právními
předpisy stanovených, a protože obecně závazné právní předpisy nárok
zaměstnance na „kompenzaci základního platu během pracovní neschopnosti z
důvodu nemoci“ neupravují, je uvedený vnitřní předpis žalovaného neplatným
právním úkonem [§ 242 odst. 1 písm. a) zák. práce] pro rozpor s právními
předpisy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který - byť z poněkud jiných
důvodů - dospěl k závěru, že žalobci požadované plnění nenáleží, je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Protože není důvod, aby rozhodná
právní otázka byla posouzena jinak, není dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu ve výroku o věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší
soud České republiky proto dovolání žalobce v této části podle ustanovení §
243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o náhradě
nákladů řízení, závisí rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení právní
otázky procesního práva, zda účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo
na náhradu nákladů řízení vzniklých mu v souvislosti s účastí u jednání soudu,
která se konala před vydáním rozsudku, jenž byl pro vady řízení zrušen, a která
proto musela být provedena znovu. Protože tato právní otázka dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu v této části podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v uvedené části ve smyslu ustanovení §
242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je částečně
opodstatněné.
Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný
úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo
bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že povinnost k náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi účastníky je ve sporném řízení založena na principu odpovědnosti za
výsledek, kterým je úspěch (neúspěch) účastníka ve věci. Právo na náhradu
nákladů řízení má účastník, který měl ve věci plný úspěch, a odpovídající
povinnost k zaplacení této náhrady zatěžuje účastníka, který ve věci úspěch
neměl. Úspěšný účastník ovšem nemá právo na náhradu jakýchkoliv nákladů, které
mu v řízení vznikly, nýbrž jen těch, které byly potřebné k účelnému uplatňování
nebo bránění práva. Za této podmínky má právo též na náhradu nákladů vzniklých
mu v souvislosti s účastí (jeho samého nebo jeho zástupce) u jednání nařízeného
soudem k projednání věci samé (§ 115 odst. 1 o. s. ř.) a – bylo-li jednání
odročeno – u všech dalších jednání (§ 119 odst. 1 a 2 o. s. ř.). To platí i v
případě jednání, která byla znovu nařízena (odročena) poté, co byl na základě
podaného opravného prostředku (popřípadě na základě ústavní stížnosti) zrušen
předchozí rozsudek soudu pro vady řízení, neboť účastník má právo zúčastnit se
(sám nebo prostřednictvím svého zástupce) všech nařízených (odročených) jednání
a soud je povinen – jak vyplývá z ustanovení § 115 odst. 1 a § 119 odst. 2 o.
s. ř. – jej k nim předvolat. Účelnost nákladů vynaložených účastníkem v
souvislosti s jeho účastí (účastí jeho zástupce) u jednání nelze zaměňovat s
účelností samotných jednání, na kterou účastník – na rozdíl od účelnosti svých
nákladů – nemá vliv. Úspěšný účastník má proto právo na náhradu nákladů
spojených s jeho účastí (účastí jeho zástupce) u jednání bez ohledu na jejich
celkový počet a bez ohledu na to, že by se některá z nich nemusela uskutečnit,
kdyby nedošlo k vadám řízení, pro které byl zrušen předchozí rozsudek soudu.
Nelze souhlasit ani s názorem dovolatele, že v posuzovaném případě mělo být
podle ustanovení § 150 o. s. ř. rozhodnuto, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení vzniklých mu „vadným procesním postupem soudu“ před zrušením
předchozích rozsudků soudů obou stupňů Ústavním soudem.
Podle ustanovení § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele,
nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s
mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení
zcela nebo zčásti přiznat.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud nemusí výjimečně přiznat náhradu
nákladů řízení mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele.
Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné
zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.
Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a
dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady
řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem,
které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení
apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele
pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné
okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu
nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by
zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady
řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2880/2013).
Z uvedeného je zřejmé, že zrušení předchozích rozsudků soudů obou stupňů v
projednávané věci Ústavním soudem pro vady řízení spočívající v nesprávném
obsazení soudu prvního stupně a s tím spojené zvýšení celkových nákladů řízení
vzniklých žalovanému, který byl ve věci úspěšný, nelze samo o sobě pokládat za
důvod hodný zvláštního zřetele k tomu, aby žalovanému nebyla výjimečně
přiznána, byť i jen zčásti, náhrada nákladů řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení přesto není správné.
Odvolací soud při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení žalovaného, který
měl ve věci plný úspěch a který má proto – jak vyplývá z ustanovení § 142 odst.
1 o. s. ř. - vůči žalobci právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému
uplatňování práva, náležitě nepřihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování
advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení § 6 a
následujících vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (srov. § 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože
vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby
odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v
jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb.
dnem 7. 5. 2013 zrušena, měl odvolací soud za této situace určit pro účely
náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s
přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem; tomu odpovídá sazba ve výši
40.130,- Kč pro původní řízení u soudu prvního stupně (před zrušením jeho
předchozího rozsudku Ústavním soudem), sazba ve výši 20.070,- Kč pro původní
odvolací řízení (před zrušením předchozího rozsudku odvolacího soudu) a sazba
ve výši 40.130,- Kč pro nové řízení u soudu prvního stupně. Kromě takto
stanovené odměny za zastupování advokátem v celkové výši 100.330,- Kč vznikly
žalovanému náklady spočívající v 16 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši
300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného, advokát JUDr. Adam Batuna,
osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které
žalovanému za řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši
22.077,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně a protože
dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout,
Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. o náhradě
nákladů řízení změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení 127.207,- Kč [§ 243d písm. b) o. s. ř.].
Vzhledem ke změně rozsudku odvolacího soudu rozhodl dovolací soud i o nákladech
odvolacího řízení, a to tak, že náhradu těchto nákladů přiznal žalovanému proti
žalobci, neboť žalovaný měl ve věci samé plný úspěch i v odvolacím řízení (§
243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady
žalovaného potřebné k uplatňování práva v odvolacím řízení spočívají v paušální
sazbě odměny za zastupování žalovaného advokátem (§ 151 odst. 2 část věty první
před středníkem o. s. ř.) určené dovolacím soudem s přihlédnutím k povaze a
okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) poskytnuté právní
služby ve výši 40.130,- Kč, ve 4 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši
300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a
v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 8.679,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání
žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé bylo odmítnuto a
žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování
práva v dovolacím řízení. Tyto náklady spočívají v paušální sazbě odměny za
zastupování žalovaného advokátem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem
o. s. ř.) určené dovolacím soudem s přihlédnutím k povaze a okolnostem
projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) poskytnuté právní služby ve výši
10.033,- Kč, v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v náhradě za daň z
přidané hodnoty ve výši 2.170,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.
s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 50.009,- Kč
a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 12.503,- Kč žalovanému
zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1
o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu